Těžký křižník Canarias.
Když v Občanské válce 1936 až 1939 hovoříme o pozemních bojích a při vzpomínce na letecká esa, o leteckých soubojích, neměli bychom zapomenout na to, že také probíhala řada bojových střetnutí mezi republikány a nacionalisty na moři. Španělsko roku 1936 disponovalo poměrně silnou flotou, která se po začátku Občanské války dostala nerovnoměrně do rukou, jak Frankistických nacionalistů, tak námořníkům věrných Španělské republice.
V Občanské válce proběhla řada námořních střetnutí mezi oběma stranami, které vyvrcholily potopením jednoho ze dvou těžkých křižníků Španělska (Baleares a Canarias – oba těžké křižníky – 10 000 tun - bojovaly na straně Frankistických nacionalistů), kterým byl Baleares
, který byl potopen republikány v noční bitvě u mysu Palaos z 5. na 6. března 1938 v 5 hodin ráno.
Abychom se seznámili s moderním loďstvem Španělska, které se těchto konfliktů účastnilo, musíme se vrátit trochu do historie.
Kdo se historií zabývá trochu blíže ví, že Španělsko ve středověku patřilo mezi námořní velmoci, za Británii ( v mnoha obdobích mělo Španělské království větší flotu, než Anglie), s Francií, Holandskem, Portugalskem…..
Španělkou flotu pak později, stejně jako její pozemní vojska, postihla katastrofa v prohraných bitvách roku 1898, v americko – španělské válce.
Španělská admiralita zvažuje situaci, chce znovu obnovit zašlou slávu a vybudovat nové, moderní loďstvo. Proto je v roce 1908 sestaven plán, v jehož rámci má Španělsko znovu vybudovat moderní křižníky. Plán samozřejmě počítá i s výstavbou nových velkých loděnic, ve kterých by se tyto velké křižníky mohly stavět. Pro přestavbu loděnic a následnou výstavbu křižníků je založeno britsko-španělské konsorcium S. E. C. N. (Societa Espaňola de Construkcion Naval), jehož účastníky jsou i britské firmy John Brown a Vickers, z jejichž pomocí jsou vybudovány moderní doky v El Ferrol a Cartageně.
Španělsko se 1. světové války neúčastní, ale právě britské firmy jsou v ní velice vytíženy a tak se nemohou účastnit budování. Když se britští partneři v roce 1917 trochu uvolní, začne se s budováním španělských křižníků podle původních plánů. Nejprve jsou to od roku 1917 lehké křižníky, s kanóny ráže 152 mm. Ty vstupují do služby během 20. a na počátku 30. let.
Prvním lehkým křižníkem je Reina Victoria Eugenia, který je přejmenován roku 1931 na Republica, když je ukořistěn Frankisty, změní opět název na Navarra. Dalšími lehkými křižníky je sesterská dvojice Méndez Nunez
a Blaz de Leyo, z nichž Blaz de Leyo je zničen po najetí na pobřežní skaliska. Pak následuje trojice lehkých křižníků Principe Alfonso, Almirante Cervera
a Miguel de Cervantes. Roku 1931 je pak Principe Alfonso přejmenován na Libertad a po skončení Občanské války opět mění název na Galicia.
Ale španělská admiralita chce víc. Španělská admiralita chce těžké křižníky, které by odpovídaly limitům „Washingtonské konference“ ( viz : http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1032 ), tedy těžké křižníky o výtlaku 10 000 tun a s děly ráže 203 mm.
Již 11. června 1926 španělský Parlament odsouhlasí výstavbu 3 washingtonských křižníků, ale pro finanční potíže je tento ambiciózní program snížen na 2 jednotky. Je to právě Canarias a Baleares. Při stavbě těchto 2 křižníků pomáhají britští odborníci, když hlavním konstruktérem je Brit sir Philip Wats.
Sir Philip Wats vychází částečně z plánů britských křižníků typu Kent (první série tzv. třídy Conty) a následujícího typu London.
Nejtěžší výzbroj Baleares a Canarias má tvořit 8 kanónů ráže 203 mm, které budou uloženy ve 4 dvoudělových věžích. Má se jednat o děla Vickers model 1924 MkD s hlavněmi délky 50 kalibrů, která budou vyráběna konsorciem S. E. C. N. v San Carlos. Protože mají tyto zbraně vysokou elevaci (až 70 stupňů) mohou být děla použita i k boji s letouny. Problémem je, že nebyl připraven vyhovující systém řízení palby. Když byly lodě dokončeny, vezlo se pro 203 mm jen 60 nábojů, ale na konci kariéry se již v muničních skladech nacházelo 1 200 nábojů. Problémy byly i s nedostatkem děl střední ráže 120 mm, které měly být v samostatné lafetaci umístěny po 4 na každém boku. V původních plánech byly tyto zbraně zcela bez pancéřové ochrany. Konstrukce umožňovala dvouúčelové použití – boj s hladinovými plavidly i palbu na letouny. Také zde byly napřed muniční sklady pro 100 nábojů, aby se postupně množství zvětšovalo, až na konečných 4 000 granátů. Protiletadlové zbraně původně zastupovalo pouhých 8ks – 40mm kanón Vickers ve 4 dvouhlavňových postaveních (rovněž bez jakékoli pancéřové ochrany) a 4 těžké kulomety ráže 12,7 mm. Těžké křižníky měly i torpédovou výzbroj, která byla reprezentována 4 trojhlavňovými torpédomety s klasickým kalibrem 533 mm. Boj proti ponorkám zde byl řešen 2 vrhači hlubinných bomb a 1 skluzavkou. Loď byla vybavena pro noční boj 5 reflektory průměru 90 cm, které byly později nahrazeny 2ks 120 cm.
Spojení obstarával hlásný systém a telefonní síť na kterou bylo v ústředně napojeno 117 koncových stanic po celém plavidle. Samozřejmě k vybavení křižníků patřily i záchranné motorové čluny, celkem 13 různých velikostí, s kapacitou od 10 do 65 lidí.
Samotná stavba Baleares a Canarias začne dne 31. května 1928 a ze začátku jde vše dobře.
Dne 28. května 1931 je jako první na vodu spuštěn Canarias a 20. dubna 1932 pak Baleares.
Do toho všeho však přijde nouze o peníze z hospodářské krize, a jsou to finance, které stavbu obou lodí výrazně zpomalí. Obě lodě měly být dokončeny v roce 1933. Canarias však svou první plavební zkoušku provede až 18. července 1934 a zkoušky trvají až do 27. září 1934 a to ještě bez obou zadních hlavních dělostřeleckých věží. Také zatím nedodaná děla 120mm nahrazují děla ráže 102 mm.
V době kdy vypukne Občanská válka, tedy 18. července 1936, není ani jeden z obou křižníků ještě dokončen. Protože se v té době Baleares a Canarias nachází v loděnicích El Ferrol padnou dne 19. července 1936 do rukou Frankistických nacionalistických sil, stejně jako bitevní loď Espaňa, torpédoborec a některé menší jednotky.
Prioritou se pro Frankistickou flotu tak stane dokončení těchto těžkých křižníků, neboť právě tyto lodě jsou to nejmodernější a nejsilnější co Španělsko má. Jedním z velkých problémů se hned na začátku stane nedostatek munice, chybějící děla menších ráží a chybějící systém řízení palby.
Výzbroj těžkého křižníku Canarias je tak nouzově doplněna 4 ks 102 mm kanóny z bitevní lodě Espaňa a dvěma starými 57 mm kanóny Nordenfelt. Chybějící přístroje pro řízení palby dočasně nahradí staré modely z Portugalska. Loď také neobdrží plánované palubní letadlo pro průzkum.
Tady je třeba se trošku zastavit a říci si jeden z dalších základních problémů.
Obě strany konfliktu, jak republikáni, tak nacionalisté měly úplně rozdílné problémy s doplňováním stavu posádek lodí.
Většina španělských admirálů a vyšších důstojníků, profesionálů, kteří byli vycvičeni k vedení bojových operací, jak samostatných lodí, tak celých svazů, se přidala ke generálu Francovi.
A zase naopak.
Podstatná část prostých námořníků a nižších důstojníků odešla k republikánům.
Je tedy jasné, že nacionalisté Franca mají problémy doplnit základní mužstvo a nižší důstojníky. Jsou nuceni dělat nábor dobrovolníků v jednotlivých přístavech i z civilních lodí.
Republikáni jsou pak nuceni si vycvičit vlastní důstojnický sbor, což provedou i s pomocí zahraničních poradců – především samozřejmě sovětských.
Ale zpět k nacionalistům.
Dne 4. září 1936 navštěvuje Canarias admirál Francisco Moreno a žádá, aby byly obě loďě a celá flota, co nejdříve připravena k operačnímu nasazení.
V El Ferrol začíná „ rošambó“ ( kdo nerozumí, je to mé slovo, jako vyjádření cvrkotu, spěchu)!!!
Od 14. září 1936 pak váleční zajatci v doku vyčistí dno a 18. září 1936 vyplouvá Canarias na zkušební plavbu. Dokončovací práce také probíhají na Baleares, kde 4 z 8ks 120 mm kanónů nouzově nahradí italské 100 mm a dosud tam chybí zadní 203 mm věže. Baleares zadní 203 mm obdrží až v roce 1937, když v lednu 1937 dostane věž číslo 3, a v červenci 1937 dostane poslední věž č. 4.
Křižníky Canarias a Baleares se od sebe moc nelišily. Baleares měl jen pozměněný tvar vrchní části komínu, na přední nástavbě disponoval dvěma dálkoměry, na rozdíl od jednoho u Canarias.
Nejprve bylo úlohou těchto dvou těžkých křižníků, aby blokovaly přístupy k republikánskému území.
Měly být také velice důležitou protiváhou republikánské flotě, která byla sestavena z lehkých křižníků a torpédoborců.
Do první bojové akce vyplouvá lépe vyzbrojený a lépe vybavený těžký křižník Canarias, spolu s lehkým křižníkem Almirante Cervera dne 27. září 1936. Úkolem svazu je proražení republikánské námořní blokády, která zamezovala přísun posil fašistickým jednotkám z Maroka.
Přístav El Ferrol opouští obě plavidla za dodržování radiového klidu, aby co nejvíce utajily operaci. Posádkám Frankistických lodí se podaří v noci z 28. na 29. září 1936 lokalizovat republikánské torpédoborce Almirante Férrandiz a Gravina, které hlídkovaly mezi Gibraltarem a marockými břehy.
Nad ránem zahajuje Frankistický lehký křižník Almirante Cervera palbu na republikánský torpédoborec Gravina a těžký křižník Canarias zahajuje pronásledování republikánského torpédoborce Almirante Férrnandiz. Přestože je torpédoborec Gravina zasažen palbou lehkého křižníku, udržuje si rychlost a dokáže uniknout. Schytá to nešťastný republikánský torpédoborec Almirante Férrnadiz.
Dělostřelci z těžkého křižníku Canarias zahajují palbu ze svých těžkých děl 203 mm na vzdálenost 11 mil a už druhá salva nešťastný torpédoborec zasahuje. Potom Canarias zkracuje vzdálenost a zasahuje torpédoborec dalšími granáty. Republikánský torpédoborec Almirante Férrnandiz se snaží skrýt za kouřovou clonu. Boj dosahuje vrcholu. Ale Canarias torpédoborec dostihuje a pluje v souběžném kursu. Tím může použít plné boční salvy svých 203 mm. Další a další zásahy trhají nástavbu hořícího torpédoborce a zabíjejí členy posádky. Po necelé čtvrthodině dalšího ostřelování se ozve ohromná exploze. Je to exploze munice torpédoborce, která torpédoborec úplně roztrhá a ten zmizí pod hladinou.
Těžký křižník Canarias tak může podpořit přepravu 8 000 Francistických vojáků z marockého přístavu Ceuta, z nichž dokonce část převáží na své palubě.
Republikánská blokáda mezi Marokem a Španělskem je tak proražena a generál Franco může dostat tak zoufale očekávané posily z Afriky (do té doby mu je přepravovali Italové a Němci svými dopravními letadly).
