Školství a výcvik válečného námořnictva
Claude Alexander de Bonnevale - Humbaraci Ahmed Paša , zakladatel tureckého vojenského školství.
Vedle loděnice a dalších výrobních a opravárenských závodů, je nezbytnou součástí každé armády vojenské školství připravující důstojníky a další specalisty pro armádu. Ani osmanské loďstvo nebylo vyjímkou a dokonce osmánské vysoké vojenské školství patří k nejstarším na světě. První vojenská technika byla zřízena již během reformních pokusů sultána Ahmeda III, organizátorem francouzký dobrodruh hrabě Claude Alexander de Bonnevale známý pod jménem Humbaraci Ahmed Paša (Humbaraci jsou příslušníci rychlého mobilního dělostřelectva). Tato "Sultánská inženýrská škola" měla však jen krátké trvání. Jejím cílem byla především příprava ženijních specialistů, pevnostních inženýrů. Roku 1777 se je dekretem Mustafy III. zřízena "Námořní inženýrská škola při císařských loděnicích na Zlatém rohu." Prvním velitelem (rektorem) školy byl jmenován Admirál Cezayirli Gazi Hasan Paša (1713-1790) a za výuku "francouzkých věd", byl zodpovědný François Baron de Tott (1733-1793). Roku 1783 došlo k restrukturizaci školy a k změně názvu na "Císařská inženýrská námořní škola" (Mühendishâne-i Bahrî-i Hümâyûn). Roku 1822 byla vystavěna po požáru nová budova v Parmakkapı a roku 1838, byl otevřen velký kampus v Kasımpaşa. V roce 1838 se také škola rozdělila na inženýrskou školu, která má dále vychovávat technicky vzdělané stavitele lodí - inženýry a školu navigační určenou pro výchovu palubních důstojníků. Tato nová škola " Mekteb-i Bahriye" získává sídlo na jednom z Princových ostrovů v Marmarském moři na Heybeli Ada. V padesátých letech 19. století je převzat anglický výukový systém a školy se opět restruktualizují je také zřízena škola pro ošetřovatele a lékaře zátimco doposud byly i námořní lékaři vychováváni na Imperiální akademii lékařských věd. K této nové škole se pojí i nemocnice a později i farmakologický ústav. Název školy se mění na "Mekteb-i Fünun-i Bahriye-i Şahane", přičemž slovo Fünun označující dům věd znamená, že námořní akademie se definitivně mění v plnohodnotnou univerzitu. Dále ke škole přísluší i několik středních škol v provinciích, které by bylo možno, dle jejich výukových osnov nazvat "námořní průmyslovky" nebo "vojenská námořní gymnázia".
Námořní akademie v Istanbulu.
Námořní akademie v Istanbulu.
Jedna ze síní Námořní Akademie používaná jako muzeum.
Jedna ze síní Námořní Akademie používaná jako muzeum.
Tělesná cvičení studentů námořní kadetky.
Záchrané stanice a mapovací a bezpenostní služba, policie
Další instituce podléhající Ministerstvu námořnictva, byly "Námořní geografický a kartografický ústav". Z názvu je zřéjmé, že tato instituce byla zodpovědná za tvorbu map a různá měření. Další důležitou částí námořnictva, byla záchraná služba. Po celém pobřeží Osmanské říše byly zřízeny nejen majáky a později radiotelegrafické stanice, ale i záchrané stanice a stanice lodivodů, jejichž osádky měly poskytovat nezbytnou pomoc lodím v potížích.
Záchraná stanice.
Záchraná stanice - garážování člunu.
Záchraná stanice - garážování člunů.
Při vyproštování poškozených lodí nebo při zdvihání ztroskotaných plavidel vykonávali mnoho práce potápeči. Osmanské loďstvo mělo také své oddíly potápěčů, kteří byly zvláště užiteční například při kladení kabelů.
Spouštění člunu v záchrané stanici.
Výcvik posádky záchrané stanice - nástup v záchraných vestách.
Součástí záchrané služby byly samozřejmě i požárníci a policisté.
O pořádek v pobřežních vodách a přístavech se staralo námořní četnictvo.
Požárníci námořní protipožární brigády v loděnici.
Zdravotní služba a sociální zabezpečení
Osmanské ministerstvo námořnisctva a stejně tak ministerstvo války disponovaly, sérií vojenský nemocnic a také tzv. invalidoven, tedy vlastně něčho jako domv důchodců. Důstojníci a déle sloužící námořníci měli nárok na penzi o níž se staral vzláštní úřad.
Lékář válečného námořnictva.
Úřad důchové služby. V této budově sídlil úřad jenž se staral o penze námořníků a vojáků.
Námořní pěchota a výsadkové oddíly
Stejně jako mnoho dalších států i Osmanská říše měla vojáky určené pro boj na zemi podléhající válečnému loďstvu, jednalo se o námořní pěchotu a námořní mušketýry. Největší organizační jednoutkou těchto oddílů byl prapor o síle 890 mužů, tj. prapor námořní pěchoty byl slabší než běžný prapor pozemních vojsk.
Mušketýři námořní pěchoty
Příslušníci námořní pěchoty.
Nástup námořní pěchoty při slavnostním Selamliku.
.
Výsadkový oddíl z pancéřové fregaty Orhaniye
Námořní pěchota využívala při výsadkových operacích, lehká děla ráže 63.5mm.
Rusko-Turecká válka a období vlády Abdulhamita II
Rusko-Turecká válka. Pochod tureckých vojsk, na Starou Planinu.
Průběh Rusko-Turecké války na moři a její důsledky pro rozvoj námořnictva.
Vzhledem k tomu, že Rusko- Turecká válka je sama o sobě dosti rozsáhlým tématem jež by si zasloužilo jistě i více než jeden článek, nebudeme se zde vůbec věnovat problematice pozemních bojů a podíváme se pouze na námořní operace. Ruská vojska po překročení Dunaje překvapivě rychle dobývají pevnosti Silistrie, Rusčuk a Šumla u nichž roku 1853 zabředly do dlouhých bojů. Následně postupují přes pohoří Balkán (Stará Planina). Přední voje jež dosáhly Staré Planiny jsou odděleny od ostatních carských vojsk nástupem armády Osmana Nuriho Paši jenž přesunem svého vojska z oblasti Vidinu přerušuje ruský postup a zaujímá obranu v oblast Plevna. Vrchní velitel turecké armády Suleyman Paša však není schopen prolomit ruskou obranu v oblasti Staré Planiny (viz. Šipka -Šejnovo) a spojit se s Osmanem Nurim Pašou. To zanmená, že strategický plán spočívající v obklíčení předních ruských armád kolabuje a místo toho se armáda Osmana Nuriho Paši dostává do obklíčení Rusko-Rumunských vojsk v pevnosti Plevno. Po pádu Plevna Rusové obnovují svůj nápor na jih a porážejí Sulejmana Pašu v bitvě u Staré Zagory. Turecká armáda se zmůže ještě k zaujetí obrany v oblasti drinopolské pevnosti, polní armáda je však opět poražena v třídení bitvě a turecký štáb se rozhodne evakuovat Drinopol a zaujmout obranu u Catalce (Čataldže, Čatalče, Cataldja), kde je rychle budována obraná linie tvořená serií zemních objektů tvořených redutami a krytými bateriemi. O tuto linii se však již nebojuje a na předměstí Aya Stafanos (San Stefano) je podepsán preliminární mírová dohoda. Preliminární (prozatímní) proto protože jak Rusko, tak Turecko si uvědomovaly, že bude jistě svolána mezinárodní konference na níž si ostatní mocnosti budou chtít zajistit své zájmy.
Osmanská flotila na Bosporu. V popředí kotvý pancéřová věžová korveta Lufti-Celil, za ní stojící plavidlo s dvojící komínů je vlajková loď admirála Hobbarta Paši, Mesudiye z roku 1874 o výtlaku téměř 10000 tun. V pozadí kotvý pancéřové fregaty Mahmudiye a Orhaniye.
Během Rusko- Turecké války v letech 1877 až 1878 nebyla vybojována žádná velká námořní bitva, ale osmanské loďstvo zajišťovalo spolehlivé a rychlé přesuny pozemní vojska na frontu. To bylo způsobeno totální převahou tureckého námořnictva nad Ruskou lotilou v oblasti Černého moře. Rusko by se sice mohlo pokusit přesunout do oblasti Středozemního moře svou námořní eskadru z Baltu, stejně jako tomu bylo např. v době panování Kateřiny (viz. bitva u Češme), ale v případě vypuknutí konfliktu s jakoukolv další Evropskou mocností by byla tato Eskadra nemilosrdně zničena. Navíc zde existoval neméně důležitý faktor logistické povahy a tím bylo zásobování loďstva uhlím, které bylo naopk od starých plachetnic osmnáctého století životní nutností loďstva. Veškeré doplňování zasob by se muselo odehrávat v neutrálních, např. Italských přístavech což by bylo politicky nemožné. Ruské velení sice počítalo s možností využít přístavu v Turecku nepřátelském Řecku, ale ani tato možnost nebyla příliš realistická. Turecké loďstvo bylo v podstatě rozděleno na dvě zkladní části na Bosporu kotvila hlavní bitevní eskadra tvořená pancéřovými fregatami jež čekali na možnost vybojovat tzv. "generální bitvu", dle tehdejších vojenských teorií. Většina pancéřových korvet byla soustředěna v přístavu Batumi v dnešní Adžarské autonomní oblasti Gruzínské republiky. Toto "Kavkazké" loďstvo se staralo především krytí plynulého zásobování bojiště na Kavkaze. Mořské monitory s polu s dvojící pancéřových věžových korvet mělo posílit Dunajskou říční flotilu a operovat při ústí Dunaje v Dobrudži. Asi nejdůležitější operací byl rychlý přesun 40000 mužů Suleymana Paši z Hercegoviny na Dunajské bojiště. To bylo nutné proto, protože v době vypuknutí války nebyla stále dokončena dráha Novi Pazar - Soluň a Novi Pazar -Sofia- Istanbul zajišťující spojení s vijálety Bosna a Hercegovina. Armáda bojující proti Černohorskému knížectví se tedy nalodila v přístavu Sv. Naum v Dalmácii (tento přístav byl reliktem z doby, kdy si Benátská republika konkurovala s Dubrovnickou republikou o obchodní postavení ve východním středomoří. Tehdy byl tento přístav okupován Tureckem na základě dohody Turecko-Benátsko-Dubrovnické, tak aby Turecké území od se dělilo državu Sváteho Marka od panství Dubrovnické (Raguzké) republiky) a přesunula do Varny, kde byl k dispozici železniční spoj k dunajským pevnostem (tzv. opevněný čtyřúhelník: Varna, Ruse (Rusčuk), Šumen (Šumla), Silistrie (Silistra)). Dále loďě zásobovaly především Kavkazkou frontu. V bojích v ústí řeky Dunaje byla ztracena loď Luft-i-Celil při přestřelce s ruskou pobřežní baterií u Izmailu. Vyšetřovaní příčiny nebylo nikdy zdárně dokončeno, ale je pravděpodobné, že na palubě bylo umístěno střelivo proti předpisům, což mohlo způsobit vetší požár a nasledně splanutí skladišť, neboť přímý zasáh na muniční komory u mohutně panceřováné lodi nebyl pravděpodobný. Dále se osmanské lodi utkávaly s novým nebezpečím, kterým byly torpédové útoky. Na rejdě v Batumi byly tímto způsobem poškozeny lodě Iclalye a Avni Ilah. Útok provedl mladý poručík Stěpan Osipovič Makarov. Největší obrněnce jako Mesudiye prakticky po celou válku kotvily v Istanbulu. V boji s novou zbraní nepřítele bylo třeba vyvinout novou taktiku, z tohoto důvodu byly kotvící lodě obklopeny navzájem lany a řetězy spojenými čluny, viz. následující obrázek. Tato obrana však zpomalovala dobu vyplutí loďstv do akce. Malé torpédové čluny sesvou tehdy ještě nedokonalou zbraní nebyly schopny na otevřeném moři účině ohrozit velké pancéřové lodi, nicméně jednalo se o značně rušivý element, který znepříjemňoval život v přístavech a nutil k neustálé obezřetnosti.
Tyto anglické noviny ukazují způsob jímž sultánova flotila reagovala na útoky ruských torpédových člunů.
První skutečnou obětí torpédového útoku se stal malý dělový člun o výtlaku pouhých 163 tun, Intiba z roku 1875. V noci 26. ledna 1878 pronikl oddíl ruských torpédových člunů z "mateřské" lodi "Kňaz Konstantin". Největším úspěchem bylo potom poškození tureckého obrněnce Assari Tevfik na rejdě v Batumu. Loď se sice podařilo zachránit, ale byla po dobu téměř půl roku boje neschopná. Všechny úspěchy, kteráých ruští námořníci dosáhly, bylo dosaženo užitím Whiteheadsových torpéd nesených na parních člunech, naopak útoky tyčovými torpédy totálně selhaly a posádky člunů vyzbrojených touto zbraní mohly hovořit o štěstí pokud byly zajaty a ne rovnou zabity při pokusu o útok. Naopak ruská tvrzení o vyřazení až sedmy tureckých obrněnců torpédovými útoky, lze odkázat do říše fantazie. Například torpédový útok na Avni Ilah způsobyl pouze přetržení kotevního řetězu a všechny škody byly odstraněny během dvou dnů. Na druhou stranu nelze popřít že turecké námořnictvo selhalo v tom smyslu že se mu nepodařilo zabránit v násilném překročení Dunaje. Zde také byly utrpěny nejvážnější ztráty, neboť s ukázalo, že i tyto moderní loďe jsou v nevýhodě v boji s pobřežnímy bateriemi nepřítele. To mělo dvě příčiny: za prvé to byl relativně malý náměr děl jak v pancéřových kasematech, tak i v otočných věžích (stejnou zkušenost udělaly i Britové roku 1884 při odstřelování Alexandrie). Za druhé to bylo způsobeno vhodnou volbou pozic pro rozmístění děl, jež byly kryty mělčinami, takto byl například ztracen i monitor Suvla (Suva) jenž najel při pokusu o odstřelování baterií u Izmailu na mělčinu a musel být svojí posádkou vyhozen do vzduchu. Největší ztrátou tureckého loďtsva v této válce tedy zůstává pancéřová věžová korveta Luft-i-Celil (Lufti Djelil).
Dělový člun Intiba (1875).
Ruský torpédový člun Češma z roku 1877 s Whiteheadovým torpédem.
Ruský torpédový člun s tyčovým torpédem.
Zkušenosti, resp. poznatky z Rusko-Turecké války měly pro rozvoj tureckého loďstva velice negativní dopad. Vzhledem ke skutečnosti, že během války nebyla vybojována žádná velká námořní bitva a vzhledem k tomu, že námořnictvo nebylo schopno zábranit ruské armádě v přechodu řeky Dunaj, zdálo se mnohým, že je vpodstatě zbytečné. Skutečnost, že silná flotila byla schopna zajistit plynulé a rychlé zasobování a přesuny vojsk v zemi, kde byla neposud jen nedostatečně zbudována železniční síť byla zcela opomenuta. Paradoxně si sultán a jeho okolí odmítlo připustit, že k velké námořní bitce s Rusy nedošlo velkou měrou díky obavám ruských admirálů z tohoto střetnutí. Také Rusové nechtěli své dva obrněnce na Černém moři vystavit výraznému riziku a netroufali je nasadit do boje, proto se Rusové uchylují k využití torpédových plavidel a min. Tyto nástroje však byly ještě mnoho let příliš nedokonalé aby mohly zajistit vládu nad mořem, byť jen malém vnitrozemském moři jako je Černé moře. Za této této situace se spolu s uspornými programy zastavuje prakticky výstavba bitevních lodí. Turecké námořnictvo pro příští období trvající až do Řecko-Turecké války roku 1897 a soustředí na doktrínu "Juené Ecole", prosazující boj pomocí malých plavidel. Lze říci že závěry, které z Rusko-Turecké války vyvodila Válečná rada a generální štáb, byly chybné.
Námořní kadeti se cvičí v šermu.
V době vlády Abdulhamita II válečné lodě prakticky nepřetržitě kotvily v přístavu a loďstvo vůbec nevyplouvalo na moře. Velice nízká úroveň výcviku se ukázala za války s Řeckem v roce 1897. V této válce sice Osmanská pozemní armáda zaexcelovala, ale akce loďstva spíše připomínala komedii. Většině lodí se prostě vůbec nepodařilo vyplout a ty co vypluly zabloudily v mlze aniž by opustily Marmarské moře. Vzhledem k tomu, že lodě stále kotvily v přístavu veškerý výcvik probíhal pouze na zakotvených lodích a namísto ostrých střeleb se lodní děla nabíjela jen atrapou ktérá se po symbolickém vystřela vyndávala z hlavně. V tomto období byla pouze dostavěna bitevní loď Hamidiye a několik malých křižníků s polu spomocnými loděmi dělovými čluny a torpédovkami. Nadruhou stranu je třeba ocenit snahu dosáhnout maximální možné nazávislosti na zahraničních dodavatelých. Koncem tohoto období se spolu se zřejmým zjištěním, že kasematové bitevní lodě již nejsou na úrovni doby začne stavět i bitevní loď jejíž hlavní devizou má být to, že bude do posledního nýtu produktem domácího průmyslu. Zde uvedeme přehled lodí budovaných v tomto období, byť tento přehled nelze považovat za úplný ba ani zcela korektní vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se často vzájmně rozcházejí.
Křižníky
Nejstarším křižníkem postaveným po Rusko-Turecké válce je nechráněný křižník Mehmet Selim, často ještě označovaný jako korveta.
Nechráněný křižník Mehmet Selim. Zpuštěn na vodu v srpnu 1878. Rozebrán roku 1913. po většinu své služby byl používán jako cvičná loď.
V roce 1879 byl ve Francii pro Řecko postaven na svou dobu moderně koncipovaný křižník Navarchos Miaoulis (75x11x4.4, 1820 tun). Tato loď byla již skutečným křižníkem, nikoliv korvetou minulé epochy. Stavitelem lodi byla loděnice y Forges & Chantiers de La Med La Seyne. Tato loď byla vyzbrojena třemi 6.7 palcovými děly (170 mm) o délce hlavně 25 ráží a jednímkanónem téže ráže a s krátší hlavní (20 ráží). Tuto výzbroj doplňovalo šest revolverových kanónů ráže 37mm od firmy Hotchkiss.
Řecký křižník Navarchos Miaoulis.
Pokud turecké námořnictvo prakticky rezignovalo na stavbu velkých lodí, v případě menších plavidel byla sytuace poněkud odlišná a bylo rozhodnuto o výstavbě obdobných plavidel. Naopak od Řecka měla tato plavidla být vybudována v domácích loděnicích, což však mělo velice negativní dopad na dobu stavby. V době dokončení se totiž původně moderně koncipované lodi stávaly již zaostalými plavidly vhodnými spíše pro plnění úkolů dělových člunů. První dvojící těchto plavidel byly Heibetnuma (Heib-Numa) a Lutfi Humayun, kýl obou lodí byl položen v roce 1881.Stavba obou plavidel se však výrazně protáhla. Lutfi Humayun byl zpuštěn navodu roku 1888 a dokončen roku 1891. Křižník Heibetnuma byl dokončen dokonce až o dva roky později, roku 1893 (1892? zdroje se liší). Konstrukčně se jednalo o tzv. nechráněné křižníky a vzhledem k torpédové výzbroji (původně se s ní nepočítalo) jsou označovány jako torpédové křižníky. Výzbroj obou plavidel byla identická a tvořily ji tři děla Krupp ráže 170 mm, šest děl ráže 12cm (ve skutečnosti 119 mm) a čtveřice rychlopalných kanónů Hotchkiss ráže 47 mm s délkou hlavně 44 ráží. Torpédová výzbroj křižníků byla tvořena dvojící torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm). Obě lodě, ač měly na první pohled prakticky identické rozměry se od sebe výrazně odlišovaly výtlakem i použitou pohonou jednotkou. Křižník Heibetnuma při délce 68.9 m, šířce 15.2 m a ponoru 6.1 m výtlak 1960 tun (dle jiných pramenů 1463 t), zatímco Lutfi Humayun měl výtlak pouhých 1190 tun (Dle některých zdrojů byla šířka Lutfi Humayun 11.28 m a ponor 5. 18 m při stejné délce jako měla Heibetnuma). Lodě měly smíšenou konstrukci. Pohoná jednotka křižníku Heibetnuma měla výkon 2077 kW (2800 hp), zatímco pohoná jednotka křižníku Lutfi Humayun měla výkon pouhých 1800 kW. Stroje poháněly jeden lodní šroub u obou křižníků. Rychlost křižníku Heibetnuma byla 14.5 uzle. Křižník Heibetnuma měl šest kotlů a nesl zásobu paliva o hmotnosti 180 tun. Křižník Lutfi Humayun byl v rámci modernizace později přezbrojen a to tak, že došlo k sejmutí děl ráže 170mm a jejich nahrazení čtveřicí děl ráže 150 mm. Oba tyto křižníky byly v roce 1909 vyřazeny (dle jiných údajů až v roce 1911).
Spuštění křížníku Luft i Humayum na vodu.Vedle stojí rozestavěná Heybutanya.
Další dvojící nikdy však nedokončených křižníků byly Shadieh a Feizi Bahri. Kýl těchto lodí byl položen v roce 1891 v loděnici ve městě Izmit. Lodě nebyly dokončeny a roku 1911 byly obě rozebrány na skluzu. Dle projektu se mělo jednat o plavidla o výtlaku 1600 tun. Rozměry trup byly: délka 68.58 m, šířka 10.97 m a ponor 4.11 m. Lodní stroje měly pohánět dvojíci lodních šroubů. Plánovaný výkon parních strojů byl 3500 hp s nímž měla tato plavidla dosahovat rychlosti 17 uzlů. Výzbroj tvořilo šest kanónů Krupp ráže 15cm o délce hlavně 35 ráží. Torpédová výzbroj se skládala ze sedmi torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm).
Stavba křižníku Luft i Humayum v Humayun-Tersane.
Poslední a největší křižníky s jejichž stavbou bylo započato na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19.století byly lodě třídy Hadevendighiar. Mělo se jedant o křižník Hadevendighiar a jeho sesterskou loď Selimiye, ale nakonec byl polože kýl pouze první z dvojice. Stavba byla zadána Humayum i Tersane v Istanbulu. Kýl byl položen v roce 1893 v roce 1897 však byla stavba zazastavena. V letech 1904-1907 se pokračovalo ve stavbě dle změněných plánů, ale nakonec byla loď roku 1911 rozebrána. Dle projektu se mělo jednat jednat o křižníky s relativně mohutnou výzbrojí tvořenou dvěma děly Krupp ráže 21cm a šesti Kruppovými kanóny ráže 15cm, oba délka hlavně u obou typů děl byla 35 ráží. Tuto výzbroj doplňovala čtveřice kanónů ráže 105 mm, literatura se však odlišuje v požité délce hlavně, různé prameny uvádí 35, 40 nebo 42 ráží. Tuto výzbroj mělo doplňovat pět torpédometů typu Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm) nebo 15 palců (381 mm). Plánované rozměry plavidla: délka 85.34 m, šířka 15.24 m a ponor 6.15 m. Plánovaný výtlak byl 4050 tun a loď měla být poháněna jedním šroubem. Prameny se různí v použitém pancéřovaní, zdá se, že původní projekt počítal že se bude jednat o nechráněný křižník na němž bude pancíř použit pouze na štíty děl a barbety obou nejtěžších děl, během stavby však bylo rozhodnuto krýt strojovnu a muniční komory pancéřovou palubou o tloušťce dvou palců (51 mm). Tato úprava je více než oprávněná protože plavidlo těchto rozměrů by bylo snadným cílem dělostřelecké palby a v případě že by postrádalo jakoukoliv pancéřovou ochranu zřejmě by v boji rychle podlehlo. Při pohledu na konstrukci plavidla je zřejmé, že se jednalo o obdobu slavné Chilské Esmeraldy nebo italských křižníků Giovanni Bausan a Etna nebo rakouských lodí třídy Kaiser Franz Joseph I.
Neustálé prodlužování výstavby však vedlo k výraznému zaostávaní konstrukce, ba co víc můžeme řící, že již v době zpracování projektu námořnictva ustupovala od instalace takto těžkých zbraní na chráněné křižníky. Toto se odrazilo i na nové výzbroji, navržené pro loď při obnovení prací roku 1904. Nová výzbroj se měla skládat ze dvou děl ráže 15 cm a šesti kanónů ráže 12 cm. Tuto základní výzbroj doplńovaly čtyři Vickersovy rychlopalné kanóny ráže 76.2 mm a čtyři rychlopalné kanóny ráže 47 mm Hotchkiss. Torpédová výzbroj se měla skládat ze čtyř torpédometů ráže 457mm. Loď nakonec nebyla dokončena, ale je zřejmé. že oba nově v zahraničí postavené křižníky Mecidiye a Hamidiye byly vyzbrojeny dle identických požadavků.
Dělové a torpédo-dělové čluny
V této době jsou velmi důležitou součástí každého námořnictva dělové čluny, používané pro strážní službu, obranu popřeží, výzvědnou a kurýrní činnost. V době kdy se na moři oběvují první torpédová plavidla neexistují lodě určené speciálně pro boj s novým nebezpečím. První plavidla určená k boji s torpédovými plavidly nepřítele, jsou tzv. torpédo-dělové čluny. I Osmanská říše zařadí v těchto letech několik zástupců tohoto plavidla do svého loďstva. Typickým představitelem těchto lodí je dvojíce Namet a Pelenki Deria. Tyto lodě byly postaveny v roce 1889 v Istanbulské Tersane i Humayum. Rozměry plavidla: délka 70 m, šířka 9.5 m a ponor 5 m, výtlak potom činil 900 tun. Pohon zajišťovaly parní stroje o celkovém výkonu 4.500 hp, který umožňoval lodi dosáhnout rychlosti 19 uzlů. Tyto stroje poháněly dvojíci lodních šroubů. Výzbroj tvoří dvě děla ráže 10.5cm o délce hlavně 35 ráží a doplňuje je šestice rychlopalných kanónů Hotchkiss, ráže 57 mm o délce hlavně 40 ráží. Torpédová výzbroj se skládá ze tří torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm) u Pelenki Deria. Namet je vyzbrojen dvojící torpédometů ráže 15 palců (381mm).
Torpédo-dělový člun Pelenki Deriya.
Další torpédo-dělový člun zařzený do výzbroje tureckého námořnictva je Shahani Deria. Kýl této lodi je položen roku 1891 v Istanbulské loděnici Tersane i Humayum. Rozměry plavidla: délka 60.96 m, šířka 7m a ponor 2.44m, výtlak potom činil 443 tun. Pohon zajišťovaly parní stroje o celkovém výkonu 3 000hp, který umožňoval lodi dosáhnout rychlosti 22 uzlů. Tyto stroje poháněly dvojíci lodních šroubů. Výzbroj tvoří dvě děla ráže 10.5cm o délce hlavně 35 ráží a doplňuje je šestice rychlopalných kanónů Hotchkiss, ráže 47 mm o délce hlavně 50 ráží. Torpédová výzbroj se skládá ze čtyř torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 14 palců (356 mm) . Sesterská loď Shahani Daria člun Ziaki Deria se odlišovala výzbrojí tvořenou jedním dělem ráže 10.5cm o délce hlavně 35 ráží a šesti rychlopalných kanóny ráže 57 mm o délce hlavně 40 ráží.
Torpédo-dělový člun Pelenki Deriya.
V roce 1904 námořní ročenka uvádí dva další torpédo-dělové čluny a dva torpédové křižníky, přičemž torpédo-dělové čluny mají výzbroj tvořenou lehkými děly ráže 4x 57 mm a 6 x 37 mm, doplněnou o tři torpédomety. Torpédové křižníky mají ve výzbroji po třech dělech ráže 120 mm, které doplňují tato rychlopalná děla 4x57 mm a 2x37mm, torpédová výzbroj se skládá ze dou torpédometů ráže 457mm.
Torpédové čluny
Jak již bylo řečeno, v tomto období bylo přijato za oficiální doktrínu osmanské namořnictva učení „Juene ecole“, tedy tzv. Mladá škola propagující boj minami a torpédy. V roce 1883 byla zakoupena u firmy Nordenfeldt dvojice ponorek. To znaméná velký důráz na budování torpédových sil. Ve spolupráci s německou loděnící ve štětíne bylo postaveno celkem 23 torpédových člunů. Jeden velký ( nad 100 tun ) a 22 malých torpédových člunů (pod sto tun). Vzhledem k nejasnostem v pramenech zde ukážeme pouze snímky těchto plavidel. Největším torpédovým člunem však byl člun Edjer (1890) o výtlaku 150 tun. Rozměry plavidla: délka 46.5 m, šířka 5.8 m a ponor 2.2 m. Pohon zajišťoval stroj o výkonu 1837 kW (2550 hp). Výzbroj se skládá z pětice rychlopalných kanónů Hotchkiss, ráže 47 mm o délce hlavně 50 ráží a dvou torpédometů. maximální rychlost tohoto plavidla je 24 uzlů.
Torpédoborec Vesile Nusret, čast také označován jako oceánská torpédovka.
Torpédový člun Eser Nusret.
Torpédové čluny před budovou ministerstva námořnictva.
Torpédové čluny kotvící ve vnitřní části Zlatého rohu.
Dále má flotila dva torpédoborce.
Torpédoborce
Nedlouho po zavedení torpédo-dělových člunů do výzbroje válečných loďstev se ukazuje, že nebudou schopny plnit úkoly na ně kladené, a to především boj s nepřátelskými torpédovými čluny. Tento fakt byl způsoben příliš nízkou rychlostí torpédodělových člun. Plavidlo určené pro boj s nepřátelskými torpédovkami muselo dosahovat minimálně stejně vysoké rychlosti. Tímto novým plavidlem, které splňovalo tyto požadavky, byl torpédoborec. I osmanská flotila zařazuje tato plavidla do svého stavu nově postavené torpédoborce jsou Berk Efshan a její sesterské plavidlo Tayyar. Rozměry plavidla: délka v 57 m, šířka 6.61 m a ponor 2.24m, výtlak potom činil 270 tun. Pohon zajišťovaly parní stroje o celkovém výkonu 3 500hp, který umožňoval lodi dosáhnout rychlosti 25 uzlů. Tyto stroje poháněly dvojíci lodních šroubů. Výzbroj tvoří šestice rychlopalných revolverových kanónů Hotchkiss, ráže 37 mm. Torpédová výzbroj se skládá ze dvou torpédometů Schwartzkopff 1883 ráže 15 palců (381 mm). Tyto lodě byly postaveny v Istanbulské loděnici.
Ponorky
Zařazení nové zbraně, ponorek do turecké loďstva souvisí se jménem ministra námořnictva (Bahriye Nazırı) Bozcaadalı Hasana Hüsnü Paši, ten ve po zjištění, že o zařazení ponorek usiluje i Řecko a Rusko okamžitě navrhl zakoupení čtyř plavidel. Jako první zařadilo do svého námořnictva ponorky typu Nordenfelt I Řecko. Jednalo se o plavidlo o výtlaku 56 tun, dlouhé 19.5 metru. Tato ponorka byla prakticky identická s první Garrettovou konstrukcí, neštastným Resurgam z roku 1879 ( Resurgam se potopil 25. února 1880 v Liverpoolském zálivu). Akční radius tohoto plavidla byl 240 km a výzbroj se skládala z jednoho torpéda a rychlopalného kanónu ráže 25.4 mm. Tato ponorka byl postavena u společnosti Bolinders ve Stockholmu v letech 1884-1885. Stejně jako Resurgam, byla i tato loď na hladině poháněna parním strojem o výkonu 100 HP, který jí umožňoval dosáhnot rychlosti až 9 uzlů. Loď byla dodána Řekům a testováná na námořní základně v zálivu Salamis roku 1886. Mimo tyto testy nebyla nikdy více použita. Roku 1901 byla potom tato ponorka vyškrtnuta ze stavu Helénského námořnictva. Ruský člun postavený v britskou loděnicí Barrow dle projektu švédského průmyslníka Thorstena Nordenfelta (1842-1920) a anglického vynálezce George Williama Littler Garretta (1852 – 1902 ) však ke svému majiteli nikdy nedorazila, nebož byla odepsána při cestě do Ruska nedaleko Juttska. Ruské čluny patřily ke třídě Nordenfelt IV.
Ponorka Resurgam britského vynálezce Garretta.
Tureckem obědnané čluny patřily k typům Nordenfelt II a Nordenfelt III. Původní obědnvka byla záhy seškrtána na polovinu. Lodě byly vyrobeny ve Velké Británii a v rozebráném stavu dopraveny do Taşkızak Tersanesi, kde došlo k jejich sestavení. Obě ponorky nesly jména Abdulhamit a Abdulmecit. Abdulhamit byl zpuštěn na hladinu 6. září 1886. Testy těchto plavidel probíhaly na námořní základně na Zlatém Rohu a na námořní základně v přístavu Izmit. Testy probíhaly od počátku roku 1887. Pohon zajišťoval parní stroj Lamm o výkonu 250 hp. Výzbroj se skládala ze dvou torpéd táže 356 mm a dvou rychlopalných kanónů Nordenfelt, atypické ráže 35 mm.Palvidla byla 30,5 m dlouhá a průměr jejich doutníkového trupu byl 6 m. Výtlak lodi byl 100 tun. Pomorka se byla schopna ponořit do hloubky 160 stop a nesla zásobu 8 tun uhlí. Tyto ponorky se vyznamenaly především tím, že ponorka Abdulhamit vypálila první torpédo ve zcela ponořené bojové pozici na světě. Obě lodi byly vyškrtnuty ze stavu sultnova loďstva roku 1910.
Rozestavěná turecká ponorka.
Ponorka Abdulhamit roku 1886.
Osmanská ponorka na Bosporu.
Továrna na torpéda. Torpéda pro ponorky třídy Abdulhamit.
Bitevní lodě
Možná poněkud nelogicky zařadíme odstavec věnovaný bitevním lodím na konec této stati. Důvodem je, že tento typ lavidel byl díky již zmiňované doktríně v tomto období značně přehlížen a také nebyl na stavbu těchto plvidel dostatek finančních prostředků. Navzdory tomu bylo na konci osmdesátých let 19. století rozhoduto o stavbě velké barbetové bitevní lodi. Tato lo´d měla být z úsporných důvodů poduktem čistě domácího průmyslu, což se jí nakonec stalo osudným neboť stavba se tak protahovala,že loď nakonec nikdy nebyla dokončena. Loď měla nést jméno Abdul Kádira hrdiného vůdce alžírských Arabů vůči francouzkým okupantům. Trup lodě byl položen roku 1892 v Istanbulské loděnici Tersane i Humayun. Stavba lodi však postupně zpomalovala až zcela ustala. Datum při němž došlo k úplnému přerušení stavby je rok 1897, rok kdy se turecké loďstvo s takovou hanbou předvedlo ve válce s Řeckem o Krétu. Důvodem zastavení stavby byly finanční potíže. Když bylo roku 1904 rozhodnuto o pokračování stavby, bylo zjištěno že došlo k posunutí ocelových nosníků, díky špatnému zakonzervování stavby při přerušení produkce. I přes marné pokusy o záchranu musela být loď odepsána i když k jejím rozebrání na skluzu došlo až v roce 1914. Samotná konstrukce tohoto obrněnce byla na svou dobu velice moderní a můžeme tvrdit, že kdyby loď bylo dokončena ve stanovném termínu byla by velkou posilou sultánova loďstva. Mělo se jednat o barbetovou loď o výtlaku 8.230 tun jejíž hlavní výzbroj tvořila čtveřice 28 cm děl Krupp, prvě tato čtyři děla měla být jedinou částí lodě vyrobenou mimo Turecko. Rozměry trupu byly tyto: délka 103.6 m, šířka 19.8 m, ponor 7.2 m. Trup měl být rozdělen podélnými přepážkami na 96 vodotěsných oddílů, které měli zabránit snadnému potopení plavidla v případě poškození pod hladinou. Pohon měly zajišťovat dva trojčinné expanzní parní stroje o výkonu 8.900 kW a každý z nich poháněl jednu lodní vrtuli. Tyto výkoné stroje měly dát lodi rychlost až 18,5 uzlů, pro srovnání zde uvedu parametry německých lodí třídy Brandenburg: výkon strojů 7.085 kW dával lodím rychlost 16 uzlů při výtlaku 10.670 tun. Konstruktéři lodi zřjmě počítaly se schopností plavidla rychle opustit bojiště v případě že se oběví početně silnější protivník. Počet kotlů jež měly dodávat páru není znám. Pancéřování měl tvořit dva metry vysoký pás podelný pás na čáře ponoru. Jak velká část měla být podhladinou není známo. Tento pás měl mít ve středu lodi tloušťku 229 mm. Tento pancíř se postupně zužoval až na 152 mm. Tento pancéřový pás byl uchycen na podložce z teakového dřeva o tloušťce 400 a 340 mm. Tloušťka pancéřových přepážek měl a být 102 mm. Pancéřová paluba měla tloušťku 64 mm. Barbety děl hlavní ráže měly neobvykle slabé pancéřování a to puhých šest palců, tj. 152 mm. Kasamety středního a lehkého dělostřelectva byly pancéřovány deskami o tloušťce 152mm a 102 mm. Velitelská věž měla tloušťku pancéřových stěn 340 mm a zadní velitelské stanoviště 152 mm. Pancéřové kopule v montovné do dělových barbet mely mít tlouštku mezi 52-64mm. Štíty nejlehčích děl měly tlouštku 25.4 mm. [align=justify]Výzbroj lodi se měla skládat ze čtyř děl ráže 28 cm systému Krupp o délce hlavně 35 ráží, které bylo později zaměněno za účinější dělo stejné ráže, ale o délce 40 ráží. (v literatuře se často setkáte s ráží 283 mm, je to způsobeno metodou měření průměru dělové hlavně "přez drážky" nebo "uvnitř drážek" a odpovídá rozdílné definici ráže v různých státech.). stední dělostřeleckou výzbroj mělo zastupovat šest kanónů ráže 150 mm. Protitorpédová výzbroj se měla skládat z osmy děl ráže 87 mm a osmy reveloverových kanónů ráže 37mm. Děla ráže 87 mm, lze hodnotit jako zastaralá a nevhodná, ale byly produkovány domácí zbrojovkou. Torpédová výzbroj se skládala z šesti torpédometů ráže 356 mm. Při obnově prací na stavbě lodě došlo k několika konstrukčním změnám. Děla hlavní ráže měla být nesena ve věžích jejichž čelní pancéř byl 340 mm. Tyto věžě měly být vloženy do barbety o výšce 3 m a tloušťce 229 mm, dál až po pancéřovou palubu měla sahat barbeta o síle 152 mm. V této barbetě měl být ukryt muniční výtah. Dále došlo k rekonstrukci protitorpédové výzbroje, jež se nadále měl skládat ze čtyř kanónů Vickers 76,2 mm a deseti děl ráže 57mm. Počet torpédometů byl snížen na jeden, zato vzrostla jejho ráže na 457 mm.
Bitevní loď Abdul Kadir. Obrázek odpovídá stavu plánovanému roku 1904. Původní projekt v roce 1892 počítal s instalací tureckých rychlopalných kaónů systému Krupp ráže 87mm, zatímco změněný projekt počítal s instalací Vickersových děl ráže 76.2mm, přičemž došlo i ke změně jejich rozmístění. Také došlo ke změně pancéřování.
Řecko- turecká válka a její důsledky pro námořnictvo
Admirál Hassan Paša, Ministr námořnictva v roce 1897, období tzv. Třicetidení války, Řecko-Turecká válka o Krétu.
Kníže Aleksander Karatheodori Paša, několika násobný ministr zahraničí, Velký logothet řeckého patriarchátu v Konstantinopoli, Vysoký administrátor Kréty, člen tajné rady a sekretář Maybedanu.
Řečtí komité tvořili vojensky organizované skupiny, které pronikaly na území pod osmanskou kontrolou, prováděli špionážní činnost, sabotáže v týlu nepřítele a podobně. Je třeba dodat, že vedle těchto legálních nebo"královských" komitů jště existovali neoficiální komité, kteří se často věnovali čistě kriminální činnosti.
I na Krétě sice vláda proklamuje reformy, ale proti nim se stavějí místní muslimští majitelé půdy, proč také ne, když stavájící systém byl pro ně mnohem ekonomicky výhodnější. Sultán pověřuje řešením problémů na Krétě svého důvěrníka a možno řící i osobního přítele knížete Alexandra Karatheodoriho Pašu, zkušeného diplomata a propagátora Řecko-Turecké spolupráce proti "slovanskému nebezpečí" v Makedonii (jeho prasynovec je slavným matematikem a teoretikem v oblasti termodynamiky). Ale Alexander Karatheodori Paša jako hlavní administrátr ostrova selháva a je otázkou, zda by kdokoliv jiný v této situaci uspěl. Na ostrově vzplane povstání řeckého obyvatelstva v roce 1885, 1888 a 1889. V roce 1894 na ostrov přichází Karatheodori, aby v roce 1896 prozměnu povstali muslimští obyvatelé ostrova. Když na pomoc Řekům na ostrově přicházejí dobrovolníci z Řeckého království , musí dojít k zásahu sultánovy armády a opět konflikt eskaluje. V samotném Řecku se stává obětí útoků řeckých nacionalistů předseda vlády Theodoros Deligiannis a opozice vedená Dimitrios Rallis (1844–1921), požaduje vyslání expedice na ostrov. Král se této akce obává protože si uvědomuje zdrcující převahu nepřítele v pozemních silách, ale podléhá volání ulice a vyšle na ostrov první oddíl komitů, přičemž transport kryje pobřežní bitevní loď Hydra (více zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=83426#83426). Turecké loďstvo na tuto provokaci není schopno adekvátně zakročit vzhledem k stavu vněmž se nachází.
Předseda řecké vlády Theodoros Deligiannis.
Vůdce opozice Dimitrios G. Rallis.
Vyslání expedice na Krétu vede již prakticky ke kenfliktu Řecka s Tureckem. Turecká vláda se však obává že pokud by zahájila rozsáhlejší odvetné operace na pozemní frontě, mohlo by dojít, ke střetnutí s Ruskem a ještě pravděpodobněji s Velkou Británií, která po okupaci Egypta v roce 1884 má velice napjaté vztahy sTureckem. Proto sultán dává rozkaz pouze blokovat námořní cesty na Krétu a vysadit v Chanii výsadek o síle šesti praporů. Tyto síly měli později doplnit jeden pěší pluk s lehkými děly. Jak jsme již psali, sultán se po většinu své dosavdní vlády obával nespokojenosti námořníků a proto jeho flotila s vyjímkou torpédových sil vykonávala všechen trénink pouze na zakotvených lodích.
Posádka torpédové lodi roku 1897. Pouze výcvik posádek torpédových lodí byl na odpovídající úrovni.
Transportní loď Izmir během Řecko-Turecké války roku 1897.
K transportu desantu měly být použity, staré pancéřové fregaty u nichž se předpokládala vyšší odolnost, než u běžných nákladních lodí, které používala sultánova armáda v době míru (pancéřové fragaty byly použity k transportu sil již za Rusko-Turecké války 1877-78). Tato eskadra potom již měla zůstat v bojové pohotovosti a zaujmout pozici na Krétě. Další bitevní eskadra se měla přesunout do Bezické zátoky a odtamtud provádět kontrolu Egejského moře. Tento plán by bylo možno považovat za dobrý, kdyby nebyla osmanská flotila v tak špatném stavu. Především, kdyby výcvik posádek pancéřových fregat dosahoval alespoň té úrovně, jaká byla běžná u posádek torpédových lodí.
Osmanská flotila v Dardanelách během Řecko-Turecké války roku 1897.
Tato fotografie ukazuje část lodí, kterým se podařilo vyplout roku 1897 do boje. V přední řade pozorujeme dva torpédové čluny (zleva doprava) Burhaneddin a Gilyum. Druhá řada je tvořena pancéřovými fregatami třídy Osmaniye. Lodě sou v tomto pořadí Aziziye, Orhaniye a Osmaniye. První dvě lodě již prošli modernizací.
Tyto události probíhaly v období leden až duben 1897. Skutečnost, že se osmanské flotile nepodařilo dopravit na Krétu posily vyprovokala jestřáby v Athénách k dalším akcím, protože dosavadní výsledky jakoby potvrzovaly správnost dosavadního konfrontačního kurzu. Za této situace začali do tureckého vijáletu Janina pronikat velké čety komitů, kteří realizovali "průzkum bojem" a napadali turecké vojsko a četnictvo. Západní mocnosti a carské Rusko zatím vyslaly své loďstvo ke kontrole Egejského moře. Cílem spojenecké flotily, bylo odříznout Krétu a znemožnit její zasobování zbraněmi. Britští, ruští a francouzští velitelé však dovolovali, transport řeckých posil na Krétu a znemožňovali totéž Turkům, za této situace Německo opouští koalici a jeho trojspolkoví spojenci ho následují. Slovy císaře Víléma II "Německo hodilo flétnu na stůl" (no nevím co tím chtěl Wily říct). To znamená výraznou změnu, neboť tím Německo dává najevo, že trojspolek Turecko podpoří diplomaticky v jeho protiakcích. Řeckému vedení to však nedochází a dále eskaluje konflikt a to především v oblati Thesálie. Toto je velmi nerozumné chování, neboť Osmanská říše se svými 38000000 obyvatel a 420000 armádou zústává stále velmi silným nepřítelem pro Řecko s 4500000 obyvatel. Navíc kalkulace počítající s případnou pomocí Srbska a Bulharska jsou liché. Oba státy před nedávnem vedli proti sobě válku a navíc srbský král v té době kalkuluje s možností, že by mohl, za spolupráci s Tureckem v případě konfliktu s Bulharskem získat práva na Novopazarský sandžak. Turecko zde uvažuje o případném znovudobytí Východní Rumeliye v případné válce Srbsko-Bulharské. Turecká vláda navíc poskytuje azil bulharským opozičním kruhům, odpůrcům knížete Ferdinanda Coburského, čímž vlastně bulharského knížete, který má dosti napjaté vztahy s Ruskem vydírá. Navíc má Turecko podepsánu tajnou dohodu o spolupráci s Rumunským královstvím. Oba státy tedy nemají ani ten nejmenší zájem spolupracovat s řeckou vládou. Za těchto okolností vyhlašuje turecká vláda v evropských provinciích impéria mobilizaci.
Ethem Paša vrchní velitel osmanských vojsk v Thesálii pozoruje bitvu u Velestina.
Nejschopnější z řeckých velitelů, Konstantinos Smolenskis.
Stav na počátku války v ozbrojených silách obou zemí je opravdu značný. Pokud turecké námořnictvo spalo a zaostávalo, pak to samé v žádném případě nelez říct o armádě. Turecká pěchota má u jednotek první linie nové pušky na bezdýmný prach druhé generace (Mauser Model 1890 a 1893), jednotky druhé linie maji starší pušky Henry-Martiny -PeeBody a opakovačky Winchester 66 (Yelouboy) a Winchester 73 - Turkish Henry. Dělostřelectvo disponuje vedele starších děl Krupp C73 87 mm a o něco lehčích C73 75 mm i velké množství moderních horských děl C85, C90 a C92/93 ráže 75 mm. Oproti tomu řecká armáda je vyzbrojena pouze jednorané pušky Fusil Gras Modèle 1874 a dělostřelectvo používá dokonce i zcela zastaralá děla Napoleon 1854.
Dobová karikatura politických poměrů.
Tato karikatura ukazuje, malého Řeka, který si může dovolit na vypaseného Turka, pokud má Evropu (Velkou Británii ) za sebou.
První boje Řecko-turecké války 1897.
Řecká armáda složená ze tří divizí se rozloží podél řecko-turecké hranice a to v tomto sledu: dvě divize zaujmou postavení v Thesálii pod vedením koruního prince Konstantina. Jedna divize zaujme pozici v Epeiru, kolem "pevnost" Arta. Řecká armáda v Thesálii má 38,000 mužů, 500 jízdních a 96 děl, armáda v Epiru má 16,000 mužů and 40 děl. Osmanská říše na hranici soustředí 8 pěších a 1 jízdní divizi. Turecko má na Thessalké 92,500 mužů pěchoty, 1,300 jízdních a 186 děl, v Epirusu leží 29,000 mužů and 24 děl. Vrchním velitelem je zde Ethem Paša. Když 18. dubna 1897 vyhlasí Asim Bey přerušení diplomatického styku, zuří již v Tyrnavosu boje. K oficiálnímu vyhlášení valky dojde až později, když sultán vyhlasí Řecku válku pro "podporu banditů a narušování přátelských vztahů sousedních zemí". Když řecký generální štáb nařídí ústup od Tyrnavosu, tak zavládne v řecké armádě i civilním obyvatelstvu panika a všichni bezhlavě prchají z okolí města už 27. dubna obsazuje Ethem Paša město Larissa a záhy je celá Thesálie v Tureckých rukou (Pro filatelisty bude jistě zajímavé, že turecká okupační správa vydává speciální poštovní známku pro obsazená území, tzv. thesalská okupační známka, která se dochovala jen v minimálním množství).
Bitva u Velestina 1897. Nástup Zuávů na zteč. Obraz je od sultánova dvorního malíře Zonara.
Bitva u Velestina 1897. Řecký vlastenecký plakát.
Řecká armáda se následně reorganizuje a zaujímá obrané postavení u Velestina, v oblasti Farssala. Velitelem obrany je Konstantinos Smolenskis. Zde se podáří zpozdit turecký postup po dobu tří dnů 27-30 dubna. Po určité přestávce v bojích způsobených diplomatickým jednáním obnovují turecká vojska ofenzívu na celé frontě. Dne 5.května padla Farsala a Konstantinos Smolenskis je nucen opustit znovu obsazenou Velestinu a ustupuje na Domokos. Volos je tureckým vojskem obsazen 8.května. Řecká armáda zaujme poslední obranou pozici, před Athénami na slavném bojišti v Thermopylském průsmyku. Osmané zde mají 70.000 vojáků a Řekové 40.000. Řecko však dobře využilo čas a tři týdny zde bylo intenzivně budováno obrané postavení. Turecké vrchní velení chce rozhodnout problém co nejdříve a bez řádné přípravy zahají útok na pozice, který stroskotá. Zatímco Turecký generákní štánb je přesvědčen, že po reorganizaci prolomí řeckou obranu a obsadí Athény, řecké politické kruhy hledájí cestu z dobrodružné války. Ruský car slibuje Turecké vládě revizi hranic a vyplacení odškodného řeckem pokud ryxhle začne jednat o míru, v opačném případě však nevylučuje vstup do války po boku Řecka. Za této situace i Britové, kteří především podpořili tuto dobrodružnou akci podporují mírové řešení. 20. září byla podepsána mírová smlouva v Istanbulu. Turecko dosáhlo připojení několika městeček v Thesálii a řecko bylo donuceno platit reparace. V Řecku tato porážka způsobila státní bankrot. Kréta se stáva autonomní provincií.
Uniformy důstojníků
Jaký dopad měla tato válka na další vývoj osmanského válečného loďstva? Žalostný neúspěch námořnictva vedl k vypracování mnoha memorand vládě upozorňujících na nezbytnost reforem. Bylo rozhodnuto o modernizaci válečené flotily a změně výcviku. Admirál Hassan Paša navrhl výstavbu šesti bitevních lodí o výtlaku 10.000 tun a čtyř pancéřových křižníků. Tuto eskadru mělo doplňovat 12 torpédoborců a 24 velkých torpédových člunů. Jak už to s takovými projekty býva oběvil se brzy jeden zásadní problém, peníze. Na takový rozvoj válečného námořníctva prostě Turecko nebylo dost bohaté. Změnění plán rozvoje už hovořil pouze o dvou bitevních lodí o výtlaku 10.000 tun a čtyřech chráněnýchých křižnících. Ani na tento projekt nakonec nezbyly žádné peníze, tak se osmanská flotila rozrostla pouze o dva chráněné křižníky Mecidiye a Hamidiye a dva torpédové křižníčky Berki Satvet a Peyki Sevket. Ani v případě menších plavidel jako torpédoborců a torpédových člunů se plán nepodařilo splnit. Nakonec se moc nezměnilo ani na výcviku námořníků, lodě sice vyplovaly na cvičné plaavby mnohem častěji, zato střelba se nadále zanedbávala, což se projevý ve vší nahotě za 1. Balkánské války.
Uniformy námořníků
