Zleva – Chamberlain, Bonnet a Daladier.
V oblasti 4) Cesta k Mnichovské dohodě (zradě) dílu V. nám zbývá probrat události, které se staly v některých státech Evropy, ve zpravodajské, diplomatické a politické činnosti v měsících od začátku 1938 až do září tohoto roku.
Ještě na začátku roku 1938 se jeví francouzská snaha pomoci napadenému Československu jako reálná. Ale již počátkem roku 1938, když vyhodnocuje francouzský generální štáb celkovou strategickou situaci, zjišťuje, že z časových důvodů nemůže francouzská armáda pomoci ČSR nijak efektivně. Francouzský generální štáb zjišťuje, že by jeho armáda obsazení Československa nezabránila.
Na popud francouzského genštábu svolává premiér Francie, kterým byl L. Blum na 15. března 1938 tzv. „Stálý výbor národní obrany“ Francie.
Na probíhajícím jednání se hovoří o možnostech přímé a účinné pomoci Československu.
Ministr národní obrany Francie, kterým je v této vládě Daladier zdůrazní, že přímou vojenskou pomoc by měla poskytnout Rudá armáda, ale současná situace, kdy ani Polsko, ani Rumunsko nesouhlasí s průchodem sovětských jednotek svým územím, je její zapojení málo pravděpodobné. Daladier přitom ještě dodá, že za této situace může Francie při útoku na ČSR jen mobilizovat a vypovědět Německu válku, dále že Francie bude na svých hranicích s Německem vázat jen druhořadé a slabé jednotky, ale rychlé porážce AČSR nezabrání. Náčelník genštábu generál Gamelin upozornil, že rozvinutí francouzské ofenzívy pozdrží německá opevnění, i když jsou dosud velmi slabá a neúplná a pak dodal, že za ještě větší překážku považuje destrukce mostů a jiná ženijní opatření Německa. Předseda vlády Leon Blum jim na to odpověděl, že situaci za tak kritickou nepovažuje. Leon Blum nepochyboval, že bude-li Německo přesvědčeno, že mu Francie okamžitě vypoví válku, pak jen toto vědomí odradí nacistické Německo od útočné akce a dokonce šel tak daleko, že řekl, že vůbec Německo to odradí od války. Na konci porady pak Blum vyjádřil pevné přesvědčení, že vypoví-li Francie válku, přidá se k ní i SSSR. Ministerský předseda Francie Blum pak ještě doporučil, aby se znovu přes Velkou Británii jednalo s Belgií o povolení průchodu francouzských jednotek v Porúří a aby byl vyvinut tlak (diplomatický) na Rumunsko. Bukurešť má být donucena k souhlasu s průchodem Rudé armády přesně vymezenými a francouzskou vládou garantovanými koridory. Tedy tato porada vyzněla pro ČSR nadějně.
Jenomže!!!
Všechny tyto Blumovy návrhy na poskytnutí účinné pomoci napadenému Československu byly nereálné. Prostě nešly splnit!!!
Na této poradě se také vyjádřil francouzský vyslanec v Rumunsku Tierry, který řekl, že dojde-li k německému útoku na ČSR vyhlásí rumunská vláda v prvé fázi války neutralitu a operace na pomoc Československu lze očekávat jen v tom případě, že se pohne Maďarsko. Při tom všem bude záležet na postoji Francie. Vyslanec ve Francii zdůraznil, že rumunská vláda značně podléhá polskému vlivu a akce rumunské armády budou zaměřeny jen proti Maďarsku a nelze s nimi počítat proti Německu. Tranzit Rudé armády je přímo závislý na sovětském uznání připojení Besarábie k Rumunsku.
Francouzský velvyslanec v Moskvě R. Couloundre upozorní na poradě, že splnění spojeneckých povinností SSSR je podmíněno válečným vystoupením Francie a zatím se neobjevily žádné náznaky (v březnu 1938), že by se Sověti chtěli svému závazku vyhnout. Dodal, že SSSR dál důsledně požaduje zajištění průchodu nejen Rumunskem, ale i Polskem a dokonce i Baltskými státy. Pokud prý se Sovětům nevyhoví, získá SSSR důvod válce se vyhnout. Zbývá tedy Rumunsko, ale ani to není jisté.
Couloundre navrhl takový nesmysl, že by si Československo samo mělo oficiálně požádat sovětskou vládu o potvrzení sovětského spojeneckého závazku a zároveň by si mělo vyjednat záruky pro Rumunsko, že Sověti uznají připojení Besarábie k Rumunsku. Je jasné, že zvláště to vyjednání záruk pro Rumunsko nepřísluší ČSR, ale Francii, v podstatě obě dvě otázky jsou absurdní a přísluší Francii.
Na závěr tohoto březnového jednání roku 1938 sestavil ministr zahraničí Paul-Boncour zvláštní elaborát, kde shrnul výsledky porady. Součástí elaborátu byla řada otázek, které musí jednotlivé složky francouzského ministerstva vyjasnit.
Jednu z těch otázek si má skutečně vyjasnit čs. vláda sama v Moskvě. ČSR si má ověřit v Moskvě, v jakém rozsahu a časovém sledu může být sovětská pomoc poskytnuta. ČSR má v Moskvě zdůraznit, že naděje na příznivé rumunské stanovisko v otázce tranzitu je podmíněna sovětským uznáním připojení Besarábie k Rumunsku. Vše má být v SSSR doprovázeno rozsáhlou nabídkou produktů francouzských a čs. zbrojovek a obchodními dohodami o výhodných dodávkách průmyslových zařízení a některých surovin (DDF, 2, IX., č. 112, Note du Département, 5. 4. 1938 a AFMZV-kabinet 1938, č. 1550, 1-48, Krofta 10. 4. 1938).
Tyto další otázky z porady, se pak jako obecná formulace objeví v pokynech ministra zahraničí Boncoura ve formě sdělení a jsou rozesílána všem francouzským diplomatům v zahraničí od 5. dubna 1938. Sdělení doprovází dosti povrchní potvrzení věrnosti Francie svému spojeneckému závazku vůči ČSR.
Tady je zajímavé, že čs. vyslanec v Paříži Osuský tomuto sdělení nepřikládal zvláštní význam a do Prahy hlásil, že Paul-Boncour se dosud neodhodlal k pevnému a jednoznačně vyjádřenému stanovisku (AFMZV-TD 1938, č. 119, Osuský z Paříže, 5. 4. 1938.).
Ještě před těmito poradami, inspirovanými francouzským ministerstvem zahraničí, probíhá v Londýně, ve dnech 8. a 11. března 1938 několik schůzek britských opozičních politiků v čele s W. Churchillem, na kterých je kritizována zaslepená politika Chamberlainovy vlády. Program opozičních politiků Velké Británie nastíní obnovení „Velké aliance“ států západní, střední a východní Evropy, který by se postavil nacistickému Německu. W. Churchill tam naléhavě žádá, aby se okamžitě jednalo o vojenské kooperaci proti Německu, která by se aktivovala při jeho útoku na Československo. W. Churchill a opozice dál říká, že zcela nesmlouvavý postoj sice může Německo odvrátit od úmyslu rozpoutat válku, což se ale nepovažuje za výhodné, protože kdyby válka s Německem propukla ještě v roce 1938, byla by větší naděje ji vyhrát. Odklad německého útoku o rok by sotva narušil německou vnitřní jednotu a jen by prospěl dalšímu prudkému posílení Wehrmachtu, takže válečné střetnutí s Německem v roce 1939 by při úpadku francouzsko-britského zbrojení nemuselo dobře dopadnout. Churchill dokazoval, že vítězství v roce 1940 je nemožné (jak prorocké).
Bohužel opozice Velké Británie neměla v roce 1938 takovou váhu, aby dokázala změnit Chamberlainovu politiku.
Ani ne měsíc od porady padne dne 10. dubna 1938 francouzská vláda Leona Bluma.
Novým ministerským předsedou Francie je jmenován její dosavadní ministr národní obrany Eduard Daladier a ministrem zahraničí G. Bonnet.
Tato nová francouzská vláda sice ihned ujistí čs. vyslance Osuského, že vůči ČSR bude pokračovat ve své dosavadní politice (AFMZV-TD 1938, č. 342, Osuský z Paříže 12. 4. 1938 a DHMD, č. 44, Osuského zpráva z 19. 4. 1938.), ale z dobře informovaných kruhů přijdou informace, že se nová vláda odklání od konkrétních prohlášení vlády předešlé, které vytýká i přílišnou rozhodnost v otázkách, které zavazují Francii.
Tady je snad ještě taková malá zajímavost, že se této nové vládě Francie také prorokuje, že u vlády dlouho nevydrží (AFMZV-TD 1938, č. 328, Osuský z Paříže 8. 4. 1938.). faktem však je, že Daladierově vládě se v parlamentu Francie dostane rozsáhlé podpory a dostane potvrzeny určité plné moci ve finanční politice.
Nová vláda Francie ohlásí sice kontinuitu dosavadní zahraniční politiky, ale už v následujících měsících je vidět stále větší příklon k postojům britské vlády.
V ČSR vzbudí Daladierova vláda ohromné naděje. Čs. vyslanec v Paříži je přednostně pozván k audienci u ministra zahraničí Francie. Tady je mu sděleno, že Boncourův odchod nic nemění na francouzsko-čs. vztahu.
Hned další den, tedy 11. dubna 1938, po nástupu Daladierovy vlády ujišťuje čs. prezidenta Beneše o kontinuitě dosavadní zahraniční politiky francouzský vyslanec v Praze De Lacroix, který byl k tomu přímo zmocněn prohlášením nového ministra zahraničí Francie Bonnetem.
V rozhovoru s De Lacroixem čs. prezident Beneš poukáže na neblahé stanovisko polské vlády, nejen vůči Československu, ale i vůči celému systému kolektivní bezpečnosti.
Prezident Beneš požádá De Lacroixe, aby si francouzská vláda ověřila polský vztah ke spojenecké smlouvě s Francií. Beneš současně vyslanci připomene rozsáhlou protičeskoslovenskou kampaň francouzského tisku vztahující se k platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy.
De Lacroix odpoví, že tato kampaň nemůže ohrozit účinnost a platnost smlouvy a Francie své spojenecké povinnosti dodrží.
Na Benešovu žádost zašle francouzský vyslanec své vládě telegram s doporučením, aby svůj postoj vůči spojeneckému Československu vyjádřila veřejně a naprosto jasně (DDF, IX., č. 157, De Lacroix z Prahy 11. 5. 1938.).
Sem potom také patří způsob, kterým sděluje výsledky pařížských porad francouzský velvyslanec v Moskvě R. Couloundre čs. vyslanci Z. Fierlingerovi. Opakuje mu sice oficiální francouzské prohlášení o platnosti čs.-francouzské smlouvy, ale současně ho upozorní, že v Paříži jsou vyslovovány značné pochyby o tom, jakým způsobem a jakými cestami může SSSR přijít Československu vojensky na pomoc.
Couloundre zároveň doporučuje čs. vyslanci, aby si čs. vláda dle přání generála Gamelina vyžádala v Moskvě podrobné informace o způsobu, rozsahu a časovém sledu vojenské pomoci a získala od sovětské vlády závazný příslib „takřka automatického vojenského vystoupení Rudé armády“. Podle Couloundra by prý to mělo pro francouzskou vládu zásadní význam, protože by jí to umožnilo „v případě nutnosti se dohodnout“ (tady to vlastně všechno nechávají Francouzi – ať si to ČSR všechno vyřídí sama).
Zároveň Couloundre Fierlingerovi naznačí možnost zahájení paralelních francouzsko-sovětských jednání stejného zaměření, které by představovalo určitý úvod k případné těsné spolupráci obou štábů (AFMZV-TD 1938, č. 507, Fierlinger z Moskvy 27. 5. 1938.). Francouzský velvyslanec se zmíní i o pochybnostech generála Gamelina o morálce Rudé armády ochromené Stalinskými čistkami a dodá, že stejné obavy francouzského generálního štábu tlumočil sovětskému velvyslanci v Londýně Majskému i W. Churchill (DVP-SSSR, XXI., č. 176, Majskij z Londýna 13. 5. 1938.).
Skutečnost však byla taková, že vzhledem k nepříznivé reakci Velké Británie se konkrétní jednání francouzského a sovětského genštábu neustále oddalovala.
Byli to naopak Sověti, kteří stále Francii vyzývali k jednání. Francouzská vláda stále odpovídala, že je čas, že není třeba situaci zbytečně dramatizovat a komplikovat ji svoláním konference sovětského, francouzského a čs. generálního štábu, když není ještě dosaženo dohody o možnostech průchodu Rudé armády.
Nakonec Daladier souhlasil s návrhem tajného, ale jen dvojstranného jednání, ale na politické úrovni. Pověřil moskevského velvyslance Couloundera, aby navázal kontakt se sovětskými představiteli. Z jednání zahraničních ministrů Bonneta a Litvinova vyplynulo, že SSSR má zájem jen o přímé jednání generálních štábů. Sovětská strana také Coulounderovi sdělila, že jí nemohou zajímat nic neřešící rámcová jednání vojenských přidělenců.
ČSR zatím prožívá v konci května další ze sudetských krizí (ozbrojení sudetští Němci napadají finanční stráže a AČSR vyhlásí pohotovost).
Teprve koncem května, tedy přesněji 27. května 1938, sdělí sovětský velvyslanec v Paříži Suric do Moskvy, že francouzská vláda projevuje přání projednat s odpovídajícími sovětskými představiteli, především pak s maršálem Vorošilovem, řadu praktických otázek, které stále akutněji souvisí s možností aktivace francouzsko-sovětské smlouvy. Suric však do Moskvy dodá, že se bude asi zřejmě jednat zas jen o jednostranné francouzské dotazy a nebude zájem o konkrétní jednání mezi spojenci (DVP-SSSR, XXI., č. 203, Suric z Paříže 27. 5. 1938.).
Je třeba zodpovědně říci, že k žádnému jednání generálních štábů SSSR a Francie nedošlo!!!
Zatím ministr zahraničí Francie G. Bonnet, na žádost francouzského generálního štábu, jedná s belgickou vládou. Ptá se belgické vlády zda by byla ochotna povolit průchod francouzských jednotek belgickým územím, pokud by bylo třeba poskytnout vojenskou pomoc Československu.
Nesouhlas podepře ministerský předseda Belgie Jansen tak, že poukáže na poslední velké manévry belgické armády, které se konaly na jihozápadních hranicích proti Francii. Tyto manévry mají vyjádřit smýšlení valné části belgických občanů, kteří kategoricky nesouhlasí s tím, aby vláda poskytla belgické území pro bojové operace proti Německu (AFMZV-kabinet 1938, č. 2087, Osuský do Prahy 17. 5. 1938.).
Stejné zklamání přinesou i francouzské dotazy v Rumunsku.
Rumunská vláda poukáže na svou ústavu, která zakazuje průchod cizích armád, ale řekne, že konečné stanovisko ještě nebylo vyřčeno.
Rumunsko v květnu 1938 stojí před dilematem. Na samostatnou politiku je Rumunsko slabé. Chtělo by se přimknout tradičně k Francii, ale nepovažuje ji za dostatečně pevnou, aby s ní společně vstoupilo do válečného konfliktu. Na druhé straně ví, že když vsadí na Německo, tak jak to požaduje část pravicových politiků, bude to znamenat, že se Rumunsko dostane do područí Německa.
Rumunská vláda tak několikrát sdělí do Paříže i do Prahy, že tranzit nedovolí (DDF, 2, IX., č. 467, De Lacroix z Prahy 27. 5. 1938 a telegram čs. vyslance Veverky týkající se rozhovoru s rumunským ministrem zahraničí Comnénem – AFMZV-TD 1938, č. 503, Veverka z Bukurešti 26. 5. 1938.), ale přece jen souhlasí se stavbou spojovací železnice. Rumunská vláda často naznačuje, že za určitých podmínek bude možno o této otázce jednat.
Zároveň Rumunsko francouzským emisarům sděluje, aby Francie ani Československo „předčasně nevyžadovali“ řešení otázky průjezdu Rudé armády. případné kladné vyřešení neovlivní dotazy a výzvy, ale rázné a konkrétní francouzské vystoupení proti německému tlaku na Československo a současně i francouzské garance rozsahu potřebných koridorů a sovětské uznání přivtělení Besarábie k Rumunsku.
