Na kalendáři je datum 6.května 1962 zhruba 12:15 místního času. 1300 mil jihovýchodně od Havajských ostrovů, uprostřed Tichého oceánu, který dělal čest svému jménu, nic nenasvědčuje dramatu. Poklidná hladina, na obloze se vznášejí bílá oblaka. Klid, ticho….
Vše se v okamžiku mění, do té doby poklidnou hladinu prořezává necelých 10m dlouhý doutník a v gejzírech vody se objevuje záblesk. Za ohlušujícího řevu raketového motoru zrychluje a s bílou stopou mizí ve výšce. Hladina se opět uzavírá, uklidňuje a nedaleko místa kde se rozplývá dým, jako poslední stopa po tom co se stalo, se z hlubin vynořuje periskop ponorky a míří tím samým směrem, jakým zmizel onen doutník, na jihozápad.
O nějakých 12 minut později se na jihozápadním obzoru objevuje záblesk. Je to 1900km daleko a o 3350m výš, nedaleko Velikonočního ostrova, ráje s klidnou nádhernou modrou lagunou. Hladinu Pacifiku ozáří nové slunce, o co je jasnější než to pravé, o to rychleji pohasíná a místo něj se vytváří bílý hřibovitý útvar stoupající vysoko do atmosféry.
V hlubině, v ocelovém těle ponorky se ozývá potlesk a výkřiky uspokojení, podobně na lodích pohupujících se v oblasti. Na nich cvakají spouště fotoaparátů a vrní kamery. Tou ponorkou je USS Ethan Allen (SSBN-608), tím doutníkem byla námořní balistická řízená střela UGM-27B Polaris A-2 a tím sluncem je termonukleární nálož W-47 o ráži cca 600kt TNT. Jde o výsledek operace Dominic, respektive testu Frigate Bird, jednoho z 36 výbuchů zmíněné operace. I přes potlesk a radost musí být všem jasné, že bylo stvořeno monstrum, neviditelná síla, jenž dělá z jakéhokoli místa na obrovských plochách oceánů skrýš pro budoucí konec světa. Jde o vyvrcholení snahy jenž začala o řadu let dříve a snahy která trvá do dnešních dnů. S trochou uspokojení můžeme říci, že se tenhle děj nikdy nestal mimo testovací polygon. Naštěstí.
My se podíváme napřed tam, kde tento děj začal.
Cesta na oceány
Použít raketu jako nosič jaderné zbraně není nápad, který by potřeboval mnoho představivosti. Každý měl už v době druhé světové války představu o tom, co balistická raketa v sobě skrývá za potenciál, především obyvatelé Anglických měst, cílů raket A-4/V-2 odpalovaných na jejich domovy z území za kanálem, z území okupovaných fašistickým Německem. Po úspěšném vývoji jaderné zbraně se nabídla ideální kombinace. Ve Spojených státech i v Sovětském svazu, v zemích, jenž byly protagonisty vznikající studené války, začala cesta v jednom bodě a tím byly právě zkušenosti Německých vědců. Právě kapalinové rakety A-4, testované od roku 1945 se staly prvními adepty pro novou aplikaci. Zatímco v Sovětském svazu, přes pokračující vývoj, dokonce byla upravená A-4 v malém počtu přijaty do výzbroje, ve Spojených státech k tomu nedošlo, ale i zde se jednalo o cestu jak dál.
6.září 1947 raketa A-4 startovala i z paluby lodi, tou byla USS Midway. Námořnictvo jevilo eminentní snahu, vlastnit balistické rakety, koneckonců v době ještě omezeného doletu se taktika odpalu z paluby ponorky nebo lodě u pobřeží protivníka jevila jako nadějná.
V roce 1954 byl zahájen projekt vývoje balistické rakety SM-75 Jupiter, pozdější PGM-19. O raketu projevilo zájem i námořnictvo. Od počátku bylo ale zřejmé, že použití kapalných pohonných hmot (KPH) na palubě lodě není ideální kombinace, ale výkon raket na tuhé pohonné hmoty (TPH) byl výrazně menší. I když byl navržen projekt rakety Jupiter S na TPH z února 1956, byla tato cesta brzy opuštěna. Raketa by vyšla o 16t těžší než její (50t) kapalinová verze.
PGM-19 Jupiter
Proti tomuto vývoji ale pracovaly dvě věci. Těmi byl jednak vývoj výkonnějších TPH, pokroky v chemii a vývoj menších a lehčích bojových jaderných hlavic, pokroky v jaderné fyzice. Už v prosinci 1956 se námořnictvo rozhodlo zahájit vývoj zcela nové rakety. Za tímto rozhodnutím stál admirál Arleigh Burke, který v roce 1956 požádal Výbor pro ponorkový boj při Národní Akademii Věd o vývoj technologií pro tento úkol. Vývojový program dostal označení Nobska a právě tento program vyústil v technologie pro splnění cíle. Nové rakety, nové třídy,Submarine-Launched Ballistic Missile (SLBM)
Ta dostala označení Polaris AX, a za vývoj nesly odpovědnost hlavně dvě firmy a to Lockheed Corporation za vlastní raketu a Aerojet General za motory rakety. To byl ale jen vrchol ledovce, protože na vývoji pracovaly desítky firem se stovkami subdodavatelů. Jako nosiče ŘS byly vybrány ponorky s jaderným pohonem. První ponorka s tímto typem pohonu už rok brázdila vlny a použití jako nosiče ponorky bylo pochopitelné, zajišťovalo to skrytou dopravu na vzdálenost, na kterou jde střelu odpálit na území protivníka se značnou měrou pravděpodobnosti to provézt skrytě.
Celý projekt Polaris byl jednoznačně nejsložitějším a nejdražším projektem strategických sil Spojených států a v té době probíhaly vývojové práce na značném počtu jaderných strategických prostředků. Tohle ale bylo obrovské dílo, od první části rakety po poslední část nosiče.
Vlastní raketa byla na svůj cíl velmi malá, s délkou 8,6m, průměrem 1,37m a hmotností 12700kg šlo o opravdu kompaktní raketu. Raketa byla dvoustupňová, se stupni řazenými sériově, s lehkou hlavicí o ráži cca 600kt, což nebylo na toto období nijak moc. Důvod byl zřejmý, prostor na palubě ponorky byl vzácný a drahý. U Aerojet vyvinuté motory byly s ocelovou spalovací komorou. Odlévané zrno na bázi polyuretanu, chloristanu amonného a hliníkového prášku mělo hvězdicovou dutinu. Motory obou stupňů měly čtyři trysky a řízení bylo realizováno změnou vektoru tahu pomocí prstenců na konci trysek. Jednalo se o jednoduchý ale celkem účinný systém. Motor prvního stupně pracoval do úplného vyčerpání paliva a po odhození startoval motor stupně druhého. Motor druhého stupně se zastavoval podle výšky zadané v programu naváděcího systému. Systém používaný u drtivé většiny raket na TPH funguje na základě prudkého poklesu tlaku ve spalovací komoře, toho je dosaženo vytvořením otvorů do spalovací komory, výsledkem je pokles tlaku a zastavení hoření palivové směsi.
Inerciální naváděcí systém, jehož základem byla gyroskopicky stabilizovaná plošina pocházela od firem Hughes a General Electric, tady spolu se střeleckým systémem na palubě ponorky. Vývoj ale byl na bedrech špičky doby (i dnešní) Massachusetts Institute of Technology.
Vlastní užitečné zatížení, termonukleární nálož W47 byla jedním z hlavních důvodů úspěchu rakety. Jednalo se totiž o první jadernou nálož nové generace, kde byla snahou zajistit co nejmenší rozměry a hmotnost hlavice. Jde o projekt jenž vedl osobně Edward Teller, jistě rozporuplná osobnost, ale stejně jistě geniální vědec. Podařilo se vytvořit termonukleární nálož o hmotnosti okolo 300kg, délce pouhých 120cm a průměru 45cm (rozměry zhruba, různí se zdroje), a právě malá hmotnost užitečného zatížení umožnila raketu vyrobit malou a na TPH. Původní ráže byla někde mezi 500-600kt TNT, později se zvedla až na 800kt a 1000ktTNT. Jednoznačný úspěch.
Výsledkem výše uvedeného se stala nová ŘS Lockheed Polaris A-1, po sjednocení systému značení ŘS po roce 1963 pak Lockheed UGM-27A Polaris A-1.
Prvním nosičem nové rakety se byla ponorka, která dostala jméno USS George Washington (SSN-598). Vznikla celkem zajímavě, jako úprava už rozestavěné stíhací ponorky třídy Skipjack , která měla nést jméno Scorpion. Trup byl v podstatě rozpůlen za velitelskou věží před sekcí s pohonem a do vzniklého prostoru byl vsazen nový úsek. Jeho hlavním vybavením bylo 16 vertikálních OZ z nichž měly být rakety odpalovány. Ovšem jak na to? Raketu lze odpálit z ponořené ponorky několika způsoby. Jednak jde raketu odpálit zažehnutím raketového motoru přímo v OZ a ten poté vynese raketu na hladinu a až na cíl. Je to relativně jednoduché, ale zažehovat raketový motor uvnitř OZ je celkem riskantní manévr a jednak odpor, který pohybu klade voda, je pochopitelně zcela jinde, než vzduch a z toho důvodu je použití motoru k pohybu ve vodě byl drahý luxus. Druhá možnost je napřed nějak raketu dopravit na hladinu a teprve poté motory nahodit tzv studený start. To je u ponorkových raket jednodušším než u velkých pozemních MBŘS, jak to znáte, specifická hmotnost rakety je ve vodě celkem malá. Další otázkou bylo jestli raketu odpalovat po zaplavení OZ vodou a nebo tzv suchý start, kdy je do posledního okamžiku OZ udržováno hermeticky uzavřené. Je nasnadě několik důvodů proč bylo zvoleno řešení sice složitější, ale efektivnější a to studený suchý start.
USS George Washington 9.6.1959 a "nabíjení" SLBM A-1 na moři.
OZ s typovým označením Mk. 17 byla vlastně vertikální šachta umístněná v trupu ponorky uzavřená vodotěsným víkem a byla součástí tlakového tělesa ponorky. Mělo vnitřní průměr 2,1m a délku 8,7m. Raketa byla uložena v druhém, soustředném válci o průměru 1,45 m. Ten byl vertikálně i horizontálně zavěšen na hydraulických tlumičích, které raketu izolovaly od otřesů vzniklých jak pohybem plavidla, tak startem ostatních ŘS, tak otřesům vzniklých bojovou činností. Na dně šachty byla kulová tlaková nádrž na stlačený vzduch, kterým byla raketa vymrštěna ven z OZ a vynesena nad hladinu. Před startem v době předletové přípravy se otevřelo víko OZ po vyrovnání vnějšího a vnitrního tlaku, raketu pak od vody izolovala jen tenká plastová membrána, která byla proražena startující raketou. Maximální hloubka ponoru v době startu rakety byla 30m a raketa v tom případě byla vynesena do výšky cca 5 m nad hladinu, kde došlo k zážehu motoru prvního stupně. Může se to dnes jevit jako celkem jednoduché, ale je třeba si uvědomit, že se jednalo o naprosté novum a testy OZ s maketou rakety, které probíhaly v testovacím bazénu si vyžádaly značný čas. OZ vyráběla firma Westinghouse a na vývoji dělal kdo jiný než Massachusetts Institute of Technology.
První letové testy programu začaly 11.ledna 1958, ale nešlo testy plnohodnotné, jen testy jednostupňové rakety, která měla ověřit základní předpoklady, především výrobce motorů, respektive systému řízení. Raketa s označením Polaris-TV, na pořadí bylo šest startů. To byl ale začátek.
Testy rakety ve dvojstupňové variantě začaly v září 1958. To byl dobrý termín, jelikož necelé dva roky po zahájení byl u zcela nového systému velmi dobrý výsledek. Jenže se z počátku moc nedařilo. Prvních pět startů rakety označené Polaris-AX bylo nezdařených. Problém byl v oddělení a nahození motoru druhého stupně, respektive jeho vibrace při chodu. 20.dubna 1959 pak proběhl první úspěšný let a i když se později pochopitelně taky nepovedlo vše, černá série byla zažehnána.
První představitel sériové varianty , první kompletní ŘS včetně řídícího systému, Polaris A-1, startovala a to úspěšně 29.září 1959. Jen za rok 1959 startovalo 20 různých raket v programu Polaris. První start z paluby ponorky, kterou byla USS George Washington proběhl 20.července 1960. Byl zcela úspěšný a nic na tom nezkazil neúspěch při startu následujícím.
Testovací Polaris A-1 na Mysu Canaveral a první start z paluby ponorky.
Operační nasazení raket na ponorkách začalo v listopadu 1960 a 15. téhož měsíce se SSN-598 vydala na první operační plavbu. To už byly k dispozici první dvě ponorky třídy George Washington a 11.3.1961 byla flotila pěti postavených ponorek této třídy kompletní. 7.prosince 1961 bylo tak ve výzbroji 80 ŘS AGM-27A Polaris A-1. Toto číslo ale bylo konečné a relativně brzy byly nahrazeny modernizovanou variantou.
Poslední plavbou rakety byla plavba zahájená v říjnu 1965 a tato plavba USS Abraham Lincoln (SSN 602) byla poslední s touto variantou.
Celkem bylo vyrobeno 163 raket AGM-27A Polaris A-1 a pře 100 (101?) z nich bylo odpáleno. Poslední 12.listopadu 1965. Tento start ukončil existenci první verze ponorkové strategické rakety ve výzbroji Spojených států.
TTD:
Typ…………………………………UGM-27A Poloaris A-1
Rok zavedení…………………….1960
Hmotnost……………………………12,7t
Délka……………………………….. .8,53m
Průměr……………………………….1,37m
Dolet max……………………………2200km
Hlavice……………………………....1x600kt (W47-Y1 v návratovém tělese MK. 1)
