Jak již bylo uvedeno v prvním dílu, 12. 12. 1939 nabídl de Havilland ministerstvu letectví DH.98 ve dvou variantách: bombardovací a těžké stíhací. Zkoušky prvního prototypu ukázaly, že výkony tomu plně odpovídají, proto byla 18. 7. 1940 požadována také stavba prototypu těžkého stíhače pro specifikaci F.21/40. Pro jeho stavbu byl určen prototyp W4052. 11. 1. 1941 byla objednávka 50 DH.98 změněna na 3 prototypy (bombardovací W4050, průzkumný W4051 a stíhací W4052), 19 sériových průzkumných a 28 stíhacích strojů.
W4052 již s radiolokátorem AI Mk.IVW4052, prototyp dálkového těžkého stíhače Mosquito F Mk.II, byl zalétán 15. 5. 1941. Měl zesíleny nosníky křídla, kryt kabiny s plochým pancéřovým čelním sklem a výzbroj tvořenou čtyřmi kulomety Browning Mk.II ráže 0.303 inch (7,7 mm) s 500 náboji na hlaveň v přídi a čtyřmi kanony Hispano Mk.II ráže 20 mm se 150 náboji na hlaveň v přední části pumovnice. V její zadní části byly umístěny dvě nádrže o celkovém objemu 682 l.
S přesunem akcí Luftwaffe na především noční útoky dostal prioritu vývoj nočního stíhacího stroje pro specifikaci F.18/40 z října 1940. Proto byl v červenci 1941 W4052 vybaven radiolokátorem AI Mk.IV, vyznačujícím se typickou šípovitou anténou na přídi. Operátor radaru měl k dispozici dvě obrazovky, na jedné byl zobrazen azimut cíle, na druhé pak jeho výška. Úspěch této úpravy vedl k zavedení Mosquit NF Mk.II do výzbroje. Výzbroj se nelišila od F Mk.II, letouny vsak byly vybaveny výfuky s tlumiči plamenů, podobně byly ošetřeny i kulomety a aplikována byla kamufláž tvořená velmi matnou černou barvou. Úpravy nebyly bez problémů, tlumiče záblesků kulometů se ukázaly být nedostatečné a byla nutná jejich úprava. Matná barva zase zhoršila aerodynamiku, takže rychlost poklesla o až 15 km/h, později byla proto zavedena nová polomatná s méně záporným vlivem. Letouny F/NF Mk.II byly poháněny Merliny 21, 22 nebo 23 o výkonu 1480 hp. Později vyrobená Mosquita NF Mk.II byla vybavena radiolokátory AI Mk.V s pomocnou obrazovkou pro pilota.
NF Mk.II
NF Mk.IINěkteří ministerští "odborníci" se stále nemohli smířit s tím, že Mosquita nedisponují obrannou výzbrojí. Mimo to zde stále ještě strašila myšlenka věžového stíhače...jako by blamáž s Defianty a Rocy nestačila. V dubnu 1941 bylo nařízeno postavit dva stíhače s kulomety vyzbrojenou věží. Věžová výzbroj byla zkoušena na W4050 (věž se dvěmi kulomety Browning ráže 0.303), prototyp W4052 vybaven věží Bristol B Mk.XI (vyzbrojena čtyřmi kulomety Browning ráže 0.303) a její maketou první sériové Mosquito NF Mk.II W4073. První stroj byl s věží poprvé zalétán 14. 5., druhý v prosinci. Naštěstí se prokázala zbytečnost a vyložená škodlivost takové výzbroje, když např. maximální rychlost poklesla o 32 km/h, takže už s tím konečně dali pokoj. Oba tyto letouny a čtyři další byly později přestavěny na cvičné stroje F Mk.II Dual Control aneb Mosquita T Mk.III (viz. níže).
Radiolokátory byly přísně tajné a letounům jimi vybaveným bylo zakázáno operovat nad nepřátelským územím. Proto bylo v polovině roku 1942 cca 25 NF Mk.II zbaveno radiolokátorů a naopak vybaveno dodatečnými palivovými nádržemi, rádionavigací G-H (Gee-H) a dvěma závěsníky pro 250 lb pumy pod křídlem pro noční narušitelské akce v okolí letišť Luftwaffe. Tyto stroje byly oznaceny Mosquito NF Mk.II (Special Intruder). První (DD670) byl dodán 2. 7. 1942. Od listopadu 1942 pak bylo v několika Squadronách po několika strojích upraveno na podobné provedení demontáži radiolokátoru, zvýšením množství munice pro kanony na 255 nábojů na hlaveň a instalací rádionavigace G-H. Od července 1943 již bylo také povoleno používat radiolokátory AI Mk.IV a V i nad nepřátelským územím a koncem roku 1944 padl tento zákaz i pro ostatní radiolokátory, což umožnilo ještě účinnější akce jak proti bombardérům nad jejich územím, tak při doprovodu vlastních bombardérů. Používány byl také systémy Serrate, umožňující navedení na vyzařování německých radiolokátorů, Perfektos, který vytvářel puls aktivující německé přístroje FuG 25 (systém rozpoznávání vlastní/cizí) a následně signálu využíval pro jejich nalezení, případně i varovný radiolokátor Monica (do jejich stažení, když jejich signál začali Němci využívat pro vyhledávání pomocí FuG 227 Flensburg). Takto vybavovány byly nejen NF Mk.II, ale i další noční stíhací verse Mosquita.
Několik (nejméně dvě) Mosquita F Mk.II bylo přestavěno na průzkumné stroje, neoficiálně označené PR Mk.II (viz. 1. díl). Jeden NF Mk.II byl mimo radiolokátoru vybaven ještě vyhledávacím reflektorem Turbinlite, ale ten se při zkouškách v lednu 1943 ukázal být nepříliš účinný (stejně jako na Havocích). Stroj DD723 byl zase vybaven kompletními motorovými skupinami z Lancastera, ale výhoda takové unifikace nevyvažovala výrazné zhoršení výkonů, takže byla tato myšlenka opuštěna.
Mosquita NF Mk.II přišla do služby na začátku roku 1942. Celkem bylo vyrobeno 494 F Mk.II a NF Mk.II, přičemž není jasné v jakém poměru, nicméně naprostou většinu tvořili NF. Stroj DD664 byl v červnu 1943 dodán do Austrálie jako vzorový pro výrobu Mosquit FB.
Mosquito NF Mk.X mělo být NF Mk.II s dvoustupňovými motory Merlin 61 o výkonu 1565 hp. Původně byla objednána ve velkém počtu, ale pak se nepokračovalo ve vývoji.
Radiolokátory AI Mk.IV a Mk.V byly sice obrovským pokrokem pro boj v noci, ale měly přeci jen omezenou přesnost a maximální dosah a hlavně příliš velký minimální dosah, což znamenalo, že osádka ztratila v blízkosti cíle radarový kontakt a muselu se spolehnout na svůj zrak. Naštěstí zde již byl nový, podstatně schopnější centimetrový radiolokátor AI Mk.VIII. V srpnu 1942 jím bylo vybaveno Mosquito NF Mk.II DD751. AI Mk.VIII měl parabolickou anténu v krytu na přídi, což vedlo k odstranění kulometů. Bylo jím od února 1943 vybaveno ještě ve výrobě dalších 97 Mosquit NF Mk.II a dostavěno tak jako Mosquita NF Mk.XII. S tímto radiolokátorem se bojová hodnota výrazně zvýšila.
NF Mk.XIIV srpnu 1943 bylo zalétáno první Mosquito NF Mk.XIII (NK363), což bylo v podstatě NF Mk.XII s universálním křídlem a tedy možností prodloužit dolet pomocí přídavných nádrží. Od září 1943 do května 1944 bylo postaveno 260 kusů. Později vyrobené stroje byly poháněny Merliny 25 o výkomu 1640 hp. Některé letouny byly později vybaveny radiolokátory AI.Mk.X a staly se z nich NF Mk.XIX (viz. níže).
Mosquito NF Mk.XIV mělo být výškovou versí NF Mk.XIII poháněnou Merliny 72/73 o výkonu 1680 hp. Z výroby sešlo, přednost dostaly verse NF Mk.XIX a NF Mk.30.
Reakcí na útoky výškových ju 86 byla žádost ze 7. 9. 1942 na úpravu výškového experimentálního bombardovacího Mosquita MP469, vybaveného přetlakovou kabinou a poháněného Merliny 61, na jednomístný výškový stíhač. Ten měl rozpětí křídla zvětšeno na 17,76 m. Namísto prosklené přídě dostal kulometnou z Mosquita NF Mk.II DD751 (viz. NF Mk.VII). Pro maximální redukci hmotnosti byla odstraněna část nádrží, ostatní byly zbaveny ochranných obalů, odstraněno bylo pancéřování (výškové Ju 86 byly neozbrojené), část radiovybavení a další postradatelné zařízení. Ve srovnání s Mosquitem F Mk.II klesla hmotnost tohoto stroje, označeného Mosquito HF Mk.XV, o cca tunu. Přestavba trvala pouhý týden, takže již 14. 9. byl zalétán a již druhého dne bylo dosaženo výšky 13250 m, později pak dokonce 13700 m. Ju 86 dostal důstojného soupeře, jenže dřív než stačil něco předvést byly akce Junkersů ukončeny, když 10. 9. odlehčený Spitfire Mk.IX jeden poškodil.
Britové ovšem nechtěli riskovat a jelikož se obávali obnovení útoků v noci, nechali stroj v listopadu přestavět na Mosquito NF Mk.XV. Letoun dostal opět druhého člena osádky, neboť potřeboval operátora pro radiolokátor AI Mk.VIII. Výzbroj tvořili opět čtyři kulomety Browning ráže 0.303, z důvodu montáže rádiolokátoru však nyní umístěné v pouzdu pod trupem. Přestavbou z Mosquit NF Mk.II vznikly od prosince ještě čtyři stroje, jeden s Merliny 61, ostatní s Merliny 76/77 o výkonu 1710 hp. K bojovému nasazení nedošlo, nebylo proti komu.
NF Mk.XV s viditelně zvětšeným rozpětím křídlaVestavbou amerických radiolokátorů SCR-720 nebo SCR-729 (britské označení AI Mk.X) do Mosquit NF Mk.II vznikla verse NF Mk.XVII. První takový stroj byl zalétán v březnu 1943. Od září 1943 do února 1944 pak vzniklo dalších 99 letounů.
Mosquito NF Mk.XIX navazovalo na NF Mk.XIII. První bylo přestavěno z NF Mk.XIII NK364 a zalétáno v dubnu 1944. Pohon obstarávali Merliny 25. Použit byl univerzálním radom, takže byla možná montáž britských i amerických radiolokátorů. Výroba dala od dubna 1944 do září 1945 280 strojů. Jeden stroj sloužil po válce v Belgii. V období 1948-49 bylo 45 strojů renovováno, vybaveno čtyřlistými vrtulemi a poté prodáno Švédsku, které je používalo jako J-30.
NF Mk.XIXMosquito NF Mk.30 byla poslední válečná noční stíhací verze. Prototyp MM686 byl zalétán v březnu 1944, až na motory Merlin 72/73 se nijak nelišil od NF Mk.XIX. Sériové stroje byly dodávány k jednotkám od června. Prvních 70 mělo Merliny 72/73, ostatní Merliny 76/77. Používány byly radiolokátory AI Mk.X. Bylo vyrobeno 526 kusů. 30 kusů bylo po válce používáno v Belgii a 23 ve Francii.
Mosquito NF Mk.31 mělo být NF Mk.30 poháněné motory Packard V-1650-69 o výkonu 1670 hp, ale k výrobě nedošlo.
Po válce vznikly ještě dvě noční stíhací verse jako přechodné řešení než bude k dispozici proudový noční stíhač. Mosquito NF Mk.36 vycházelo z NF Mk.30, ale mělo Merliny 113/114 o výkonu 2070 hp. První bylo zalétáno v květnu 1945 a do března 1948 jich bylo vyrobeno 163.
Mosquito NF Mk.38 bylo v podstatě NF Mk.36 s Merliny 113A/114A o výkonu 2110 hp a radiolokátorem AI Mk.IX. Prototyp vznikl přestavbou z NF Mk.36. Byla to jedna z mála nepříliš povedených versí Mosquita. Radiolokátor AI Mk.IX nebyl lepší než AI Mk.X, zato byl podstatně těžší. Letoun byl proto nepříjemně těžký na příď a obtížný k pilotáži. Do roku 1950 bylo vyrobeno 101 kusů. 60 jich bylo prodáno Jugoslávii a zbytek zčásti přestavěn na stroje pro meteroologický průzkum (s kabinou operátora na přídi místo radiolokátoru), zčásti používán jako učební pomůcky.
NF Mk.38STÍHACÍ-BOMBAROVACÍ VERSE
Myšlenka na vývoj stíhacího bombardéru byla formulována 11. 7. 1941. Původní úvaha předpokládala vyzbrojení standardní bombardovací verse čtyřmi 20 mm kanony, ale později se přešlo k úpravě stíhací verse. Od 1. 6. 1942 byl zkoušen prototyp přestavěný z B Mk.IV DZ434 (později změněno na HJ662/G), ale již za měsíc byl zničen (poškozen) pro poruchu jednoho motoru při startu. Následoval prototyp HJ662, přestavěný z Mosquita NF Mk.II.
Stroje Mosquito FB Mk.VI byly poháněny Merliny 21, 22 nebo 23. Výzbroj tvořili čtyři kulomety Browning 0.303 v přídi a čtyři kanony Hispano Mk.II ráže 20 mm v přední části pumovnice. Na rozdíl od stíhacích strojů zůstala zadní část pumovnice zachována k původnímu určení, bylo zde možno podvěsit dvě 250 lb pumy. K tomu zde byly také dva křídelní závěsníky, které mohly nést buď dvě další pumy stejné hmotnosti nebo přídavné nádrže (50 nebo 100 gal). Výroba běžela od února 1943.
FB Mk.VIPozdější stroje, označené Mosquito FB Mk.VI Serie II, měly výkonnější Merliny 25 a možnost nést ve všech pozicích také 500 lb (227 kg) pumy. Měly také možnost nést osm raket RP-3 ráže 3 inch (76 mm) pod křídlem, což bylo poprvé zkoušeno na FB Mk.VI HJ719 od října 1943. Byly používány 25 lb (11,3 kg) rakety s hlavicí AP (Armour Piersing) nebo 60 lb (27,2 kg) rakety s hlavicí SAP (Semi AP). Rakety se ukázaly být velmi účinnou zbraní a doznaly širokého využití.
FB Mk.VI s raketami RP-3Určitý počet byl montáží radiolokátorů AI Mk.IV, V nebo ASH (americký AN/APS-4, britské označení AI Mk.XV) a zařízení Serrate či Perfektos přestavěn na noční stíhací stroje (viz. také Mosquito NF Mk.II (Special Intruder)).
Celkem bylo vyrobeno 2718 Mosquit FB Mk.VI. Tato verse se stala nejen nejvíce vyráběnou, ale také nejvíce exportovanou. Za války dostalo 38 kusů RAAF. Po válce pak tři sloužili v Belgii, šest v Barmě, 24 v Československu (B-36), šest v Dominikánské republice (renovované, čtyřlisté vrtule, do roku 1954), 57 ve Francii (velká část prodána do Israele), 60 v Israeli, 18 v Norsku (do roku 1952, několik upraveno pro noční stíhání), osm (30 ?) na Novém Zélandu (1946-53), 96 v Turecku (renovované, čtyřlisté vrtule, do roku 1954) a 80 v Jugoslávii (1951-63, čtyři v roce 1954 upraveny na torpédové, jedno na minonosné).
Do výroby se nedostalo Mosquito FB Mk.XI s Merliny 61. Vzhledem k tomu, že bitevní Mosquita operovala převážně v malých výškách, byly výškové motory zbytečné.
Coastal Command používal specializovanou odvozeninu FB Mk.VI, Mosquito FB Mk.XVIII, známé také jako Tse Tse a určené především pro boj s ponorkami. Vyzbrojené bylo poloautomatickým kanonem Molins ráže 57 mm (což byl upravený 6 pdr protitankový kanon) s 25 náboji, instalovaným místo 20 mm kanonů. Stroj vznikl na základě žádosti ministerstva letectví z 19. 3. 1943. V dubnu 1943 byl pro přestavbou na stroj s touto zbraní vybrán FB Mk.VI HJ732. Zalétán byl 6. 6. Kulomety zůstaly zachovány. Zkoušky v Boscombe Down ukázaly, že letoun zvládá kanon bez problému, ale zbraň samotná ještě není bez závad, často docházelo k zaseknutí již po prvním výstřelu. Vady byly odstraněny do srpna.
Příď FB Mk.XVIII s kanonem Molins
Další stroje byly již vybaveny přídavným pancéřování kabiny a motorů o hmotnosti cca 400 kg, neboť útoky proti lodím byly vysoce nebezpečné. Také bylo o 300 l zvýšeno množství neseného paliva. Nasazeny byly od října, kdy byly dodány první dva. Výzbroj se ukázala být vysoce efektivní, nicméně ještě účinnější byly neřízené rakety RP-3, používané u CC od října 1944, včetně 25 lb verse s hlavicí A/S (Anti Submarine). RP-3 ovšem nosily i standardní FB Mk.VI, které CC také používalo. Do té doby vzniklo přestavbou z FB Mk.VI jen 19 kusů Tse Tse z 30 objednaných.
A zde již FB Mk.VI pěkně zatápí německé ponorce...všimněte si pozdějšího zavěšení raket Bitevní Mosquita byla vyráběna také v Kanadě. Mosquito FB Mk.21 vzniklo aplikací prvků z FB Mk.VI na B Mk.XX. V září 1944 byla postaveny jen tři stroje, dva s Packard V-1650-31 a jeden s V-1650-33, oba o výkonu 1480 hp. Následovalo jedno Mosquito FB Mk.24 s dvoustupňovými V-1650-301. Výroba poté přešla na Mosquito FB Mk.26 s V-1650-225 o výkonu 1640 hp, kterých bylo od února do srpna 1945 postaveno 288, z nichž jich Britové převzali pouze 71. Po válce byla většina ostatních uskladněna, neboť Kanada pro ně neměla využití, a v roce 1948 jich bylo 129 prodáno čínskému nacionalistickému letectvu.
K výrobě se připojila také Austrálie, kde měl DH pobočku v Sydney. Mosquito FB Mk.40 bylo klonem FB Mk.VI s Packardy V-1650-31 u prvních 100 strojů a V-1650-33 u následujících. Jako vzor bylo dodáno Mosquito NF Mk.II DD664. První prototyp FB Mk.40, A32-1, byl zalétán 23. 7. 1943 ještě s Merliny 21 ze vzorového NF Mk.II. Se zavedením výroby byly značné komplikace, především s kvalitou formaldehydového lepidla a následně nízkou pevností konstrukce, takže první sériový stroj byl hotov až v dubnu 1944 a výroba jako taková se vlastně rozběhla až v druhé polovině roku. Celkem dala 203 kusů, šest dalších bylo dostavěno jako průzkumná Mosquita PR Mk.40 (viz. 1. díl). Po válce bylo 28 přestavěno na průzkumné PR Mk.41 (viz. 1. díl) a 22 na cvičné T Mk43 (viz. níže). Jeden stroj FB Mk.40 v roce 1946 získal Nový Zéland.
FB Mk.40Mosquito FB Mk.42 byl FB Mk.40 s Merliny 69. Z výroby sešlo a prototyp byl přestavěn na PR Mk.41 (viz. 1. díl).
PALUBNÍ MOSQUITA
Skvělé výkony Mosquita samozřejmě nepřešlo bez povšimnutí ani FAA (Fleet Air Arm) čili britského palubního letectva. Koncem léta 1943 obdržel DH zakázku na úpravu Mosquita na palubní torpédový, průzkumný a stíhací stroj. První prototyp vznikl v říjnu 1943 přestavbou z Mosquito FB Mk.VI LR359. Byl odzbrojen, vybaven přistávacím hákem, zesíleným trupem a motory Merlin 25 s čtyřlistými vrtulemi. Zalétán byl v listopadu 1943. Později se přesunul na základnu Arbroath, kde byla přesná kopie paluby letadlové lodi. Zkoušky zde prováděl Lt. Cdr. E. M. Brown. Šlo při nich především o zminimalizování startovací dráhy. Tu se podařilo snížit za bezvětří na 190 m při hmotnosti 7260 kg a 250 m při 9070 kg. Začátkem března 1944 se ke zkouškám přidal druhý prototyp, což bylo přestavěné Mosquito FB.VI LR387.
LR359První přistání na palubě HMS Indefatigable proběhlo s prvním prototypem 25. 3. (27. 3. ?) 1944 a bylo to vůbec první dvoumotorové letadlo které přistáto na palubě letadlové lodi. I přes to, že se jednalo o první Brownovo přistání na l. l, vše proběhlo bez problémů. Následně proběhl také bezproblémový vzlet. Ten den proběhlo pět přistání a vzletů s postupně se zvyšujím zatížením až na 8165 kg. Při šestém přistání však došlo k poškození záchytného háku a jen pilotní mistrovství Browna zabránilo katastrofě. Ve zkouškách se pokračovalo až 9. 5. po zpevnění konstrukce. Teď již vše probíhalo bez problémů včetně startů s výzbrojí při maximální vzletové hmotnosti 9530 kg. Kritizován byl však podvozek, odpružení pryžovými bloky zjevně pro palubní letoun nepostačovalo, a také možnost nouzového opuštění letounu byla pro palubní stroj shledána nedostatečnou. Proto byly vypsány specifikace N.15/44 požadující hydraulicky odpružený podvozek, sklopné křídlo a další úpravy.
Ze zkoušek LR359To byly ovšem dost výrazné změny, takže první prototyp Sea Mosquita TR Mk.33, TW227, byl zalétán až 10. 11. 1945. FAA objednala 97 kusů, ale později došlo ke sníženími na 50. Prvních 13 mělo ještě pevná křídla, zbyteksklopná. V přídi byl instalován americký radiolokátor ASH (AN/APS-4, britské označení AI Mk.XV). Výzbroj tvořili čtyři kanony Hispano Mk.II ráže 20 mm se 150 náboji na hlaveň. Do trupové pumovnice bylo možno umístit dvě pumy do 500 lb, nebo pod trup jedno torpédo Mk.XV nebo Mk.XVII (ráže 18 inch (457 mm), hmotnost 2000 lb (907 kg)). Na podkřídelní závěsy pak dvě pumy do 500 lb, osm raket nebo přídavné nádrže. Při přetížení bylo možno použít dvojici startovacích raket RATOG.
TR Mk.33Sea Mosquita TR Mk.33 byla zařazena do výzbroje 811. Squadrony v srpnu 1946, ale již v červenci 1947 byla tato rozpuštěna a letouny přešly k pomocným službám a poté byly uskladněny, aniž se někdy dostaly na palubu letadlové lodi. V období 1954-55 bylo čtrnáct z nich denavalizováno a prodáno do Israele.
FAA také získal čtrnáct Sea Mosquit TR Mk.37, která se lišila zástavbou britského radiolokátoru ASV Mk.XIII. Prototyp vznikl úpravou TR Mk.33 TW240. Jejich osud byl obdobný osudu TR Mk.33.
TR Mk.37CVIČNÉ A VLEČNÉ VERSE
Šest F Mk.II bylo postaveno s dvojím řízením (první zalétán 5. 12. 1941) a zbaveno výzbroje, čímž vznikly cvičné stroje F Mk.II Dual Control neboli Mosquita T Mk.III. Od března 1942 do prosince 1948 jich pak z novovýroby vzniklo dalších 346, největší část byla vyrobena po válce. Poháhěny byly Merliny 21, 23 nebo 25, od roku 1943 byly vybaveny universálním křídlem. Naprostá většina byla nevyzbrojena, jen menší počet byl vybaven pro nácvik střelby dvěma či čtyřmi kulomety. 14 letounů dostalo RAAF, 24 RCAF. Sedm strojů bylo po válce používáno v Belgii, dva v Československu, několik v Israeli, tři v Norsku, čtyři na Novém Zélandu (1946-53), několik v Turecku a tři v Jugoslávii.
T Mk.IIINa bázi Mosquita FB Mk.21 vzniklo v roce 1943 šest cvičných Mosquit T Mk.22 s Packardy V-1650-33, které vcelku odpovídaly T Mk.III. Dalších 43 Mosquit T Mk.27 bylo poháněno Packardy V-1650-225. 37 (39 ?) strojů FB Mk.26 bylo dokončeno jako cvičná Mosquita T Mk.29. Až 70 strojů obou versí sloužilo v čínském nacionalistickém letectvu, tři T Mk.29 byla dodána Dominikánské republice.
Konversí Mosquit B Mk.35 vzniklo 26 strojů pro vlečení cvičných terčů Mosquito TT Mk.35. Terč byl v pumovnici, tažný systém pod trupem. Několik jich bylo upraveno pro meteorologický průzkum jako Mosquito Met.Mk.35.
Pro FAA bylo 106 Mosquit B Mk.XVI upraveno na stroje Mosquito TT Mk.39 pro vlečení cvičných terčů pro specifikaci Q.19/45, respektive upravenou Q.1/46. Upravena byla příď pro oderátora kamer, v zadní části trupu byla vytvořena kabina pro operátora tažného systému.
TT Mk.39 vypadal se svou přídí poněkud zvláštněPřestavbou z FB Mk.40 vzniklo 22 cvičných Mosquit T Mk.43, podobných T Mk.III, ale se zachovanou výzbrojí. Čtyři v roce 1946 získal Nový Zéland.
DOPRAVNÍ MOSQUITA
Společnost BOAC (British Overseas Airways Corporation), která provozovalo leteckou linku mezi Británií a Švédskem, používala pro tuto velmi důležitou službu letouny Hudson a Lodestar. Ty, aby zamezili svému ohrožení ze strany německých stîhačů, létaly jen za špatného počasí a v noci. Mosquito bylo zjevně ideálním strojem pro jejich náhradu. První bylo získáno 15. 12. 1942, bylo to Mosquito B Mk.IV DZ411, které po demilitarizaci a dovybavení dalšími palivovými nádržemi v pumovnici sloužilo od 4. 2. 1943. Dalších šest, tentokrát FB Mk.VI, samozřejmě opět odzbrojených a upravených, sloužilo od května 1943. V dubnu 1944 byla dodána další tři Mosquita FB Mk.VI a pro výcvik byla půjčována tři T Mk.III.
Tato dopravní Mosquita nesloužila jen k dopravě pošty, ale dvě byla později také upravena pro jednoho pasažera. Ten sice cestoval velmi nepohodlně v pumovnici v polosedě v elektricky vyhřívané kombinéze, zato byl však dopraven velmi rychle a bezpečně. Takto byl například ze Švédska před zavražděním Němci zachráněn Niels Bohr.
Nebylo to pohodlné, ale stálo to za toMosquita BOAC vykonala 520 letů, při nichž byly ztraceny jen čtyři stroje (jeden pro špatné počasí, jeden pro závadu motoru, dva z neznámých příčin), jeden poškozen FW 190 a později opraven a jeden neopravitelně poškozen. Co už může být lepším důkazem skvělých vlastností tohoto stroje?
TECHNICKÉ ÚDAJE (NF Mk.II / NF MK.XIII / NF Mk.XV / NF Mk.XIX / NF Mk.30 / FB Mk.VI Serie II / TR Mk.33 / T Mk.III)
ROZMĚRY
Rozpětí: 16,51 m / 16,51 m / 17,76 m / 16,51 m / 16,51 m / 16,51 m / 16,51 m / 16,51 m
Délka: 12,45 m / 12,3 m / 13,56 m / 12,55 m / 12,55 m / 12,45 m / 12,88 m / 12,45 m
Výška: 4,65 m
Nosná plocha: 42,18 m2 / 42,18 m2 / 44,3 m2 / 42,18 m2 / 42,18 m2 / / 42,18 m2 / 42,18 m2
HMOTNOST
Prázdná: 6490 kg / 7000 kg / 6235 kg / 6270 kg / 7015 kg / 6485 kg / 6740 kg / 6485 kg
Vzletová: 8420 kg / - / 7840 kg / 9270 kg / 9860 kg / 8850 kg / 9530 kg / 7700 kg
Maximální: 9980 kg / 9880 kg / 9980 kg / 9860 kg / 10570 kg / 10120 kg / - / 8550 kg
VÝKONY
Maximální rychlost: 595 km/h (v 4300 m) / - / 665 km/h (v 7100 m) / 610 km/h (v 4000 m ) / 680 km/h (v 8100 m) / 610 km/h (v 4000 m) / 620 km/h / 620 km/h
Cestovní rychlost: 525 km/h (v 6100 m) / - / - / 475 km/h / 610 km/h (v 9300 m) / 525 km/h (v 4600 m) / 535 km/h / 420 km/h
Dostup: 10500 m / 10200 m / 13700 m / - / 10600 m / 10000 m / 7700 m / 11400 m
Dolet: 2500 km / - / 1670 km / 2950 km / 1900 km / 2650 km / 1500 km / 2500 km
ZDROJE
Aneb opsáno z: APKR, Militaria, Mosquito (R. Jackson), Squadron Signal Walk Around (R. MacKay)
Odkazy:
Mossie AirVector
Mossie Wiki
Mosquito Page
Verse F AirWar.ru
Verse NF AirWar.ru
Verse FB AirWar.ru
Tse Tse AirWar.ru
Palubní Mossie AirWar.ru
