Hawker Typhoon nebylo špatné letadlo, bylo však úzce zaměřené na malé výšky, kde sice dosahovalo velmi pěkných výkonů, ve středních výškách však již proti své konkurenci ztrácel a o boji ve velkých výškách nemohla být řeč. Proto se hlavní konstruktér firmy Hawker Sydney Camm, mimo jiné i otec slavného Hurricanu, rozhodl postavit letoun nový, který by dosahoval kvalitních výkonů jednak v malých, ale i ve středních výškách, zároveň neměl ve velkých výškách proti konkurenci propadat.
Jelikož byl Typhoon dobré letedlo, rozhodl se z něj Camm vycházet. První věc, kterou bylo nutné změnit, bylo křídlo. Typhoon měl křídlo s velmi tlustým profilem, které způsobovalo díky odporu vzduchu značné ztráty na rychlosti. Lidé z Cammova týmu vyvinuli křídlo zcela nové, které se svým profilem blížilo laminárnímu. Bylo tedy užší, zároveň se ale oproti křídlu Typhoonu zvýšila jeho nosná plocha.
Další kámen úrazu byl motor. Motor používaný u Typhoonů, tedy čtyřiadvacetiválcový, kapalinou chlazený motor Napier Sabre trpěl v té době poměrně značnou nespolehlivostí a všemožnými mouchami, které se jen pomalu dařilo odstraňovat. Začalo se tedy s výrobou několika experimentálních strojů, kde každý měl jiný motor. Zde je výčet:
Tempest Mk.I s motorem Napier Sabre EC 107C (lV) a s chladiči v křídle
Tempest Mk.II s hvězdicovým motorem Bristol Centaurus IV
Tempest Mk.III s motorem Rolls-Royce Griffon IIB
Tempest Mk.IV s motorem Rolls-Royce Griffon 61
Tempest Mk.V s motorem Napier Sabre II
Typ Mk.III se později stal prototypem pro jiný, vysoce výkonný stroj Sydnyho Camma Hawker Fury, ten však přišel až po válce. Mk.IV se vůbec nedokončil.
Ze zbývajících tří typů bylo nutné vybrat ten správný, nebyl to jednoduchý úkol. Motory Rolls-Royce Griffon, jinak velmi povedené a výkoné, se totiž přednostně montovaly do nových typů Spitfirů a Centaurus se Sabre II ještě nebyly natolik kvalitní, aby plně vyhovovaly požadavkům náročné služby. Velení však urychleně požadovalo dodávku 400 strojů, Camm se tedy asi více instinktem než čím jiným rozhodl pro motory Napier Sabre II.
Na prvních Tempestech se samozřejmě podepsal požadavek na rychlý dodej 400 kusů, proto bylo nutno udělat některé ústupky. Především se konstruktéři vrátili k náporovému chladiči pod motorem (prototyp měl chladiče v křídlech), kterému se právě kvůli ztrátovosti rychlosti chtěli vyhnout. Dále se z Typhoonu převzala i kompletní ocasní část, pouze se trup o zhruba půl metru prodloužil a do takto vzniklého místa byla vsazena další nádrž pro prodloužení doletu a v neposlední řadě byla kompletní kabina stejná jako u mladšího bratříčka.
Konečná verze Mk.V. měla již od začátku kapkovitý kryt kabiny a definitivní podobu ocasních ploch. V sérii 1 byl vybaven motorem Napier Sabre IIA, který dával výkon 1.603 kW (2.150 k). Tento typ (celkem 100 kusů) se dá od ostatních lehce rozlišit díky kanónům Hispano Mk.II, jejichž hlavně o ¼ metru přesahovaly náběžnou hranu křídla. Zbrojní vývojáři ovšem zapracovali a vyvinuli speciální kanón Hispano Mk.V, který byl v křídle schován celý. Dále se do letounů začaly montovat motory Napier Sabre IIB a IIC.
Ministerstvu letectví však nedal spát nevyužitý motor Centaurus, proto přišlo s objednávkou 500 Tempestů vybavených tímto 18válcovým hvězdicovým motorem.
Celkem bylo vyrobeno 452 letounů označených jako Mk.II, část v licenci u frimy Bristol, ovšem v průběhu války jen kolem 150 kusů, do bojů však již nezasáhly. Výkony mírně predčily typ Mk.V. Po válce se zkoušely jako stíhací bombardéry.
Po válce Tempesty sloužily ještě několik let v Britském letectvu, zejména pak v Asii. Pákistánské vzdušné síly je vyřadily až v roce 1954.
Data pro Tempest Mk.V
Motor: Napier Sabre IIA, IIB nebo IIC 1.603 kW (2.180 k)
Výzbroj: čtyři kanóny British Hispano Mk.V ráže 20 mm se zásobou 200 nábojů pro zbraň, 2x 500lbs pumy pod křídlem, resp. 8 neřízených leteckých raket.
Technická data: Rozpětí: 12,49 m, Délka: 10,26 m, Výška: 4,90 m, Nosná plocha: 28,00 m2, Hmotnost prázdného letounu: 4.150 kg, Vzletová hmotnost: 5.226 kg, Maximální rychlost u země: 630 km/h, Maximální rychlost: 700 km/h, Dostup: 11.125 m, Dolet / s přídavnou nádrží: 1.191 / 2.462 km
Bojové použití:
Proč ministerstvo letectví tak urychleně požadovalo dodávku 400 kusů typu Mk.I? Od 13.června 1944 totiž na Anglii začaly dopadat střely V1, jisté úspěchy sice zaznamenalo protiletadlové dělostřelectvo, ovšem stále velké procento střel proklouzlo nad Londýn, kde páchaly se svými 800kg trhaviny značné škody na životech obyvatel, jejich majetku, ale ponejvíce asi psychice, bylo to něco nového a každá nová neznámá věc takovéhoto druhu budí o to větší hrůzu. Ministerstvo letectví tedy muselo urychleně reagovat a protože v té době dostupné typy letounů na V1 nestačily rychlostně, urychleně povolalo Tempesty, ač ještě nebyly dokonale na tuto roli připraveny. Díky své rychlosti se však osvědčily a šesti perutím vyzbrojených těmito letouny se podařilo do září zničit 638 V1.
Po zmírnění hrozby V1 byl Tempest stažen, vychytány mouchy a poslán na frontu, kde byl velmi potřeba, protože nové typy německých stíhaček spojencům zle zatápěly. Byl používán jako čistě stíhací letoun, ale i jako stíhací bombardér a bitevník. Ve všech rolích se plně osvědčil a získal si velmi dobrou pověst a respekt protivníků.
Tempesta však nemohl létat zpočátku každý, ne kvůli tomu, že by byl složitý na pilotáž a dělal nováčkům naschvály, ale protože jich bylo málo a byl to vysoce ceněný stroj. Proto na něm mohli létat jen piloti, kteří již měli něco za sebou, konkrétně byl předpis na odlétanou minimálně jednu operační tůru. To se s postupem času změnilo, ale v prvních měsících na se v Tempestech proháněla pouze elita. Uvedu asi nejznámější jména:
P/O H.Bailey, DFC- 12 sestřelů/2 V1
W/C R.Beamont, CBO, DSO, DFC- 9 sestřelů/31 V1
S/L J. Berry, DFC- 3 sestřely/61 V1
W/C P.Brooker, DSO, DFC- 7 sestřelů
F/L P.Clostermann, DSO, DFC- 29 sestřelů
S/L P.Fairbanks, DFC- 13 sestřelů/ 2 V1

temp_sabre

temp_cent.

temp_prot./*php /php*/[url=