III. díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 17.

[michan]

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 17.

Útoky nacionalistů na Madrid od 4. listopadu 1936 do 23. listopadu 1936.




Dne 8. listopadu 1936 ráno, spustí nacionalistické jednotky těžkou dělostřeleckou přípravu. Je to předzvěst frontálního útoku marockých jednotek, jednotek cizinecké legie a španělských povstaleckých jednotek na celé madridské frontě. Do madridských předměstí chrlí dělostřelci nacionalistů přívaly ohně a železa. Do tohoto ohlušujícího rachotu se ozývá z městských pouličních ampliónů naléhavý hlas republikánů:
„Stavějte barikády! Proměňte město na nedobytnou pevnost! Každý nechť se chopí zbraně! Buďme městem hrdinů!“
To se již před frontou republikánů objevují na dohled předsunuté jednotky nepřítele. Začíná boj muže proti muži, neboť republikáni trpí nedostatkem jak dělostřelectva, tak kulometů. V dělostřelectvu republikánům chybí zvláště to protitankové.
Ano, Madrid se musel proměnit v „Město hrdinů“.

Útok nacionalistů na Madrid dne 8. listopadu 1936.




V Madridu se odehraje mnoho bojových příběhů, které se stanou legendami. Jednou z nich je legenda o příslušníku roty námořníků, republikánů, kterou vytvořil Antonio Coll.
Collova rota námořníků brání postavení v Cerre Blanke v narychlo vyhloubených zákopech. Řítí se na ně 6 italských tanků Fiat – Ansaldo Cv 33/35. Jedou stále rychleji. Kulky se od nich odrážejí. Ještě 100, teď 50 metrů – a protrhnou obrannou linii, nic se jim nepostaví do cesty.
Coll uchopí ruční granát, vyskočí a prudce se rozežene. Ostrý výbuch. Fiat se točí na místě. Námořník se sehne, vezme do ruky druhý granát a stejně odvážně jej mrští na druhý tank. Třetí tank svým kulometem způsobí Collovi těžké zranění. Republikánská rota námořníků má velké ztráty, ale nebezpečný útok tanků a pěchoty odrazí…
Během dopoledne dne 8. listopadu 1936 se celá 30 km dlouhá madridská fronta ocitá v jednom ohni. Všude útočí za podpory dělostřelectva Marokánci, cizinecká legie a španělské nacionalistické jednotky.
K jedné takové marocké povstalecké jednotce, která útočila směrem k řece se připojil americký novinář Whittaker, který o svých zážitcích napsal, cituji:
„Přiblížil jsem se k Francouzskému mostu. Chtěl jsem se stát prvním korespondentem, jemuž se podaří překročit Manzanares (řeka) a dostat se do Madridu. Před mými zraky se právě odehrál boj o šestipatrový dům. Asi 50 Maročanů nejdříve budovu obklíčilo, a když nikdo nestřílel, vnikli dovnitř. Postupovali z poschodí na poschodí, stříleli z pušek, házeli granáty. Dělali to s rozmyslem, s rozvahou. Jako lidé, kteří prostě jen vykonávají dobře naučenou práci. Ale ve chvíli, když si mysleli, že skončili, odněkud shora se ozvala prudká střelba. Byla tak přesná, že zanedlouho nezůstal naživu ani jeden útočník. Tvrdošíjná obrana Madridu Francisty demoralizovala. Na své triumfální cestě z Badajozy do Talavery se poprvé střetli s tak silným a úspěšným odporem.“
Takže ani v těchto místech se nedostanou nacionalističtí povstalci přes řeku Manzanares.
Dokonce v některých místech přejdou jednotky španělské lidové armády do protiútoku a přinutí nacionalistické jednotky nepřítele ustoupit. Po obědě (který se samozřejmě nekonal) dne 8. listopadu 1936 se jasně ukazuje, že madridská obrana republikánů tomuto zuřivému náporu nacionalistů odolá. Na Madrid ještě dopadají dělostřelecké granáty, ale v ulicích města již panuje radost.
Den 8. listopadu 1936 se zapíše do dějin ještě také něčím jiným.
Obráncům Madridu se tento den dostane velice významná pomoc. Když bylo 9 hodin ráno a v předměstí se těžce bojovalo, zazní za nádražní zdí na předměstí Vallecas hlasité povely. Po chvíli se v bráně objevuje čelo vyzbrojené vojenské jednotky. Na kamenné dlažbě bubnuje rázný krok. Lidé otevírají okna a vybíhají na ulici.
Kdo to je? Dlouhé řady! Španělské uniformy, na hlavě barety. Z řad bojovníků zní pozdrav „Salut!“.
Ale ty tváře?
To nejsou tváře lidí z Pyrenejského poloostrova. Lidé neví jak reagovat. mají mávat, nebo se chovat důstojně. Panují rozpaky. Netrvají však dlouho.
Jsou to dobrovolníci! Jsou to „Mezinárodní brigády“! Antifašisté ze zahraničí, kteří přicházejí Španělské republice na pomoc.
Zpráva letí celým Madridem!
Čety, roty a prapory se však nemohou zastavit. Čeká je dlouhá cesta – Prado, Alcala a cesta nahoru po Gran Via, do bojových postavení.
Teď již to ví celý Madrid.
Ulicemi města pochoduje 11. Mezinárodní brigáda – Francouzi, Němci, Belgičané, Rakušané, Poláci, Češi, Slováci a příslušníci ostatních evropských národů. Většina z těchto 1 900 mužů absolvovala jen týdenní vojenský výcvik se zbraní v ruce. Do boje je žene touha poprat se s fašistickým nepřítelem.
Je to „Idealismus“, před kterým se v této době musel člověk jen sklonit. Musí se sklonit, i když se tento stav duše později, časem, stane také jen kartou ve hře moci chtivých „Ideologických dogmatiků“.
Mezinárodní brigády přísahaly:
„Zde jsem já, dobrovolník, připravený bojovat až do poslední kapky krve za záchranu svobody Španělska i svobody celého světa.“
O mezinárodních brigádách, zde 11. a za chvíli budeme hovořit i o 12. Mezinárodní brigádě napsal tehdy známý sovětský publicista Kolcov, očitý svědek španělských událostí, po jednom měsíci bojů okolo Madridu tato slova, cituji:
„Obě brigády, bojovaly bezustání více než měsíc, od okamžiku kdy přibyly do Madridu. Vojáci nespali ani jednu noc pod střechou. Brigády ztratily téměř 40% svého mužstva. Ti, kdo zůstali naživu, byli pokryti vrstvou špíny - na prstech měli mozoly od závěrů pušek. Sešlapané boty, místo uniformy cáry, vyhublé obličeje a spečené rty – tak vypadali.“

Ale vraťme se zpět k 11. Mezinárodní brigádě.
Tato 11. Mezinárodní brigáda má již dne 9. listopadu 1936 poprvé možnost, že promění svá slova slavnostního slibu ve skutečné bojové činy.
Je tady 3. den rozhodující ofenzívy povstalců na Madrid. Je tady 9. listopad 1936.
Generál Varela, velitel povstaleckého útoku na Madrid, svým jednotkám přikazuje, že musí stůj co stůj zlomit odpor nepřítele a překročit řeku Manzanares.
Německý publicista Dagobert von Mikusch o tom říká, cituji:
„Ráno 9. listopadu 1936 se vše připravovalo k poslednímu útoku na Madrid. Na Francův pokyn letci shazovali na Madrid letáky s příkazem, aby v následujících 48 hodinách obyvatelé nevycházeli z domů. Bez pochybností jsme očekávali pád Madridu…“
Na celé madridské frontě od Pozuela po Villaverde, na frontovém úseku dlouhém 30 km vypuknou těžké boje. Právě v Casa de Campo, v místě kam nacionalistický generál Varela soustřeďuje hlavní úder, zaujal v noci z 8. na 9. listopadu 1936 své obranné postavení jeden z praporů interbrigadistů (z 11. Mezinárodní brigády) nesoucí jméno Edgara André, muže, který byl popraven v nacistickém vězení. Jeho 2. rota se s dvěma kulomety zakopala v západní části tohoto sadu. Již kolem 8 hodiny dne 9. listopadu 1936 vybuchují v pozicích 2. roty první dělostřelecké granáty a vpředu se mezi stromy začínají objevovat skupiny Maročanů. Obrana 2. roty zteč Maročanů odrazí, ale na sousedním úseku, mezi Francouzským mostem a Severním nádražím vzniká kritická situace.
Maročané tady prolomili obranu fronty. Překročili železniční násep a nyní se probíjejí k západnímu východu parku. Velitel Mezinárodního praporu Hans Kahle posílá dopředu svou poslední zálohu a rozkazuje jí přejít do protiútoku. Vzniklá rota (ze záložních čet a družstev) proniká podél viaduktu k prořídlým četám obránců, kteří s vypětím posledních sil odolávají náporu fanatických Maročanů. Zazní povel:
„Na Maročany!“
Unavení muži se rychle vzpamatují a jejich rojnice se ženou vpřed. Palba okolo zesiluje. Mezi keři a stromy parku bzučí v hustých hejnech kulky ze všech ručních zbraní. Interbrigadisté, přes těžkou palbu a na vzdory těžkým ztrátám pokračují v prudkém útoku. Maročtí vojáci jsou zmateni. Chvíli váhají. Chvíli se pokoušejí ještě vzdorovat, ale pak se dají na útěk.
Je to poprvé v průběhu nasazení marockých jednotek. Je to poprvé v průběhu celé jejich výpravy ze Severní Afriky k Madridu!

Interbrigadisté po boji, v parku Casa de Campo – listopad 1936.



Stejně jako zde, drží se i ostatní prapory 11. Mezinárodní brigády a útvary Španělské lidové armády. Fašisté vrhají do boje ty nejlepší jednotky a není jim to nic platné. Dne 9. listopadu 1936 se nacionalisté ještě přes řeku Manzanares, ani tentokrát, nedostanou!
Ale Caudillo Franco to nehodlá vzdát a do Madridu posílá další pluky pěchoty a dělostřelecké baterie.
Jenomže posily dostávají i obránci Madridu.
Do 15. listopadu 1936 dorazí do obrany Madridu 2., 4., 5. a 6. brigáda a několik útvarů republikánských bojovníků z různých koutů Španělska. Z Albacate sem pospíchá na pomoc i 12. Mezinárodní brigáda.
Situace se na mnohých úsecích madridské fronty zlepší, ale přes všechny tyto posily zůstává poměr sil jasně ve prospěch několikanásobné převahy fašistů generála Franca.
Franco přesouvá svou pěchotu před Madrid z bojiště u Guadarramy a začíná intenzivně bombardovat, a dělostřelecky ostřelovat pozice republikánů před Madridem.
S pomocí německých a italských poradců začíná nacionalistické velení připravovat novou ofenzívu.
Opět se v hlavním stanu Franca vyslovují optimistické předpovědi. Jen nacističtí experti Hitlera své odhady formulují střízlivěji.
Německý admirál Carls ve svém rozboru situace k 13. listopadu 1936 píše, cituji:
„Pád Madridu nečekám dřív, než za 10 dní.“
Carls pak také prozradí své plány, které chtěl nejprve uchovat v tajnosti. V těchto plánech jsou i předpovědi, jak mělo vypadat chování Maročanů po dobytí Madridu. Z rozboru tedy dál cituji:
„Po pádu Madridu, na což se v týlu už dělaly rozsáhlé slavnostní přípravy bude podle názoru Guida (plukovníka Varlimonta) nutné udělat přestávku, aby se Maročanům poskytla příležitost na rabování a jiné radosti.“
Ano, admirál Carls už Maročany znal, už věděl jak se tito fašisté chovají v městech, už věděl co čeká madridské obyvatele. Už věděl, že obyvatele čeká drancování, ženy znásilňování, Madrid teror. Toto vše již zažili obyvatelé Badajozu, Méridy, Talavery a jiných měst, do nichž již vkročili Maročané a cizinecké legie. Tato města ty hrůzy už zažila a nyní se měly opakovat v Madridu. Podle stejné šablony, ale v mnohem větším měřítku daném velikostí města.
Je 15. listopadu 1936 ráno. Fracistické jednotky znovu přechází do útoku. Mají jasný cíl. Cíl stejný jako předtím. Vytlačit republikány z lesního parku Casa de Campo, překročit řeku Manzanares a vtrhnout do Madridu. Těžké boje probíhají celý den 15. listopadu 1936. Jsou to boje o důležité výšiny, křižovatky cest a železniční náspy. Některá místa přechází během dne několikrát z rukou do rukou. Teprve večer se Maročanům za podpory tanků a letectva přece jenom podaří dostat se přes řeku Manzanares. Republikány zradila jedna jednotka anarchistů. Ta měla držet postavení na druhém břehu řeky, ale již po prvních výstřelech ustoupila a boj se tak přenesl do universitního městečka. Nyní se frontová linie na severovýchodě podobala asi 12 km široké kapse. Ale Frankisty na místo rychlého vítězství čekal tvrdý boj, který získával více a více charakter zdlouhavé poziční války, ne nepodobné té zákopové válce, známé z 1. světové války.

[michan]

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 18.

Do 17. listopadu 1936 uvíznou nacionalistické jednotky v madridské kapse u univerzitního městečka. Dál to již nejde, obrana republikánů je čím dál tím pevnější.
Toho dne, tedy 17. listopadu 1936, se u Adolfa Hitlera koná porada o situaci ve Španělsku. Účastníci porady se shodnou na tom, že povstaleckým silám se oproti očekávání nepodařilo dobýt Madrid. Rozplynula se naděje na rychlé vítězství. Toto vítězství mělo pomoci německé diplomacii, aby rychle uznala nacionalistickou vládu Španělska.
Vždyť již od 26. října 1936 připravoval von Neurath navázání oficiálních styků s povstaleckou juntou a po jednání s Italy navrhl do Salamanky poslat ne zplnomocněnce, ale rovnou velvyslance Německa. Dokonce byl pro tisk připraven text komuniké, ve kterém se říkalo, cituji:
„Poněvadž se generál Franco zmocnil hlavního města Španělska a na většině španělského území přešla moc do rukou jeho vlády, rozhodla se německá vláda uznat vládu generála Franca a navázat s ní diplomatické styky.“
I když již 9. listopadu 1936 se na španělském velvyslanectví v Berlíně slavnostně vztyčila Francova červeno-zlato-červená vlajka, zpráva o pádu Madridu stále nepřicházela. No a nyní neuspěla ani poslední Valerova ofenzíva 15. listopadu 1936. V Berlíně se rozhodli, že již nebudou déle čekat.
Adolf Hitler přímo rozhodl, cituji:
„Oznámíme to zítra, tedy ve středu 18. listopadu 1936 v 18 hodin večer.“
Ministr zahraničí Neurath ještě ten den večer, tedy 17. listopadu 1936 posílá německým diplomatickým zástupcům ve Španělsku šifrovaný příkaz, který zněl, cituji:
„Potichu, to znamená bez písemného či ústního ohlášení dosavadní vládě, je třeba se ihned, s celým personálem i se všemi spisy odebrat do Sevilly a tam vyčkat dalších pokynů.“
Nedočkavost a nové diplomatické způsoby Německa, do té doby nevídané!!!
Již odpoledne 18. listopadu 1936 se k Hitlerovi dostaví generál v záloze Villhelm Faupel, který byl určený za prvního velvyslance „Třetí říše“ při povstalecké juntě v Salamance.
Kdo to byl, generál v záloze, Villhelm Faupel?
Byl to člověk, který měl za sebou dobrodružnou životní dráhu.
Již jako mladý důstojník císařské koloniální armády se Faupel účastnil krvavých výprav v německých koloniích v Africe proti kmenům Hererů a Khoinů. Potom v 1. světové válce dostal na starost špionáž ve Středozemním moři. V Německu pak pomáhal potlačit hnutí revolučních dělníků v Sasku, Bavorsku a Porúří. Po vzniku Výmarské republiky pobýval v cizině, kde zastával významné funkce v argentinské a peruánské armádě.
Když se pak v roce 1934 vrátí do Německa, stává se prezidentem Iberoamerického ústavu v Berlíně. Do funkce velvyslance ve Španělsku je jmenován proti vůli von Neuratha, který v té době prosazuje profesionálního diplomata Eberhadta von Stohrera. Ovšem vlivné kruhy NSDAP vsadí na Faupela, vášnivého nacistu a muže bez skrupulí. Vše ale rozhodne Hitler, kterému se energický třiašedesátiletý generál zamlouvá. Samotná audience u Hitlera netrvá pro Faupela dlouho. Kancléř jen přednese jmenovací formuli a přidá pár vět, cituji:
„Měl byste si vzít s sebou odborníka na propagandu a někoho, kdo se vyzná v problémech španělského nacionalistického hnutí, tedy falangy. O vojenské věci se starat nemusíte, na to tam máme dost lidí. Budete především politicky radit Francovi a zastupovat u něj naše zájmy.“
A tak 18. listopadu 1936 v šest hodin večer oznamuje tisková kancelář DNB, že Německá říše odvolává svého zástupce u vlády Španělské republiky a navazuje diplomatické styky s vládou generála Franca.
Podobné komuniké pak také vydá Mussoliniho Itálie.
Pár dní potom – 23. listopadu 1936 – Hitler přikazuje ministerstvu propagandy, aby se strany povstalců a vládních sil v tisku i rozhlasovém vysílání označovaly takto:
a) Španělští nacionalisté.
b) Španělští bolševici.
Vzácnou shodou okolností je datum 23. listopadu 1936 také datem, které vyvolá v Berlíně i v Římě velké rozčarování. Ten den se totiž v Salamance koná porada, kterou svolal generál Franco.
Na této poradě nejprve provede generál Varela rozbor vojenské situace na všech frontách Občanské války ve Španělsku, se zaměřením na rozbor situace povstaleckých vojsk na frontě u Madridu. Po skončení rozboru se generál Franco podrážděně zeptá, cituji:
„Ptám se a žádám jasnou odpověď. Můžeme v nejbližších dnech počítat s pádem Madridu?“
Generál Varela velmi tiše a bojácně Caudillovi odpovídá, cituji:
„Nikoli. Armáda Tajo je na konci svých sil.“
Franca to posadilo na židli. Ještě před několika dny ho naplňovaly vidiny (stejně jako Varela), že vjíždí triumfálně do španělské metropole.
Po několika letech napsal Francův životopisec Froembgen o pocitech generála Franca ze dne 23. listopadu 1936 slova, která sice nebyla ve všem pravdivá, ale částečně vystihovala Caudillovy pocity, cituji:
„Caudillo zápasil s těžkým rozhodnutím. Kdysi veřejně vyhlásil svůj úmysl dobýt Madrid bleskovým, odvážným útokem. Bylo to jeho přání, jeho myšlenka. Nepodařilo se… Nemělo smysl oddávat se sebeklamu. Za nových okolností může Madrid získat jen krůček za krůčkem. Jistěže, je možné vydat město na pospas dělostřelectvu. Při této myšlence se mu sevřelo srdce. Ne, touto cestou nepůjde…“
Právě ty poslední 3 věty životopisce nejsou vůbec pravdivé. V těchto 3 větách právě nejvíce lže. Mezi portugalskými novináři tehdy koloval výrok Franca, ve kterém řekl, že Madrid raději zničí, než by ho měl nechat v rukou republikánů. A on to Franco skutečně tak plnil.
Již 16. listopadu 1936 se na výšině Carabitas v parku Casa de Campo usadí zvláštní nacionalistický štáb, který řídí systematické dělostřelecké ostřelování Madridu. A ten samý den, tedy 16. listopadu 1936, Franco schválí plán, který mu předložil německý velitel „Legie Condor“ generál Sperrl – sérií masových náletů podporovat postup pozemních sil a donutit miliónové město ke kapitulaci. Také až do 19. listopadu 1936 následuje jeden bombardovací nálet na Madrid za druhým. Bomby zničí v Madridu mnoho nemocnic, zničí „Národní knihovnu“, zničí „Archeologické muzeum“. Bomby ničí desítky veřejných budov a stovky obytných domů. Množství raněných nebylo nikdy spočítáno, ale mrtvých bylo více jak 1 000.
Madridští obyvatelé z některých ulic se museli vystěhovat a hledat si nouzové přístřeší pod klenbou historických sklepů, nebo ve stanicích podzemní dráhy.
Přes všechno bombardování a dělostřelecké ostřelování jsou výsledky mizivé. Když 23. listopadu 1936 bere Franco do rukou mapu Madridu a prohlíží postup svých jednotek, vidí, že výsledky nejsou žádné. Generál Franco vydá dne 23. listopadu 1936 rozhodnutí, cituji:
„Generální ofenzívu na Madrid musíme přerušit. Armáda si odpočine. Požádáme spojence o větší pomoc – a až soustředíme dostatek záloh i výzbroje, budeme v operaci pokračovat. Na jiném směru.“
Hrdinská obrana Madridu republikánských a mezinárodních jednotek skončila.
Madrid se ubránil.
Madrid zůstal přes některé dílčí a menší útoky v rukou zákonné španělské vlády ještě více než 2,1/4 roku – až do konce března 1939. Teprve tehdy nadešlo finále krvavé španělské války a osud nešťastné země na Pyrenejském poloostrově se pak završil fašistickým vítězstvím. To už i Evropa byla jiná. Rakousko a Československo už neexistovalo a do začátku 2. světové války zbývalo pár měsíců.
Také nám ještě zbývá popsat mnohé dění ve Španělsku, od prosince 1936 do března, dubna 1939. Ještě si musíme říci o příčinách kolapsu politiky Španělské republiky, její „ Lidové fronty“. Ještě si musíme říci o vojenských ofenzívách let 1937 a o vojenských ofenzívách 1938.

Hrdinská obrana Madridu „mohla“ znamenat obrat v Občanské válce. Na přístupech k hlavnímu městu jsou rozdrceny nejlepší povstalecké jednotky – vojska generála Franca jsou na pokraji zhroucení.
Republikánský tábor mohutní a sílí.
Do Španělska spěchají tisíce lidí ze všech koutů světa, z 53 zemí, spěchají pěšky, spěchají vlakem, letadly i na lodích. Legálně i nelegálně jdou do Španělska, aby tam se zbraní v ruce čelili fašistické výzvě. Nakonec v řadách Lidové armády Španělska bojuje 35 000 dobrovolníků ze zahraničí. Jsou to katolíci, socialisté, komunisté i nestraníci. Všichni chtějí bojovat proti fašismu.
Ve Španělsku začíná pro republiku pracovat válečný průmysl, i když nikdy nestačil plně krýt potřeby fronty. Byl zde ještě dovoz ze SSSR a ostatních zemí.
To byly všechno předpoklady pro vítězství nad fašismem. To byly všechno předpoklady, aby „Lidová fronta“ ve Španělsku zvítězila.
Co se stalo, že nakonec ve Španělsku zvítězil fašismus?
Úplně nejjednodušší odpověď by byla, že to byla řevnivost všech zúčastněných stran „Lidové fronty“ mezi sebou. Že to byla nejednotnost. Že to byla snaha levice sahat na soukromý majetek a nejen snaha.
Pojďme si postupně říci, jak se k situaci ve Španělsku staví jednotlivé strany „Lidové fronty“.
Vůdcové socialistické strany jsou proti vytvoření válečného průmyslu a jsou i proti čistce, která by se měla provést v zázemí, aby se tak Španělsko zbavilo „Páté kolony“. Tím rozleptávají jednotu demokratických sil levice a oslabují a rozeštvávají Lidovou frontu zleva.
Také anarchosyndikalističtí předáci provádí politiku, která škodí boji proti fašismu.
V Katalánii, kde mají anarchosyndikalisté v rukou klíčové pozice veřejného i hospodářského života, vyhlašují za neodkladný praktický úkol, kterým je zavedení „nového společenského řádu“ – anarchokomunismu. Chtějí „zespolečenštit“ (znárodnit) veškerý průmysl, nevyjímaje holírny, jídelny, kavárny apod. Pomocí hrubého násilí provádí na venkově kolektivizaci rolnických hospodářství, aniž k tomu byly vytvořeny nezbytné ekonomické a politické předpoklady.
Buržoazní republikáni se stále více a více obávají dalšího vývoje revoluce v lidové části Španělska. Obávají se komunistů sovětského typu. Proto se republikáni stále více přiklánějí k vlivu Anglie a Francie. Obávají se vlivu VŘSR, obávají se, aby Španělsko nedopadlo jako SSSR.
Ve Španělsku, v lidové části Španělska, působí také další organizace, které jsou nepřátelsky zaměřené proti lidové revoluci. Je to například Trockistická POUM (Partido Obrero de la Unificación Marxista – Dělnická strana marxistického sjednocení), které se obávají komunisté sovětského typu.
Dále jsou tu Baskičtí nacionalisté a další hnutí.
Nepočetná skupina členů organizace POUM se těší přízni vedoucích činitelů vlády a socialistické strany Caballera a Prieta víc, než komunisté sovětského typu. To přesto, že POUM rozvíjí podvratnou činnost na frontě i v zázemí, čímž působí obrovské škody zejména v Katalánii.
Cílem POUM je rozleptat „Lidovou frontu“ a chopit se moci – říkají komunisté sovětského typu.
Samotná Katolická strana Baskických nacionalistů pak šíří v Baskicku dokonce poraženecké a kapitulantské nálady.

[michan]

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 19.

Vítězné dojmy z obrany Madridu a euforie s tím spojená, vydrží Španělské republice jen v prosinci 1936, lednu a únoru 1937. Stejně tak vydrží trocha té jednoty mezi „Lidovou frontou“.
Nacionalisté a interventi však mezi tou dobou nespí!
Pučističtí generálové, spolu s Italy a Němci, připravují na začátek března 1937 velkou ofenzívu v prostoru Guadalajary.

Ofenzíva u Guadalajary 1937.




Přesunou sem Marokánce, cizineckou legii, přes 50 000 Italů, německé letectvo, tanky a dělostřelectvo. Chtějí obsadit Madrid od severu, nebo ho alespoň odříznout od ostatního republikánského území.
Po těžké dělostřelecké palbě na celé frontě u Guadalajary nastupují nacionalistické jednotky s Italy, za pomocí tanků, letectva a dělostřelectva dne 8. března 1937 do ofenzívy. Čtyři dny útočí nacionalisté na celé frontě. Čtyři dny je republikánské jednotky za těžkých ztrát na obou stranách odrážejí.
Po čtyřech dnech, tedy 12. března 1937 přechází republikánská vojska do protiútoku. Těžké boje trvají 8 dní a končí porážkou intervenčních nacionalistických sil. Republikánská armáda zasadí italským divizím zdrcující úder a osvobodí velkou část území od fašistů ( předtím dobytého nacionalisty). Intervenční vojska nacionalistů a Italů utrpí těžké ztráty. Právě tato bitva u Guadalajary byla názorným svědectvím, že „Lidová armáda“ Španělska je nyní velmi významnou bojovou silou.

Fronta okolo Madridu 1937.




Ale právě v této době začnou skupiny okolo předsedy vlády Larga Caballera, které obsadili nejdůležitější vládní funkce, rovněž jako anarchosyndikalističtí vůdcové, bránit tomu, aby došlo k upevňování armády, k budování válečného průmyslu, vytváření rezerv a zavedení revolučního pořádku v zázemí. Nechtějí to, co chtěli v té době komunisté sovětského typu, tedy zpřísnění režimu v zázemí. Komunisté pak vyvolávají různá shromáždění a schůze dělníků, kde jednomyslně odsuzují politiku předsedy vlády Caballera. Caballero nechce teror v zázemí, Caballero nechce revoluci, Caballero nechce přejít na „výjimečný stav“. Caballero nechce ve Španělsku revoluci teroru.
Největší nespokojenost se stávající vládou Caballera pak nastane, když dojde začátkem května 1937 v Barceloně ke kontrarevolučnímu puči. Ten vyvolají Trockisté s organizací POUM a pohlaváři anarchosyndikalistů. Puč je zaměřen především proti komunistům sovětského typu a v barcelonských ulicích teče krev. Anarchosyndikalisté a POUM dokonce odvelí několik jim věrných praporů do Barcelony a v Barceloně a okolí dojde k těžkým pouličním bojům s komunisty sovětského typu.

Anarchisté v Barceloně 1937.




Vláda Španělské republiky musí poslat do Barcelony jednotky regulérní „Lidové armády“, kteří přijdou na pomoc komunistům. Jsou to jednotky věrné Sjednocené socialistické straně Katalánie a komunistům. Puč anarchosyndikalistů, nacionalistů a POUM je po těžkých bojích potlačen. Předseda vlády Largo Caballero však nechce proti pučistům zasáhnout, nechce nikoho trestat.
V celém Španělsku to vzbudí pobouření a komunističtí ministři odejdou z vlády. Caballero se marně pokouší sestavit novou vládu bez komunistů. Nepodaří se mu to a musí odstoupit.
Dne 17. května 1937 je utvořena nová, druhá vláda „Lidové fronty“ Španělska jejímž předsedou se stane Negrín.

Dr. Juan Negrín, od 17. května 1937 premiér Španělské republiky.




Tato druhá vláda Španělské republiky, Negrínova vláda, začne uskutečňovat požadavky, které Caballero neplnil. Odzbrojí nekontrolované živly na celém území republiky. Nastolí jednotnou vládu a v Lidové armádě je zavedeno jednotné velení.
Potrestáni jsou také všichni vedoucí barcelonského puče!
Těchto konfliktů uvnitř vlády Španělské republiky využijí nacionalisté a začínají posilovat své jednotky na celém území Španělska. Německo a Itálie začínají spěchat. Chtějí co nejdříve ukončit válku ve Španělsku.
Počátkem června 1937 zahajují spojené síly nacionalistických povstalců a interventů velkou ofenzívu na severní frontě. První ofenzivní úder je veden proti Baskicku, kde se rozpoutají kruté a krvavé boje. Baskické lidové milice republikánů brání každý kousek země. V jejich zázemí však provádí nacionalisté zrádcovskou politiku a dodávají fašistům zprávy. Pod tlakem mnohonásobné přesily nacionalistů musí lidové milice Baskicka vyklidit dne 20. června 1937 město Bilbao. Po krátké době vstupují fašistické jednotky do Santanderu a koncem října 1937 obsazují italské divize a marocké jednotky Asturii.
Jakmile skončí tato ofenzíva začnou povstalci a interventi připravovat ofenzívu na frontě u Teruelu.
Ovšem republikáni se zde nechtějí nechat překvapit, iniciativu převezmou oni a zaútočí jako první. Vojákům „Lidové armády“ se podaří rozdrtit za kruté zimy, v takřka neschůdné skalnaté krajině několik elitních nacionalistických divizí. Dne 21. prosince 1937 dobije republikánská armáda v rozhořčených bojích Teruel.
Německo a Itálie neváhají a pošlou sem velmi rychle posily. Dva měsíce zde pak trvají těžké a krvavé boje. Povstalecké a intervenční jednotky pak za cenu velkých ztrát obsadí dne 22. února 1938 opět město Teruel.
Již za 2 týdny, tedy dne 9. března 1938, začne těžká bitva na aragonské frontě. Intervenční a nacionalistické jednotky zde mají 6x až 8x více vojáků a techniky než Lidová armáda republiky. Republikáni musí ustoupit.
V polovině dubna 1938 dorazí fašistická vojska k Středozemnímu moři. Území Španělské republiky je tím rozděleno na 2 části.

Španělská republika po květnu 1938.




Jedna část, ta severní, je tvořena v podstatě ze 4 katalánských provincií a ta druhá část, jižní a střední, se skládá z provincií Madrid, Valencie, Alicante, Murcia, Albacate a další.
Tehdy se postavení Španělské republiky velice vojensky a politicky zhorší.
Přispěje k tomu také zhoršení situace se zásobováním po moři.
Italské ponorky ve Středozemním moři pronásledovaly a potápěly již od léta 1937 všechna plavidla, která směřovala k břehům republikánského Španělska (o blokádě nacionalistických námořních sil Španělska jsme si řekli v předchozích dílech).
Italské ponorky tak mimo jiné potopily i sovětské lodě „Timirjazev“ a „Blagoev“.
Dne 6. září 1937 posílá vláda SSSR vládě Itálie protestní nótu, v níž jí činí odpovědnou za pirátské akce ve Středozemním moři. Tito piráti nepřepadali jen sovětské lodě, přepadali také anglické a francouzské obchodní lodě, které směřovaly do republikánských přístavů.
Na základě toho je svolána do švýcarského města Nyonu konference. Tato konference zasedá ve dnech 10. až 14. září 1937 a účastní se jí Velká Británie, Francie, SSSR, Jugoslávie, Turecko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko a Egypt. Účastníci konference přijmou rozhodnutí o boji proti pirátství.
Anglické a francouzské válečné loďstvo má střežit bezpečnost mořeplavby ve střední části Středozemního moře až po Dardanely. Všechny zúčastněné státy se pak mají starat o bezpečnost plavby ve svých vlastních výsostných vodách. Mocnosti (Velká Británie, Francie a SSSR) zastoupené na konferenci se zavazují, že ve Středozemním moři nepoužijí svých ponorek a že nevpustí ani cizí ponorky do svých výsostných vod. Pokud by tam vpluly, ihned je potopí, jakmile se tato plavidla objeví, třeba i na otevřeném moři.
Právě tato usnesení Lyonské konference tak donutila Itálii, aby přestala se svými pirátskými akcemi ve Středomoří.
Je to ale konec roku 1937 a události ve vnitřku Španělské republiky (puč ve vlastních řadách, znárodňování a další.), co rozhodlo, že Velká Británie a Francie čím dál tím míň fandí Španělské republice. Právě na popud velmocí začne pravé křídlo „Lidové fronty“ otevřeně hovořit ve Španělské republice o uzavření míru se španělskými nacionalisty – fašisty.
Byli to komunisté sovětského typu, kteří začali mobilizovat ostatní strany pod heslem: „Odpor a národní jednota jsou hlavními činiteli vítězství.“ Těmito hesly působí na Negrínovu vládu, aby se stala skutečnou vládou národní jednoty, aby byla schopna hájit svobodu, demokracii a národní nezávislost Španělska.
Ve Španělsku se zvedne velká vlna demonstrací, která zmaří připravovaná jednání s generálem Francem.
Výsledkem celé této kampaně je také, že je přijat návrh, aby byla vytvořena další 100 000 dobrovolnická armáda. Již za několik dní se do ní přihlásí přes 20 000 dobrovolníků, hlavně z řad mládeže.
Také Negrínova vláda je nucena ke změnám. Dne 8. dubna 1938 je provedena reorganizace ve vládě a vznikne druhá Negrínova vláda.
Z vlády je vyloučen vůdce kapitulantů Prieta a vláda se rozšíří o zástupce Všeobecného svazu práce a Národní konfederace práce.
Dne 30. dubna 1938 pak uveřejní druhá Negrínova vláda „Chartu vlády Španělské republiky o válečných cílech“, která je také známá pod heslem „13 bodů“.
Jako hlavní cíl a úkol si vláda vytkla uhájit nezávislost a nedotknutelnost své země a osvobodit španělské území od všech cizích vojsk.
Charta, nebo také „13 bodů“, zaručuje občanům „plná občanská a sociální práva, svobodu svědomí, vyznání a náboženských obřadů“, provedení radikální agrární reformy, jež má definitivně odstranit starý, feudální způsob vlastnictví, zavedení pokrokového sociálního zákonodárství.

[michan]

III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939. Č 20.

Nábory druhé Negrínovy vlády přivedli do Lidové armády nové vojáky. V červnu 1938 se zdá, že Španělská republika má ještě dosti sil, aby mohla pokračovat v boji proti nacionalistům a interventům.
Pod starým známým heslem „Nejlepší obrana je útok“ vyprovokuje a naplánuje komunistická strana sovětského typu novou ofenzívu republikánů na řece Ebro.

Ofenzíva na řece Ebro od července 1938.




Cílem této ofenzívy, která začala v červenci 1938, bylo také zmařit zde, na tomto úseku fronty, připravovaný útok povstalců a interventů, který měl směřovat proti Valencii.
Těžké boje na frontě u řeky Ebro trvaly 4 měsíce. Povstalecká a intervenční vojska zde ztratila více jak 80 000 vojáků (mrtvých a raněných), 200 letadel a další množství výzbroje a materiálu.
Republikánská armáda zde dobyla skvělého vítězství (i když se velice vyčerpala). Město Valencie bylo pro tuto chvíli zachráněno.

Koncem prosince 1938 soustředí povstalecká a intervenční vojska obrovské síly a zaútočí na katalánské frontě. Povstalci zde mají 10x víc dělostřelectva a tanků, 16x víc letadel, 20x víc protitankových děl a 50x více protiletadlových zbraní než republikáni. Drtivá převaha!
Republikánská armáda, která byla vyčerpána nedávnými boji na řece Ebro, a která zde byla špatně vyzbrojena – nedokáže útoku odolat.
V únoru 1939 padne Katalánie.
V rukou republiky tak zůstává jen střední a jihovýchodní oblast, což je asi ¼ celého španělského území.

Španělská republika – únor 1939.




V té době již na ostatních frontách republikáni nevyvíjí žádnou činnost. Štáb střední fronty nyní ovládlo nacionalistické pravé křídlo „ Lidové fronty“ v čele s plukovníkem Casadem, kterému se podařilo zmařit ofenzívu republikánských vojsk v Extramaduře a Andalusii.
Tehdy provádí Velká Británie, Francie a USA nátlak na Negrínovu vládu, aby se s Francem dohodla.
Dne 10. února 1939 obsazují povstalci a interventi, za přímé pomoci anglického křižníku „Devonshire“, republikánský ostrov Menorku.
Francouzská vláda posílá 14. února 1939 španělské republikánské vládě ultimátum, v němž žádá, aby byl povstalcům vydán Madrid a celé ostatní území republiky.
Dne 27. února 1939 pak vydá Velká Británie a Francie společné prohlášení, že uznávají generála Franca a přerušují diplomatické styky s republikánskou vládou.
Požadavky velmocí podporují uvnitř Španělské republiky Caballerovy stoupenci, také vůdcové anarchistů, buržoazních republikánů a nacionalistických stran v Katalánii a Baskicku. Všichni ti, kdo vidí, že moc by si ve státě nejvíce přáli komunisté sovětského typu (kteří jí také nejvíce přebírali), všichni ti, kteří si nepřáli revoluci typu VŘSR. Předákem umírněných, kteří nechtějí revoluci ve Španělsku, se stane vůdce pravicových socialistů Besteiro a plukovník Casado, kteří připravují v Madridu protirepublikánský puč.
Tehdy komunisté žádají, aby Negrín vyhnal z armády zrádce a spiklence. Navrhují mu vytvořit „speciální“ vládní jednotky v čele s veliteli oddanými lidu a republice, které by zmařili pokusy o provedení státního převratu.
Masy lidí v ulicích, vedené komunisty, pak skutečně Negrína donutí, aby těmto požadavkům komunistů sovětského typu vyhověl.
Ale spiklenci se rozhodli, že uspíší připravovaný puč a 4. března 1939 vyvolají důstojníci v Cartageně vzpouru na válečných lodích a příštího dne, tedy 5. března 1939 s nimi odplují do Bizerty.
Dne 5. března 1939 také promluví do madridského rozhlasu Casado a Besterio a oznámí, že vláda „Lidové fronty“ byla svržena a že byla vytvořena „Junta národní obrany“. Hlavní úder pak vedou pučisté proti komunistické straně sovětského typu pod heslem „Vláda bez komunistů“.
Vůdcové junty, opřeni o Trockistické a anarchistické stoupence, zahajují masové zatýkání komunistů sovětského typu. K potlačení vojenských jednotek, které povstanou na obranu zatím zákonné vlády Negrína, povolá junta vojska z fronty a rozpoutá v Madridu vnitřní občanskou válku „Lidové fronty“. Boje se vedou jen několik km od fronty s nacionalisty. V Lidové armádě Španělské republiky to působí naprostý rozvrat a frontu začínají ovládat fašisté a intervenční jednotky.
Dne 19. března 1939 začne jednání o příměří mezi „Juntou národní obrany“ a Caudillem Francem. Ale Caudillo Franco a interventi jednat se zástupci junty nechtějí.
Caudillo Franco požaduje jediné a to je „okamžitá kapitulace“.
Dne 26. března 1939 zahajují fašistická vojska a interventi ofenzívu.
„Junta národní obrany“ opustí španělské území. Plukovník Casado odjede na palubě anglického torpédoborce do Velké Británie.
Dne 28. března 1939 vstupují do Madridu fašistická vojska společně s italskými divizemi.
Do začátku dubna 1939 obsadí fašisté a intervenční vojska celé území Španělské republiky.

Španělská republika – tento pokus o „Španělskou lidovou republiku“ – první lidovou republiku moderních dějin – první lidovou republiku 20. století - prostě nevyšel.
Tato Španělská republika plná nešvarů, rozhádanosti, osobních ambicí a partikulárních vztahů jednotlivých stran (i když s mnoha hrdinstvími, s obětavostí a ideály) byla zardoušena!

Fašismus v Evropě měl otevřenou cestu.
Do začátku 2. světové války zbývalo 5 měsíců!!!

Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[Rosomak]

Asi nikdo příliš nepřemýšlel, jak probíhalo předávání zpráv mezi velením a jednotkami.

Dnes díky objevu na půdě paláce Buenavista, je nutné do hodnocení úspěchů generála Franca zahrnout skutečnost, že komunikace mezi pučistickými jednotkami (jednotlivými generály) a velením nemohla být odposlouchávána a tak Franco získal zásadní strategickou výhodu.

A to díky použití přístroje Enigma (a to pouze v civilní verzi), kterých Franco v listopadu 1936 nechal tajně deset přístrojů přivést z Německa.
Celkem do konce konfliktu se asi používalo cca 50 přístrojů, z nichž se dochovalo 26 přístrojů - 70 let byly předpisově uloženy na půdě vládní budovy.
Zajímavá je skutečnost, že tato informace nebyla nikde zmíněna, ač Franco na všech svých cestách po frontě Enigmu používal.
Nikoho také asi nenapadlo pátrat po tom, na jaký šifrovací systém přešli pučisté a proč republikáni asi stále zůstali na stávajícím kódovém systému (v počátcích konfliktu obě strany dokonce používaly stejné šifry, takže docházelo ke zmatkům v tom, kdo daný rozkaz vydal).
O pomoci německého dešifrovacího oddělení (je dle mne také pravděpodobné) proti republikánským šifrám (spíše kódům, pokud nezměnili republikáni systém) se zatím nikdo nezmiňuje.
Nezodpověditelnou otázkou tak zůstává, jestli Franco bez Enigmy by zvítězil a co by se stalo, kdyby také republikáni přešli na jiný šifrovací systém.

Zdroj

[michan]

Zajímavé a důležité doplnění - asi né každý jsme na toto narazili.
Díky kolego.