Jde o relativně dlouhé období ve kterém se podmínky v jednotlivých etapách značně lišily. A to nejen technologicky, ale
ještě více společensky. Zvláště ve XII. a XIII. století, kdy byl jedinou uznávanou silou těžkooděný jezdec, byla úroveň
pěchoty natolik podřadná, že se o ní zmiňuje jen nemnoho pramenů a ještě pouze okrajově.
X. - XI. století
------------------
Společnost:
Jediným pánem země byl kníže, kterému patřila veškerá půda. Všechen ostatní lid mu byl podřízen, ale byl svobodný.
Společnost byla diferencována jen majetkově. Před zákonem(knížetem) jsou si(alespoň teoriticky) všichni rovni. Nízká úroveň
zamědělství nedovoluje příliš velké profesionální oddíly(družiny). V případě ohrožení je svolávána hotovost všech bojeschopných,
svobodných mužů.
Výstroj + výzbroj hotovosti:
Obě tyto položky byly závislé na majetkových možnostech bojovníka. Zdá se, že část majetnějších fungovala jako jízda.
Výzbrojí bylo hlavně kopí, oštěp, kyj, sekera a nůž.
O zbroji pěchoty není nic známo(byla opět závislá na majetku) a z těch několika málo iluminací se zdá, že prakticky neexistovala.
Využívaly se snad štíty, které byly dostupné. Nedostatky v této oblasti ovšem značně snižovaly bojeschopnost pěší hotovosti
a činily jí vysoce zranitelnou.
Výcvik:
Výcviku hotovosti patrně neexistoval. Snad jen obyvatelé v sousedství hranic, určení k jejich ochraně, nějaký výcvik
měli, ale i tak je pravděpodobné, že to nebyl výcvik plánovaný, ale výcvik bojem(lovem).
Použití:
Pěchota této doby byla celkem bojeschopná, byť omezená nedostatečnou výstrojí.
Bylo důležité, zda velitel vojska dokázal použít pěší smysluplně. Vystavit je úderu těžké jízdy nebylo právě nejmoudřejší.
Hotovost byla svolávána především v případě nebezpečí zvenčí. O to lépe byla ochotna bojovat. Její funkce při obraně hradišť,
která vyžadovala velkou posádku, byla nezastupitelná. Naopak při útoku na opevnění mohla postupovat až ve druhém sledu a to
právě pro svou zranitelnost. Také naděje na kořist, či společenský vzestup přispívala k její motivaci. Nějaké speciální
oddíly nejsou známy, snad jenom oddíly lučíštníků, jejichž použití je doloženo z let 1004, 1040 a 1041, kdy byly tyto oddíly
vyčleněny pro ochranu hranic. Jejich použití se dále nabízí při krytí útoku na opevnění.
Z některých informací je zřejmé, že ne všichni svobodní toužili po účasti na válečných taženích svého knížete.
Tak byl(r.1039) po území knížectví nošen lýčený provaz jako výzva k hotovosti a zároveň symbol trestu. (Kosmas - popis tažení
Břetislava I. do Polska)
Během XI. století je pěchota vytlačena z většiny evropských bojišť těžkým jezdectvem a její úloha se stává podružnou.
I tak je ovšem pravda, že právě v českých zemích v této době ještě stále zůstává celkem početnou. Zdá se, že jedním z důvodů
proč tomu tak bylo, je geografie českého uzemí, která na mnoha místech těžké jízdě nepřála a naopak zvýhodňovala pěchotu.
Některé odhady síly českého vojska v případě svolání hotovosti pro konec XI.století naznačují, že česká knížata disponovala,
byť krátkodobě, značnou vojenskou silou.(Palacký) Samotný počet předních družiníků se odhaduje na cca. 5000 těžkých jezdců.
Počet ostatních spolu s družinami údělných knížat, posádkami hradů atd. a spolu s jízdními z hotovosti se odhaduje
na dalších 6000 - 8000 jezdců. Hotovostní pěchota měla mít cca. 20000 - 25000 mužů. Údaje o tom jsou sice z rozličných
období, ale i tak se zdají průkazné. Např. k roku 1055 je jen na Moravě uváděno na 300 předních družiníků. V roce 1130
při svolání předáků na Vyšehrad jich mělo dorazit 3000 a to se zdaleka nedostavili všichni. K roku 1184 bylo prý u Mohuče
2000 rytířů z Čech a Moravy. Uživit takové množství vojska po delší dobu bylo pochopitelně velmi obtížné.
Dokladem poklesu využití pěchoty jsou zprávy o velkých strátách těchto oddílů. Např. bitva u Homburku kde byla zmasakrována
saská pěchota(1075). Pěšák nemohl očekávat, že jej bude někdo šetřit. Naděje na zisk výkupného byla nulová.
XII.-XIII.století
-----------------
Společnost:
V tomto období docházelo k zásadní diferenciaci společnosti. Značnou roli v tom sehrály vnitřní boje mezi členy
vládnoucího rodu. K zajištění vlastní pozice potřebovali velké družiny, které byly ochotny za ně bojovat. To ovšem
vyžadovalo, aby alespoň ti nejpřednější z družiníků, měli patřičnou motivaci. Byli tedy dosazováni na místa správců krajů(cůd),
významných hradů atd. Tím ovšem rostl jejich vliv na dění v zemi. Věc došla tak daleko, že šlechta dosáhla uzákonění
dědičné držby půdy. (Nymburská statuta Konráda Oty - 1189) I mezi šlechtou samotnou se začaly rozvírat nůžky.
Počet svobodníků se začal rychle zmenšovat, tak jak se postupně dostávali do poddanství. Tato záležitost je někdy líčena
dost temně, a asi taková někdy i byla, ale byly případy, kdy se svobodník sám dal do poddanství. Mělo to celkem prostou
příčinu. Pánem svobodníka byl sice pouze vladař, ale ten byl daleko, zatímco stále silnější rody feudálů za humny.
A co víc. Jejich hlas zněl v uších panovníka daleko pronikavěji. A tak se mnozí raději vzdali své svobody za cenu ochrany.
Někdy feudála, jindy kláštera.
Také v zemědělství došlo k zásadním změnám. Zlepšené způsoby obdělávání půdy(vícepolí) umožňily aby méně lidí uživilo
více lidí. Také nová forma držby půdy(emfyteuze) se ukázaly být výhodnou. Zemědělci nejenže vypěstovali více než potřebovali
, ale i více než byl schopen odčerpat pro svou potřebu feudál. Přebytky se tedy dostávaly na trh, což podpořilo obchod a
hlavně umožnilo rozšíření a specializaci řemesel. To logicky vedlo k přerodu důležitých tržních míst v města. viz.dále Města.
Výstroj + výzbroj hotovosti:
V této oblasti se proti předcházejícímu období patrně nic nezměnilo. To se tedy týká pěchoty verbované z poddanského lidu.
Výcvik:
Také výcvik zustal nadále nulový. Snad jen oddíly střelců z luků a kuší prodělávaly výcvik prostřednictvím střeleckých
soutěží, které jsou doloženy ze XIV. století. (Německý Brod)
Použití:
Použití takové pěchoty bylo natolik pochybné, že byla verbována jen v případě opravdové nouze.Např. r. 1345 Jan Lucemburský
ve snaze uvolnit co nejvíce sil pro boje v Polsku svolává hotovost( a to i poddanskou) k zabezpečení hranic s Bavorskem.
"Zbabělý jako obecný lid"(Žitavský). To o něčem vypovídá.
Města:
Vývoj měst byl dán jak faktorem zvýšené produkce zemědělství, tak plánovitým usazováním převážně německých a holandských
kolonizátorů. Zpočátku však šlo o rize domácí záležitost. Tak jak se rozvíjel obchod stávala se významná tržní místa
městy (I.pol.XIII.st.) Ve většině případů šlo o původní sídla údělných knížet. Např. Brno, Olomouc, Znojmo(1226), Žatec atd.
Na přelomu poloviny století Jihlava(stříbro). Spolu s těmito byla zakládána města poddanská, která ovšem neměla výsad měst
královských, a když tak v silně okleštěné formě. Panští zakladatelé se sice pokoušeli udělit jim stejné výsady, ale v tomto
směru si králové nedali vzít svá práva, a promptně je rušili. Chránili tím pochopitelně vlastní zisky, které by ztráta
monopolu královských měst musela nutně omezit.(Jihlava, České Budějovice). Zdá se, že nejčastější sporné výsady, byly sklad
a dlažebné. Přemysl II. takto několikrát zasáhl ve prospěch Jihlavy zejména proti Lichtenburskému Německému Brodu.
Teprve v II.pol.XIII.stol. došlo k významnému, a v českých dějinách největšímu, zakládání královských měst, a to zásluhou
Přemysla II. Fr.Palacký to připisuje mj.r.1248, kdy se většina šlechty vzbouřila proti Václavovi, a Přemysla si vyvolila za
mladšího krále. Patrně si uvědomil, že v takovém případě je král prakticky zcela bezmocný. Václavovi zustaly v celé zemi
pouze tři hrady a jen díky šťastné souhře okolností situaci nakonec mistrně ustál. Snad tedy proto, aby měl větší oporu proti
stále mocnější šlechtě, začal v tak velkém měřítku zakládat města jako jakousi protiváhu. A zisk také nebyl zanedbatelný.
Vždyť každé potvrzení práv a privilegií znamenalo tučný obnos do jeho pokladnice.
Jedním z privilegií královských měst bylo právo hradby. To mělo další výhodu. Král tím získal další pevnosti i s posádkou,
kterou nemusel vydržovat vlastním nákladem. A protože vládnoucí vrstvou v těchto městech byl kupecký patriciát, bylo jeho
eminentním zájmem zachovat bezpečnost na cestách a to také v rámci jejich městského obvodu vykonávali a to nejen z povinosti.
Což panovníka opět nic nestálo. Posádku tvořilo veškeré obyvatelstvo města, které také bylo povino se dostavit v případě svolání
zemské, nebo krajské hotovosti. To je ovšem pouze teoretický výklad. Pro krále bylo důležitější fungování
města, jeho tržiště a dílen, než houf skoro vojáků. V zakládacích listinách města byla pravidelně upravována vojenská
povinost. Šlo zejména o obranu města, výživu královských oddílů a případně přesně vyjmenované síly, které měli být vyslány
na královo zavolání. Mohlo jít o pěchotu, ale většinou to byly specializované oddíly řemeslníků pro obsluhu a údržbu obléhacích
zbraní, stavby a opravy mostů atd.
Ovšem síla měst za panování Přemyslova nedosáhla rozměrů, které by byly nějak významné. Nejenže nedokázala vypomoci králi
při vzpouře šlechty, ale sama měla co dělat aby se udržela.
Ačko-li již na konci XI. st. ovládá Evropu těžká jízda, došlo k poslední bitvě za významné účasti pěchoty na našem území
r.1179. Bylo to střetnutí knížat Bedřicha a Konráda Oty s knížetem Soběslavem. Soběslavovo vojsko se pro nedostatek
družiníků(těžké jízdy) skládalo převážně s pěchoty. Vzhledem k odolnosti, kterou v bitvě prokázalo, se zdá, že se rekrutovalo
právě ze svobodníků a ne z poddanského lidu. K bitvě došlo 27.1. na místě dnešního Nového Města pražského. Dodnes se tam říká
Na Bojišti. Došlo k velice tvrdému boji, který nakonec rozhodl útok odílu Moravanů do boku Soběslavova vojska.
Pozdější výrazný zjev Karla IV. zastínil předchůdce a tedy i Přemysla II.
Do značné míry to má na svědomí císařský titul a obrozenecké nadšení 19.stol. Ale já se domnívám, že tito dva panovníci
jsou si plně rovni.
XIV. a počátek XV.století
--------------------------
Společnost:
Ve XIV.st. pokračovalo osamostatňování šlechty na úkor královské moci. Vymření rodu Přemyslovců a následná vláda Rudolfa
Habsburského(příliš krátká-necelý rok) a Jindřicha Korutanského(příliš slabá) tomu jenom napomohla. Nástup Jana Lucemburského
již na věci nemohl nic změnit. Až teprve jeho syn Karel dokázal situaci do jisté míry vylavírovat, a to především svou pozicí
v říši, která ho do jisté míry činila vůči domácímu panstvu rezistentním.
Jestliže však v předcházejících obdobích docházelo k diferenciaci v první řadě mezi šlechtou a poddanými, pak nyní začalo
docházet k velice výraznému dělení šlechty na super mocnou(Rožmberkové si založili vlastní knížecí dvůr a začali se
titulovat Vladař), a stále chudší a bezmocnější skupinu zemanů, vladyků a chudých rytířů, jejichž jedinou obživou mohla
být jen služba pro některého velmože, či panovníka, nebo žoldnéřský meč. Na konci tohoto století, pak prohlubující se
hospodářká stagnace začala navozovat neblahé věci budoucí.
Výstroj + výzbroj pěchoty:
Vyšší dostupnost zbraní umožnila vylepšit zbroj pěšáka. Většinou se skládala z prošívanice a kožených, nebo plátovaných rukavic.
V druhé polovině století to byla přilba s kroužkovým závěsem(kassis) a náprsní pancíř. Nohy nebyly chráněny z důvodu zachování
pohyblivosti a až v dalším století byly zavedeny chrániče kolen.
Výzbroj byla poměrně pestrá. Dlouhá kopí, halapartny, sudlice a proti plátové zbroji tzv.šídlo(ahlspies). Dále různé bijáky a
závaží na řetězu. Městská pěchota byla většinou vybavena meči. Luky byly postupně vytlačeny kuší. Vznikly také oddíly se
štíty(tzv. bojové pláště, pavézy) právě k ochraně střelců. Na konci století se začaly používat palné zbraně(převážně obléhací).
Města:
Královská města k cca.r.1310 byla tato. Praha, Kutná Hora, Ústí nad Labem, Beroun, Budějovice, Čáslav, Domažlice, Hradec
Králové, Chrudim, Jaroměř, Kadaň, Kouřim, Kolín, Louny, Litoměřice, Litomyšl, Mělník, Most, Vysoké Mýto, Nymburk, Plzeň,
Polička, Rakovník, Slané, Stříbro, Vodňany a Žatec.(Palacký)
Města se vyvíjela stejně jako ostatní společnost. R. 1309 se pokusily rodiny Pušů a Ruthartovců zajetím Jindřicha z Lipé,
Jana z Wartenberka a Jana z Klingenberka v klášteře Sedleckém vymoci si spříznění rodů a tím i zrovnoprávnění s panstvem.
Důsledkem(zcela opačným) bylo podstatné odsunutí této možnosti.
Ke změnám, které ve městech probíhala docházelo postupně a někdy i krvavě.
Problémem byl vznik řemeslnických cechů. Patriciat, který města ovládal byl většinou kupecký a společným postupem dosahoval
pro něj výhodných cen, jak prodejních tak výkupních. Založením cechů došlo k opačnému efektu. Nyní to byly cechy kdo si začal
určovat ceny. Patriciát se tomu pochopitelně bránil a zapojil do věci i panovníky, kteří na věc hleděli také nedůvěřivě,
neboť se obávali o své zisky. Nakonec ovšem zjistili, že jim nic nehrozí a nechali věci většinou volný průběh. V této době
(vznik cechů)se ve městech staví obrana na tzv.cechovním systému. Města byla malá, a jednotlivé cechy řemesel se většinou nacházely
pospolu v jedné části města. Častý je třeba nazev v "rámech(tkalci)"atd. Tato část byla danému cechu přidělana k obraně.
Také bylo-li nutno vyslat oddíl pro službu panovníkovi, dělily se cechy o tuto povinost. V průběhu XIV.st., tak jak města
bohatla, mohla si stále čatěji dovolit najímat do svých služeb profesionální vojáky, a to jak k obraně města, tak pro
případ tažení. Některá to měla zajištěno smluvně s panovníkem, který ve dané smlouvě mohl určit jakým obnosem se může město
vyplatit z povinosti vyslat ozbrojence. Pochopitelně, že na tom neprodělal.
Města však nadále nebyla ještě tak silná, jak se pak stalo ve století XV. Byla poměrně málo zalidněná. Ještě těsně přehusitské
Brno ač sídlo markraběte nemělo ani 8000 obyvatel. Praha měla asi 45000, ale to byla všechna města pražská tedy: Staré a Nové
Město, Malá Strana, Vyšehrad a Hradčany.(Fiala) Počet obyvatel o 50 až 100 let dříve byl určitě podstatně nižší, ač se dá jen odhadovat.
Je tedy otázkou kolik sil mohla města opravdu vyslat do pole.
Použití:
Vylepšením výstroje a výzbroje dosáhla pěchota tohoto období značných změn, a najmutím profesionálů také bojových
kvalit, a to zejména v obraně. Tady lze hledat počátky Husitského válečnictví, byť tam ještě stále nebyla ta základní myšlenka
,nebo alespoň rozhodně nedominovala. Pěchota se ještě stále nemohla postavit těžkému jezdci. Přesto se však stává stále významnější
součástí tehdejšího válečného dění. Tak jak se vylepšuje její vybavení a úroveň. Chudnoucí nižší šlechta, která se musí nechat
najímat od měst, je profesionálně na výší a schopna předat své znalosti dál. Městská pěchota se dokonce specializuje. Šlo
zejména o oddíly střelců, štítníků(pavézy), specializované oddíly řemeslníků a horníků(pokud šlo o hornícké město). Zejména
koncem XIV.st. se spolu s výskytem palných zbraní množí oddíly střelců. Koncem století se ve městech objevují puškaři. V berních
rejsřících města Chrudimi je veden puškař jako placený služebník města osvobozený od dávek. To se však netýká jen měst. Také panstvo
rozšiřuje své družiny o pěší střelce. Při útěku Václava IV. z Vídně(druhé zajetí) 11.listopadu.1403 očekával jej na druhém břehu
Dunaje Jan z Lichtensteina s 50 střelci.(Palacký) Zdá se, že 50 střelců bylo dostatečnou zárukou královi bezpečnosti, tedy alespoň
cestou do Mikulova na sídlo Lichtensteinovo. Také oddíly pavézníků jsou zmiňovány jako posila Karlu IV.vypravená Prahou r.1354.
O roli řemeslnických oddílů již bylo mluveno. Hornické oddíly se účastnily tažení na nichž se předpokládalo obléhání nějaké
fortifikace a s tím související hloubení podkopů.
Tak. A dá se říct, že plac je připraven pro dění budoucí. Za horizontem již vykukuje jedna z největších katastrof, která tento národ
potkala. Mocenská, hospodářská a zejména kulturní. Husitsví.
K věci měst královských. Uvádím zde převážně města v Čechách. Důvod je prostý. Město a jeho privileie určoval zeměpán. Na Moravě
to byl markrabě. Šlo tedy v případě Moravy o města markrabská, niko-li královská(privilegia a význam ovšem mohla být stejná).
Přemysl II. ač král, vystupoval v listinách pro Moravu převážně jako markrabě.
Prameny
Vojenské dějiny Československa, Palacký - Dějiny, Fiala - Přemyslovké
Čechy, Kosmas - Kronika, Petr Žitavský - Kronika Zbraslavská.
P.S.
Jestli je to celé pitomost, tak za to může Johann. Byl to jeho
nápad.
Jednak to rozhodně není pitomost 
