Někdo zde nasdílel toto
video s analýzou vyprazdňování skladů s dělostřeleckou technikou. Podíval jsem se na to trochu zevrubněji a udělal rozbor potřeby dělostřelectva na základě tohoto vyprazdňování.
Na začátek podotknu, že i když použiji termín "úbytek", neznamená to automaticky "ztrátu". Ukazuje to tempo vyprazdňování skladu a to buď z důvodu ztráty zbraní, ale také kvůli jejich potřebě u vojska. Dost často jde toto ruku v ruce, ale pro určení primární příčiny (ztráta-potřeba) by byla nutná analýza ztrát, což toto není.
Je zde vidět nesouměrný trend jak vzhledem k druhu tak typů. Průměrný úbytek u taženého dělostřelectva je 54%, tedy lehce přes polovinu, zatímco u samohybného 33%, tedy 1/3. Rusové spotřebovávají daleko rychle tažené než samohybné dělostřelectvo. To může být dáno tím, že obecně tažená děla jsou zranitelnější, kdy ikdyž je možno je lépe maskovat, díky neschopnosti změnit rychle pozici, pokud je to třeba, jsou daleko více vystaveny možnému protiútoku.
Když se na tažené podíváme podrobněji, onen rozdíl dělají především dvě zbraně a to minomety a houfnice 2A36. To odpovídá nasazení v rámci bojů, kdy minomet je velmi užívaný pro blízkou podporu vojsk, mají je k dispozici i nejmenší jednotky, zatímco 2A36 je jedním z nejvýkonnějších typů, které Rusko má. O intenzitě nasazení těchto dvou zbraní svědčí to, že úbytek u 2A36 je 76% a u minometů neuvěřitelných 98%.
Zde si dovolím vyvozovat, že u minometů toto primárně svědčí o ztrátách, a to hlavně při ústupech ruských vojsk v loňském roce. Nejmenší úbytek mají potom stará děla a houfnice ráže 130mm (M-46) a 152mm (D-20 apod.), která Ruská armáda nejspíše zatím moc nevyužívá. Ale i ten ukazuje, že už Rusové musí začít používat i tyto dnes již většinou zastaralé kusy a tedy to indikuje opravdu velkou potřebu dělostřelectva na straně Rusů.
Ostatní typy tažených děl mají průměrnou spotřebu, ale i ta činí přes polovinu jejich předválečného stavu, což opět potvrzuje obrovskou (s)potřebu Ruské armády.
Co se týká samohybných děl, zde průměrný úbytek vykazuje pouze samohybka 2A3, tedy jedna z ruských nejstarších vyzbrojená právě zastaralým typem houfnice ráže 152mm. Až na dvě výjimky potom všechny ostatní samohybky vykazují nadprůměrný úbytek o 10-20% a tedy i jejich obrovskou potřebu. Nejvíce se to týká nejtěžších kusů ráže 203mm (2S7) resp. 240mm (2S4) což je opět příznačné, protože první umožňuje provádět odstřelování na velké vzdálenosti a druhý je minomet s obrovským ničivým účinkem.
Dvě výjimky tvoří samohybky 2S1 a 2S19. U první z nich je otázka, čím je to způsobeno, zda tím, že ruská armáda nemá potřebu tohoto děla pro jeho nižší výkony (má ráži 122mm) a nebo pro jeho schopnost přežívat na bojišti. Osobně se přikláním k první variantě, protože Rusové mají zatím typ 2S9, který je vyzbrojen kanonovým minometem ráže 120mm, který poskytuje lepší a univerzálnější výkony a současně se ukazuje jeho nadprůměrná potřeba.
Druhá výjimka je nejmodernější ruská samohybka 2S19. Ta dokonce zaznamenala přírůstek 13%. To nejspíše ukazuje, že se jedná o jediný typ samohybného děla, který Rusko v průběhu války vyrábí. Otázka potom je, jestli toto hromadění ukazuje, že výroba stačí pokrýt veškerou potřebu a nebo naopak, že si Rusové snaží dělat zásoby pro pozdější časy a nejprve "spotřebovat" starší typy děl. Osobně se přikláním spíše k druhé variantě, protože starší děla budou po letech uskladnění v horším technickém stavu a je lepší tedy nejprve sáhnout po nich.
Celkově můžeme říci, že ruská potřeba dělostřelecké techniky je enormní a prokazuje, jakou zásadní roli hraje v tomto konfliktu dělostřelectvo.
