
Jak asi lépe obeznámení příznivci vojenské historie vědí, v létech Velké vlastenecké války (pro nechápající – druhá světová válka) nelétala na sovětském nebi jen letadla domácí provenience. Cizími stroji samozřejmě nemyslím ty, co měly na trupu svastiku, ale ty s rudou hvězdou na trupu. I když těchto letounů nebylo zrovna málo, oficiální místa se k této skutečnosti nestavěla po válce zrovna vstřícně. Jak jinak si dnes vysvětlit třeba to, že se ve svazu nedochoval třeba ani jeden letoun P-39, nebo že se v oficiálních pamětech zrovna nerozebírají jejich zásluhy v boji. Zato jsme se v uplynulých letech mohli dočíst o úspěších mnoha skvělých sovětských stíhacích letounů. Co na tom, že jim sem tam začal hořet motor nebo se zbortilo křídlo, to jsou jen drobné epizody v jinak skvělé kariéře těchto letounů. Proto je třeba připomenout materiální pomoc hlavně v počátečních letech války na východě, i když samozřejmě se nejednalo o žádnou charitu, sověti ty letouny samozřejmě zaplatili, v případě dodávek z Velké Británie povětšinou zlatem.
V tomto prvním dílu se zběžně podíváme na britský příspěvek pro „stalinské orly“ - půjde o „dělníka“ bitvy o Británii, Hawker Hurricane.
Jako první se ve výzboji VVS RKKA (Vojenské vzdušné síly dělnicko-rolnické Rudé armády) objevil tahoun bitvy o Británii Hawker Hurricane. Již koncem srpnu 1941 dorazil do Archangelska konvoj s letouny Hurricane, 22. září 1941 je první Hurricane Z2899 přebrán komisí NII VVS (vědeckovýzkumný ústav VVS). Zároveň s konvojem připlula i letadlová loď Argus s 24 letouny Hurricane IIB 151. křídla RAF – 81. a 134. peruť. Křídlo se zapojilo okamžitě do bojů, operoval z letiště Vajenga u Murmansku. Následně bylo doplněno o dalších 15 strojů, v říjnu 1941 bylo zbylých 37 Hurricanů předáno sovětům, ti jej zařadili do 78. IAP (stíhací letecký pluk) Severního loďstva.

Další stroje jsou dodávány severní cestou, sestavují se sovětští technici pod širým nebem. Nejedná se o nové stroje, jse již o používané stoje, které je třeba někdy dokompletovat a opravit. První stroje jsou používány v oblastech za severním polárním kruhem a Karélii, se vzrůstajícím počtem dodávaných letoun bylo nutno vybudovat v zimě 1941/42 infrastrukturu pro odesílání letounů do oblasti centrálního Ruska. Jednalo se o letiště v Archangelsku a dalších šest letišť na trase z Archangelska do Vologny, tam se nacházela základna pro přeškolování letců na tyto stroje. Přelety zajišťovala brigáda zkušebních letců NII VVS.
Je třeba zde něco uvést o oblíbenosti Hurricanu v Sovětském svazu. Již v zimě 41/42 byla zjištěna „neodolnost“ vůči ruské zimě – zamrzala hydraulika, zbraně, akumulátory...Stroje bylo nutno před vzletem nahřívat, glykol používaný v chlazení zamrzal při -20°C.
Problém byl i s výzbrojí Hurricanu, šlo zde hlavně o logistiku. Sovětům chybělo britské střelivo ráže .303, oficiálně se ale mluvilo o nedostatečném výkonu kulometů Browning. Proto koncem ledna 1942 vydává hlavní inženýr VVS rozkaz o přezbrojení Hurricanu výzbrojí domácí produkce. Jsou rozpracovány tři varianty výzbroje:
- 4 x 20mm ŠVAK,
- 2 x 20mm ŠVAK + 2 x 12,7mm BS
- 4 x 12,7mm BS
V testech se ukázala jako ideální poslední varianta, z důvodu nedostatku kulometů BS však byl vybrána varianta kombinující kanónovou a kulometnou vyzbroj. Zkoušela se i varianta výzbroje letounu raketami RS-82, ty však snižovaly rychlost a stoupavost stroje. I bez raket se však jednalo ve své době o nejlépe vyzbrojený letoun VVS.

Na jaře 1942 se mezi britskými letouny začali objevovat i nové stroje stavěné v Kanadě. Ty byly lépe přizpůsobené na zimní provoz, oproti tomu britské letouny byly často olétané verze Mk. I přestavěné na verzi Mk.II, prý mezi nimi byly i stroje dodané v kamufláži finského letectva... Problémem bylo zajišťování náhradních dílů, sověti byli proto nuceni vyrábět ND nebo nahrazovat určité komponenty domácími výrobky. Šlo o náhradní dřevěné listy pro vrtule Rotol, pneumatiky, akumulátory, generátory. Letouny byly postupně nasazovány po celé délce fronty, na jaře 1942 byly již poměrně rozšířeny. Jejich slabé výkony však neodpovídaly představám sovětského vedení, tento problém se dokonce řešil na nejvyšší úrovni. Stalin prý při jednání pronesl „Ety charrikejny – prosto govno“...

Hurricane nebyl u letců VVS nějak extra oblíben, šlo přece jen o stroj ustupující generace a jeho výkon již nedosahoval úrovně protivníkových stíhacích letounů. Vadila jim hlavně nízká rychlost a nízké výkony při vertikálních manévrech. Stroje byly při tvrdých polních podmínkách hodně olétané, jejich výkony šly rapidně dolů. Po překonání problémů s produkcí vlastních stíhacích letounů byly Hurricany staženy s první linie, zůstávají však ve výzbroji pluků PVO.

Bojové ztráty nebyly vzhledem k nasazení nějaké extra vysoké, uvádí se cca 500 strojů sestřelených stíhači a 350 pozemní palbou. Horší to bylo s nebojovými ztrátami, více jak 1000 strojů bylo odepsáno kvůli špatnému technickému stavu, více než 200 strojů bylo zničeno při haváriích. Celkem bylo 3082 letounů Hurricane rozličných verzí, v letech 1941 – 1942 dodávka těchto letounů umožnila přežít krizi ve výrobě vlastních výkonných strojů.
Ještě jedna perlička na konec – co říkáte na na Hurricane Mk.IIB vybavený zadním stanovištěm střelce s kulometem?

V dalším díle se snad dostane na Spitfire...
Použité zdroje:
Šedivý, Dymič – Triumf a Tragedie
www.airwar.ru
http://wp.scn.ru/ru/