O vývoj bombardéru se začal de Havilland, zaměřený převážně na výrobu civilních a cvičných strojů, zajímat v souvislosti se specifikací P.13/36. Konstruktéři zpočátku ve svých konceptech vycházeli ze čtyřmotorového letounu DH 91 Albatross, avšak tuto nepříliš perspektivní ideu záhy opustili ve prospěch radikální koncepce: proč bombardér nezbavit obranné výzbroje a větší části osádky a nezískat tak díky menším rozměrům, lepší aerodynamice a snížené hmotnosti stroj natolik výkonný, že jeho nejlepší ochranu bude vysoká rychlost a dostup? Takový stroj by byl potencionálně schopen unikat i nejvýkonnějším stíhačům.
A byly zde i další výhody, takový letoun byl v principu levnější než běžné bombardéry a přitom mohl zaručit vysoký dolet a slušnou nosnost pum při spotřebě podstatně menšího množství paliva...což opět pozitivně ovlivnilo rozměry a hmotnost. Velký význam měl i zmenšený počet mužů osádky.
Konstruktéři vedení Ronaldem E. Bishopem, R. M. Clarksonem a C. T. Wilkinsem realizovali tuto ideu v projektu označeném DH.98, dvoumístném bombardéru s nosností 1000 pdr (450 kg) pum na vzdálenost přes 1500 mil (2400 km) nejvyšší rychlosti přes 400 mph (650 km/h). Konstrukce stroje navazovala na DH 91 Albatross, byla tedy celodřevěná. Tento projekt byl v roce 1938 nabídnut ministerstvu letectví. To v té době ve specifikaci B.9/38 požadovalo střední bombardér vyrobený z nedeficitních materiálů (konkrétně zněl požadavek na kostru z ocelových trubek pokrytou překližkou), schopný nést 1500 pdr (680 kg) pum na vzdálenost 2000 mil (3200 km) rychlostí 250 mph (402 km/h) ve výšce 5000 ft (1524 m). DH.98 se mohl zdát být takovým strojem, byl však v naprostém rozporu s tehdejším myšlením ministerstva, které považovalo obrannou výzbroj za nepostradatelnou. Další problém byl viděn celodřevěné konstrukci letounu, která byla považována za zastaralou. Předpokládalo se, že drak takového stroje bude příliš těžký a také nevhodný pro použití v tropech. Pro B.9/38 byl nakonec vybrán Armstrong Whitworth Albemarle (pro nějž byly vypsány upravené specifikace B.18/38), stroj s méně než průměnými výkony.
Technologie dřevěné konstrukce navazovala, jak bylo řečeno, na technologii použitou na stroji DH.91 Albatross. Trup byl vyráběn ve dvou polovinách, formovaných v betonových formách. Materiálem byla vrstva balsy mezi dvěmi vrstvami překližky, více namáhané části byly zpevněny jedlovým dřevem. Vrstvy materiálu byly pod tlakem spojeny kaseinovým lepidlem (a později formaldehydovým poté, co při nasazení Mosquit v tropech došlo k několika neobjasněným haváriím a vzniklo podezření, že na vině je neodolnost tohoto lepidla vůči takovém klimatu). Poloviny trupu spolu se sedmi přepážkami (ze smrkového dřeva mezi dvěmi vrstvami překližky) byly poté spojeny a celek potažen plátnem a lakován. Křídlo bylo z pevnostních důvodů vyrobeno v jednom kuse, dva nosníky byly ze smrkového dřeva a překližky, žebra taktéž, potah tvořila překližka a plátno. Takto se podařilo vytvořit velmi čistě řešené linie a povrch a tedy dobrou aerodynamiku. Tato převážně lepená dřevěná konstrukce radikálně omezila spotřebu strategických surovin, také minimalizovala potřebu kovoobráběcích strojů, díky čemuž mohly být podsestavy vyráběny nábytkářskými a jinými dřevozpracujícími firmami. Kov byl využíván jen pokud byl nezbytný. Podvozek byl odpružen pryžovými bloky, což bylo dostatečně účinné a přitom levné a nenáročné na údržbu.
Ani toto vše by však zřejmě nestačilo na přesvědčení ministerstva letectví, kdyby DH nenašel spojence v Air Marshallovi Siru Wilfridu Freemanovi, příteli Geoffreye de Havilland z první světové války a členu letecké rady pro výzkum a vývoj. Freeman pochopil potenciál konstrukce DH.98 a všemi silami jej podporoval. Když byl projekt znovu v září 1939 nabídnut, posvětil, zatím pravda jen neoficiálně, jeho vývoj. Na začátku října byla již sestavena skupina konstruktérů. Vývoj z důvodu utajení a ochrany před předpokládanými nálety přesunut z Hatfieldu, kde firma DH sídlila, na pronajaté panství Salllsbury Hall.
12. 12. 1939 nabídl de Havilland ministerstvu letectví dva projekty: bombardér nesoucí 1000 lb (954 kg) pum a těžký stíhací/průzkumný stroj vyzbrojený čtyřmi 20 mm kanony a vybavený třemi kamerami F.24. I přes opakované výhrady vůči neozbrojenému bombardéru byla konečně 29. 12. zadána oficiální objednávka na vývoj prototypu a 1. 1. 1940 byla zadána stavba prototypu podle specifikace B.1/40.
1. 3. 1940 byl objednán jeden prototyp a 49 sériových bombardovacích/průzkumných strojů. Ministerstvo však opět požadovalo obrannou výzbroj tvořenou alespoň jednou věží se dvěma kulomety. Konstruktérům DH bylo jasné, že instalace obranné výzbroje by znamenala degradaci jejich projektu, podle propočtů by i při tomto minimalistickém požadavku stoupla hmotnost o až tunu a rychlost klesla o až 50 km/h, zhoršil by se dostup i dolet. Proto důrazně trvali na své koncepci. Později v roce 1942 byla taková věž zkoušena na prvním prototypu, na dvou stíhacích Mosquitech (prototypu a prvním sériovém, viz. 2.díl) byly zase zkoušeny čtyřkulometné věže, vše s negativními důsledky na výkony, takže s tím konečně dali pokoj.
Věž zkoušená na prvním prototypu W4050DH.98 však ještě neměl vyhráno, neboť po pádu Francie a evakuaci britské armády z Dunkerque byla Británie podle všeho bezprostředně ohrožena invazí a Lord Beaverbrook, ministr pro leteckou výrobu, požadoval využít veškerou výrobní kapacitu pro produkci již sériově vyráběných strojů namísto vývoje nových. Vzhledem ke kritické situaci Británie to bylo pochopitelné. Beaverbrook proto několikrát Freemanovi navrhoval projekt (v kruzích zastánců klasických bombardérů známý jako "Freemanova pošetilost") zastavit, ale ten v něj měl příliš velkou důvěru, než aby toto připustil. Nakonec spolu s de Havillandem Beaverbrooka přesvědčili a ten v červenci 1940 rozhodl o pokračování vývoje, pokud to však nebude nezasahovat do přednostní válečné výroby DH, tedy do výroby cvičných Tiger Mothů a Oxfordů a oprav Hurricanů a Merlinů. Zde byla velkým argumentem převážně dřevěná konstrukce s velmi malou potřebou deficitních surovin a výrobních kapacit kovoobráběcích strojů a tedy s malou potřebou výrobních kapacit potřebných pro celokovové letouny.
18. 7. 1940 byla mimo bombardovacích/průzkumných strojů požadována také stavba prototypu těžkého stíhače pro specifikaci F.21/40. Když Luftwaffe na sklonku 1940 přešla na noční útoky, byl DH.98 také viděn jak potenciální noční stíhač pro specifikaci F.18/40 vydanou v říjnu. O těchto stíhacích versích však více až ve 2. dílu.
3. 10. 1940 se ukázalo, jak moudré bylo rozhodnutí přesunout vývoj DH.98 z mateřské továrny, když osamocený Ju 88 (z I./KG 77) bombardoval továrnu v Hatfieldu a čtyřmi pumami ji zasáhl. 21 lidí bylo zabito, 70 zraněno a velká část vyrobených dílů pro DH.98 byla zničena. Ju 88 byl sestřelen. Navzdory zničení velké části dílů však stavba prototypu s číslem E0234 (které bylo po předání letectvu změněno na W4050) rychle postupovala. Po dokončení byl rozebrán a 3.11. převezen ze Salisbury Hall do Hatfieldu, kde byl znovu složen a 25. 11. zalétán hlavním firemním zalétávacím pilotem Geoffreyem de Havilland JR.
První z řady, zde ještě jako E0234Vlastnosti stroje od začátku příjemně překvapovaly, vyloženě nadšení vzbuzovala rychlost až 625 km/h ve výšce 6700 m. Jediným větším problémem bylo víření za motorovými gondolami, které při některých letových režimech způsobovalo mírné třepetání ocasních ploch.
29. 12. byl W4050 za letu předveden Beaverbrookovi, Freemanovi a další hodnostářům. Svými výkony vysloveně oslnil. Pro Freemana a DH to musela být velká satisfakce! V té době také letoun získalo jméno, pod kterým se proslavil: MOSQUITO.
11. 1. 1941 byla objednávka 50 DH.98 změněna na 3 prototypy (bombardovací W4050, průzkumný W4051 a stíhací W4052, požadovaný již 18. 7. 1940), 19 sériových průzkumných a 28 stíhacích strojů. Později ještě došlo na další úpravu, kdy bylo místo 19 průzkumných požadováno jen 9 kusů a zbytek v bombardovacím provedenî.
W4050 byl 19. 2. 1941 předán Aircraft & Armament Experimental Establishmentu (výzkumný ústav pro letectvo a výzbroj) v Boscombe Down. Počáteční sotva vlažný zájem vystřídalo nadšení, když se ukázalo, že je o dobrých 30 km/h rychlejší než aktuální verse Spitfiru. Velmi pozitivně byla oceňována ovladatelnost, bezpečný let s jedním motorem, snadný start i přistání. Zkoušky však neproběhly úplně bez problémů, 24. 2. při přistání došlo k zaseknutí ostruhového kola, což zapříčinilo poškození trupu. Do 15. 3. byl letoun opraven, když dostal trup z prototypu W4051. Zároveň došlo k jeho zpevnění pásem dřeva. Jinak byly zkoušky velice uspokojivé a poté, co byl v polovině února vyřešen problém s vířením za gondolami jejich prodloužením, což zároveň vedlo k rozdělení klapek na vnitřní a vnější část, již nebyla potřeba významnějších konstrukčních změn a nic nebránilo sériové výrobě. Nicméně stroje PR Mk.I a B Mk.IV (viz. níže) měly ještě původní krátké gondoly. Později se také ukázalo, že komplikovaný výfukový systém snižuje rychlost o cca 15 km/h a co bylo horší, že má tendenci propalovat kryt motoru. Vše vyřešila jeho rekonstrukce.
FOTOPRŮZKUMNÉ VERSE
Prototyp průzkumného Mosquita PR Mk.I, W4051, byl zalétán 10. 6. 1941. Byl poháněn Merliny 21 o výkonu 1480 hp s vrtulemi DH Hydromatic 5/36 o průměru 3,66 m. Oproti W4050 měl o 51 cm zvětšeno rozpětí křídla. V něm bylo umístěno 8 chráněných nádrží, další dvě byly v trupu, jejich celkový objem byl 2450 l. V pumovnici a v trupu za ní byly umístěny kamery F.24, F.52 a K-17, tři vertikální a jedna šikmá. Včetně W4051 bylo vyrobeno deset strojů. Poslední čtyři měly díky přídavným nádržím v pumovnici zvětšeno množství paliva na 3180 l, z nich dva byly ještě upraveny pro službu v tropech. K první bojové akci došlo 20. 9. 1941, šlo o průzkum nad Francií a hned při ní stroj zazářil, když byl napaden třemi Bf 109 a vcelku bez problémů jim unikl.
Prototyp PR Mk.I, W405...všimněte si původního řešení výfukového systémuMosquita PR Mk.I se ukázala být velmi užitečným strojem, bylo jich však málo, proto bylo několik, pravděpodobně dvě, Mosquita F Mk.II (viz. 2.díl) upravena na průzkumné stroje neoficiálně označené Mosquito PR Mk.II.
Následně bylo 28 Mosquit B Mk.IV Serie II (viz. níže) mezi dubnem 1942 a březnem 1943 upraveno na standard odpovídající PR Mk.I a přeznačeno na Mosquito PR Mk.IV. Standardně u nich byly použity přídavné nádrže v pumovnici po vzoru posledních čtyř PR Mk.I, některé stroje také nosily dvě 227 l (50 gal) přídavné nádrže pod křídlem.
Prototyp W4050 byl na základě požadavku ministerstva letectví z 3. 7. 1942 vybaven motory Merlin 61 s dvojstupňovým kompresorem a výkonem 1565 hp. Motory si vyžádaly úpravu gondol pro vstup vzduchu do mezichladiče vzduchu z kompresoru. Zkoušky přinesly mimořádný úspěch, v červnu 1942, již při druhém letu v této konfiguraci, dosáhl stroj výšky 40000 stop (12200 m). Maximální rychlost stoupla na až 432 mph (695 km/h) v 5100 m. Později byl vybaven Merliny 76/77 o výkonu 1710 hp a v říjnu s nimi dosáhl maximální rychlosti 437 mph (704 km/h) v 8800 m, čímž se stal vůbec nejrychlejším Mosquitem.
Jakmile byly dvoustupňové Merliny dostupné pro výrobu, byly využity pro novou versi. První Mosquito PR Mk.VIII, přestavěné z B Mk.IV DK324, bylo zalétáno 20. 10. 1942. Výkony byly úžasné, maximální rychlost v 9000 m byla přes 700 km/h! Bohužel však pro počáteční problémy s Merliny 61 a pro jejich přednostní dodávky pro Spitfiry bylo do března 1943 vyrobeno pouze pět strojů včetně prototypu, všechny přestavěné z B Mk. IV.
Prototyp PR Mk.VIII, DK324Skutečně sériovými stroji s dvojstupňovými Merliny byla až Mosquita PR Mk.IX poháněná Merliny 72/73 o výkonu 1680 hp. Byla také vybavena novým univerzálním křídlem, které dovolilo nosit 50 gal (227 l) přídavnou nádrž nebo 100 gal (454 l) nádrž nebo 500 pdr (227 kg) pumu pod každou polovinou křídla. PR Mk.IX samozřejmě nenosily pumy, ovšem velké přídavné nádrže pomohly významně zvýšit dolet na až 2450 ml (3945 km). Osm PR Mk.IX bylo vybaveno přetlakovou kabinou (poprvé zkoušenou od srpna 1942 na stroji MR469) a motory Merlin Mk.76/77 s čtyřlistou vrtulí Hamilton Standard, které ještě zlepšily výškové výkony. První PR Mk.IX vzlétl v dubnu 1943 a celkem jich bylo do listopadu vyrobeno 90 kusů.
PR Mk.IXMosquito B Mk.IV DZ540, vybavené Merliny 72/73 a přetlakovou kabinou a zalétané v červenci 1943, se stalo prototypem Mosquita PR Mk.XVI (a B Mk.XVI, viz. níže). Později vyrobené stroje měly Merliny 76/77. Mimo kamer v trupu bylo možno použít další dvě kamery F.52 umístěné v upravených přídavných nádržích. Výroba začala v prosinci 1943 a celkem dala 432 kusů. Do výzbroje se dostaly počátkem roku 1944, ale trvalo až do května, než byly plně využitelné, neboť docházelo k zamrzání kabin při letech ve velkých výškách, na vině byla absence vytápění. V dubnu bylo několik strojů upraveno pro noční průzkum z malých výšek instalací kamery K-19 a fotoblesku Mk.II. Stroj NS729 byl upraven pro nasazení z letadlových lodí.
PR Mk.XVI Stroje PR Mk. XVI byly užívány také Američany (145 kusů). Ti je používali nejen v standardní fotoprůzkumné roli, ale také 16 z nich vybavili radiolokátory H2X (AN/APS-15, vyvinutý z britského H2S) vestavěnými do přídě, jedenáct bylo zase upraveno pro noční průzkum vestavbou kamery K-17 a nesením sedmi osvětlovacích pum M46, jiných 12 letounů zase neslo systém Windows pro rušení radiolokátorů. 23 strojů obdrželo také RAAF. Po válce bylo 14 letounů používáno v Jižní Africe, 29 ve Francii a více než pět strojů v Israeli.
Jedno Mosquito PR.XVI bylo přestavěno na výškové Mosquito PR Mk.32 s křídlem o rozpětí 17,76 m (vyvinuté pro HF Mk.XV, viz. 2. díl) a dvojstupňovými výškovými Merliny 113/114 o výkonu 2070 hp. Celkem jich úpravou PR Mk.XVI vzniklo na podzim 1944 jen pět. Užívány byly v posledních měsících války v Evropě.
PR Mk.32Mosquita PR Mk.34 odpovídala v podstatě PR.XVI, ale byla poháněna Motory Merlin 113/114 a vybavena vyboulenou pumovnicí se zvětšenou zásobou paliva, kterého bylo i s novými přídavnými nádržemi o oběmu 200 gal (908 l) neseno 5769 l. Aby bylo při takovém zatížení dosaženo dostatečnéno dostupu, bylo nutno odlehčit letoun odstraněním pancéřování i ochrany nádrží. Neseny byly čtyři vertikální kamery F.52 a jedna šikmá F.24 nebo K-17. PR Mk.34 určeny především ke službě na pacifikém bojišti. Bylo jich postaveno 181 kusů. Po válce byla část přestavěna na PR Mk.34A montáží motorů Merlin 113A/114A o výkonu 1710 hp.
PR Mk.34...všimněte si bubliny pro kontrolu zadní polosféryDeset Mosquit B Mk.35 (viz. níže) bylo přestavěno na průzkumná Mosquita PR Mk.35. Tyto stroje dosáhly operaní služby až po válce.
Šest rozestavěných australských Mosquit FB Mk.40 (viz. 2.díl) bylo v období od května do října 1944 dokončeno jako průzkumná Mosquita PR Mk.40. Měla tři vertikální a dvě šikmé kamery a zvětšené množství paliva. V letech 1947-48 bylo dalších 28 FB Mk.40 přestavěno na průzkumná Mosquita PR Mk.41 poháněná Merliny 69.
Američané, kteří pod vlivem fantastických výkonů Mosquita chtěli takový stroj také, podepsali v říjnu 1943 s britskou vládou dohodu o odebrání 120 Mosquit z kanadské produkce (viz. B Mk.VII). Nakonec však USAAF obdrželo jen 6 Mosquit B Mk.VII a 34 B Mk.XX (viz. níže) přestavěných na průzkumné stroje označené F-8.Vzhledem k tehdy již nepříliš dostačujícím výkonům strojů s jednostupňovými Merliny a nedostatečné výbavě byly užívány převážně jen pro výcvik a pro bojové použití byly určeny PR Mk.XVI.
BOMBARDOVACÍ VERSE
První bombardovací verse, Mosquito B Mk.IV, vycházela přímo z Mosquita PR Mk.I, prototyp W4057 byl dokonce nejprve stavěn jako PR Mk.I. Letouny tedy měly krátké motorové gondoly s motory Merlin 21. Bylo jich včetně W4057 postaveno 10 kusů.
Následovala výroba Mosquit B Mk.IV Serie II, lišících se delšími gondolami. Poháneny byly motory Merlin 21 nebo 23. Také mohly nést dvě 227 l přídavné nádrže pod křídlem, ačkoli není jasné, zda toto bylo standardem již od začátku jejich výroby. Výfuky pozdějších strojů byly upraveny k poskytnutí tahu zvyšujícího rychlost o cca 15 km/h. První Mosquito B Mk.IV Serie II bylo zalétáno v březnu 1942, postaveno bylo 263 kusů.
B Mk.IV Serie IIBombardovací Mosquita měla původně nosit pouze čtyři 250 pdr pumy. Letoun však měl zjevně na víc, takže na sklonku roku 1941 přišel požadavek na možnost nést čtyři 500 pdr pumy. Původně se uvažovalo o rekonstrukci pumovnice, neboť čtyři 500 lb pumy se do standardní pumovnice nevešly. Později byly zkoušeny pumy s teleskopickými výsuvnými stabilizátory. Nakonec zvítězilo nejjednodušší řešení, standardní pumy se zkrácenými stabilizátory. Testy vykonané s Mosquitem W4057 (prototyp verse B Mk.V, viz.) v Boscombe Down prokázaly, že to jejich stabilitu neovlivnilo, takže byly v tomto provedení zavedeny do výroby jako nový standard.
Mimo bombardovacích úderů byla Mosquita (jak B Mk.IV, tak i další bombardovací verse) využívána s velkými úspechy ke značkování (PFF-Path Finder Force) a osvětlování (LNSF-Light Night Striking Force) cílů pro noční bombardéry. Tato role se pro bombardovací Mosquita stala vlastně nejdůležitější. Byla pro ni vybavována nejmodernější elektronikou, jako byly radionavigace Oboe, Gee a G-H (Gee-H) či radiolokátory H2S a H2X. Nasazovány byly také pro rušení radiolokátorů pomocí systému Windows.
V dubnu 1943 byla jednomu B Mk.IV zvětšena (vyboulena) pumovnic pro nesení 4000 pdr (1812 kg) pumy, známé jako Cookie. Úprava se ukázala být plně funkční, takže bylo takto upraveno celkem 54 strojů, přeznačených na B Mk.IV (Special). Nasazeny byly od začátku roku 1944. Používány byly pumy MC (Medium Capacity) a HC (High Capacity).
Koláček...zde ovšem s Mosquitem B Mk. XVI24. 3. 1943 začala přestavba Mosquita B Mk.IV DK290 na nosič dvou rotujících pum Highball. Spočívala v odstranění vrat pumovnice, instalaci závěsů pum a vestavbě turbínky pro jejich roztočení. Po prvních zkouškách došlo k úpravě pum pro zlepšení možnosti jejich použití na moři, tyto byly označeny Highball Mk.II. Celkem bylo takto upraveno 28 Mosquit B Mk.IV. Počítalo se s jejich nasazením proti německé námořní plavbě, ale z důvodu obav, že Němci zbraň okopírují, k tomu nakonec nedošlo. Německé námořnictvo, s vyjjímkou ponorek, nepředstavovalo v té době větší problém, zato hrozbu, že by takto Luftwaffe získala potenciálně velmi účinnou zbraň proti životně důležité spojenecké plavbě, nešlo podceňovat. Dalším nápadem z konce roku 1943 bylo použití proti krytům německých ponorek, nicméné i z toho sešlo. V červenci 1944 bylo rozhodnuto je nasadit proti Japonsku-a to z palub letadlových lodí! Letouny dostaly Merliny 25 o výkonu 1640 hp, pancéřové čelní kryty kabin ze stíhacích Mosquit a záchytné háky. Přesunuli se do Austrálie a intensivně cvičili, avšak k bojovému nasazení opět nedošlo, mimo jiné i proto, že pro ně vlastně nebylo cílů.
DK290 s pumami HighballBylo postaveno jedno Mosquito B Mk.V (W4057) s universálním křídlem a Merliny 23. Zkoušeny na něm byly 500 pdr pumy se zkráceným stabilizátorem. Z výroby sešlo, ale stalo se základem pro v Kanadě vyráběné Mosquito B Mk.VII. Universální křídlo se později stalo standardem pro většinu versí.
V době největšího ohrožení Británie začal de Havilland uvažovat o převedení výroby do Kanady, neboť se obával zničujícího vlivu náletů Luftwaffe na výrobu. Měl již na předměstí Toronta pobočku de Havilland of Canada (DHC), která vyráběla cvičné stroje Tiger Moth. Mimo Kanady zkoušel DH také licenční výrobu u Curtis Wright, ale ti ji odmítli. Zato zakázka v Kanadě uspěla, takže byla v červenci 1941 vládami Kanady a Velké Británie schválena objednávka nejméně 400 Mosquit. Financování výroby na sebe v rámci Lend-Lease vzaly USA. V květnu 1942 byla zakázka navýšena na 1500 strojů. 11. 9. bylo do Kanady odeslán vzorové Mosquito B Mk.IV Serie II (DK287).
Mosquito B Mk.VII odpovídalo Mosquitu B Mk.V, poháněno však bylo motory Packard V-1650-31 (čili licenčně vyráběnými Merliny) o výkonu 1480 hp. První bylo zalétáno 24. 9. 1942, celkem jich do října 1943 vzniklo 25 kusů. Byly používány pouze pro výcvik. Později jich 6 bylo upraveno na průzkumné a předáno USAAF, které je užívalo jako F-8 (viz. výše).
Jak již bylo zmíněno u PR Mk.IX, dostupnost nových dvojstupňových Merlinů vedla k další výrobní variantě, Mosquitu B Mk.IX s Merliny 72/73 a univerzálním křídlem, díky kterému bylo možno nést až 3000 pdr (1316 kg) pum. Pozdější stroje dostávaly Merliny 76/77. První stroj byl zalétán 24. 3. 1943, dodávky RAF začaly 21. 4. 1943. Vzniklo jich 54 kusů, přičemž cca 10 jich byly vybaveno zvětšenou pumovnicí pro nesení pumy Cookie, ty byly značeny B Mk.IX (Special).
Další bombardovací variantou bylo Mosquito B Mk.XVI, které bylo podobné B Mk.IX ale mělo přetlakovou kabinu. Prototyp DZ540 vznikl přestavbou z B Mk.IV a zalétán byl 1. 1. 1943. Prvních 80 strojů bylo poháněno Merliny 72/73, zbývající Merliny 76/77. Od třináctého vyrobeného byly všechny vybaveny zvětšenou pumovnicí pro pumu Cookie. Postaveno jich bylo 402, k jednotkám byly dodávány od listopadu 1943, zpočátku však trpěly problémy se zamrzávající přetlakovou kabinou.
B Mk.XVI
B Mk.XVI s radiolokátorem H2S...
...a s H2XKanadská Mosquita B Mk.XX navazovala na B Mk.VII. Výroba běžela od května 1943 do července 1944 a dala 245 kusů, z nichž 135 kusů bylo předáno do Británie. Prvních 80 poháněly Packardy V-1650-31, ostatní V 1650-33 o stejném výkonu. Později bylo 34 kusů přestavěno na průzkumné pro USAAF, které je používalo jako F-8 (viz. výše).
Mosquito B Mk.23 byla nevyráběná kanadská verse B Mk.XX s motory Merlin 69 o výkonu 1670 kW nebo Merlin 76/77.
Od července 1944 do července 1945 běžela u DHC výroba Mosquit B Mk.25, vybavených motory Packard V-1650-225 o výkonu 1640 hp. Část byla vyrobena s větší pumovnicí pro pumu Cookie. Z celkem 400 vyrobených strojů bylo 343 odesláno do Británie.
B Mk.25Poslední bombardovací variantou bylo Mosquito B Mk.35, velmi podobné B Mk.XVI, ale s Merliny 113/114. První B Mk.35 byl zalétán 12.3. 1945. Vyrobeno byle 265 kusů. Později bylo 10 přestavěno na průzkumná Mosquita PR Mk.35 a nejméně 75 na Mosquita TT Mk.35 pro vlečení cílů (viz. 2. díl).
B Mk.35TECHNICKÉ ÚDAJE (PR Mk.I / PR Mk. IX / PR. Mk.32 / PR Mk. 34 / B Mk.IV Serie II / B Mk.XVI)
ROZMĚRY
Rozpětí: 16,51 m / 16,51 m / 17,76 m / 16,51 m / 16,51 m / 16,51 m
Délka: 12,43 m / 12,65 m / 12,65 m / 12,65 m / 12,57 m / 13,57 m
Výška: 4,65 m
Nosná plocha: 42,18 m2 / 42,18 m2 / 44,3 m2 / 42,18 m2 / 42,18 m2 / 42,18 m2
HMOTNOST
Prázdná: - / 6610 kg / 6480 kg / 6490 kg / 6080 kg / 6490 kg
Vzletová: 8195 kg / 9980 kg / 9320 kg / 11565 kg / 8810 kg / 8810 kg
Maximální: 8790 kg / 11240 kg / - / 11565 kg / 10150 kg / 11440 kg
VÝKONY
Maximální rychlost: 615 km/h / 660 km/h / 700 km/h / 685 km/h / 610 km/h (v 5200 m) / 655 km/h (v 8700 m)
Dostup: - / 10500 m / 12800 m / 13100 m / 9500 m / 11300 m
Dolet: - / 3940 km / - / 5750 km / 1960 km / 2380 km
SROVNÁVEJME
S čím srovnávat stroj natolik vyjjímečný jakým je Mosquito? Nabízí se nám některé verse Ju 88 (ZDE) a Ju 388 (ZDE). Nejlépe je srovnatelný Ju 88 S, ovšem Ju 88 S-1, zaváděný koncem jara 1943, byl svými výkony srovnatelný s Mosquitem B Mk.IV, jeho pozdějšího provedení jej dokonce mírně překonávalo. Ju 88 S-3 již B Mk.IV značně překonával a výkony se blížil B Mk.IX. Na straně výhod Junkersů jmenujme vyšší nosnost, což ovšem bylo vyváženo nutností její převážnou část (vše od 250 kg výše) nosit na vnějších závěsnících se všemi nevýhodami z toho vyplývajícími. Ju 388 K byl dobrým strojem pro porovnání s výškovými Mosquity B Mk.XVI a B Mk.35...či spíše byl by, kdyby byl vůbec, mimo pár spíše prototypových a ověřovacích kusů, vyráběn. Jeho výkony byly slabší, výhodou byla vyšší nosnost v konečně zavedené pumovnici.
Pro průzkumné verse jsou pro srovnání rovněž vhodné Ju 88 a Ju 388 a také Me 410 (ZDE). Průzkumný Ju 88 T-1, zaváděný od začátku roku 1944, byl srovnatelný s Mosquity PR Mk.I a PR Mk.IV, zaváděnými ovšem již od podzimu 1941! Ju 88 T-3 z poloviny roku 1944 byl již srovnatelný i s PR Mk.IX. V malém množství vyrobený Ju 388 L-1 lze pokládat za konkurenta výškových versí (PR Mk.XVI, PR Mk.34), ovšem výkony byly nižší. Průzkumné Me 410 (A-1/U1, A-3, B-3, B-7, B-8) jasně překonávaly PR Mk.I a Mk.IV, avšak byly slabší než PR Mk.IX.
ZDROJE
Aneb opsáno z: APKR, Militaria, Mosquito (R. Jackson), Squadron Signal Walk Around (R. MacKay)
Odkazy:
verse B AirWar.ru
verse PR AirWar.ru
Mossie Wiki
Mossie AirVector
Mosquito Page
...a kdyby jen on, celé vedení nacistického Německa bylo až neskutečné.
