Samotný počátek vzniku teroristických hnutí v Rusku byl datován 2. 3. 1855, kdy umírá car Mikuláš ( Nikolaj) I. známý jako "Četník Evropy". Na trůn nastupuje jeho prvorozený syn Alexander Nikolajevič – car Alexander II..
Alexander II. Nikolajevič
Za Mikulášovy vlády došlo k úpadku říše, cenzuře literatury, v nitru carské kanceláře je zřízeno tajné III. oddělení- jakási síť tajných agentů a špiclů. Snad poslední ránu zasadila carovi prohraná Krymská válka ( 1853 – 1856), kde se naplno ukázala nedostatečná výbava ruské armády. Po carově smrti musí Alexander II. ukončit válku a uzavřít v Paříži mír.
Nejvýznamnější reformou nového cara bylo zrušení nevolnictví, které podepsal 19. 2. 1861. Manifest vyhlásili 5. března. A právě s tímto manifestem souvisí první studentské nepokoje. Ve vsi Bezdna ( Kazaňská gubernie) žil jeden gramotný rolník jménem Petrov, který se v dokumentu dočetl, že by měla veškerá půda patřit rolníkům. Carská vojska jej však, i se skupinou shromážděních rolníků, nechala postřílet. Mládež byla se zásahem vojsk nespokojena a pořádala schůze, kde o situaci rokovali. Za Alexandra II. byl tvrdý dohled nad tiskem zrušen a studenti manifest kritizovali. Carovi vojáci následně zrušili pro chudé studenty veškeré výhody a ostatní nechávají kontrolovat - zřizují tzv. matrikuly- knížky obsahující informace o dotyčném.
Po šesti letech vlády nová generace, která nezažila Mikulášův útlak, organizuje studentské bouře.12. 10. 1861 davy studentů své matrikuly roztrhaly, po zásahu vojáků odvážejí zmlácené studenty do pevnosti ( téměř 270 lidí).
Na jaře 1862 byla zabavena proklamace nazvané ,"Mladé Rusko" – mládež psala o nepotřebnosti carství!! V témže roce vypuklo v Petrohradu hned několik velkých požárů, říkalo se, že jsou založeny úmyslně. Ani III. oddělení však žádné žháře neobjevilo. Pro mládež se nyní stal hlavním vzorem Nikolaj Gavrilovič Černyševskij, který nejprve v roce 1861 zakládá s dalšími radikály skupinu Zemlja i volja. Černyševského záhy obviní s podněcování k rolnické vzpouře a je odsouzen. Za zdmi pevnosti napíše svůj neslavnější román Co dělat?, kde vytvořil postavu Rachmetova – budoucího revolucionáře, který vyráží mezi chudý lid, aby mu porozuměl. Kniha se okamžitě rozšířila a těšila se obrovské popularitě. Jeho názory též velmi zaujmou mladého Lenina.
Roku 1863 začala v Polsku, Bělorusku a Litvě povstání, jejichž ideje byly podporovány samotným Černyševským.Tato povstání byla potlačena roku 1864. V této době rovněž zaniká Zemlja i volja, ale na její myšlenky naváže skupina studentů z Moskvy soustředěná kolem N.A. Išutina. Jeden z jejich členů, Išutinův bratranec, Dmitrij Karakozov spáchal 4. dubna 1866 v Petrohradu neúspěšný atentát na cara Alexandra II. Byl záhy popraven a jeho spolubojovníci posláni na nucené práce.
Při carově návštěvě Paříže, 25.5.1867, se polský emigrant Anton Berezovskij pokusil o další atentát, ale car jako v minulém případě vyvázl bez zranění.
Ideje rebelující mládeže se odrazily i do zahraničí s centrem ve švýcarské Ženevě, kam se přesídluje otec ruského anarchismu Michail Bakunin ( budu mu věnovat jiný odkaz, podobně jako dalším osobnostem zmíněných v tomto článku). V březnu 1869 sem přijíždí i Sergej Gennadijevič Něčajev, osobně se setkává s Bakuninem a Karlem Marxem. Získává od nich peníze a vrací se v srpnu do Ruska, kde formuje studentskou skupinu Lidové zúčtování. Proti jeho metodám se postaví jiný student, Ivan I. Ivanov, ale Něčajev ho nechává zlikvidovat a znovu utíká do Ženevy, kde je dopaden ruskými agenty, navrácen do Ruska a odsouzen v roce 1872 na doživotí. Umírá v Petropavlovské pevnosti v roce 1882.
Sergej Něčajev
Část ruských radikálů se v sedmdesátých letech vydává mezi chudý lid, aby se mu více přiblížila a pochopila jej. Někteří jako dělníci, potulní řemeslníci nebo ženy jako zdravotní sestry. Většina z nich se brzy vrátila do měst, poznali, že bez důkladného zázemí nemají šanci.
Roku 1876 se rebelanti shromáždili v hlavním městě, aby probrali výsledky těchto výprav. Opět se přejmenovali na Zemlja i volja.
Právě jsem si to pročítala a chtěla bych ještě dodat, že spolu s Dmitrijem Karakozovem byl souzen i Išutin, ale narozdíl od svého bratrance byl omilostněn a poslán na doživotní galeje. Ale přesto ho panovník neušetřil čekání na smrti, rozsudek přečetli až v okamžiku, kdy stáhli Išutinovi kapuci přes hlavu..
. Jako chtít vyhodit výbušninu pod tím "správným vagonem"... Dosti velká utopie bez poměrně hlubokých znalostí fyziky a mechaniky, pokud nemáme k dispozici skutečně most, který je možno vyhodit celý a pod ním propast dostatečně hlubokou na odrovnání veškeré posádky. 
