Část 1.
Itálie, jako velmoc vstupovala do II. světové války jako jedna z nejhůře vojensky připravených zemí 10. června 1940.
Papírově měla mít Italská armáda k 1.květnu 1940, 94 divizí, ve skutečnosti k 10.červnu 1940 měla 1 686 950 mužů v 75 divizích ( z toho byly 3 tankové a 2 motorizované ). Nejhorší to však bylo s výzbrojí. Většina děl byla z I. světové války ( některá ještě starší ), naprostá většina obrněných vozidel byly tančíky CV 33, vyzbrojené jen kulomety. V letectvu disponovala 3 300 letouny, avšak jen 1800 jich bylo bojeschopných a z toho velká část byla na tu dobu zastaralá. Tady je třeba řici, že letectvo v létě 1940 procházelo modernizací, to však zdaleka nebylo dokončeno. Moderní výzbrojí naopak disponovalo námořnictvo, které nejvíce trpělo nedostatkem ropy ( celkové rezervy 1,8 milionu tun na začátku války stačily na 9 měsíců operací při průměrné spotřebě, na 18 měsíců při úsporném programu ).
Vrchním velitelem ozbrojených sil byl formálně král Viktor Emanuel III.,náčelníkem Comando Supremo ( vrchní velitelství italských ozbrojených sil ) byl maršál Pietro Badoglio.
První vystoupení v roce 1940 si italské jednotky odbyly neslavně na alpské frontě proti Francii, kde stálo 32 italských divizí proti pěti francouzským. Francouzský „ chasseurs alpines „ všechny útoky odrazili ( zlí jazykové dokonce tvrdí, že Italové zahájili ofenzívu do jižní Francie vyhozením mostů před sebou ). O porážku Francie se Itálie nijak nezasloužila a tak při dělení kořisti dostala jen francouzské pohraniční městečko Menton. Musela se porozhlídnout po jiné kořisti a do oka jí padl Egypt se svým Suezským průplavem, který chtěla získat na úkor Velké Britanie.
Směrnice Comando Supremo stanovila 25. června 1940 úkoly takto: „ Letecké útoky na Gibraltar, Maltu a Alexandrii. Příprava ofenzívy proti britské armádě v Egyptě „.
Tři týdny po vstupu Itálie do války 28.června 1940, italská protivzdušná obrana sestřelila nad Tobrukem letoun, na jehož palubě byl vrchní velitel italských ozbrojených sil v severní Africe a generální guvernér Libye, čtyřiačtyřicetiletý letecký maršál Italo Balbo. Ten se v roce 1933 proslavil okružním letem z Italie do Chicaga. Rytířským gestem uctil jeho památku i velitel RAF na Středním východě, když dal letecky nad Tobrukem shodit smuteční věnec s kondolencí. Balbo byl, jinak zarytý fašista, jeden z účastníků fašistického pochodu na Řím v roce 1922, po kterém se Mussolini ujal moci. Byl též novátorem způsobu mučení svých odpůrců.
Nástupcem Balba se stal 57 letý maršál Rodolfo Graziani, markýz z Neghelli, který si v italských koloniálních válkách, zejména v tažení do Habeše, vysloužil svým nelítostným zacházením s domorodci výmluvnou přezdívku „ Řezník „. Po převzetí funkce a zjištění jaký má úkol se zhrozil a odejel do Říma s tím, že s těmito silami útočné operace není schopen provést. Mussolini ho ujistil že nemusí Egypt dobýt najednou, stačí, když zaútočí na britské síly stojící na hranicích. Badoglio ho doplnil slibem (nikdy nesplněným ), že vrchní velení pošle do Libye 1 000 tanků. Vrátil se tedy a z přípravami nespěchal, duce totiž stanovil termín zahájení operací na den, kdy němečtí vojáci stanou na půdě Anglie. K invazi však nedocházelo a tak v září 1940 Mussolini ztratil trpělivost a dal Grazianimu na výběr, buď do 13.září zahájí ofenzívu, nebo ho sesadí.
O tom ve druhé části.
