Hlavním cílem konstruktérů bojových plavidel je omezit radiolokační obraz a snížit tepelnou, magnetickou a akustickou stopu. Hrozí zde ale nebezpečí, že při řešení jednoho problému může být zvýrazněn další.
A nyní k jednotlivým konstrukčním celkům podrobněji.
Začnu základem plavidla jímž je trup
Magnetickou identifikaci je možno potlačit vhodným výběrem materiálů již při navrhování. Vybírat je možno ze tří běžně používaných materiálů. Zní to možná směšně, ale první na řadě je dřevo. To se dodnes používá při stavbě minolovek. Většina moderních loďstev používá malé minolovky s dřevěným trupem a je nutno říci, že velmi úspěšně.
Další možností je použití nemagnetické oceli. Jde však o finančně velmi nákladnou věc a jejím velkým propagátorem jsou němečtí konstruktéři.
Třetí v řadě jsou vrstvené plasty. Tyto konstrukce se označují jako GRP Sandwich Structure a svým složením připomínají materiály používané v letectví. Jejich nevýhodou je však nízká odolnost proti poškození a proti zásahu. Navíc jde o poměrně pružný materiál, takže hrozí riziko akusticky zjistitelných vibrací.
Použitý materiál je možno kombinovat s tvarem trupu a jeho doplňků. Nejrozšířenější variantou je stále jednotrupové řešení. Je konstrukčně nejjednodušší a nejlevnější a umožňuje soustředit posádku, pohon a výzbroj do kompaktního bloku. Podobně jako u letadel je i zde snaha omezit prvky narušující hladké tvary trupu. U plavidel jsou zrušena trupová okénka. Čluny, jejich jeřáby, kotevní otvory, průvlaky, pacholata a nebo ventilační průduchy uzavírají kryty splývající s trupem nebo palubou. Na povrch jsou aplikovány speciální materiály snižující odraz radiolokačních vln a nátěry RAM.
Další možností je dále stavba katamaranů a trimaranů. Mají menší hydrodynamický odpor a většinou mohou dosahovat vyšších rychlostí. Jsou stabilnější a rozlehlá paluba je velmi variabilní. Dokážu si klidně představit i letadlovou loď konstruovanou jako katamaran. Jsou odolnější při poškození. Menší odpor vody znamená nižší akustický šum a při použití v současnosti testovaných dieselelektrických pohonných systémů je možno snížit i zjistitelné vibrace.
Možná jste v jednom novějším filmu o Jamesi Bondovi zaregistrovali černé plavidlo vypadající jako otočené necky. Zde šlo pouze o model, ale jeho předloha je skutečná. Americké námořnictvo již několik let testuje loď IX 529 Sea Shadow. Kompaktní trup se opírá o dva plováky z nichž každý obsahuje dieselelektrickou pohonnou jednotku. Loď nemá kormidlo a je řízena otáčkami šroubů, přičemž může dosáhnout až 13 uzlů (asi 24 km/h). Délka lodi vyrobené společností Lockheed Martin je 164 stop, šířka 68 stop (50 x 20,7 m) a výtlak 560 tun. Není zde použita výzbroj, jde hlavně o zjištění možností konstrukce. Domovským přístavem Stínu je San Diego a testy s přestávkami pokračují dodnes.
Další velmi rozsáhlou konstrukční částí lodě jsou nástavby.
Jejich problémem je hlavně jejich obrovská členitost. I zde dochází postupně k odstraňování oken a dveře pokud jsou nutné jsou konstruovány tak aby kopírovaly povrch nástavby. Antény, reflektory, čluny, případně výzbroj jsou i zde zakrývány poklopy a roletami. Komíny, nebo spíš to co z nich zbylo jsou nízké, hranaté a skrývají velmi výkonné chladící systémy. Samotné stěny nástaveb již nejsou svislé ale sklánějí se dovnitř. I zde jsou používány speciální materiály a nátěry RAM. Na vnitřní plochy jsou použity materiály pohlcující vibrace a elektromagnetické záření.
Navíc se plavidlo natírá podle oblasti působení. U lodí operujících u pobřeží jde o několikabarevné většinou tmavší nátěry zatímco u oceánských jednotek je nátěr buď světle šedomodrý nebo šedobílý. Vždy však musí být matný.
Dalším prvkem jsou stožáry a antény.
Hlavně ruské (sovětské) a čínské konstrukce jsou známé svými velmi členitými většinou příhradovými stožáry ověšenými obrovským množstvím antén. Dřívější pravidlo „dobře vidět“ dnes doplňuje „nebýt viděn“. Stožáry je velmi těžké odstínit a tak se například radiolokátory objevují na bocích nástavby v podobě pevných fázových antén. Samotné stožáry jsou redukovány a minimalizovány a jejich příhradová konstrukce se mění na kompaktní uzavřený tvar navíc opět pokrytý speciálními absorpčními hmotami. U konstrukcí dnes stavěných nebo plánovaných na nejbližší období jsou již klasické stožáry úplně odstraněny. Plánuje se jejich náhrada například konstrukcí testovanou na torpédoborci USS Arthur W. Radford (DD-968). Antény zde byly ukryty v nitru speciální konstrukce označené jako AEMSS (Advanced Enclosed Mast Sensor System)
Neméně důležitou součástí bojového plavidla je jeho výzbroj.
Velký počet děl trčících z věží je dnes většinou redukován na 1-2 děla většinou do ráže 127 mm (omezeně až do 155 mm). Pro potřeby STEALTH však bylo nutno i zde sáhnout k razantním změnám. Dnes plně automatizované věže mění svůj dřívější tvar. Pro plánované lodě existují i návrhy s hlavní plně ukrytou ve věži která se vyklápí jen při střelbě (například švédský projekt korvety Visby). Povrch věží je řešen podobně jako povrch trupu nebo nástaveb a možnost odhalení plavidla lokalizací palbou ohřáté hlavně omezuje termický plášť.
Hlavní výzbroj moderních plavidel, rakety, je ukryta ve speciálních silech v trupu lodě. Jediným zjistitelným prvkem je zde samotná raketa a její zažehnutý motor a tak jsou testovány pneumatické systémy umožňující vymrštění střely do výšky až 50 metrů. Teprve tam je zapálen motor rakety.
Další typ lodních zbraní tvoří malorážní pl. Systémy (Phalanx, Kortik, Goalkeeper). Ty je prakticky nemožné ukrýt vzhledem k zachování rozsáhlého palebného pole. Jednou z možností je jejich zapuštění do trupu a vysouvání jen v případě použití. Další variantou je jejich úplné odstranění a náhrada malými salvovými raketomety (například německo-americká konstrukce Sea Ram).
Torpéda budou součástí nástaveb a tak technologie STEALTH plánuje jejich ukrytí za roletami. U vrhačů klamných cílů je problém řešen stejně jako u raket tedy jejich zapuštění ve strukturách trupu nebo nástavby.
Také palubní vrtulníky nebo bezpilotní letouny nepředstavují problém neboť jsou po většinu času ukryty v hmotě nástavby nebo trupu a na letovou palubu se vyvážejí jen při jejich použití. Vyjímkou jsou mateřské letadlové lodě, kde je část leteckých sil vždy umístěna na letové palubě.
Poslední částí lodě kterou je nutno změnit v rámci technologie STEALTH je pohon.
V dnešní době používají lodě buď vznětové motory nebo plynové turbíny (i parní). Jejich nevýhodou jsou vibrace ale hlavně spaliny nebo horké plyny (z turbín). Například americké torpédoborce třídy Arleigh Burke však používají zajímavé řešení. Plyny z turbín ohřívají ve výměnících vodu a vyniklá pára pohání další turbínu pohonné soustavy. Přitom dochází k výraznému ochlazování spalin které jsou dále odváděny do komína s účinným chladičem. Zároveň zde dochází k nižší ekonomické náročnosti.
Budoucnost však mají hlavně jaderné reaktory a dieselelektrické motory hlavně pro jejich nižší hladinu produkovaného hluku. Do budoucna se plánuje použití čistě elektrického pohonu, pravděpodobně v kombinaci s elektromagnetickým polem místo šroubu. Energetické požadavky takového systému by zřejmě zabezpečoval jaderný nebo termojaderný reaktor.
V současnosti jsou používána, stavěna nebo plánována plavidla první nebo druhé generace STEALTH. O některých se zmíním v závěrečné části.
Další díly série:
Možnosti ukrytí na moři - 1.část
Možnosti ukrytí na moři - 2.část
Možnosti ukrytí na moři - 3.část
Sea Shadow
Pokusný stožár na americkém torpédoborci
Francouzská fregata třídy La Fayette
