Sulkovi podle plánku bydleli za řekou, nedaleko trati. Moravec se dlouho nerozmýšlel a vydal se k nim. Uviděl pěkné patrové stavení s velkým zemědělským dvorem.
"Tady by se mi mohlo líbit,"řekl si, "jen jací budou domácí."
Zabouchal na dveře. Otevřela mu žena asi padesátiletá a tázavě na něj pohlédla.
"Jmenuji se Kováč a posílá mne pan Minster," podával jí dopis. "Mám u vás zůstat na práci."
"To mám radost," usmála se spokojeně. "Jsme tu na všechno se synem jen dva a stěží to zvládáme. No, pojďte dál," pozvala jej.
Syn se za chvíli dostavil rovněž. Rudolf Sulke byl podsaditý dvaadvacetiletý mládenec, který bral svou práci na hospodářství i v obchodě vážně. Přečetl si strýcův dopis a vyslechl Moravcův příběh o jeho původu. Že je ze Zakarpatské Ukrajiny a že utíká před NKVD. Stačilo mu to, víc se nevyptával. Strýc mu přece v dopisu psal, že Kováč-Moravec nemá doklady a že se mu pokusí sehnat.
Ladislav Minster navíc druhý den přijel osobně. "Je to příbuzný mé výborné známé," řekl Rudolfovi. "Nemusíte se ničeho bát, pracovat umí a to přece potřebujeme. Až se situace trochu uklidní a Rusové odtáhnou, zkusím mu nějaké papíry obstarat. Ať se zatím moc neukazuje na veřejnosti, však ono se to vytříbí, je to na moji zodpovědnost."
A tak Moravec u Sulkových zůstal.
Zpočátku dělal to, co se od něj čekalo - poklízel dobytek, dával do pořádku zemědělské stroje a nářadí, pomáhal v obchodě s uhlím. Brzy však Sulkovi přišli na to, že jejich nový čeledín umí mnohem víc. Nevěděli sice, žá má maturitu a že studoval vojenské gymnázium, ale brzy poznali, že rozumí účtům a že ani kancelářské práce mu nedělají potíže. A tak jej zapojili i do svého obchodu s uhlím, kde vedl obchodní knihy a vyřizoval účetnictví.
Tak plynul čas k oboustranné spokojenosti. Moravce uspokojovalo, že zde byl v závětří, ušetřen zvědavých pohledů, Sulkovým zase vyhovovalo, žu mu nemusí dávat plat, jaký by dávali řádně přijatému dělníkovi. Moravec u nich byl vlastně za byt a stravu, i když občas - to je třeba říct - dostal i nějakou korunu a obnošené šaty. V každém případě se však svým zaměstnavatelům vyplatil a byli rádi, že jej mají.
Tak uběhly Vánoce a pomalu končila zima. V Březové si jaro vždycky dává na čas, počasí je zde drsnější než jinde. Moravec se spolu se svým zaměstnavetelem pomalu chystal na polní práce. Byl zručný, dovedl leccos spravit, odvážil se i na složitější mechanismy.
Rudolf Sulke jej zamyšleně pozoroval. Pak před něj položil zašlou koženou brašnu. Vytáhl z ní zrezivělý rovolver a bílou krabičku s dvaceti náboji.
"Uměl byste to spravit?"zeptal se. "Koupil jsem to loni v lednu od Němců, kteří tu hlídali zajatce, i s puškou. Ale když přišli Rusové, bál jsem se, že to u mne najdou," odpověděl na udivený čeledínův pohled. "Pušku jsem hodil do řeky a revolver jsem schoval na zahradě. Teď je divoká doba, krajem se potulují všelijací lidé, mohlo by se nám to hodit, co říkáte?"
Moravec po revolveru nedočkavě sáhl. Zbraň nedržel v ruce již několik měsíců a její dotek mu dodával jistoty. Věděl také, že při útěku za hranice by zbraň potřeboval.
"Snad by to šlo," řekl opatrně, aby se neprozradil. "V každém případě to zkusím."
Rozebrat, vyčistit a znovu sestavit pistoli mu nědělalo žádný problém. Koroze ještě příliš nepokročila a za chvíli měl v ruce opět funkční, střelby schopnou zbraň.
Rudolf Sulke byl mladý muž, před třemi měsíci měl pouhých daadvacet let. Také jeho vzrušovalo, když držel v ruce pistoli, i když z jiných důvodů než Moravce. Cítil v tom ramantiku Divokého západu, připadal si víc jako chlap. Nic na tom neměnil fakt, že vlastně ani neuměl střílet, Igor na jeho otázku, zda on to dovede, jen mlčky přikývl. Vyšli tedy za statek, tam, kde vedla železniční trať, a na násep umístili práznou plechovku od konzervy. Pak si vyzkoušeli, jak jim to jde, Sulke poté zbraň shoval znovu do pouzdra. Nechtěl ji mít doma, v bytě, a proto ji ukryl v kůlně, ve které měli vozy. A protože pistoli prozatím na nic nepotřeboval, pustil ji z hlavy a víc o ní nepřemýšlel.
Nepřišel tedy ani na to, že Moravec asi o tři dny později při práci v kůlně jeho skrýš náhodou objevil a pistoli našel. Pro něj ovšem měla zcela jiný význam než pro Rudolfa Sulka, stala se mu pojistkou svobody. Neřekl tedy nikomu nic a nechal si ji. Vstrčil ji do kapsy, stejně jako náboje. Od té doby ji nabitou nosil stále u sebe.
Oba mladíci byly zhruba stejně staří - Moravec se narodil o necelé dva roky dříve než Sulke, a přestože se dával velký pozor a raději mnoho nemluvil, přece jen se docela sblížili a časem se mezi nimi vyvinul přátelský vztah. Navíc Moravec udělal v hospodářství pořádný kus práce, pro Rudolfa znamenal opravdovou pomoc. Sulke měl sice ještě o dva roky mladší sestru Martu, ta však studovala v Brně na lékařské fakultě a domů přijížděla je občas. Rudolf byl tedy se situací doma spokojen. Jeho matka si však dělala starosti, Čas od času se na svého bratra Ladislava Minstra obrátila s dotazem, co je s doklady pro jejich ukrajinského dělníka. Ten však, aniž by sám tušil, kým Kováč ve skutečnosti je, ji uklidňoval.
"Neboj se nic, jak ty zmatky trochu pominou, pokusím se dát celou záležitost s ním do pořádku."
Před Velikonocemi 1946 se však v Praze sešel s další svou známou, přítelkyní doktorky Závodské, Taťánou Navarovou, rovněž ruskou emigrantkou. Ta - těžko říci, zda náhodou či úmyslně - Minstrovi prozradila, kým vlastně ten jeho Kováč ve skutečnosti je: synem nenáviděného protektorátního ministra Moravce, sám příslušník SS a bojovník z německo-sovětské fronty.
Minster se vyděsil. To opravdu netušil a teď nevěděl, jak ze složité situace ven.
O Velikonocích 1946 se Minster se svou sestrou setkal znovu. Přijela k nim na návštěvu do Drnovic u Boskovic, kde měl Minster statek. Svátky se jim vydařily, všichni byli spokojení, jen večer Sulková znovu připomněla, že jejich ukrajinský dělník stále nemá doklady.
"Ach, děvče, asi bys byla moc překvapená, kdybys o něm věděla to, co já. Ale nemůžu ti to říct, dělala by sis zbytečné starosti," odpověděl jí nešťastně. Teď ovšem řekl Sulkové přesně to, co neměla slyšet. Jestliže jí až dosud Kováčova-Moravcova totožnost dělala starosti, nyní se vystrašila úplně. Naléhala na něj tak dlouho, až jí řekl pravdu. "Ale počkej, počkej," utěšoval Minster její lamentace, "nedělej si s tím starosti. Já jsem vás do toho dostal, já to taky zařídím."
Když jel po svátcích znovu do Prahy, zastavil se na chvíli v Březové. Vzal si Rudolfa stranou a chtěl po něm čestné slovo, že co mu řekne, nikomu nevyzradí. Pak zopakoval to, co řekl jeho matce. Mladý Sulke ovšem reagoval úplně jinak než ona.
"Zrovna takovou osobu jsi nám doporučil do zaměstnání", rozčílil se. "Chápeš, jak je to pro nás nebezpečné? Všichni se můžeme dostat do hrozného maléru!"
"Já vím, já vím, máš pravdu," řekl mu Minster nešťastně. "Ale jak jsem měl vědět, že mi neříkají pravdu. Vždyť teď je o lidi taková nouze. A pak," řekl Rudolfovi s nadějí v hlase, "Moravcův syn přece ještě nemusí být stejný darebák jako jeho otec" Oba však věděli, že tomu sám moc nevěří. "Ale neboj se, jak jsem říkal, já všechno zařídím a všechnu odpovědnost beru na sebe. Ty jenom mlč a dohlédni na matku, ať také drží jazyk za zuby, ať se ještě nestane nějaké neštěstí," řekl nakonec.
Sulke slovo dodržel a o rozhovoru se strýcem neřekl nikomu, ani matce ne. Také k Moravcovi se choval stejně jako dříve, i když jej teď pozoroval s podezření a všímal si mnohem častěji toho, ci dělá, neboť nemohl předpokládat, jaké má plány. Ale dny ubíhaly a nic se nedělo, strýc očividně nepodnikal žádné kroky k tomu, aby se Moravce zbavil a situaci nějak vyřešil.
Nakonec to Rudolf nevydržel a promluvil si s matkou.
"Strýc mi pověděl, jak to je s Kováčem," řekl jí. "Asi by bylo nejlepší, kdyby od nás utekl, tím by se to vyřešilo samo. Ale nějak se mu od nás nechce," dodal nešťastně. Nakonec se shodli na tom, že když se brzy nic nestane, oznámí Moravce Bezpečnosti.
Když k nim 13.května 1946 přijel Minster znovu na návštěvu, postavili jej před hotovou věc. "Buď s tím Moravcem něco podnikneš ty," řekl mu Rudolf rezolutně, "nebo ho udám esenbákům."
"No dobrá, dobrá," odpověděl Minster. "Zítra to vyřídím."
Shodou okolností hned po příjezdu do Prahy potkal na ulici svého dobrého známého, doktora Šindlera, bezpečnostního referenta Ústřeního národního výboru hlavního města Prahy. "To je náhoda, pane doktore," řekl mu s nadějí v hlase a uchopil jej pod paží. "Mám pár věcí, které by vás mohly zajímat."
Události nyní dostaly rychlý spád.
Doktor Šindler napsal pro svého šéfa urgentní zprávu: "V hospodářství Rudolfa Sulka, Zářečí č. 7, Březová nad Svitavou, okres Polička, jest zaměstnán člověk, který se nazývá Kováč, který však nemá žádných osobních dokladů. Jest oprávněná myšlenka, že běží o syna protektoráního ministra Emanuela Moravce Igora, příslušníka zbraní SS."
Již následujícího dne, 15.května 1946, přijeli do Březové štábní strážmistr Jan Remeta a štábní strážmistr Jiří Wuchterle, aby oznamení prověřili a v případě, že podezřelý Kováč je vskutku synem E. Moravce, aby jej zatkli a eskortovali do Prahy.
Jeli vlakem, na cestu se vydali v civilním oděvu, aby nevzbuzovali podetření.
"Jsme od Bezpečnosti," představili se Sulkovi.
Moravec nebyl přávě doma. Od rána vyvážel řepu ze sklepa u Ambrosů v Březové.
Sulke oba policisty doprovodil na náměstí, odtud do boční uličky, kde měl Ambros hospodářství.
Oba muži si počínali neuvěřitelně diletantsky. Rozhodli se, že budou podezřelého vyslýchat doma na statku. Nevyžádali si ani pomoc místní policie. Ikdyž oba věděli, že může jít o mladého Moravce, nepodrobili jej ani základní tělesné prohlídce.
Po hodinovém výslechu Sulkův čeledín pochopil, že jeho plán nevyšel a že oba policisté jeho legendě, že je z Ukrajiny, nevěří.
"Dobrá tedy," pokrčil rezignovaně rameny. "Jmenuji se Igor Moravec a jsem synem ministra Emanuela Moravce."
Wuchterle se posadil k psacímu stroji, Remeta vedle Moravce, kterému kladl otázky. Výslech, který se dosud pro Moravcovo zapíraní nemohl hnout z místa, začal nabírat tempo,půl hodiny před půlnocí si Wuchterle pomyslel, kdy se asi dostanou do postele. V tom okamžiku zaslechl, jak Moravec vykřikl: "Ruce vzhůru!"
Remeta však, místo aby zvedl ruce nad hlavu, se na Moravce vrhl. Moravec zmáčkl spoušť, ale rána nevyšla. Také Wuchterle se do zápasu zapojil. Jenže Moravec znova stisknul spoušť. Tentokrát zahřměl místností výstřel a Wuchterle se chytil za břicho, zaúpěl a pomalu se svezl k zemi.
Remeta vstal ze země a vrhl se na Moravce znovu. V té chlíli vpadl do místnosti Sulke. Jediný pohled mu stačil a pochopil, co se děje. Také on se vrhl na Moravce. Znovu se ozval výstřel. Na podlahu tentokrát upadl Remeta, Moravec jej střelil do nohy, takže se nemohl hýbat. Mladý Sulke s ním zůstal sám. Proti cvičenému zabijákovi z SS však neměl šanci. Moravec jej ale nezastřelil, snad k němu přece jen cítil jekési přátesltví. Zasadil mu jen ránu pěstí do břicha, další do obličeje, a když ležel na zemi, ještě do něj ze všech sil kopl. Pak vyrazil ze dveří, ven ze statku do nedalekého lesa.
Rudolf Sulke, jakkoli myslel,že vypustí duši, se okamžitě zvedl a vyrazil za ním. Měl výhodu, že byl domácí a znal terén. Za chvíli zahlédl Moravce a zrychlil. Po chvíli uprchlíka dostihl, zezadu mu podrazil nohy, a když Igor upadl, skočil na něj. Začali zápasit a oba věděli, že jde o boj na život a na smrt. Sulke byl větší a těžší, Moravec měl zase zkušenost z SS a prošel výcvikem v boji muže proti muži. Tentokrát se však osud postavil proti němu. Sulke nahmátl těžký, sukovitý klacek. Neváhal ani chvíli, rozmáchl se a praštil jím Moravce přes hlavu. Sevření povolilo. Sulke ho udeřil znovu, až se jeho soupeř bez hlesu zhroutil k zemi. Z rozbité hlavy su mu proudem valila krev.
Sulke si jej hodil na záda a dotáhl domů. Tam byl zmatek a spousta lidí.
Posila z městečka mohla už jen zajistit zraněného Moravce a zařídit převoz krvácejících policistů k ošetření. Remeta byl s průstřelem levého stehna brzy mimo nebezpečí. Wuchterle však lékařům po dvou hodinách zemřel pod rukama: utrpěl průsřel žaludku, sleziny a střev.
Igora Moravce po ošetření eskortovala ozbrojená hlídka do ruzyňské věznice v Praze. Následovala série výslechů, snažících se objasnit nejen okolnosti jeho útěku, ale také jeho kariéru u SS, podrobnosti ze života jeho otce, stejně jako údaje o konfidentech a kolaborantech. Moravec, zdrcený neúspěchem svého pokusu o útěk, rezignoval. Spolupracoval, odpovídal podrobně na všechny otázky. Věděl dobře, že svému osudu neunikne.
Ve vězení si Igor Moravec vyžádal tužku a několik listů papíru. Napsal na ně jakousi svoji zpověď. Pokusil se v ní vysvětlit, co jej vedlo ke zradě národa a k tomu, že se dal do služeb jeho nejúhlavnějších nepřátel. Při jejím čtení člověk žasne nad takovým množstvím naivity. Chtě nechtě si uvědomí tragédii mladého člověka, nuceného v osmnácti devatenácti letech řešit nejzákladněší otáky svého života: původně českoslvoenský vlastenec, který chtěl být po otcově vzoru důstojníkem, absolvent Vojenského reálného gymnázia v Moravské Třebové, totálně zklamaný Benešovou kapitulací v září 1938, rozčarovaný a zbavený všech iluzí. A neuvěřitelný tlak jeho otce, plukovníka Moravce, který pro něj představoal neotřesitelnou autoritu. Tomu nedalo mnoho práce, aby jej přesvědčil o správnosti svých politckých teorií a koncepcí a nutil jej k aktivní spolupráci s okupanty. Především jeho zásluhou se Igor Moravec dostal tam, kde skončil. Emanuel Moravec jej ve svém fanatismu strhnul do pekla s sebou.
Když skončilo vyšetřování, stanul Moravec junior před mimořádným lidovým soudem. V případě Igora Moravce neměl těžkou práci - obviněný ani nepopíral své hříchy: zradu českého národa, příhlášení se k Němcům, vstup do jednotek SS, boj za vítězství nacistického Německa v řadách jeho ozbrojených sil, zranění a vražda příslušníka československého Sboru národní bezpečnosti. rozsudek byl jednoznačný. Pražský kat jej popravil 10. července 1947, ve věku necelých sedmadvaceti let.
Bezprostředně po zadržení Igora Moravce zatkli příslušníci SNB i všechny, kdož se podíleli na přípravě jeho útěku, případně mu v něm pomáhali. Především jeho matku Helenu Konečnou a její přítelkyně převážně z řad ruských emigrantek: Antonii Machourkovu, Sofii a Taťánu Navarovou a Annu Kosinovou, které jej u sebe nechaly přespat a daly mu najíst, přestože věděly, že jde o syna E. Moravce a o příslušníka zbraní SS, MUDr. Ninu Závodskou, která se aktivně podílela na přípravě jeho útěku, dále Igorova strýce Vaclava Moravce a jeho dceru Přibyslavu Moravcovou, kteří mu také poskytli pomoc a neohlásili jeho příchod bezpečnostním orgánům.
Policie však také zatkla Ladislava Minstra, který Igora Moravce najal a který zpočátku netušil, o koho se jedná. Skutečnost, že právě on upozornil na jeho pobyt v Březové, mu příliš nepomohla. Stejně tak byl zadržen i Rudolf Sulke, jeho matka i sestra Marta. Žalobce je obvinil z toho, že Moravce neudali ihned, jakmili zjistili jeho totožnost, a vyvozoval z toho, že "jest proto míti jejich úmysl ukrývati zločince před vrchností za prokázaný". Po několika měsíční vazbě skončili před mimořádným lidovým soudem, který však uznal jejich nevinu a propustil je na svobodu. Netrvalo dlouho a byli zatčeni znovu. Teprve poslanecká interpelace v Národním shromáždění způsobila, že byli opět propuštěni. Tentokrát nadobro.
in Jiří Pernes
P.S.Děkuji mé ženě,za přepsání článku do pc!:-)