Andrea Doria
A hlavní konstruktér italského námořnictva Antonio Cuniberti odvedl v případě třídy Andrea Doria dobrou práci. Tento člověk, snad největší novátor přelomu 19 a 20 století byl pro otázky námořnictva zapálený snad ještě víc než britský „motor“ admirál John Fisher. Ke své smůle však tvořil pro námořnictvo, které nemělo na to dělat si nějaké velmocenské naděje. Zájmovou oblastí Italů byl ten velký rybník mezi Gibraltarem a Palestinou o nějž se však museli dělit s Francouzi, Brity, Rakušany ale i s Turky,. První dvě země však patřily mezi světové námořní mocnosti s nimiž nebylo radno si zahrávat a tak se Italové soustředili hlavně na dráždění Rakušáků. Navíc se Italům povedl „politický kotrmelec“ když se vykašlali na své spojence a nejprve 29. července 1914 vyhlásili neutralitu, 3. května 1915 oficiálně opustili Trojspolek a o tři týdny později vyhlásili rakouské monarchii válku.
Ale zpět k lodím.
Počátkem roku 1912 se v italských loděnicích začalo pracovat na trupech dvou bitevních plavidel. O pouhý rok později v březnu a dubnu 1913 byly obě jednotky spuštěny na vodu a v polovině války je italská Supermarina zařadila do svého stavu. Šlo o celkem běžnou konstrukci, kopírující předchozí plavidla třídy Conte di Cavour a vyznačující se několika zvláštními prvky jako bylo například použití třídělových věží hlavní ráže, nebo důsledné rozdělení strojoven a kotelen do dvou skupin umístěných před a za střední dělovou věží. Toto řešení sice chránilo pohonnou skupinu před vyřazením jediným nešťastným zásahem, mělo však za následek rozmělnění pancéřové ochrany a tím její horší parametry.
Lodě jako takové byly velmi elegantní s nápadně symetrickou siluetou. Podrobnější rozměry jsou uvedeny v tabulkách které jsou tady někde kolem a tak jen uvedu, že jako hlavní výzbroj bylo použito třináct děl 12"/46 Model 1909 osazených ve třech trojdělových a dvou dvojdělových věžích. Jedna třídělová věž byla umístěna uprostřed plavidla mezi komíny a zbývající věže byly umístěny na přídi a na zádi (dvoudělové výše v tzv. superpozici). Dopňovalo je šestnáct kasematových děl ráže 152 mm, osmnáct rychlopalných 76,2 mm kanónů pro boj s lehkými plavidly nepřítele a tři 450 mm trupové torpédomety.
Strojovna byla osazena třemi skupinami turbín typu Parsons o celkovém výkonu 32 000 koňských sil a zvláštností těchto lodí bylo, že tři turbíny poháněly čtyři šrouby. Páru dodávalo dvacet mazutem vytápěných kotlů Yarrow (z toho dvanáct bylo takzvaně kombinovaných mohlo spalovat mazut s uhlím, nebo pouze uhlí). Lodě mohly naložit až 1476 tun uhlí a 876 tun mazutu a tato zásoba jim umožnovala překonat 4800 mil (necelých 8900 km) při dodržení ekonomické rychlosti 10 uzlů nebo 1000 mil maximální rychlostí 21,5 uzle. Nejsou to kdovíjak osnivé výkony, opět však podotýkám že byly kostruovány na podmínky Středozemního moře kde je to z Itálie všude jen kousek cesty.
Když to zjednoduším, lodě třídy Andrea Doria byly v době svého vzniku pouze průměrné konstrukce okořeněné několika zajímavými řešeními, nic víc.
Proč se o ale nich zmiňuji?
Těsně po první světové válce proběhla Washingtonská konference o omezení námořního zbrojení. Závěry týkající se Itálie povolovaly Supermarině bitevní plavidla se souhrným standardním výtlakem 175 000 tun. A protože se stávající bitevní lodě do tohoto limitu vešly, vyhnulo se Italům hromadné sešrotovávání relativně nových těžkých plavidel. A to co všem námořním mocnostem zbylo začali jejich vlastníci postupně modernizovat i když s různými, často poněkud rozpačitými výsledky. Ani Italové nechtěli zůstat pozadu a tak se různými způsoby snažili zvýšit bojovou hodnotu zastarávajích plavidel. Zkoušely se nové systémy řízení palby, zvyšoval se počet lehkých děl, na přelomu dvacátých a třicátých let byly obě lodě vybaveny katapultem a na jejich palubách se objevily létající čluny Macchi M 18. (katapult byl osazen na levé staně přídě před věží „A“). Výsledky však nebyly příliš uspokojivé a tak se Italští konstruktéři odhodlali k radikálnímu kroku, k realizaci kompletní přestavby bitevních lodí tříd Conte di Cavour a Andrea Doria. Tato zhruba tři roky trvající modernizace byla natolik unikátní, že prakticky vznikly úplně nové lodě, větší, rychlejší a s jinou výzbrojí.
Andrea Doria byla 8. 4. 1937 zavedena do suchého doku terstské Cantieri Navali del Adriatico a sotva ji opustila osádka začaly ji rozřezávat stovky dělníků. U sesterského plavidla Caio Duilio došlo k témuž v janovské loděnici Cantieri Navali del Tirreno a to 5. 6. 1937.
Celá rekostrukce začala likvidací všech struktur nad úrovní paluby, z předních a zadních věží byla vymontována 12'' děla a převezena do dílen společnosti Ansaldo. Tamní inženýři společně s techniky zbrojovky O.T.O. totiž přišli na primitivní řešení jak zvýšit jejich výkon. Prostě je převrtali na ráži 320 mm a tímto jednoduchým způsobem zvýšili hmotnost použitých protipancéřových granátů z 452 na 525 kg. Zvýšil se dostřel a zároveň penetrační účinky AP munice zároveň však tato úprava výrazně snížila životnost hlavní. Ta nyní činila pouhých 150 výstřelů a to je hodnota v jiných loďsvech nevídaná, překonala ji jen další italská konstrukce, 15'' děla pro třídu Littorio.
V docích mezitím pokračovaly práce na lodích. Barbety dvou předních a dvou zadních věží sice zůstaly na svém místě, trup mezi nimi byl však kompletně vykuchán až po úroveň dvojitého dna. Barbeta střední věže zmizela, s její opětnou instalací se kvůli novým kotelnám a strojovnám již nepočítalo, stejně tak byly zlikvidovány pancéřové struktury pod původním můstkem. Samotnému trupu byla odříznuta příď a na její místo přišla nová, štíhlější a o 10,8 m delší. Byly zrušeny dělové kasematy a boky byly vyhlazeny až k horní palubě která byla nově prodloužena k nové věži č. 3.
Minulá válka poukázala na nebezpečí torpéd. Všechny státy proto začaly své cenné bitevní lodě vybavovat rozměrnými protitorpédovými výdutěmi jejichž úkolem bylo iniciovat hlavici torpéda ještě před kontaktem se samotným trupem a zároveň pohltit/rozptýlit energii výbuchu.
Cílem Italů však bylo postavit rychlou bitevní loď a tak si nemohli tento postup dovolit. Přišli však s dalším revolučním řešením. Viceadmirál inženýr Umberto Pugliese vyvinul a nechal si patentovat systém jehož princip byl založen na speciálně tvarovaných komorách táhnoucích se po obou bocích velké části trupu. Jejich vnitřní přepážka silná až 50 mm byla vypuklá dovnitř trupu a sahala od dvojitého dna k šikmé části pancéřové paluby. Celá komora nebyla průběžná, přepážky ji dělily na mnoho samostatných úseků a byla použita jak pro mazut, tak i pro užitkovou vodu. Středem těchto komor probíhal prázdný ocelový válec o průměru 3,6 m rovněž rozdělený na jednotlivé sekce. Tento válec byl jádrem celého patentu, jeho úkolem bylo při explozi se zbortit a pohltit část energie výbuchu tak aby vydržela vnitřní přepážka. Toto řešení bylo s poměrně nadějnými výsledky vyzkoušeno na trupech vyřazených tankerů Brennero a Tarvisio
Celý trup byl dále rozdělen na 24 samostatných vodotěsných úseků a jeho dvojité dno bylo vytaženo až k pancéřové palubě (lodě měly vlastně dvojitý trup). Ani toto unikátní řešení však neuchránilo Caio Duilio od problémů. Při známém náletu Britů na italské bitevní lodě kotvící v Tarentu bylo toto plavidlo zasaženo 18'' torpédem Mk. XII. Po vyzdvižení však technici v suchém doku zjistili, že protitorpédový systém utrpěl jen velmi malé škody. Britové totiž pro překonání ochranných sířových uzávěr nastavili větší hloubku a použili magnetické roznětky DCR (Duplex Coil Rod ) a torpédo, na rozdíl od tří přímých zásahů bitevní lodě Littorio explodovalo pod lodí. Při tom bylo proraženo hlavně dno v oblasti věže „B“ a díky špatné práci havarijních týmů postupně došlo k zaplavení velké části přídě a zasažené plavidlo se jen s velkýni problémy podařilo odtáhnout a posadit na mělčinu.
Pancéřová ochrana zůstala zachována v původní podobě, 250 mm silný boční pás sahal od přední po zadní věž hlavní ráže a měl výšku 2,8 m. Tento pás byl vlastně roztažen po celé délce lodě, před věží „A“ však měl sílu 120 a na zádi 100 mm. Nad 250 mm hlavním pacéřovým pásem se nacházel další o síle 130 mm sahající až ke krycí palubě. Hlavní pancéřovou palubu při rekostrukci zesílili z původních 24 na 80 mm a v místech strojoven, kotelen a muničních skladů až na 110 mm, její boční zkosené části měly svou původní tloušťku 40 mm. Stěny barbet měly maximální sílu290 mm a dělové věže krylo 280 mm oceli zepředu a 240 mm po bocích a zezadu.
Nově byly vystavěny kotelny a strojovny. V prázdném trupu zbylo po původních a po zrušené prostřední věži mnoho volného místa a tak měli konstruktéři prakticky volnou ruku. Původní čtyři šrouby byly zrušeny a nově byly na loď osazeny jen dva. Přes jednostupňové reduktory je poháněly dvě turbíny Belluzzo jimž dodávalo páru osm kotlů Yarrow. Aby zamezili ochromení lodi jediným náhodným zásahem rozmístili celou tuto sestavu tak, že ve středu lodě byly všechny kotle, každý ve vlastním vodotěsném oddělení. Před nimi byla strojovna pravoboční turbíny a příslušné turbogenerátory a za kotelnami se nacházela levoboční turbína s další částí turbogenerátorů Celá tato sestava s výkonem 75 000 koní umožnovala maximální rychlost až 26 uzlů (48,1 km/h). Při přetížení turbín až na 87 000 koní bylo možno dosáhnout krátkodobě rychlosti 27 uzlů (50 km/h).
Pro kotle se nakládalo 2548 tun paliva což lodi umožňovalo plavbu na vsdálenost 4680 mil (8667 km) při ekonomické rychlosti 13 uzlů (24 km/h) nebo necelých 1700 mil (cca 3100 km) rychlostí 24 uzle.
Na palubu byla umístěna nová nástavba. Nízká, jednopatrová a poměrně úzká z níž vystupovala jen velitelská věž, dva vysoké komíny a dvě věže dálkoměrů pomocné výzbroje. Zadní stožár tvořila samostatná a výrazná válcová struktura z jejíhož vrcholu vystupovala krátká čnělka. Samotná velitelská věž byla poměrně jednoduchá oblých tvarů se čtyřmi otevřenými, nebo jen částečně zakrytými ochozy. Těsně za ní byl jednoduchý přední stožár. Celá konstrukce se ani zdaleka nepodobala obrovským věžím jež na své modernizované bitevní lodě umístili Japonci, nebo mohutným konstrukcím jimiž vynikaly např. britská třída Queen Elizabeth nebo americké superdreadnoughty.
Do hlavních věží byla umístěna modernizovaná děla, nyní označovaná 320mm/44 Model 1936. Byla schopna udělit AP granátu úsťovou rychlost 830 m/s a při max. náměru 30° jej poslat do vzdálenosti 29 400 m. Praktická rychlost palby dosahovala celkem průměrné dvě rány za minutu. Každá z věží byla vybavena dálkoměrem, u třídělových měl optickou základnu 10,5 m, u dvoudělových 9 m. K řízení palby byla navíc na věži „B“ umístěna pancéřová věžička osazená periskopickým zaměřovačem. A řízení palby, konkrétně v noci se týkala další italská vychytávka. Loď byla vybavena čtyřmi 1200 mm světlomety. Toto křehké vybavení však bylo nutno chránit i např. na rozbouřeném moři a Italové vymysleli zajímavé řešení. Dva světlomety umístěné na plošině můstku byly umístěny na vozících a pokud nebyly zapotřebí obsluha je odtlačila do komor připravených ve velitelské věži. Naopak zadní světlomety se zasouvaly do svislých šachet vybudovaných na vrcholku zadního stožáru.
Těžká děla doplňovalo dvanáct moderních a výkonných 135 mm kanónů zbrojovky O.T.O. lafetovaných ve čtyřech věžích na úrovni můstku. Hlavně měly samostatně náměr od -5 až do +45° a proto bylo možné vést z nich přehradnou protiletadlovou palbu, jinak činil jejich praktický dostřel 19 600 metrů.
Jako těžká protiletadlová výzbroj byla použito deset nových děl společnosti Ansaldo 90 mm/50 Model 1939. Tyto nové konstrukce byly zamontované po jedné na tříose stabilizovaných lafetách v kompletně uzavřených věžičkách a rozmístěných po obou bocích na úrovni komína. Desetikilový granát mohl dosáhnout výšky až 10 800 m.
Lehkou protiletadlovou výzbroj tvořily dva typy automatických děl.
Jako první bych uvedl sedm dvojhlavňových 37 mm komplety Breda Br 32. Jejich jeden a čtvrt kilové granáty měly při náměru 80° horizontální dosah až 4 000 metrů, praktická výška dostřelům však byla trochu menší. Celou sestavu obsuhovalo sedm mužů a maximální kadence mohla dosáhnout 200 ran za minutu. Čtyři sestavy byly rozmístěny kolem komínů a dva na úrovni zadního stožáru. Doplňovaly je tři kanóny téhož typu v jednohlavňové lafetaci umístěné na přídi plavidla.
Druhým typem byla 20 mm děla také od společnosti Breda. Zvláštností těchto dvojhlavňových kompletů byla jejich lafetace kdy pravá hlaveň byla umístěna poněkud výše kvůli snadnějšímu nabíjení. To totiž probíhalo z pravé strany podobně jako např u britského samopalu STEN a munice byla páskována po dvanácti nábojích. Efektivní dosah této zbraně byl 2 500 – 2 900 metrů i když maximální dostřel dosahoval až 5 500m a praktická kadence zhruba 120 ran za minutu. Tyto zbraně se v době svého vzniku jevily jako velmi kvalitní a nadějné konstrukce, s příchoden stále těžších letadel však vynikly jejich nedostatky dané hlavně jejich výkonem, to byl ale všeobecný problém těchto malých ráží. Například americké námořnictvo koncem války, v období japonských sebevražedných náletů došlo k závěru že nejlehčí zbraní, která je schopna efektivně ohrozit nepřátelské letadlo jsou jejich 40 mm komplety Boffors. A stejnou zkušenost například získali i Britové se svými vícehlavňovými komplety ráže 0,5''.
A zhodnocení?
Italským inženýrům se přestavba mimořádně povedla. Je však otázkou zda šlo ještě o rekonstrukci, nebo zda se nestavěly nové lodě z využitím části prvků starých. Uvádí se, že ma plavidlech bylo vyměněno 60 – 65% všech dílů a že bez větších zásahů zůstal jen samotný trup s vyjímkou přídě a čtyři barbety (jen jejich pancéřové struktury).
Ze dvou celkem průměrných lodí WWI které v roce 1937 vpluly do suchých doků vznikla moderní a výkonná plavidla. Sice je trochu degradovala jejich slabší výzbroj, jejich děla však byla stále výkonější než standardní 15'' kanóny jejich případných protivníků. Zároveň jim jejich rychlostní převaha nad britskými bitevními loděmi umožňovala určit si místo a čas případného střetnutí.
Bojová kariéra těchto a vlastně všech lodí však utrpěla strachem italských důstojníků z poškození cenných plavidel. A tak admirálové Supermariny utíkali i ze soubojů kde měli výraznou převahu. Kvůli bezpečí však byly celkově omezovány i cvičné plavby a i díky tomu celková úroveň výcviku obsluh stále klesala. Například jiná bitevní loď, Vittorio Veneto ostřelovala u Matapanu téměř půl hodiny britské křižníky a výsledek se rovnal nule. Faktický konec jejich bojové kariéry znamenala kapitulace Itálie a internace italského loďstva na Maltě. Po válce byly obě lodě sice vráceny původnímu majiteli, na moře však vyplouvaly už jen na krátké, většinou jednodenní cvičné plavby.
Použitá literatura:
Jane's - Bitevní lodě 20. století
Conway Maritime Press - All the World's Fighting Ships 1922-1946
S. Brzeziński - Wloski pancernik Caio Duilio - edice Profile morskie
C. Szoszkiewicz – Pancerniki II Wojny Šwiatowej
Vlastní poznámky a internet