Korsuň-Ševčenkovský kotel 44 IV. Č 1-3.
Díl IV.
Část 1.
Okolo 11 hodiny dopolední dne 17. února 1944 dorazí německé jednotky z kotle k řece Gniloj Tikič. Stres, strach, prožitá hrůza, panika – to vše je v nich nahromaděno.
Zrovna toto místo u řeky, kam vojáci dorazili je všechno jen ne dobré pro přechod. Řeka je zde široká 30 metrů a místy hluboká 2 metry. Je zde velmi silný proud a zledovatělé břehy. Nikde žádný most. Nikde žádná cesta.
Ženisté 37. ženijního praporu z 1. td postavili most a lávku pod ochranou posledních granátníků „Leibstandarte“ – ten však leží o 2 500 metrů dál na sever. Pouhých 2 500 metrů – nikdo to však neví. Všichni jsou zmateni, vystresováni z té hrůzy při překonávání ruské tankové uzávěry. Viděli příliš mnoho mrtvých. Nyní je již ovládá jen jediná myšlenka – musíme za řeku – tam nás ruské tanky nebudou pronásledovat. Všichni mají pocit, že byli zrazeni a ponecháni na holičkách. Hádají se a klejí. Jen pryč z toho pekla. Jen pryč z toho zatraceného pekla.
Je mínus 5 stupňů pod nulou a vane ledový vítr. 4 tanky T 34 Sovětů se přiblíží na několik stovek metrů a do tohoto namačkaného množství lidí zahajují palbu trhavými granáty a na odraz. Strašné! Skupiny 30ti až 40ti lidí skáčou slepě do ledové vody. Mnoho z nich utone. Voda unáší i těla koní.
Gniloj Tikič je 30 metrů ledové vody – ale i proto je třeba síla a jasná hlava. Zde však je panika!
Plukovník Franz, náčelník štábu 42. sboru si také najde volné místo a plave a plave na druhou stranu. Na druhé straně jsou větve vrby. Vypadají jako záchrana. Místo záchrany se skoro stanou pohromou. Plášť plukovníka se v nich zamotá. Prsty ztrácí cit. Vypadá to jako konec. Zachrání ho mladý poručík Güldenpfennig. Náhodou si všimne jeho zápasu a pomůže mu na druhou stranu. I majoru Hermani zpravodajskému důstojníku sboru se podaří dostat na druhou stranu.
Tam, kde se k řece Gnilému Tikiči dostanou jednotky divize „Wiking“ jde vše jinak. Generál Gille velitel této divize si zjednává pořádek. Dotáhl k řece 4 500 mužů své divize, to je 70 procent. Nechce ani zde u řeky mít velké ztráty. Stojí na břehu se sukovicí, v krátké kožešině a velí. Do řeky má vjet poslední tažné vozidlo. Proud jej strhne pryč. I selské vozy, které vojáci svrhnou do řeky odnese vířící voda.
Gille nechá oddělit plavce od neplavců. Vytvořit řetězce, vždy jeden plavec a jeden neplavec. Sám generál jde v čele prvního řetězce. Ale třetí muž se pustí. Řetěz se roztrhne. Neplavce unáší proud. Nový nástup. Nový pokus. Zase utone příliš mnoho mužů. Až na poněkolikáté se to podaří.
Do toho přijde Hauptsturmführer ( kapitán) Dorr z pluku „Germania“ se zadním vojem. Na prknech a ojích táhnou zachráněné raněné vojáky. Dorrovi granátníci a jedna skupina 14. td se starali o zraněné. Divize „Wiking“ vlastně největší ztráty utrpěla při obraně raněných, když na ně útočily sovětské tanky.
A teď přichází další skupina. To jsou Belgičané z brigády „Wallonie“. Vezli také zraněné na jednospřežných vozech a s nimi i svého mrtvého podplukovníka Luciena Lipperta. Ten padl 13. února 1944. Kolonu zraněných rozstřílely sovětské tanky. Mrtvého podplukovníka však přinesli 4 muži až sem k řece. Nesměl padnout Rusům do rukou. Tito 4 muži se svým podplukovníkem zabaleném ve stanovém dílci přeplavali na druhou stranu řeky. Tam stanový dílec se svým podplukovníkem vzali a táhli ho dál sněhem po zledovatělých svazích až k prvnímu zajištění 3. ts.
První pobočník generála Gilleho Hauptsturmführer (kapitán) Wesphal se také pokusí dostat na druhou stranu řeky Gniloj Tikič i poslední tank Panzer III. To se nepodaří. On se však zachrání – řeku přeplave s ostatními.
Kapitán Wesphal je důležitý důstojník, který vyvrátil jednu legendu: Tvrdilo se, že generála Stemmermanna zavraždili příslušníci SS.
Kapitán Wesphal však vypověděl toto: „V jedné kotlině u obce Počapincy narazil generál Stemmermann, který přišel o svůj vůz kvůli poruše, na terénní vůz zpravodajského zástupce divize „Wiking“. Toto vozidlo mělo defekt. Wesphal a ještě jeden důstojník proto vyběhli do zledovatělého svahu, jehož okraj byl cílem nepřátelské palby a pozorovali nepřítele. Stemmermann přišel se svým doprovodným důstojníkem značně vyčerpaný. Uviděl auto a chtěl s ním vyjet svah, aniž by nechal vyměnit kolo. Ale řidič kopec nevyjel. Vůz zůstal stát. ve stejnou chvíli bylo auto zasaženo nepřátelským protitankovým kanonem. Zadní stěna vozu se roztrhla. Její úlomky pak Stemmermanna a jeho průvodce smrtelně zasáhly.
Jeden ruský dobrovolník s řidičem oba mrtvé vytáhli z vozu. Pak vyběhli do svahu a podali Wesphalovi hlášení ‚Generál a jeho průvodce jsou mrtví.‘ Skutečně mrtví? Nejsou jen těžce ranění?
‚Ne, dostali plný zásah do zadní stěny. Byli hned pryč.´“
Byl vydán okamžitě rozkaz, aby vozidla nejezdila přes tento pekelný svah.
Tak toto je zaručená historie smrti generála Stemmermanna, velitele Korsuň – Ševčenkovského kotle.
)
