Vládnoucí systémy ve státech Evropy v roce 1937.
Ještě stále pokračujeme v dokončení oblasti 3) československo-sovětská smlouva 1935 až 1938, abychom plynule později přešli do oblasti 4) Cesta k Mnichovské dohodě – zradě, kde celý V. díl dokončíme.
V době, kdy drama čs.-německé krize vrcholí (konec září 1938), po čs. odmítnutí Hitlerova Godesbergského memoranda, prakticky ustrnou kontakty se SSSR. Velvyslanec SSSR v Praze Alexandrovskij, podle všech známek dostal z Moskvy pokyn, aby se sovětští diplomaté a vojenští zástupci, kteří v Československu působili, pokud možno vyhýbali všem kontaktům s čs. představiteli vlády a vedení státu.
V této době jako sprcha působí prohlášení zástupce sovětského generálního sekretáře u Společnosti národů, který k delegátům členských států SN hovoří o SSSR v tom smyslu, že Rudá armáda není na tak rozsáhlý válečný konflikt připravena. Že Rudá armáda není schopna sama, bez spoluúčasti armády francouzské, reagovat na případnou žádost SN o vojenský zásah proti Německu. Toto prohlášení je dokumentačně doloženo a má oficiální charakter. Prohlášení naprosto znehodnocuje všechna pozdější tvrzení čs. a sovětských historiků, kteří až do roku 1989 dogmaticky prosazovali verzi o bezvýhradné ochotě SSSR jít Československu na pomoc, a to i v případě, že se Francie nezapojí.
Teprve 29. září 1938 dopoledne, tedy den před přijetím mnichovského diktátu, telegrafuje čs. vyslanec v Moskvě Fierlinger výsledky konzultace s Poťomkinem. Telegrafem sděluje, že SSSR váhal a váhá jít do války s Německem bez Francie, a to z obav, aby z případné jednostranné sovětské pomoci nevznikla ještě větší komplikace, než v případě sovětské pomoci republikánskému Španělsku. Zároveň se v telegrafu přiznává, že případné čs. odvolání k SN v Ženevě je v Moskvě posuzováno jen jako teoretické a okrajové (viz. Z. Fierlinger, Ve službách ČSR a časopis Historie a vojenství, 1968, str. 242.).
Prezident Beneš si udělal podrobný rozbor sovětských možností a s ohledem na aspekty mezinárodní politiky se už ani zřejmě neobracel na sovětského velvyslance v Praze s dotazem, zda by SSSR poskytl pomoc v každém případě – tedy i po zradě Francie.
Časně ráno 30. září 1938, tedy v kritických hodinách ČSR, ještě před zahájením závěrečného jednání čs. vlády o mnichovském diktátu, se prezident Beneš tísněn osudovým rozhodnutím, obrací na velvyslance Alexandrovského se žádostí o urychlené zprostředkování stanoviska sovětské vlády ke krizi, která vyplynula z předání ultimativního mnichovského diktátu. Je to doba kdy se čs. vláda musí sama rozhodnout, zda se mu má podřídit, nebo má armádě vydat rozkaz k zoufalému odporu na hranicích.
Beneš o vyjádření žádal zástupce sovětského lidového komisariátu Poťomkina maximálně do 06,00 až 07,00 pražského času.
Bohužel odpovědi na svůj dotaz se nedočkal…
Poválečná tvrzení, jejíž tendenčnost nelze jistě vyloučit říkají, že Alexandrovskij obdržel Benešův dotaz až v 9,30. Do Moskvy jej předal v 11,45. Ale již ve 12 hodin je Alexandrovskému oznámeno, že Beneš na sovětské odpovědi netrvá.
Podle některých jiných pramenů došel Benešův dotaz do Moskvy až v 17,00 Moskevského času a v 17,45 došel od Alexandrovského z Prahy další telegram sdělující, že Beneš bere svůj dotaz zpět a že čs. vláda přijala mnichovský diktát…
Všechny tyto zřejmé časové rozpory pramení jen zčásti z jiného časového pásma v Praze a Moskvě, ale i tak je jisté, že se sovětská strana, pro údajné potíže s šifrováním konkrétní odpovědi vyhýbala.
Svědčí o tom i to, že jakmile padlo v Praze osudové rozhodnutí o přijetí mnichovského diktátu, kupodivu telegraf opět bezchybně funguje.
Je pak zajímavé, že po přijetí druhého telegramu z Prahy převzal Alexandrovskij z Moskvy naléhavý dotaz, v kolik hodin předal Beneš svoje otázky a zda se při odůvodňování přijetí mnichovského diktátu neodvolával na to, že v požadovaném čase nedostal z Moskvy odpověď. Alexandrovskij z Prahy obratem odpovídá, že čs. vláda se o sovětském odmlčení a o absenci odpovědi na Benešův dotaz nezmiňovala. Zároveň sovětské velvyslanectví dodává, že někteří čs. představitelé přičítají čs. tragédii německé propagandě, které se podařilo přesvědčit Chamberlaina a Daladiera, že největším nebezpečím pro světový mír je poskytnutí sovětské pomoci Československu.
Jestliže tedy přijala čs. vláda mnichovský diktát kolem 17,00 pražského času, nemůže být její rozhodnutí diktát přijmout doručeno do Moskvy v 17,45 tamního času.
Vše vyvolává vážné pochyby, kdy vlastně tato jednání proběhla, jaký měla průběh a jaký účel sledovala.
Nelze vyloučit, že k nim ani nedošlo, neboť tvrzení o jejich uskutečnění se objeví až v roce 1959.
V dobových čs. historických pramenech o navazování kontaktů s Moskvou (29. a 30. září 1938) nenajdeme ani čárku. O takových jednáních nemluví ani Beneš, ani paměti jiných čs. aktérů. Lze předpokládat, že jde o poválečný falzifikát, který byl vykonstruován k vyplnění časových prodlev, který se pokouší dokazovat, že čs. prezident nabízenou sovětskou pomoc nevyužil a raději kapituloval.
Nutno tady říci také doložené věci. Tou je, že se nezávisle na čs. vládě pokouší i generální štáb čs. armády, který v době mobilizace sídlil na zámku Račice u Vyškova, navázat přímý radiový styk s Rudou armádou. Na přímý rozkaz arm. gen. L. Krejčího se po několik hodin vysílá na různých frekvencích přímý dotaz, zda sovětské jednotky přispěchají bojující čs. armádě na pomoc.
Radiotelegrafisté AČSR výslovně zdůrazňují, že konkrétní sovětská odpověď bude mít zásadní vliv na rozhodnutí čs. velení zda kapitulovat, nebo bojovat. Sovětská strana stále neodpovídá, a tak se obrací hlavní velitel čs. armády arm. gen. Krejčí s radiodepešemi přímo na velitelství Rudé armády a na náčelníka jejího hlavního štábu Šapošnikova, ale ani tady se nikdo neozval (viz. časopis Historie a vojenství, 1968, str. 242 a jiné).
Stejně marnou a podobnou akci podnikne na naléhavý rozkaz HVOA i velitelství čs. letectva (dle sdělení pracovníka operačního oddělení HVOA plk. gšt. J. Fetky z roku 1971 i radiotelegrafisty por. v zál. Vladimíra Simanova, příslušníka ústředny HVOA v Račicích). Dne 27. září 1938 konzultuje div. gen. ing. J. Fajfr otázku sovětské letecké pomoci. Fajfrovi se dostane neurčité odpovědi, aby se obrátil přímo na Moskvu. Prezident Beneš požádal SSSR o okamžité vyslání sovětských leteckých jednotek na čs.letiště Spišská Nová Ves, Tri Duby u Zvolena a Užhorod, která budou již od ranních hodin připravena přijímat sovětské letouny. Tato žádost byla okamžitě telegrafována do Moskvy vyslanci Fierlingerovi a ten už 28. září 1938 v 9,45 sděluje do Prahy, že čs. žádost o leteckou pomoc předložil sovětské vládě a doufá v její příznivé vyřízení.
Žádná odpověď ze SSSR nepřišla. Nepřiletěl jediný letoun!!!
K souběžné akci se rozhodlo i velitelství čs. letectva.
Velitelství čs.letectva se pokusilo využít přítomnosti několika sovětských důstojníků, o nichž se předpokládalo, že byli do ČSR vysláni, aby zajišťovali přílet sovětských letadel. K své činnosti tito sovětští letečtí důstojníci dostali všechny potřebné podklady. Až do prvního dne čs. mobilizace (z 23. na 24. září 1938) využívali vlastní radiostanice k velice řídké šifrované korespondenci se sovětskými letišti na západní Ukrajině. V průběhu čs. mobilizace se náhle veškerý radiový kontakt se sovětskou stranou přeruší. Sovětští letečtí důstojníci žádost div. gen. ing. Fajfra sice přijmou a údajně i chtějí odeslat, ale spojení nejsou schopni navázat.
Za mobilizace se sice několik sovětských vyšších leteckých důstojníků přesune na letiště Spišská Nová Ves, ale nějakou efektivní činnost nevyvíjejí a ještě před kritickými hodinami mnichovského diktátu odletí do SSSR. Jasně tím dají najevo, že AČSR nemůže se žádnou sovětskou leteckou pomocí počítat.
Je rozhodnuto… !!!
Tady je typické, že tyto naléhavé výzvy samotné čs. armády a letectva, tyto prokázané naléhavé výzvy, na které sovětská strana neodpovídá, marxistická historiografie nikdy neuváděla. To přesto, že tyto radiogramy jsou dokumentačně doloženy.
Totiž absence jakékoliv sovětské reakce jasně dokazuje, že SSSR vůbec neměl v úmyslu angažovat se ve válce s Německem bez Francie.
Je to totiž důkaz, že všechna komunistická tvrzení o nezištné sovětské pomoci za všech okolností jsou jen výmyslem, který byl vykonstruován pro účely propagandy…
Nyní bych opět citoval pana Miloslava Johna ze strany 294 a dále:
„Doposud známé dokumenty nenasvědčují, že SSSR byl v září 1938 připraven pomoci Československu bez jakýchkoli podmínek. Zastávají-li někteří historici dodnes jiný názor a jsou přesvědčeni o ochotě SSSR nezištně poskytnout vojenskou pomoc, měli by svá tvrzení doložit skutečně věrohodnými dokumenty a ne ‚vědecky dokazovat‘, že ‚jediný SSSR zůstal Československu do poslední chvíle věrný a že jen zrada reakční čs. buržoazie včetně prezidenta Beneše znemožnila připraveným silám Rudé armády dosáhnout jistého vítězství‘. Taková tvrzení by měla být dokázána jinak než pochybnými, po válce ‚objevenými‘ materiály (viz. F. Lukeš, Poznámky k čs.-sovětským vztahům v září 1938, ČSČH, 16, 1968, č. 5, str. 703 až 731.). Tato ‚vědecká díla‘ vesměs sestávají z nepřesvědčivých dílčích citátů, vytržených ze souvislosti a zařazených do kontextu bez odkazů na věrohodné podklady, a z překroucených polopravd, domněnek a naivních hypotéz, příliš okatě poplatných stanovené politické linii.
Charakteristické je, že v těchto ‚vědecky‘ zpracovaných souborech chybí nejen jakékoli přesnější údaje o tom, jak by Rudá armáda svou pomoc uskutečnila, ale i všechny další skutečnosti, které by mohly prosazované dogma zpochybnit, či vyvrátit. Samozřejmě se neuvádí známý fakt, že SSSR ve všech případech zásadně podmiňoval svůj zásah ve prospěch Československa předchozím vstupem Francie do války proti Německu, a to i koncem září 1938, kdy už bylo jasné, že Francie od svého závazku vůči Československu odstupuje (viz. L. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a Moskvou. Washington 1966, str. 133 až 135).
O samostatné pomoci Rudé armády se vlastně nikdy nejednalo.
Propagandisticky zaměřená vyjádření některých sovětských představitelů v tom smyslu, že by SSSR mohl přijít na pomoc jen na základě usnesení SN, či dokonce jen po čs. stížnosti na německou agresi mohla být pronesena jen proto, že za dané mezinárodní situace nemělo takové řešení ani nejmenší naději na realizaci. Ostatně šlo jen o neurčité přísliby a sama sovětská vláda o takovém řešení vůbec neuvažovala.
V roce 1990 předali Rusové čs. ministerstvu zahraničí složku obsahující údajně všechny dobové dokumenty vztahující s k historii čs.-sovětské spojenecké smlouvy a k problematice Mnichovské smlouvy. Už při prvém seznámení s předanými dokumenty vyslovili mnozí čs. marxismem nezatížení historici názor, že předaná složka obsahuje pouze torzo z původních dokumentů. Nápadná je například absence šifrovaných depeší z kritických zářijových dnů (Seznam předaných materiálů publikovala se stručným komentářem Milada Polišenská v časopise Mezinárodní politika, č. 4, 1990).
Spolu s ostatními dokumenty jsou dokladem toho, že SSSR nikdy neměl v úmyslu jít do války s Německem bez západních mocností. Sovětští diplomaté sice při jednání se svými francouzskými, britskými a čs. kolegy neustále vyzývali k soudržnosti a nesmiřitelnosti a nepřestávali zdůrazňovat, že SSSR je plně připraven dostát svým spojeneckým závazkům a zapojit se do války proti Německu, ale vyhýbali se přinejmenším odpovědím na dotazy, jak SSSR svou pomoc uskuteční. Diplomatické řešení otázek případného průchodu Polskem nebo Rumunskem ponechávali plně na Francii. Několikráte požadovali společná jednání generálních štábů, ač jim muselo být jasné, že pro západní mocnosti nepřicházejí jednání o koridorech za dané mezinárodní situace v úvahu a že podklady, které bude SSSR ochoten k nim poskytnout, budou patřit spíše do sféry propagandy. Pro licoměrný sovětský postoj je typické, že právě po prvých náznacích francouzských snah o zrušení spojeneckých povinností vůči Československu sovětští představitelé tím více prohlašovali, že SSSR své spojenecké závazky v plném rozsahu splní (viz. E. Eubank, Munich, Oklahoma UP 1963 aj.).“
