V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 21.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 21.

Mapa německých výbojů v Evropě do 1. září 1939.





Historická fakta by nebyla úplná, pokud bychom neprobrali pohled politiků, vojáků a veřejnosti na uzavřené smlouvy francouzsko-sovětskou, francouzsko-československou a sovětsko-československou. Byli to totiž většinou vojáci, myšleno generální štáby jednotlivých zemí, kteří nutili politiky k uzavírání smluv, aby tak zlepšili svou strategickou a taktickou možnost při přípravě svých „Bojových plánů“.
Tady probíráme československo-francouzskou spojeneckou smlouvu z let 1924 až 1938 a proto si nejprve řekněme fakta a pohledy francouzské strany, když postupně probereme i pohledy francouzského generálního štábu a vývoj jeho strategie, která byla nejprve útočná, a která se pod vlivem událostí Evropy a vnitřních rozporů ve vlastní zemi, mění na obrannou. Francie se začne schovávat za své pevnosti (Maginotovu linii) a tuto taktiku přeberou i politici, kteří dospějí až k Apessementu (ústupky Hitlerovi). To vyvrcholí hanebnou „Mnichovskou zradou“ a později až 2. světovou válkou.
Jak k tomu došlo?

Francouzská diplomacie si začala uvědomovat, že změnou polské politiky, která vyplývala z polsko-německého paktu se radikálně zhoršuje strategická situace Československa. Pokud by Polsko při napadení Československa zachovávalo neutralitu, bylo by velice těžké spoléhat na rychlý účinek francouzské ofenzívy na západě, na schopnost francouzské armády zabránit hrozící likvidaci obrany ČSR. Francie viděla rostoucí nespolehlivost Polska, proto ve snaze zlepšit podmínky a připravit nadějnější předpoklady pro čs. obranu proti Německu, obrací se Francie na SSSR.
Francouzsko-sovětská smlouva je pak oficiálně podepsána v Paříži dne 2. května 1935, když ji za Francii podepíše předseda vlády Laval a za SSSR sovětský velvyslanec Potěmkin.
V protokolu smlouvy se výslovně uvádí, že smlouva představuje náhradu za neuzavřený „Východní pakt“, jehož zamítnutím se neuskuteční navrhovaná smlouva mezi Francií, SSSR a Německem.
Zneklidní to polskou vládu, kterou musí informovat francouzský předseda vlády Laval, že francouzsko-polská smlouva z roku 1921 nebude dotčena.
V komentáři k podepsané francouzsko-sovětské smlouvě se oznamuje, že na tuto smlouvu v dohledné době úzce naváže obdobná smlouva čs.-sovětská, která bude zaměřena na posílení čs. obrany v případě německého útoku.
Ratifikaci francouzsko-sovětského paktu Parlamentu předloží až nový ministerský předseda Francie Sarraut , a to 13. února 1936. Teprve 28. února 1936 jej schválí francouzský Parlament poměrem hlasů 353 PRO, 165 PROTI a 69 poslanců nehlasuje.
Francie i SSSR v to smlouvě sledují především podporu svých zájmů!
Francie již totiž dávno dospěla k přesvědčení, že sama, bez nějakého významnějšího spojence není schopna válku s Německem vyhrát. Ale co především, Francie není schopna svou ofenzívou vydatně podpořit čs. obranu. Francie takto doufá, že francouzsko-sovětskou smlouvou získává významného spojence v SSSR. Tady je nutno se dobře dívat na rok, kterým je rok 1936, kdy v SSSR dochází k velkému rozmachu u Rudé armády.
Válka Německa na východě proti ČSSR a SSSR, by byla pro Německo nevýhodná, neboť by Německo muselo bojovat na dvou frontách. Je zároveň zárukou, že SSSR velice rychle podchytí a posílí čs. obranu.
Na druhé straně SSSR, získává uzavřením smlouvy s Francií naději, že se zbaví dosavadní politické izolace a hospodářské blokády, která radikálně omezovala výstavbu sovětského těžkého průmyslu. Víme, že když nastoupili nacisté k moci v Německu, drasticky omezili dodávky německé techniky do SSSR, přestože ten je platil oboustranně výhodnými dodávkami surovin.
Nyní tedy pakt s Francií pro SSSR znamená, že jsou znovu rozvinuty všestranné hospodářské styky, které nahrazují dodávky z Výmarské republiky. Smlouva zároveň pro SSSR znamená, že nebude muset bojovat proti Německu samo.
Také francouzská podpora vstupu SSSR do Společnosti národů a tím i do mezinárodní politiky, pro tuto dobu vyhovuje záměru Kominterny i ostatním sovětským plánům (ideologicky – pronikání bolševizmu do Evropy – dle hesla: „Proletáři všech zemí spojte se“).
Československo-sovětská smlouva podepsaná 16. května 1935 pak i s ohledem na Polsko vyzdvihuje její článek č. 2. V článku č. 2 je podmínkou, že sovětská pomoc je možná jen v případě, že po jeho boku do války vstoupí i Francie.
Právě tento článek č. 2. zneužívala marxistická historická literatura desítky let pro své potřeby.
Ten článek byl však zařazen jako oboustranně výhodný – vyhovující jak Francii, tak ČSR, tak také SSSR.
Francouzská a čs. strana se jím zabezpečují proti tomu, aby SSSR nepodnikal v Československu a odtud i do střední Evropy samostatné akce inspirované Kominternou (vyhovuje to i Polsku).
To však ještě není to rozhodující, jak to zkresleně líčila marxisticko-sovětizační „historická věda“.
Zařazení článku č. 2. vítá totiž i vláda sovětská, protože jí zaručuje, že SSSR nebude muset ve prospěch Československa bojovat proti Německu sám, a že SSSR neponese celou tíhu války na svých bedrech v případě, že se Francie nějakým způsobem válce s Německem vyhne (ústupky apod.).

Nyní si však všimněme velice důležitých faktů.
Podepsání těchto všech spojeneckých smluv vzbudí v Evropě velmi nepříznivou odezvu. Rozčílí mnoho intelektuálů (naopak levicoví intelektuálové je vítají), rozčílí velkokapitál, rozčílí pravicově zaměřené lidi Evropy.
Ale kdo se podpisu těchto smluv nejvíce chytne?
No samozřejmě Hitler a nacistické Německo.

Adolf Hitler a jeho nacistická vláda okamžitě Francii za tyto smlouvy prudce napadne – označí je za katastrofální prvek, který narušuje světový mír, a který umožňuje legální pronikání zločineckého bolševizmu do Evropy.
Nacistická vláda okamžitě rozesílá všem signatářům Locarenské smlouvy, v říjnu 1935, zvláštní memorandum. V tomto memorandu označuje uzavření francouzsko-sovětské smlouvy za neslučitelné se zásadami Locarenské smlouvy.
Německo toho okamžitě využije jako důvodu, proč může v březnu 1936 Locarenské smlouvy vypovědět.

Československo, její vláda a prezident, se po odklonu Polska od kolektivní bezpečnosti a po nástupu nacistů k moci pohybují ve značné nejistotě. Když dojde k podepsání všech těchto smluv, je to pro ČSR jasný náznak, že se francouzská politika vůči Německu radikálně mění. Francie tím potvrzuje, že chce co nejrychleji a nejúčinněji pomoci Československu v případě jeho napadení. Samozřejmě si ČSR přitom uvědomuje i jistá politická nebezpečí, která z těchto paktů vyplývají (bolševizmus).

Francie, celou dobu po odpadnutí Polska, totiž nenacházela žádnou vhodnou možnost, jak odradit Německo od útoku na ČSR. Francie neviděla způsob, jak nejúčinněji podpořit čs. obranu. Nyní, těmito pakty se SSSR, vidí jedinou možnost jak pomoci ČSR a zároveň tady Francie získává čas, jak rozvinout svou vlastní armádu (mobilizace a zaujetí obranných, popřípadě útočných pozic).
Tady je to právě francouzský generální štáb, který z těchto důvodů na své vládě naléhavě požaduje uzavření čs.-sovětského paktu, a to i za cenu pro Francii jinak méně významného paktu francouzsko-sovětského.
Francouzský generální štáb předpokládal, že Rudá armáda může v případě potřeby dorazit do ČSR včas, může podchytit čs. obranu, z které by pak sovětská armáda zahájila ofenzívu z východu na západ naproti armádě francouzské. Tím by francouzská armáda získala tolik potřebný čas, aby pronikla do nejcitlivějších oblastí Německa.
Podle francouzského generálního štábu je válka vedená na dvou frontách, z východu i ze západu, mnohem perspektivnější a povede ke konečné porážce Německa.

Francouzský generální štáb je si mezi roky 1935 až 1936 vědom, že bez rychlého a spolehlivého zásahu SSSR, nemůže francouzská armáda zabránit likvidaci Československa.

Ale tato úvaha francouzského generálního štábu má další velice důležitý aspekt.
Již samotná hrozba války s francouzsko-sovětskou koalicí může totiž výrazně ovlivnit postoj určité části generálního štábu Wehrmachtu, která se obává války na dvou frontách a války s Francií vůbec.
Pokud pro Wehrmacht nevyvstává na východě nebezpečí zásahu Rudé armády, nemusí mít německý generální štáb z útoku Německa na Československo velké obavy. Zprávy z německého generálního štábu totiž říkaly, že Wehrmacht předpokládá jen velmi pomalý vývoj francouzské ofenzívy, která by zřejmě nedokázala ohrozit ani improvizovanou německou obranu na západě, a tak by měl Wehrmacht dost času rychle se vypořádat s osamoceně bojujícím Československem.

Francouzský generální štáb ve svých strategických cílech velice omezovala neutralita Belgie a Lucemburska při plánování útoku proti Německu. Genštáb Francie věděl, že nejefektivnější nástup francouzské armády proti Porúří vyžaduje stočit čelo ofenzívy na sever, čímž by obešel lucemburské a belgické hranice, ale zároveň by si tak vystavoval pravý bok německým protiútokům. Ani útok nejkratším směrem k československým hranicím neslibuje potřebný rychlý účinek. Francouzská armáda by musela tento útok vést do nepříliš důležitých a řídce osídlených německých oblastí, které však přehrazují četné terénní překážky. Navázání styku s AČSR je tak velice nereálné. V tažení na Berlín, pokud by za daného poměru sil k němu vůbec došlo, brání vedle četných, pro obranu dobře uzpůsobených horských pásem, i řada řek, zejména tok Wesery a nakonec daleko ve vnitrozemí tok Labe. Těchto přírodních překážek může velice dobře využívat německá obrana k postupnému zaujímání pružné obrany a úspěšně tak bránit tato postavení i dlouhou dobu.
Z těchto všech výše uvedených důvodů je velice důležitý zásah Rudé armády z východu.
Generální štáb Francie se v té době domníval, že sovětské jednotky mohou mnohem lépe, než francouzská armáda, včasněji, posílit obranu AČSR. Francie tak přesouvala v prvních týdnech války zodpovědnost za zajištění obrany ČSR na SSSR, aniž přitom brala zatím v úvahu geografické podmínky na východě. Francie nebrala vůbec v úvahu politické podmínky, nebo si tady myslela, že budou odstraněny diplomatickou cestou. Generální štáb Francie, ani politické vedení státu, tehdy podrobně vůbec nestudovaly problémy, se kterými by se Rudá armáda musela na východě vypořádat. Ale i SSSR se opájel možností svého legálního vstupu do Polska, nebo Besarábie v Rumunsku. Sovětský svaz ponechával veškerá jednání o průchodu Polskem a Rumunskem jen na Francii.
Ale z tehdejších sovětských hranic (viz. mapa) bylo do Československa daleko. Nejen to, jak víme, Rudá armáda by na cestě do Československa musela projít buď Polskem, nebo Rumunskem a k projednávání možnosti tranzitu nakonec nedošlo, protože ani Rumunsko, ani Polsko s průchodem Rudé armády nesouhlasilo.
Nejvíce negativní postoj pro průchod, pro včasný příchod Rudé armády do ČSR (které by muselo tvrdě bojovat v obraně), mělo Polsko.
Bylo to právě Polsko, jeho území, které mělo poměrně dobrou a výkonnou železniční síť, vybudovanou za 1. světové války ve strategickém směru k tehdejším ruským hranicím. Koridor zde vybudovaný by poskytoval pro přesun Rudé armády nejlepší podmínky.
Ale polská vláda jednoznačně a tvrdě vyhlásila, že sovětské jednotky na polské území v žádném případě nepustí. Nepustí je ani tehdy na polské území, když bude požádána SN. Polsko vyhlásilo předem, že pokud bude nuceno statutem Společnosti národů vpustit Rudou armádu na své území, raději z SN vystoupí. Pokud se Rudá armáda pokusí do Československa proniknout násilím, znamená to začátek polsko-sovětské války.

To by Francii uvrhlo do tísnivé situace. Zároveň nebylo jasné, jak dlouho by trvalo Rudé armádě, než by se jí podařilo polský odpor zlomit a zda by do té doby československá obrana odolávala. V Evropě se také přetřásaly názory, zda by vůbec měla Rudá armáda v úmyslu, po vniknutí do Polska, postupovat dál, do Československa.

Rumunský postoj, kolísavý postoj, jsme zde již probírali a řekli jsme si, že nejenže nebyla vybudována strategická železnice, ale nebyl ani řádně projednán a schválen průjezd Rumunskem do konce září 1938. Viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2645

Dohody o tranzitu přes obě země dosaženo nebylo, tudíž nebylo možno podrobněji připravovat přesuny Rudé armády.

Tady je však velice zajímavé, že se ze všech po válce zjištěných historických dokumentů dozvídáme, že se veškeré přípravy SSSR na průjezd Rudé armády do ČSR, soustřeďovaly výhradně na polských hranicích, zatímco na rumunských nikoli (když právě s Rumuny se předpokládala dohoda alespoň zdánlivě možná)!!!

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 22.

Francouzský generální štáb přes svou vládní politickou reprezentaci Polsko upozorňoval, že je velice málo pravděpodobné, že Němci pakt s Polskem dodrží. Polsko bylo ze strany Francie upozorňováno, aby se na vratkou pozici u Německa nespoléhalo. Francozští vládní činitelé Polsku neustále vysvětlovali, že jediné řešení jak německou agresi zastavit je - vytvořit československo-polskou smlouvu o vzájemném neútočení a vzájemné pomoci. Poláci byli ze strany Francie stále upozorňováni, aby svou obranu opřeli o ČSR a SSSR. Polská vláda však byla neústupná jak v průchodu jednotek SSSR svým územím, přes garance Francie, tak v možnosti společné obrany s ČSR.
Tento kategorický polský postoj a naprostý nezájem Polska o obranu Československa u mnohých francouzských činitelů vyvolával otázky, zda má nějaký smysl vypovídat v případě napadení Československa Německu válku, když stejně Francie nezabrání obsazení ČSR.
Do všech těchto evropských nepochopení propukne v SSSR od roku 1937 drastická vlna čistek. V SSSR probíhají veřejné procesy, v nichž vychází najevo, že velké množství vysokých představitelů Rudé armády, sovětského průmyslu a sovětské politiky zrazuje svou vlast nacistickému Německu, viz. článek číslo 3 zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1188
V roce 1937 tak francouzský generální štáb ztrácí víru v pomoc Rudé armády a dochází k názoru, že je Francie sama! Francie jako když náhle nemá svého velkého východního spojence, bez kterého není schopna Německo porazit. Podle francouzského generálního štábu vidí Francie válku náhle tak, že bude trvat několik let a vítězství lze dosáhnout jedině s pomocí Velké Británie a případně USA. Bez těchto velmocí není vítězství ve válce možné.
Všechny tyto pochybnosti se stávají živnou půdou pro množící se hlasy proti válce, ve které by Francie nebyla schopna ochránit Československo před rychlým obsazením a která by přinesla Francii jen velké oběti a utrpení. Francie vše konzultuje s Velkou Británií a po těchto konzultacích začne Francie studovat alternativy, podle kterých by byla schopna zajistit Československo proti Německu politickou cestou, a to i za cenu jistých čs. ústupků.

Tady je počátek názoru, ve kterém se Francie stále více utvrzuje, že francouzská armáda musí v případné válce s Německem, věnovat pozornost přednostně obraně vlastních hranic.

Francouzský generální štáb tak v roce 1937, po všech těchto událostech, začíná přecházet od ofenzivního pojetí války - k defenzivnímu pojetí války. Začíná připravovat plány, ve kterých nejprve zaujme obranu a na ofenzivní pojetí války pak bude pomýšlet až po získání spojenců na západě.
Francie musí hlavně dosáhnout koordinovaného postupu s Velkou Británií, čímž může opět přiklonit Belgii k protiněmecké koalici.
Pro francouzský generální štáb bylo vždy belgické území ideálním nástupištěm proti Porúří. Než by však bylo belgické území ofenzivně použito, počítá francouzská armáda se strategickou obranou za souvislým pásem neprostupných stálých opevnění – za Maginotovou linií. Teprve až dojde k vyčerpání protivníka a po náležitém soustředění vlastních sil a prostředků, může francouzská armáda uvažovat o ofenzívě.
V těchto úvahách francouzského generálního štábu byla chybička. Záměr totiž předpokládal, aby na Maginotovu linii souvisle navazovala stejně neprostupná belgická opevnění, ale hlavně aby vůbec Belgie souhlasila s poskytnutím svého území jako nástupiště k ofenzívě.
Jenže bohužel, belgická vláda až do května 1940 bláhově setrvává na vyhlášené neutralitě. Belgie odmítá poskytnout svá území k boji proti Německu a pokud jde o opevnění, stavějí je Belgičané v přibližně stejném rozsahu jak na německých, tak na francouzských hranicích (proti všem).
Jsou to tedy všechny tyto výše popsané faktory, které vedou Francii k přechodu od ofenzivní taktiky k taktice nové - oficiálně nazývané „strategické obraně“. Francie, její generální štáb, totiž od 1. světové války zastával ofenzivní názor, podle kterého vždy tvrdil, že pomoc napadeným spojencům na východě a válku s Německem vůbec lze řešit jedině ofenzivně. Francouzský generální štáb vždy zastával názor, že sebeúspěšnější obranou za opevněním se válka vyhrát nedá.

Ještě v roce 1937 vyslovil jeden z vrcholných představitelů francouzské armády generál Weygand jednoznačný názor, že prvořadým úkolem francouzské armády je okamžitá a co nejúčinnější pomoc východních spojenců Německem napadeným. Generál Weygand důrazně varuje francouzskou vládu před defenzivním pojetím války. Ve své publikaci (M. Weygand: France est-ell délende. Paris 1937.) vysloveně tvrdí, že nechce-li Francie ztratit své postavení velmoci a válku s Německem prohrát, musí od samého začátku tvrdě útočit, přenést boje na německé území a podporovat co nejúčinněji obranu napadeného Polska, či Československa.
Bohužel, v následné diskuzi vojáků, novinářů a všech zainteresovaných ve Francii, se Weygandovo útočné pojetí boje rozplyne a v dalších postojích Francie od roku 1937 není akceptováno.

V oponentuře Weygandovy knihy je obsaženo velké množství námitek, které nám ukáží stav francouzské armády v letech 1937 a 1938. Zároveň nám tyto námitky ukáží, jak byla francouzská armáda a její generální štáb připraveni na válku s Německem, stejně jako nám ukáží vývoj francouzské armády od roku 1922 až do inkriminované Mnichovské krize.
Řekněme si ty námitky.
V námitkách se také říká, že jestliže má požadovaná útočná koncepce zachránit spojence na východě před rychlou porážkou, je třeba především provést radikální a velmi nákladnou rekonstrukci francouzské armády. Vždyť dosavadní francouzské pěší divize, byť i s částečně motorizovanými týlovými složkami, spolupracující nejvýše s tankovými prapory a nevelkými silami taktického letectva, nemohou potřebného rychlého účinku dosáhnout. Rychlost dosavadních francouzských pěších divizí závisí na možnostech pěchoty. Útok francouzské pěchoty přitom vždy vyžaduje náležitou dělostřeleckou přípravu. U současných francouzských pěších divizí nepřesahuje postup jednotek 5 km za den, když jsou v boji a asi 20 km při operačních přesunech. Musí se brát v úvahu, že jen výjimečně může některá menší pěší jednotka dosáhnout usilovným pochodem větších výkonů, což se však nemůže často opakovat. Současná rychlost francouzské armády tak říká, že nepřítel bude mít vždy možnost a čas rychle zničit komunikace. K zajištění rychlejšího pohybu je zapotřebí terénních motorových vozidel, ale ta jsou ve Francii teprve ve vývoji.
V další námitce se říká, že naproti tomu Německo má hustou komunikační síť v zázemí, které nemůže tehdejší francouzské letectvo citelněji narušovat. Taková situace dovoluje německé armádě pohotově a vždy podstatně rychleji přesunout německé jednotky na ohrožená místa. Dokonale fungující německá železniční síť umožňuje přemisťování čerstvých jednotek německé armády i ze vzdálených oblastí. Německá armáda má tedy vždy dost času na přípravu záchytného a obranného pásma a může tak na nejvýhodnějších terénních čarách velice pohotově zahradit průlom francouzské armády. V této době velice pomalá, francouzská armáda, musí u každého nového nepřátelského obranného postavení zastavit, vyčkat shromáždění svých jednotek. Provést dělostřeleckou přípravu a teprve potom může zase útočit.
Již koncem 1. světové války dospěli francouzští vojenští odborníci k názoru, že stávající pěší divize (tvořily drtivou většinu francouzské armády i v roce 1937 a 38) doplněné hipomobilními jednotkami dělostřelectva a na komunikace odkázaným týlem nejsou schopny rychle proniknout do nitra Německa.
A právě takové úkoly čekají francouzskou armádu.
Rychlé proniknutí do německého nitra mohou splnit jedině nové obrněné a mechanizované divize. Tedy divize, které jsou schopné rychle prorazit nepřátelskou obranu a vytvořit tak prostor motorizovaným divizím, které by pohotově vnikly do nepřítelova zázemí. Tady by svým rychlým postupem vpřed znemožnily zachycení nepřítele na dalších obranných čarách. Tyto obrněné a mechanizované divize se musí snažit obklíčit nepřítelské síly a svými rychlými operacemi tak uvolnit cestu pro řadové pěší divize (myšlenka Blitzkriegu).
Generál Estiénne, jeden ze zakladatelů francouzských obrněných jednotek za 1. světové války, byl tím, kdo již v roce 1922, jako první, připravil návrhy na koncepční změny francouzské armády. Generál Joseph Doumenne pak dále jeho návrhy rozvíjel.
Vytvořili ve svých návrzích vyšší jednotky pro ofenzivní pojetí boje, které by byly připraveny k boji manévrovému.
Ve svých návrzích požadovali zařadit do vyšších jednotek početné obrněné a motorizované divize, které by byly provázeny motorizovaným dělostřelectvem a motorizovanými týlovými složkami. Tyto vyšší jednotky, jejich skladba, samozřejmě předpokládala i bitevní a stíhací letectvo. Do týlových jednotek musely být zařazeny polní opravny, sklady, vyprošťovací čety a další jednotky nutné pro hladký provoz technických útvarů.
Aby byla vůbec možná válka proti Německu, aby byl náležitě připraven účinný útok proti Wehrmachtu, požadují zastánci útočného pojetí války vybudování nejméně 6 takto vybavených mechanizovaných divizí, které by měly nejméně 100 000 speciálně vycvičených, nejlépe profesionálních vojáků.
Ale už je to tady – ve Francii chybí zkušenosti – ve Francii chybí peníze – ve Francii chybí jednotnost názorů.
Plány na zřizování takovýchto mechanizovaných divizí se proto ve Francii setkávají s ohromnou kritikou.
Plánům se vytýká, že jsou složité a drahé, technické vybavení má omezenou trvanlivost a je potřeba dlouhého a náročného výcviku specialistů. Vyskytují se také protichůdné názory na možnost jejich nasazení a řízení. Jako problém a nedostatek se také říká, že by nebyla možnost uplatnění prezenčně sloužících vojáků a za války i záložníků, protože ti by nemohli dosáhnout potřebné kvalifikace.
V roce 1934 navrhuje tehdejší pplk. Charles de Gaulle (pozdější prezident Francie)




ve své novátorské publikaci (Charles de Gaulle – Vers l’armée de métier. Paris 1934 – v překladu – O válečném řemesle)




, aby francouzská armáda měla nejméně 6 obrněných divizí, 1 divizi lehkou (smíšenou) a několik divizí motorizovaných, vybavených tak, aby mohly manévrovat v každém terénu.
De Gaullovy útočné divize mají být udržovány v neustálé pohotovosti, aby mohly být nasazeny „Během jedné noci“.

De Gaulle počítá, že v případě napadení některého z východních spojenců, nebo kdyby vypukla válka s Německem, nasadí Francie v první vlně v útoku nejméně 300 tanků, které už v průběhu prvního dne vniknou nejméně 50 km do nitra Německa.

De Gaulle ve své knize přesně vypočítává potřebné druhy obrněných a motorizovaných vozidel, nejen jejich počty, ale i jejich takticko-technické parametry. Požaduje plnou motorizaci týlu a zároveň počítá s vlastními pozorovacími, bitevními a stíhacími letkami, stejně jako se silným protiletadlovým dělostřelectvem. Protože se u těchto jednotek požaduje náročný výcvik, požaduje, aby vojáci v těchto útočných divizí byli z povolání, se služebním závazkem na 6 let.
Tyto 2 až 3 armádní sbory, s vysokou kvalifikací profesionálních vojáků, mají umožnit prorazit hned při prvním náporu nejméně 100 km do německého vnitrozemí a obsadit povodí Mohanu až po Würzburg. Takto obsazený prostor by pak posloužil jako nástupiště pro mohutnou ofenzívu ostatních částí francouzské armády. To by dovolilo mezitím mobilizovat francouzskou armádu, přesunout jí a soustředit v nástupových prostorech. Takto rychlý spád francouzské ofenzívy by zároveň znemožnil plné soustředění německého válečného úsilí na východě, což by odlehčilo obraně Polska, či Československa.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 23.

Všechny koncepce okamžité ofenzívy speciálních mechanizovaných divizí navrhované generálem de Gaullem i ostatními, narazily ve francouzském generálním štábu na velký odpor. K předním kritikům této koncepce patřil hlavně maršál Philipe Petain,



hrdina Francie z 1. světové války, ale také ten největší kolaborant s Němci po porážce v květnu a červnu 1940. Maršála Petaina podporoval po politické stránce tehdejší ministr války generál J. Maurin. Námitky proti organizaci a taktice de Gaullových požadavků na ofenzívu mechanizovaných sborů vyslovovali generálové Maxime Weygand a M. E. Debenay, kteří byli jinak celkově známí jako propagátoři ofenzivního pojetí války.
Generál Debenay například v časopise „Revue deux mondes“ dokazuje, že každá válka s Německem se bude rozhodovat na severovýchodních hranicích, a proto musí být základem francouzské vojenské doktríny tuto hranici důkladně bránit. S generálovým názorem souhlasí i generál Maxime Weygand




, který pak dává k de Gaullovu návrhu názor, že by musela Francie mít proto armády 2, jednu bezpodmínečně nutnou k obraně, a druhou problematickou – armádu ofenzivní.
Pozdější předseda tzv. Lidové fronty, socialistický předák (Sociální demokracie Francie) Leon Blum




pak v časopise „Populaire“ v listopadu 1934 ostře napadá de Gaullem navrhovanou profesionální armádu. Leona Bluma, socialistu, k tomu vedou politické důvody. Obává se totiž, že profesionální armáda Francie bude vždy představovat hrozbu pro socialistický režim a bude svým profesionálním složením ohrožovat Francouzskou republiku.
Všichni vojenští odpůrci de Gaullem navrhované útočné armády oponují hlavně tvrzením, že navrhované mechanizované divize nemohou sami válku s Německem rozhodnout, protože to bude válka dlouhá, a nejvíce se v ní uplatní masy řadové francouzské armády tvořené převážně záložníky, které nebude možné de Gaullem navrhovaným způsobem vyzbrojit a vycvičit. Vůbec jim nevadilo, že dosavadní typy divizí, vybavené především hipotrakcí jsou pomalé a v ofenzívě zaostávají. Tito oponenti totiž ani nepřipisovali valný význam akcím mechanizovaných divizí. Ty prý by mohly sice v místně omezené průlomové akci něčeho dosáhnout, ale brzy by je zastavila obrana nepřítele. Především by však byly mechanizované divize vystaveny útokům z boků. Dále oponenti poukazovali na nevhodnost použití mechanizovaných divizí, pokud by je situace nutila zaujmout úpornou obranu.
Návrhy generála de Gaulla, a jeho knihu (O válečném řemesle) jako učebnici taktiky francouzské armády, tehdy horlivě podporuje ministr P. Reynaud. S ním, a s de Gaullovým útočným návrhem, se ztotožňuje značná část mladších důstojníků armády, stejně jako mnoho mladších důstojníků, příslušníků francouzského generálního štábu.
V tisku se za ofenzivní pojetí boje bere šéfredaktor „Echo de Paris“ a později ředitel listu „Epowue“ André Pironneaux. Pironneaux na obranu de Gaullových myšlenek a útočné taktiky uveřejní 40 zasvěcených článků. Marně však dokazuje, že pokud by francouzská armáda ihned nezahájila navrhovanou ofenzívu speciálními útočnými divizemi, bude osud východních spojenců předem rozhodnut.
Dokonce P. Reynaud podá přes armádní komisi poslanecké sněmovny návrh na zřízení motorizované armády o 10 bojových divizí (mechanizovaných) a 1 divizi lehké.
Francouzská poslanecká sněmovna o jeho návrhu hlasuje 15. března 1935.
S velkou převahou, když Pro hlasuje jen 124 poslanců, je návrh P. Reynauda zamítnut!
Většina poslanců francouzského parlamentu, stejně jako armádní experti, označí reformy požadované de Gaullem jako neužitečné. Reformy prý odporují zákonům logiky a dějinám vojenství a proto jsou pro Francii nevhodné.
Termín 15. dubna 1939, který požadoval Reynaud, aby byla dobudována zmíněná mechanizovaná armáda, je všeobecně označován, již předem, za nereálný.

Ve Francii, především ve vojenských kruzích, převažuje názor, že když se Němci na začátku války přednostně zaměří na některého z východních spojenců (a my víme, že i „Malá dohoda“ s tímto počítala - např. Německo proti ČSR), mohou proti Francii zatím ponechat jen nejnutnější druhořadé krycí síly. Francouzská armáda totiž stejně nebude schopna na počátku války nic změnit, i když velmi brzy bude mít početní i technickou převahu. Armádní činitelé otevřeně přiznávali, že než se zdlouhavě mobilizující a pomalu se přesunující francouzská armáda dostane k Rýnu a vynutí si nejnutnější přechody, bude na východě dávno dobojováno. Francouzský generální štáb v druhé polovině 30. let odhadoval, že ještě v 6. týdnu války se pravděpodobně bude bojovat o rozšíření rýnských předmostí, a že s vlastním náporem do německého vnitrozemí bude možno počítat nejdříve po 3 měsících od vyhlášení války.
To znamená, že do té doby by musel východní spojenec (ČSR, Polsko a další) odolávat soustředěné mnohonásobné přesile nejlepších německých jednotek a vázat přitom co největší německé síly, aby se ulehčil počáteční nástup Francie. Rozvinutí francouzské ofenzívy se tak počítá až za 3 měsíce, což zároveň znamená, že by Němci nebyli nuceni z východu stáhnout ani jedinou divizi za účelem co nejrychlejšího ukončení války na východě. Mohou tak velice rychle zlikvidovat frontu na východě a plynule při tom posilovat svou obranu na západě, nebo se připravovat na zahájení ofenzívy proti Francii.
Francouzský generální štáb tato fakta ví!
Proč to nezměnil?
Proč nesjednal nápravu?
Důvodů je mnoho, řekněme si některé.
Francii chyběly peníze. Ve francouzském generálním štábu nebyla jasná vlastní koncepce.
Francouzský generální štáb stále předpokládal, že je nutné na pokusných jednotkách, při větších cvičeních, novou taktiku nejdříve ověřit.
Francouzský generální štáb nebyl sjednocen ani v názoru jak mají být složeny obrněné a motorizované divize. Většina odborníků se shodovala jen v tom, že letouny, obrněná a motorizovaná vozidla procházejí právě v 30. letech překotným technickým vývojem, a že se stále objevují nové a nové konstrukce. Generální štáb měl obavy před rychlým zastaráváním techniky a nedoporučoval vojenskou techniku sériově vyrábět, ale pečlivě jen vybírat nejvhodnější z vyvíjených prototypů. Ty dokonale vyzkoušet v různých podmínkách a ve větších jednotkách ve spolupráci s ostatními zbraněmi.
Protože ve francouzském generálním štábu vládla velká rozdílnost názorů, protože bylo mnoho členů štábu neschopných, neschopných se přizpůsobit novinkám ve vojenství, rozhodnutí stagnovala. Mnoho neschopných členů generálního štábu nekriticky lpělo na zakořeněných zásadách a tak zkoušky nové vojenské techniky a taktiky trvaly příliš dlouho a ke konkrétním rozhodnutím nedocházelo.
Tato situace byla generálnímu štábu Francie známa již od roku 1933. Generální štáb Francie nemohl již od roku 1933 vyloučit ani přímý útok na Francii, při kterém by byla země odkázána jen na dost pochybnou pomoc východních spojenců. S přibývajícími roky tak nabývá na významu příklon k defenzivnímu pojetí války.
Francouzská armáda tak musí přejít do strategické obrany za opevněními a až Německo vykrvácí vyrazí zmobilizovaná armáda, postupně vybavována nejnovějšími zbraněmi do útoku.
Experti Francie v té době namítají, že je velice těžké předpokládat, kde se bouřlivý vývoj těžších útočných zbraní (tanků a letadel) v té době zastaví. Proto, když nehrozí zatím nebezpečí války, zdá se jim neprozíravé, vyrábět rychle zastarávající zbraně - výhodnější je přece obrana. Železobetonové objekty a standardní dělostřelecká a pěchotní výzbroj je podle expertů lepší, neboť tak rychle nezastarává a může být v obraně používána celou řadu let. Zatímco zastarávající tank a letadlo se za chvíli hodí jen k výcviku.
K tomu, že se Francie přiklonila k obraně, k obranné koncepci, velice napomohlo i to, že Francie měla obrovské zásoby dělostřeleckých a pěchotních zbraní z 1. světové války, do kterých měla ohromné množství munice. Vojenským expertům Francie se tak nezdá účelné tyto zbraně nahrazovat jinými, poněkud výkonnějšími a lehčími. To tím spíše, že na tyto starší zbraně je zacvičena velká část záložních vojáků.
Dalším zásadním důvodem proč Francie přešla na obrannou taktiku, byla “Světová hospodářská krize“ na přelomu 20. a 30. let. Tehdy totiž francouzské vlády vydávaly na armádu velmi málo financí, z nichž jen nepatrná část přišla na vývoj nových zbraní.
Rozhodnutí o tom, že Francie přejde na obrannou taktiku země se vyvíjelo od počátku 30. let až do konce 30. let. Důvody proč se tak stalo jsme si výše popsali.
Nyní bychom si měli říci odkud se rekrutovali zastánci obranné koncepce. Bohužel, francouzskou obrannou taktiku podporovali ti nejvýznamnější a nejvlivnější příslušníci francouzského generálního štábu. Ti byli pověstní svou strnulostí, zkostnatělým byrokratismem a nekritickým lpěním na svých často už překonaných zkušenostech z 1. světové války. Tyto nejvlivnější francouzské maršály a generály pak podporuje i část starších frontových důstojníků, kteří byli ovlivněni osobními poznatky z taktiky zákopových obranných bojů a otřeseni tehdejšími obrovskými ztrátami při protiútocích. Jen málo důstojníků nižších i vyšších se dokázalo odpoutat od zastaralých názorů a zakořeněných zvyklostí. V mnohých byl zaběhnutý tuhý byrokratizmus. Přispívala k tomu i vzájemná rivalita mezi nimi, která vylučovala jakoukoliv iniciativu a samostatnější úsudek, zvláště u těch vyšších a vlivnějších důstojníků. V mnoha případech se některé navrhované změny posuzovaly spíše podle osobního vztahu k navrhovateli, než dle skutečného významu změn.
Vývoj nových zbraní a návrhy na zavedení nejnovějších taktických zásad, které odporovaly dosavadním zvyklostem, se odsuzovaly předem, nebo se alespoň zdržovaly často neúměrnými požadavky na jejich dokonalé vyzkoušení (prostě mnozí si vymýšleli, aby to nešlo).

Pro francouzskou armádu vydané základní instrukce o užití velkých jednotek vysloveně zdůrazňovaly, že dle přijaté doktríny, vypracované a schválené vítěznými veliteli, tvořící základní chartu koncepce francouzské armády, bude příští válka plynulým pokračováním 1. světové války.
Obrněná vozidla a tanky se v nich i nadále považují za nositele „pohyblivých kulometů pěchoty“, kteří budou postupovat v linii společně s ní a v případě potřeby budou likvidovat místní odpor.
O použití tanků pro manévrový boj do nepřátelského zázemí se v této koncepci generálního štábu francouzské armády neuvažovalo!!!
Dokonce se v té koncepci vyskytuje předpoklad, že přejde-li nepřítel postupně k pohyblivé válce, jeho útoky bezpečně ztroskotají v soustředěné palbě obranné linie!!!

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 24.

Již jsme si řekli, že k rozpadu „Dohody“ - koalice velmocí Francie, Velká Británie, USA a Itálie dojde velice rychle po 1. světové válce. Francie zůstává v Evropě jako dohlížitel Versailleské smlouvy prakticky sama. Její spojenci na východě Polsko a Československo jsou slabí, geograficky jsou od Francie odděleni a navíc jsou bohužel nesvorní.
Pro Francii strategicky nejvýhodnější Belgie odpadne, když vyhlásí svou neutralitu. Velká Británie se o střední Evropu nezajímá a mimo toho s jistou dávkou nevraživosti sleduje rostoucí vliv Francie v tomto prostoru. Itálie přešla na druhou stranu a Amerika se o Evropu nezajímá skoro vůbec a věnuje se jen sama sobě.
Mnoho států v Evropě pak vůbec nevznáší žádné podstatné námitky proti tomu, jak roste moc Německa. Nevznáší námitky proti tomu, že se Německo stává evropskou velmocí.
Definitivní obrat a přímé směřování Německa k 2. světové válce nastane 7. března 1936. To když jednotky německého Wehrmachtu provokativně obsadí demilitarizovanou zónu v Porýní, čímž demonstrativně poruší 42. a 43. článek Versailleské smlouvy.
Podle Versailleské smlouvy a těchto článků, má být 50 km široký pás kolem Rýna bez německých vojenských posádek. Německo zde nesmí stavět opevnění a ani jiná vojenská zařízení. Jak víme byla tato zóna nejprve obsazena jednotkami „Dohody“, ale pro velké náklady dojde v roce 1930 k jejich dočasnému stažení. Samotné vyklízení Porúří okupačními jednotkami se projednávalo v Londýně již v srpnu 1924 a tehdy vše záviselo na placení německých reparací. Podle tzv. Youngova plánu mělo být vyklizeno 3. Rýnské pásmo původně až v červnu 1930, ale pro rozpory v otázce dalšího placení reparací k němu nedošlo.
Když přišli nacisté k moci a v souvislosti se změnami v „Dohodě“ a názoru na další existenci zóny, využijí nacisté vakua a 7. března 1936 tuto demilitarizovanou zónu velmi riskantní akcí obsadí.
O německých přípravách na obsazení Porýní věděly zpravodajské služby již v roce 1935.
Tehdy i francouzský velvyslanec v Berlíně Poncet hlásí do Paříže, že Německo je odhodláno využít značných rozpaků některých států Evropy z podepsání spojeneckých smluv se SSSR. Hlásí, že vazba Francie na SSSR se nesetkala ve Velké Británii s pochopením a navíc krajní antipatie vyjadřuje Polsko a Itálie. Poncet pak řadu dalších podrobností o německých přípravách na obsazení Porýní hlásí do Paříže až do 13. února 1936.
Historie však říká, že v roce 1935, a na začátku roku 1936, nebyli všichni vysocí důstojníci Wehrmachtu ještě nacisté a Hitlera od obsazení Porýní odrazovali.
Tak například už koncem roku 1935 hlásí náčelník německé zpravodajské služby Abwehr, admirál Canaris na OKW, že přípravy akcí v Porýní se nepodařilo utajit a současně OKW upozorňuje, že podle informací agentů Abwehru už zástupci francouzského a britského hlavního stanu projednávají podmínky koordinace vojenských akcí v případě, že se Německo pokusí obsadit Porýní. Také německý generální štáb pro nacistické vedení konstatuje, že francouzský zásah proti německé akci v Porýní pravděpodobně podpoří většina signatářů Locarenské smlouvy. Dokonce německý generální štáb diskutoval o nejasném stanovisku Itálie. Německý generální štáb tehdy Hitlerovi a nacistickému vedení sděloval, že po mobilizaci by Francie mohla postavit celkem 5 miliónů vojáků, z kterých by sestavila nejméně 80 divizí.
Německý generální štáb tímto sledoval jasný cíl – chtěl odradit Hitlera a nacistické vedení státu od zamyšlené akce v Porýní. To nejen z politických důvodů, ale i pro tehdejší slabost Wehrmachtu. OKW se tehdy domnívalo, že tato akce musí skončit krachem.
Proti skutečnosti, kterou odhadovalo OKW, byly francouzské síly, které by byly rychle použitelné, mnohem slabší.
Podle francouzských mobilizačních plánů pro rok 1936, měla Francie možnost mít k 8. mobilizačnímu dni zhruba 1 000 000 vojáků. Všechno z příslušníků prezenční služby, vojáků z povolání a z prvé vlny záložníků. V té době (8. mobilizační den) by také mělo dosáhnout bojové pohotovosti 30 pěších divizí (nikoliv tedy 80), 2 lehké brigády a 10 praporů tanků. Tyto síly by se mohly přesunout do míst, která určoval nástupní plán.
Jenže vůbec celá politická situace ve Francii nestála za nic. Francouzská vláda na zprávy o konkrétních německých přípravách na akci v Porýní vůbec nereaguje.
Francouzská politická scéna je zcela vyčerpána svými vlastními vnitropolitickými rozpory, častým střídáním předsedů vlád a ministrů a tak se spokojí jen s tím, co říkají oficiálně Němci. No a německá oficiální místa, nacistická vláda, ta jenom všechny pověsti o německých přípravách na údajné obsazení demilitarizované zóny, prostě dementuje.
Jak věrolomná nacistická politika začala být, to ukazuje ten fakt, že německý ministr zahraničí von Neurath, ještě v předvečer německého vstupu do Porýní vyhlašuje ( večer 6. března 1936), že všechny zprávy o soustřeďování Wehrmachtu, stejně jako zprávy o přípravách na vstup do Porýní, jsou jen naprostý výmysl.
To přesto, že německé přípravy již v té době dosahují konečného stádia.
Generálnímu štábu Wehrmachtu se totiž nepodaří Hitlera od jeho úmyslu odradit. Nepomůže ani to, že OKW říká, že Německo nemá dostatek sil na rychlý a okamžitý zásah proti většině signatářů Locarenských smluv.
Generál von Blomberg, vrchní velitel německé branné moci, se ještě 27. února 1936, ve svém hlášení o zakončení příprav na „mírové“ obsazení demilitarizované zóny, kterou poslal Hitlerovi vyjádří, že došly nové hrozivé zprávy Abwehru, a že je nařizovaný vstup do Porýní dle mínění valné části příslušníků generálního štábu fantastický podnik. Tento fantastický podnik bude mít katastrofální následky, dojde-li k sebemenší francouzské protiakci.
Hitler však všechny námitky jednoznačně a rezolutně odmítá a požaduje, aby se v akci pokračovalo.
Přece jenom si však cestu zpátky trochu pojistil.
Pojistí si ji tak, že velitelé 3 prvosledových německých praporů, určených k překročení rýnských mostů ve směru na Mainz, dostanou zapečetěné obálky. Tyto zapečetěné obálky mají otevřít, narazí-li při postupu na Köln/R. a Koblenz na sebemenší francouzské, nebo britské jednotky. Text v obálkách obsahuje nekompromisní rozkaz k okamžitému a co nejrychlejšímu ústupu zpět za hranice zóny.
Pro německé diplomaty jsou připraveny nóty, které svalují veškerou odpovědnost za tuto akci na několik důstojníků, kteří mají být okamžitě postaveni před vojenský soud.
Konečné rozhodnutí o dalším postupu si pro sebe vyhrazuje Adolf Hitler.

Samotná německá akce k obsazení Porýní začíná 7. března 1936 v časných ranních hodinách, kdy se po váhavém nástupu vydá na pochod celkem 19 praporů pěchoty Wehrmachtu s 13 nekompletními oddíly dělostřelectva, které na nebi provází několik kombinovaných letek Luftwafe.

Všechny obavy německých generálů a maršálů se ukáží jako liché, Hitlerův předpoklad vyjde. Francouzská armáda nezasáhne.
Německé jednotky, které procházejí podél Mosely na Trier, přes Kaiserlauten na Saarbrücken a přes Dürren na Aachen jsou bouřlivě pozdravovány německým obyvatelstvem a klidně a nerušeně postupují dál.

Přes mosty na Rýně.





Francouzský generální štáb jen na svou vlastní zodpovědnost vyhlásí pohotovost velitelů a připraví rámcové rozkazy k přesunu některých aktivních jednotek na hranice. To jen proto, aby ho případná reakce vlády nezastihla nepřipravený. Více si dovolit nemohou.
Vyskytne se jediná výjimka.
Velitel francouzské 13. pěší divize si rozkaz vysvětlí po svém a nařídí svým jednotkám postupovat směrem k hranicím. Již ale po několika hodinách dostane kategorický rozkaz postup divize zastavit.
Němci zažijí šok, který však rychle pomine.
Taková katastrofální tedy byla francouzská reakce na jasné porušení Versailleské smlouvy. To v Evropě nikdo nečekal.
Velkou část viny nesou četné a časté změny francouzských vlád. Právě zrovna v začátku března 1936 byla Francie několik dní bez vlády. A byla to právě nově nastupující francouzská vláda, která jako své první opatření nařídí generálnímu štábu, aby odvolal všechny vojenské přípravy. Tato nová francouzská vláda pak ohlásí, že se toto jasné porušení Versailleské smlouvy bude řešit jednáním. Jednání s Velkou Británií pak trvají celých 10 dní, než obě země podají formální protest adresovaný Společnosti národů.
V celé Evropě se najdou jenom 2 státy, jsou to východní spojenci Francie, je to Polsko a Československo, které nějak zareagují. Oba státy, nezávisle na sobě a s různým důrazem poukáží zvláštními nótami na jasné porušení Versailleské smlouvy a vyjádří ochotu připojit se k francouzské protiakci. AČSR dokonce začne provádět některá základní opatření k pohotovosti, která však velmi brzo odvolá.
Nová francouzská vláda tak neobstojí v osudové zkoušce, je slepá, soustřeďuje se na vnitropolitické rozbroje Francie a mezinárodní aspekty nebere vůbec na vědomí.
Z vojenského hlediska si francouzská vláda neuvědomuje, že jí její defenzivní doktrína dovedla tak daleko, že přichází v důsledku obsazení Porýní o dobré nástupní prostory pro případnou válku s Německem.
Německá propaganda ohlašuje opětovné obsazení demilitarizované zóny nótami, které nemají nic společného s předchozími lživými dementi - že se na nic nepřipravuje.
Nóty říkají úplně něco jiného. Zdůvodňují obsazení Porýní, jako akci proti uzavření francouzsko-sovětské a z ní vycházející čs.-sovětské spojenecké smlouvy, které podle německého názoru odporují problematickým Locarenským dohodám.
Střídání francouzských vlád, jejich neschopnost, jejich defenzivní pojetí evropské politiky, to vše doprovází katastrofální pokles francouzské prestiže v Evropě.
Vrchol poklesu francouzské prestiže v Evropě se pak projeví za 2 roky – opět v březnu – tentokrát v březnu 1938. To dojde k Anšlusu Rakouska, který výslovně Versailleská smlouva zakazovala. Také v březnu 1938 nedokáže Francie, která opět v březnu prožívá další bezvládí, nějak účinně reagovat.
Na Anšlus Rakouska protestem tak vlastně reagují vlažně jen některé evropské státy.
Právě tento malý zájem západních velmocí o osud Rakouska zmrazí i přípravy AČSR.
Když 11. března 1938 přijde z Vídně alarmující zpráva o chystaném Anšlusu do Prahy, dostane náčelník generálního štábu AČSR generál Krejčí od tehdejšího předsedy čs. vlády dr. Hodži příkaz, aby AČSR zachovala úplný klid.
O den později, tedy 12. března 1938, označí čs. ministr zahraničí dr. Krofta ve svém sdělení francouzskému vyslanci v Praze De Lacroixovi Anšlus Rakouska za základní zatěžkávací zkoušku budoucnosti Československa.

Anšlus Rakouska značně ovlivní německé výboje ve střední a jihovýchodní Evropě. Je tak dovršeno, podle nejhoršího scénáře, úplné obklíčení ČSR, jehož obrana se pomalu stává beznadějnou.
ČSR má odkrytou hlavně celou jižní, přírodou málo chráněnou hranici a její obranná linie se pro AČSR prodlužuje o dalších 560 km.
Ale tím, že Německo dosáhlo maďarské hranice, může nyní stupňovat nátlak na maďarskou vládu. Německo nyní může Maďarsko zapojit do svých útočných plánů proti ČSR. Zároveň tak Německo získává společné hranice s Itálií a dosahuje na hranice s Jugoslávií. Německo tak může účinně vyvíjet nátlak na Bělehrad, aby se Jugoslávie odklonila od politiky „Malé dohody“, což se mu, jak víme, podaří. U Anšlusu Rakouska jsme již říkali i o tom, že Německo získá další zbraně, zbrojní kapacity, devizy a zdroje surovin a zároveň do stavu Wehrmachtu dostane rakouskou armádu i s její výzbrojí. Viz. článek číslo 4:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2619

Všechny tyto hrůzné události v Evropě pronikavě zhorší strategickou situaci ČSR, které začne své zraky upírat k Rudé armádě. Pomoc Rudé armády by však v této chvíli ještě více zhoršila situaci v Evropě, ještě více by zamotala propletenec vztahů, propletenec hrozby války (kudy by procházela Rudá armáda – přes Polsko – přes Rumunsko ? - čistky v Rudé armádě).
Právě tehdy, v souvislosti s Anšlusem, a z výše uvedených důvodů, začíná Francie hledat přijatelné cesty, jak by se vyhnula splnění spojenecké povinnosti k Československu. Francie chce zároveň získat čas, aby dozbrojila svou armádu, a aby prohloubila spojenecké vztahy s Velkou Británií.

Ale to není ani zdaleka vše o „Mnichovské zradě“ - smlouvě!!! To nejsou ještě ani zdaleka všechna fakta o tomto „Černém historickém údobí dějin Československa a lidí, kteří v něm žili“!!! Nejsou to ani mnohá fakta v chování států Evropy a světa v té době. O tom ještě budeme mluvit.
Příště československo – sovětská smlouva – známá, méně známá, ale především neznámá fakta z posledních výzkumů.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[Rosomak]

Velká škoda, že Francie byla tak slabá, že ani nedokázala Polsku stručně říci, že pokud Polsko neuzavře spojeneckou smlouvu s ČSR, tak ji nebude mít ani s Francií.
Francii by to mocensky moc nestálo, spíše by jí to uvolnilo její ruce a posílilo její pozici.
Nevím, proč Francii tehdy tak záleželo na hospodářsky zaostalém Polsku.

Ještě bys Michane měl zmínit důsledky německého atentátu na na Jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua v Marseille, které z připravovaného Východního paktu - "Východní Locarno" kde měli být zahrnuti SSSR, Německo, Polsko, ČSR, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva - zbyl po nástupu nového francouzského ministra zahraničí Pierre Lavala cár papíru.
Ostatně, nejvíce se proti tomuto paktu ozývalo Polsko a Německo.
Poláci za svoji krátkozrakost a zpupnost krutě zaplatili.

Koho zajímají dokumenty, je na trhu velmi dobrá kniha
Československo-francouzské vztahy v diplomatických jednáních (duben 2005)

[michan]

Tebou zmiňovaný atentát je popsán z některého z pohledů v Článek 24. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2469
další podrobnosti a úhel pohledu na atentát je v Článek 4. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2631

Mnohá další fakta budu ještě říkat průběžně, jinak dík za doplnění dalších odkazů.