Z německé strany jde o plán napadení Sovětského svazu pod názvem Barbarossa, podepsaný Hitlerem v prosinci 1940, tedy půl roku před zahájením vlastního útoku. Zatímco sovětský plán má charakter memoranda, o jeho realizaci teprve mělo být rozhodnuto, je plán Barbarossa již přímo směrnicí k provedení útoku s tím, že rozkaz k zahájení bude vydán podle potřeby. Existoval tedy časový náskok na straně Německa, které přikročilo ke konkrétním přípravám v oblasti soustřeďování sil, příprav potřebné infrastruktury a ideologického zdůvodňování.
Hitler si byl jist natolik úspěšností svého plánu, že se v průběhu přípravy na přepadení Sovětského svazu odvážil jako by mimochodem zahájit a úspěšné zakončit balkánské polní tažení v dubnu – květnu 1941 a našel ještě dostatek času k včasnému přesunu volných sil z Balkánu na východní frontu. Šlo přitom o přesuny ohromného rozsahu desítek divizí, o nichž věděli i prostí občané, natož pak výkonná zpravodajská služba, jako byla bezesporu sovětská. Ta určitě hodnotila situaci reálně a správně, ale politické vedení státu na její hodnocení dostatečně nereagovalo.
Nebo reagovalo? Nechtěli Sověti také provést preventivní úder? Bylo možné věřit Hitlerovy? Na sovětské straně nebyla vybudována účinná obranná zařízení a celková sestava sovětských vojsk neměla vyhraněně obranný charakter. To může naznačovat, že zásadním cílem byl preventivní úder proti nepříteli, připravujícímu se na agresi. Po mezinárodně právní stránce byla situace paradoxní, protože všechny přípravy na obou stranách probíhaly za existence paktu o neútočení z 23. srpna 1939, jehož pětiletá smluvní platnost ještě nevypršela. Každý z potenciálních protivníků přitom věděl, že pro oba diktátory nebude v Evropě místo.
Stalin chtěl Hitlerovi zabránit v tom, aby Německo plně nezapojilo ve svůj prospěch ekonomické a vojenskoprůmyslové kapacity celé Evropy a nezesílil tak své výhody. Anglie v té době nepředstavovala rozhodující vojenskou sílu v Evropě. Poměrná vyrovnanost sil ve vojenské oblasti mu podle jeho názoru dávala určité možnosti úspěchu a zřejmě počítal i s určitým protiněmeckým odporem evropských národů. V tom smyslu se jevilo Stalinovo úsilí jako morálnější a spravedlivější, i když o konečném cíli existovaly pochyby.
Od roku 1939 bylo Rudé armádě na základě dekretu uloženo, že již navzdory propagandě nesmí nadále závazně platit “tradiční” sovětská vojenská doktrína, že armáda je pouhým obranným nástrojem, jak tomu bylo doposud, ale že má jako útočná armáda “potírat nepřítele a obratně organizovanými společnými akcemi všech druhů zbraní ho musí v rozhodném útočném boji zničit na jeho vlastním území”.
Ne náhodou měly hlavní referáty generálů během zasedání velitelů obranných okruhů a armád v prosinci 1940, na němž se výlučně diskutovalo o operativních opatřeních proti Německu, následující obsah: Podstata moderní útočné operace, Vojenské ozbrojené síly v útočné operaci a v boji se vzdušnou převahou a Nasazení mechanizovaných vojenských svazů v moderních útočných operacích.
Hospodářská a vojenská situace Německa
V roce 1939 byl Hitler sice vojensky a hospodářsky schopen vést proti Polsku krátkou válku, ale více se odvážit nemohl. Podle Hitlerova požadavku z roku 1936 měla být sice obrana v r. 1940 připravena na případnou válku a být schopna plného nasazení, ale zbrojní program se rozbíhal velmi těžkopádně. Do září 1939 neexistovala v žádném německém hospodářském odvětví výroba, která by jen naznačovala přípravu na válku. Ještě v třetím roce války neexistoval ani centrálně řízený plán, ani centrálně řízená zbrojní výroba. Každá část branné moci – vojsko, válečné letectvo a námořnictvo – se vyzbrojovala sama za sebe, podle Hitlerem schválených programů. Stálé spory o suroviny a pracovní síly byly jen jedním z důsledků boje o příslušné kompetence.
Protože v Německu až do té doby neexistoval žádný válečný plán, chyběl nutně i diferencovaný zbrojní plán. Např. v r. 1940, kdy činil podíl zbrojního průmyslu na celkové průmyslové výrobě stále ještě méně než 15 procent, bylo měsíčně vyrobeno 40-50 tanků (v protikladu k r. 1944, kdy se za měsíc vyrobilo více než 2000 tanků).
Porovnání se Sovětským svazem
Hospodářský a vojenský poměr sil mezi Sovětským svazem a Německem tedy neskýtal Stalinovi v oné době žádný motiv k tomu, aby si sugeroval znepokojení nebo dokonce strach a aby nechal svět věřit, že Hitler je snad schopen vážně ohrozit Sovětský svaz.
Proti 7184 dělům německého dělostřelectva v červnu 1941 obdrželo sovětské válečné letectvo od 1. ledna 1939 do 22. června 1941 na 17 745 bojových letounů a dělostřelectvo dostalo 99 578 kanónů a granátometů. V roce 1941 si sovětský zbrojní průmysl činil nárok na 43,4 procenta veškerého sovětského státního rozpočtu. 22. června 1941 disponovalo sovětské válečné letectvo proti německé branné moci v každém případě více než pětinásobným počtem letadel a více než sedminásobným množstvím tanků, což Hitler v r. 1941 ani nevěděl.
Zde je ovšem potřebné srovnání i s jinými prameny, i když v hlavních rysech zřejmě nepůjde o podstatné rozdíly.
V roce 1940 Stalin lavíruje mezi Hitlerem a Churchillem. Hitler se opět s větším důrazem zaměřuje na svůj starý cíl – získání “životního prostoru” na východě. Dochází ke změně orientace německého zbrojení a v listopadu 1940 i k prvním štábním cvičením na operačně taktické úrovni, jejichž předmětem je polní tažení na východ ve smyslu plánu Barbarossa. I na sovětské straně probíhají v této době synchronizované přípravy na vzájemné střetnutí, avšak Stalinův zálusk na války, které by mohly být pro něho užitečné, se již v té době nevztahoval pouze na Evropu. Šlo mu i o to, aby mohl zosnovat válku na Dálném východě, od níž si – stejně jako v Evropě – sliboval zisk.
Vzhledem k oboustrannému postoji a přípravám může být Hitlerova válka chápana ze strategického pohledu jako “preventivní válka”. Ideologická dimenze se v této souvislosti jeví jako druhořadá. Tendence vést rasově ideologickou válku, kterou Hitler uvedl do hry při rozhovorech koncem února 1941, se rozvíjela teprve v průběhu neúprosných bojových akcí na sovětském území.
Podle vyprávění maršála Vasilevského se v první polovině roku 1941 “velmi pečlivě studovaly otázky útoku a strategie obrany. Lidový komisař obrany požadoval ve svých směrnicích po vedoucích kádrech Rudé armády, aby věnovali obranným operacím stejnou pozornost jako operacím útočným”. Podle hesla, že nepřítele je nutno zničit na jeho vlastním území, se sovětské vedení již dříve (od r. 1938 obzvláště intenzivně) snažilo o to, aby stále více posilovalo svou hospodářskou a vojenskou moc.
Tyto předpoklady nakonec Stalinovi umožnily mít 22. června 1941 (podle sovětských statistik výroby z let 1938 – 1941) k dispozici 29 tankových sborů s minimálně 24 000 tanky (22. června 1941 disponovala Rudá armáda již více než 1862 exempláři nejlepších tanků na světě, typy T 34 a KV – Kliment Vorošilov – s nimž se německé tanky III a IV nedaly v žádném ohledu srovnávat), 23 245 válečných letounů (mezi nimi 3719 nejmodernější výroby), 148 000 děl a granátometů, k nimž na začátku německo-sovětské války neexistovala ani přibližně adekvátní německá protiváha: 3648 tanků a úderných děl (z toho 1700 zcela zastaralých), 2510 válečných letounů a 7147 děl.
Vzhledem k této skutečnosti se zdá přímo ohromující, jak špatně byl německý generální štáb informován.
Např. ještě dva dny před začátkem německo-sovětské války bylo zaznamenáno v jedné německé tajné informaci, že “Ruské vzdušné ozbrojené síly mají podle dosavadních podkladu jen něco přes 6000 frontových letadel”.
Na rozdíl od německého velení byli Sověti informováni o síle svého nepřítele opravdu spolehlivě. V lednu 1941 počítali přibližně s 210 divizemi, což do jisté míry odpovídalo skutečnému stavu věcí. 22. června bylo na německé straně připraveno: 153 německých divizí, 12 rumunských pěších divizí, 2 slovenské pěší divize, 3 italské motorizované divize a 18 finských divizí. K tomu přistupovaly: 4 rumunské jezdecké brigády, 1 tanková brigáda a 3 horské brigády, 2 maďarské motorizované brigády a 1 jezdecká brigáda a 1 slovenská motorizovaná divize.
Od května 1941 už v Sovětském svazu nemohly být probíhající změny utajovány. Žáci vojenských akademií byli předčasně posláni zpět ke svým jednotkám, letiště byla maskována a 1. května 1941 bylo povoláno 800 000 záložníků.
Stalinovo konstatování, že válka mezi Německem a Sovětským svazem začne “téměř nevyhnutně v roce 1942” a bude eventuálně rozpoutána Sovětským svazem, utkvělo v paměti všem osobám, které ho slyšely. Poté, co Stalin vyjádřil názor, že německý útok nemůže být očekáván, protože “je již pozdě”, připravovalo se v Sovětském svazu všechno na to, aby se německým možnostem “předešlo” vlastním útokem, jak to bylo naplánováno ve zmiňovaném operačním plánu, podepsaném Timošenkem a Žukovem.
Stalinův odhad, že by Hitler mohl “přijít” nejdříve začátkem roku 1942 způsobil, že vysocí důstojníci, se svými přípravami příliš nepospíchali. Kdo ovšem vychází z toho, že Stalin chtěl rozpoutat svůj útok až v roce 1942 přehlíží fakt, že Rudá armáda by v tomto případě musela přezimovat venku, nebo zvládnout zpáteční pochod na místa s postačujícím množstvím vybudovaných zimovišť.
Díky mocnějším výkonům německého vojenského velení a jednotek bylo sice dosaženo v operaci Barbarossa mimořádných úspěchů, které přivedly sovětskou brannou moc na pokraj porážky, avšak tento “recept” nikdy nemohl nahradit operační plán, který by vzhledem k poměru sil a šíři válečné scény měl od počátku zaměřit na možnost případně usilovat o zničení sovětské branné moci ve dvou polních taženích.
Okolnost, že Hitler svým útokem Stalina předešel, a tím prakticky vzal na sebe úlohu věrolomného partnera, měla své historické důsledky. Vedla k porážce Německa a vynesla Stalina do pozice vítěze a vládce ohromného impéria, které přežilo jeho smrt téměř o čtyřicet let.
Evropa - SSSR.: propaganda
Je tam plno strašných nesmyslů, zvláště co se techniky týče (BT, Su-2,...) ale ne vše musí být nasmysl...
