Důlní koně
Koně přišli na šachty postupně s tím jak se prodlužovaly důlní chodby. Inspirací patrně byly koněspřežné dráhy ("koňky") na povrchu, jen vozíky byly menší. Historické doklady vypovídají o tom, že koně se v českých zemích začali v podzemí používat někdy okolo poloviny 19. století a vydrželi zde až do poloviny 20.století. Koncem 90.let 19.století už pracovalo v dolech tolik koní, že v podzemí vznikaly rozlehlé maštale a konírny. O údělu těchto zvířat se vypráví řada legend, které často přehánějí na tu nebo onu stranu. Sotva bude pravda, že horníci je na svátky vytahovali na povrch, protože spouštění a vytahování koně byla nákladná a složitá a pro koně velmi nepříjemná procedura. Pamětníci ale popírají i to, že by důlní koně byli slepí. Podle jejich slov se dobře orientovali podle zraku a v jejich podzemních stájích se stále svítilo. Je ale možné, že v dřívějších dobách před zavedením elektrického osvětlení koně zůstávající většinu času po tmě opravdu neviděli nebo viděli velmi špatně.
Horníci ke koním obvykle velmi přilnuli a snažili se jim všemožně přilepšovat, často také nesili na hlavách provizorní ochranné helmy. Horníci svým čtyřnohým kolegům promíjeli i jejich svérázný humor. Vypráví se o koních, kteří uměli havíři vytáhnout svačinu z kapsy, vypít kávu a dokonce si i otevřít zazátkovanou láhev s pivem. Patrně nepřekvapí, že úmrtnost koní v dolech byla vysoká, ale stále měli jistou cenu. Pro představu, tak ve francii byli mrtví důlní koně vykupováni za cenu 20 franků. Mrtvé horníky nikdo nevykupoval. Pokud kůň přežil určitý čas, kdy se stal nezpůsobilý pro práci v dole, bývali vytaženi na povrch, prodáni sedláků a dožili při práci na statcích. I o tyto koně byl totiž zájem, jelikož byli uvyklí tahání těžkých břemen. Při této službě tedy byli alespoň na čerstvém vzduchu, což jim mohli mnozí dvounozí kolegové závidět.
Hotentotská Venuše
jednalose o přezdívku ženy s nebývale významnými křivkami, která byla na začátku 19.století předváděna v panopticích v Evropě. Pocházela z kmene Kojkojnů, kteří žili v oblasti okolo řeky Gamtoos v jižní Africe. Jako dítě upadla do otroctví, pracovala na farmě Petera Cezara pod jménem Saartjie Baartmanová (1790-1815), její skutečné jméno však není známo. V roce 1810 ji britský lékař William Dunlop odvezl do Londýna a za poplatek dvou šilinků ji ukazoval senzacechtivému publiku; její rysy typické pro původní obyvatele jižní Afriky, zejména steatopygie, vzbuzovaly pozornost jako anatomická kuriozita. Protože ve Velké Británii bylo otroctví zrušeno v roce 1807, stalo se její postavení předmětem vyšetřování a Dunlop musel dokazovat, že černoška vystupuje dobrovolně a dostává podíl ze zisku. V roce 1814 přešla do vlastnictví jednoho francouzského zvěřince a byla převezena do Paříže, kde byla mimo jiné nucena k prostituci. Zemřela v prosinci 1815 na pravé neštovice.
Její pozůstatky byly vystaveny v muzeu v Angers a později v Musée de l'Homme, kde je zkoumal Georges Cuvier. Ten, vycházejíc z tehdejších rasových teorií, označil znaky jako tukové polštáře na hýždích a prodloužené stydké pysky za důkaz podlidské podstaty Afričanů. V roku 2002 byly ostatky Saartjie Baartmanové převezeny z Francie do Jihoafrické republiky a pohřbeny ve městě Hankey. Téhož roku podle ní byla pojmenována loď jihoafrické pobřežní hlídky Sarah Baartman. Osud Saartjie Baartmanové popsali spisovatelé jako Diana Ferrusová, Stephen Jay Gould, Diane Awerbucková nebo Elizabeth Alexanderová, Abdellatif Kechiche natočil v roce 2010 film Černá Venuše, v němž hrála hlavní roli Yahima Torresová.
Záliv smrti - Julius Payer (1897)
jedná se o kolosální dílo o rozměrech 3,9 x 5,4 metru. Obraz zachycuje zkázu Franklinovy polární expedice z roku 1845. Velice zajímavé je, že autorem tohoto obrazu s pohnutou atmosférou, je rovněž polárník - navíc rodák z Teplic. Julius Johannes Ludovicus von Payer (1841-1915) byl Rakousko-uherský důstojník, horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř, leč k malířství se dostal poměrně pozdě. Jako rakousko-uherský důstojník vedl spolu s Karlem Weyprechtem polární výpravu, jež v letech 1872–74 na parníku Tegetthoff objevila Zemi Františka Josefa. Po návratu z expedice se rozhodl vzdát důstojnické kariéry a plně se věnovat malířství. Odešel proto na malířskou akademii ve Frankfurtu a později i do Paříže. Nezapomenutelně silné prožitky polárníka vedly Payera k tématu první velké realizace – čtyřem velkoformátovým obrazům s výmluvnými názvy: Smrt sira Johna Franklina, Opuštění lodi, Bohoslužba na sněhu a cyklus uzavíral Záliv smrti.
Výstava v Galerii Ruch přinesla Zálivu smrti značný divácký i odborný ohlas. Zájem obecenstva mu zaručoval už sám námět tragické smrti Franklina a jeho polárníků. Vždyť výzkumné cesty, pronikání do míst, kam dosud nevkročila noha Evropana, bylo jedním z "velkých dobrodružství" 19. století. Expedice do neprobádaných končin získaly vědecký základ a jejich aktéři punc hrdinů. Obraz přes všechen až reportážní realismus spadá do kategorie historické malby. Vlastní zkušenost umožnila malíři vylíčit 40 let starou událost náležitě autenticky. A právě pro onen archeologický přístup usilující o maximálně pravdivé vylíčení události prostřednictvím detailního studia všech reálií nazval Payera kritik K. B. Mádl umělcem "naprostého realismu".
Zásluhou Charlese Sedelmeyera cestovalo plátno po evropských metropolích a na závěr byl obraz prodán do USA. Julius Payer se k námětu opakovaně vracel, v roce 1887 namaloval repliku Zálivu smrti a o deset let později druhou, tentokrát v kolosálních rozměrech 3,9 x 5,4 metru a můžete ji vidět v úvodním snímku. Ta byla v roce 1908 vystavena na Jubilejní výstavě Krasoumné jednoty v Praze. V roce 1960 obraz navinutý na cívku zachránil ze skladiště Geofyzikální ústav AV ČR v Praze. Údajně bylo tehdy plátno před zarámováním oříznuto, ale při přípravě současné expozice se ukázalo, že je naštěstí pouze nahoře založeno. Milovníkům umění se po téměř 100 letech (2006) Záliv smrti opět ukázal ve světlech reflektorů Malé dvorany pražského Veletržního paláce.
Ochranný oblek s přívodem vzduchu, který používali britští pracovníci v jaderných elektrárnách, k ochraně před radiací. Za první skutečně komerční jadernou elektrárnu je považována elektrárna Calder Hall ve Velké Británii. Ta byla k síti poprvé připojena 27. srpna 1956. Její 4 bloky následně produkovaly elektrický výkon až 4x60 MW. Tato elektrárna současně sloužila i pro vojenské účely (výroba plutonia).
