Celý sled událostí kolem poslední plavby těžkého křižníku Indianopolis začal brzy ráno 15.7.1945 v San Francisku, kdy si velitel lodě námořní kapitán Charles McVay na velitelství námořní oblasti vyzvedl od kontraadmirála Williama Purnela nové rozkazy. Bylo mu nařízeno naložit zásilku s utajovaným materiálem a tento náklad dopravit nejvyšší rychlostí na Tinian. Volba padla na Indianopolis, vlajkovou loď admirála Spruance, hlavně díky tomu, že po opravách poškození způsobených kamikaze právě absolovoval zkušební plavby a měl se vracet do oblasti Filipín. Byla to tedy jen menší zajížďka.
McVay se vrátil na svou loď kotvící v Mare Island a odplul na základnu Hunters Point v Sanfranciském zálivu. Kolem 4.00 16.7. přijely k lodi dva nákladní automobily a na křižník byla přeložena velká dřevěná bedna a malý kovový válec. Bedna byla umístěna v lodním skladišti a válec v kajutě kde byli ubytováni dva důstojníci mající náklad na starosti.Zároveň se u kapitána ohlásila četa námořní pěchoty pověřená nepřetržitým hlídáním. Dokumenty které jejich velitel předal McVayovi byly dost zvláštní. K nákladu se nesměl nikdo přiblížit, ostraha měla právo použít bez výstrahy proti komukoliv zbraně a v případě potopení lodě měl náklad absolutní přednost při záchraně i za cenu lidských životů. V 8.00 křižník odrazil od nábřeží a nabral kurz k Marianskému souostroví.
Celou cestu do Pearl Harboru kde byla naplánována zastávka zvládl v rekordním čase 74 hodin 30 minut. Indianopolis okamžitě zamířil do doku 1010 a nikdo nesměl opustit jeho palubu, ani nemocní nebo zranění. Bylo vyloženo jen několik osob které vezl jako pasažéry. V nejvyšší rychlosti byly naloženy nové potraviny a doplněno palivo a po necelých deseti hodinách na Havaji vyplouval křižník zase na moře.
Tinian se objevil na horizontu 26.7 ráno a za pár hodin loď zakotvila v maličkém ostrovním přístavu. Náklad byl opatrně přeložen na výsadkové plavidlo a posádka si oddechla. McVay obdržel nové rozkazy podle nichž měl po krátké zastávce na Guamu odplout k Leyte na desetidenní výcvik a pak se hlásit u viceadmirála Jesse Oldendorfa u Okinawy.
Ještě večer tedy zvedl Indianopolis kotvy a další den ráno zakotvil v přístavu Apra na Guamu.
Zde kapitán potkal admirála Spruance a i přesto, že ho mohl naložit a vyplout s ním přímo k Okinawě bylo mu na velitelství přístavu nařízeno okamžitě odplout k Leyte. Zároveň však nebyl upozorněn, že na jeho předpokládané trase se vyskytuje skupina japonských ponorek. Přitom velitelství přístavu tyto informace mělo, od 22. července bylo na trase na Leyte zpozorováno několik ponorek a před několika dny byl v oblasti potopen torpédoborec Underhill. Zamítnut byl i jeho požadavek na doprovod torpédoborcem (kapitán ho chtěl při výcviku použít na simulaci protivníka), přesto že na Guamu se jich několik připravovalo také na cestu na Leyte. Byl mu potvrzen termín odplutí 28.7.1945 v 9.00, doporučena ekonomická rychlost max. 16 uzlů a datum připlutí na Leyte bylo stanoveno na 31.7. před polednem. Podle všech předpokladů mělo jít tedy o běžnou plavbu doplněnou výcvikem posádky. Nic nenasvědčovalo tomu, že přístav Apra je poslední základnou kde Indianopolis vidí.
Ráno 28.7 tedy křižník opustil základnu a vydal se na svou poslední cestu. Podle předpisů po jeho odplutí odeslalo velení přístavu depeši o křižníku na Nimitzovo velitelství v Pearl Harboru, admirálu Spruancemu, viceadmirálu Oldendorfovi, veliteli námořní oblasti Mariany viceadmirálu Murayovi, veliteli námořní oblasti Filipíny komodoru Gilletovi a několika dalším vysokým důstojníkům.
Shodou okolností, právě v den kdy Indianopolis opouštěl San Francisko vyplulo z japonské základny v Kure jiné plavidlo které mělo za dva týdny zkřížit těžkému křižníku cestu. Na poslední bojovou plavbu se vydala ponorka I-58. Na jejím můstku stál zkušený šestatřicetiletý důstojník, fregatní kapitán Močicura Hašimoto. Po několika hodinách se musel kvůli poruše periskopu vráti zpět a na moře vyplul znovu 18.7. večer. 27. července se ponorka dostala do oblasti jíž procházely námořní komunikace spojující Okinawu a Guam.Hned další den narazila na velký tanker. Vyslala proti němu dva kaiteny ale kvůli dešti nebylo možné ověřit zásah, posádka zaregistrovala jen dva silné výbuchy v dálce. Po tomto hubeném výsledku ponorka odplula na spojnici Leyte-Guam.
O půlnoci z 29. na 30.7. nastoupila na palubě Indianopolisu do služby nová směna. Dozorčí důstojník Moore zkontroloval hlídky a loď směřovala kurzem 262° přímo k Leyte. Nízká oblačnost omezovala viditelnost a foukal vítr o rychlosti asi 30 km/h. Kvůli vedru byly otevřeny všechny dveře a průlezy, část posádky spala přímo na palubě. 15 minut po půlnoci idyla zmizela. Lodí otřásly dva obrovské výbuchy.
O necelé dvě hodiny dříve na palubě I-58 vstal kapitán Hašimoto, pomodlil se u lodního oltáře a ve 23.00 se dostavil na velitelské stanoviště ponorky. Nařídil její vynoření a vystoupil na můstek. O pouhých pár vteřin později zpozoroval jeho navigátor, poručík Tanaka velkou loď ve vzdálenosti asi 10000 metrů. Byla to náhoda, protože právě v té chvíli se na noční obloze, pouze na pár minut, objevil měsíc a osvítil Indianopolis. Hašimoto nařídil okamžité ponoření a nařídil připravit torpéda a vyhlásil pohotovost posádkám Kaitenů. Podle periskopového sledování odhadl plavidlo na bitevní loď.
Indianopolis mířil přímo k ponořené ponorce a japonský kapitán rozhodl, že použije jen klasická torpéda. Čekal na to až se cíl přiblíží na 1500 metrů a pak dal rozkaz k palbě. Od zjištění cíle uplynulo 39 minut a ke křižníku mířilo šest ocelových válců naplněných trhavinou.
Po asi minutě a čtvrt se ozval výbuch. Torpédo zasáhlo křižník na úrovni dělové věže A. Po několika vteřinách roztrhl druhý zásah pancíř jen pár metrů dál směrem k zádi v oblasti můstku. Boky přídě byly roztrhány, byla zaplavena přední kotelna a okamžitě vypadl proud. Do trupu se valily tisíce tun vody a již pět minut po zásahu měl Indianopolis 12° náklon. O další dvě minuty později to bylo 18° a kapitán nařídil opuštění lodi. Vzhledem k náklonu se nepodařilo spustit čluny, do vody byly naházeny jen záchranné vory a pár korkových sítí. Pak se Indianopolis položil na pravobok a pouhých 12 minut po prvním zásahu zmizel pod hladinou. Spolu s ním zmizelo v hlubinách asi 400 mužů jeho posádky.
Jedna z největších tragédií námořní války právě začínala. Radistům se sice podařilo odeslat nouzové volání o pomoc, nikdo na něj však nereagoval i když podle pozdější zprávy ho minimálně čtyři lodě zachytily. Situace zašla tak daleko, že 31.7. zapsal důstojník na námořní základně Leyte do deníku, že křižník v pořádku dorazil. Protože nereagoval na pozdější pokusy o komunikaci velení usoudilo, že má problémy s radiostanicí. V té době již ležel křižník více než třicet hodin na dně.
Mezitím však asi 300 mil od nejbližší pevniny téměř 800 námořníků bojovalo o své životy. Měli jen pár vorů a sítí, skoro žádné potraviny a žádnou vodu. Po první noci jich bylo asi o 50 až 100 míň. Umírali na následky těžkých zranění a popálenin. K trosečníkům kteří se rozdělili na dvě velké skupiny vzdálené od sebe kilometr se začali stahovat žraloci.
Teprve 2.8. dopoledne pilot hlídkového letounu objevil ropnou skvrnu na moři. Sestoupil níž a všiml si několika stovek mužů ve vodě. Shodil jim všechny záchranné prostředky co měl na palubě a na základě jeho hlášení byly vyslány lodě které dorazily na místo příští den ráno. Ještě v té době nikdo nevěděl ke které lodi trosečníci patří. Nad oblastí začalo přelétat několik bombardérů B-17 s pumovnicemi naplněnými záchrannými vestami, nafukovacími i klasickými čluny (shazovali je na padácích) a krabicemi s potravinami. Dvě Cataliny dokonce přistály mezi trosečníky a piloti do nich nakládali nejvíce zubožené muže. Později byly obě tak poškozeny, že jejich start byl nemožný a proto byly potopeny, časem byla vypracována žaloba proti pilotům, že vlastní nedbalostí zapříčinili jejich ztrátu (obvinění bylo zamítnuto a nic se nevyšetřovalo). Připluly také torpédoborce z Ulithi a Taclobanu a v rojnici pročesávaly mořskou hladinu. Vylovení námořníci byli okamžitě umyti, oblečeni do suchých oděvů a dopraveni na ošetřovny plavidel. Do pátečního odpoledne (3.8.) byli za spolupráce letectva nalezeni všichni kteří přežili, pouhých 316 z 1200 mužů posádky Indianopolisu.
Tím však celý případ neskončil, čtyři důstojníci na Leyte dostali písemnou důtku jež však byla po odvolání zrušena. Námořní kapitán McVay však byl shledán vinným ze ztráty své lodě a byl mu zmražen služební postup. Před vyšetřovací komisí vypovídal i fregatní kapitán Hašimoto a mnoho amerických ponorkových velitelů (všichni se snažili kapitánu Indianopolisu pomoci ale neúspěšně).
McVay odešel 30.6.1949 na vlastní žádost do civilu. Trest mu byl sice prominut ale jeho kariéra skončila. Živil se jako pojišťovací agent a 6.11.1968 se zastřelil na zahradě svého domu.
V roce 1996 se o celý případ začal zajímat tehdy 11 letý !! Hunter Scott z Floridy. Jím vedená skupina přesvědčila senátora za New Hampshire a člena Sněmovny reprezentantů za Floridu. Ti spustili kampaň za rehabilitaci Charlese McVaye a 13.7.2001 byly v osobní složce již 33 let mrtvého kapitána provedeny změny které jej zbavily jakékoliv viny za ztrátu lodi a smrt stovek svých podřízených.
Před vyplutím ze San Franciska
Před vyplutím ze San Franciska
