Romové a Sintové v německé armádě
Mezi všemi zločiny, které nacisté spáchali spolu se svými spojenci, dominuje takřka úspěšné vyhlazení Židů. Nacistická rasová ideologie označila i mnohé další skupiny osob, které podle ní neměly právo na život. Mezi ně patřili především lidé s postižením a Romové a Sintové, kteří se s označením za "rasové cikány" a "míšence" stali také oběťmi systematického pronásledování na základě "rasy". Byli deportováni do Auschwitz-Birkenau, nebo nuceně sterilizován. Toto opatření sice na první pohled nevypadá tak krutě jako vražda v plynové komoře, ale je stejně genocidní. Nacistické plány na to, co by se s "cikány" mělo stát, se podobně jako plány týkající se Židů postupem času vyvíjely. Finálním "řešením" bylo v obou případech masové vyvražďování v plynových komorách, nebo otrocká práce v koncentračních táborech, která ve většině případů končila smrtí.
Pojmem Sintové se označují němečtí Romové. Jméno se odvozuje pravděpodobně od indické provincie Sind a řeky Sindhu. Uprchli před asi 600 až 700 lety z otroctví v jižní Evropě na Západ. Pronásledování Sintů a Romů začalo již krátce po příchodu jejich předků do Evropy. První popud k pronásledování Sintů v Německu je zaznamenán již na konci 15. století. Kdokoliv je mohl vyhnat, zbičovat, zavřít nebo i zabít. Protože tehdy existovaly četné malé německé státy, neplnily se říšské zákony do důsledků všude. V době mezi lety 1497 a 1774 je doloženo 146 cikánských ediktů. Teprve chaos v době třicetileté války zmírnil pronásledování "cikánů". V 17. a 18. století pronásledování pokračovalo v nezmenšené míře. Právě tak jako Židé ve střední Evropě měli být Sintové vyháněni ze země a zbavováni života. Na konci 18. a začátku 19. století byla přítomnost Sintů trpěna. Vydělávali si na živobytí jako muzikanti, artisté, řemeslníci, umělci a handlíři. Teprve se založením Německé říše v roce 1871 začalo jejich dlouhodobé a koordinované pronásledování. V roce 1886 byl zaveden nucený transport "cikánů bez německé státní příslušnosti" ke státní hranici. Systematický dozor nad celou etnickou skupinou začal v roce 1899 v Bavorsku.
Sintové a Romové bojovali v první světové válce za Německo (stejně jako němečtí Židé) a získali mnohá vysoká vyznamenání za statečnost. Po první světové válce bylo mnoho Sintů bez práce. Zákonem z června roku 1926 zřízena Cikánská policejní stanice (Zigeunerpolizeistelle) při policejním prezidiu Mnichov, která měla dohlížet na "cikány a lidi, kteří se vyhýbají práci". Nástup nacistů k moci znamenal nevratnou změnu. Po nástupu Adolfa Hitlera se pozornost úřadů a represivních složek na Sinty zaměřovala čím dál více. Patřili totiž do kategorie obyvatelstva, s níž se v budoucím Německu nepočítalo. Přesto někteří sloužili v ozbrojených složkách Třetí říše. První deportace části německých Sintů se uskutečnila v roce 1936, cílovou stanicí byl koncentrační tábor Dachau. V témže roce se začal v praxi uplatňovat program rasové hygieny pod vedením Roberta Rittera. Jako první se v izolaci ocitali němečtí a později rakouští Sintové a Židé. Přišli o hlasovací právo a postupně docházelo k jejich vyloučení z veřejného života. Roku 1935 říšský kancléř Adolf Hitler rozhodl o obnovení povinné roční služby a vzápětí ji prodloužil na dva roky. Wehrmacht tehdy sdružoval přes 1 000 000 mužů ve zbrani. V roce 1937 vydalo ministerstvo války dekret, který Romům a Sintům zakazoval vykonávat aktivní vojenskou službu. Armáda měla jedince romského původu vyloučit, ale přesto v některých případech sloužili dál. Zastávali většinou podřadné posty a v některých případech se asimilovaní a k režimu loajální jedinci těšili podpoře nižších složek velení. V roce 1938 narostla armáda na 50 a po připojení Rakouska na 58 divizí. Zlepšovala se organizace a výbava letectva a námořnictva. Také u těchto složek v tomto období Romové a Sintové sloužili.
Na jaře roku 1940 začala systematická deportace Sintů a Romů z Německé říše do obsazeného Polska. 27. dubna 1940 nařídil Himmler první transport 2500 lidí. Téhož roku přišel rozkaz Romy vyloučit z důležitých míst v ozbrojených složkách. Zároveň však bylo ve stejné době například jen v Berlburgu v Severním Porýní – Vestfálsku odvedeno 26 Sintů. Podle dalšího nařízení přihlížejícího k praktickým potřebám měli Romové a Sintové v pozemním vojsku sloužit už jen v postavení náhradních rezervních sil. V následujícím roce armádní velitelství potvrdilo platnost říšského dekretu a nechalo všechny Romy a Sinty z Wehrmachtu vyloučit. Jejich osudy se ubíraly různými směry. U některých došlo okamžitě k deportacím, do vyhlazovacího tábora v Osvětimi odjížděli dokonce v uniformách. V Německu se rozpoutalo pronásledování celých romských rodin. Docházelo k vylučování Sintů jak z Hitlerjugend, tak z církevních společností, k jejich nasazování na nucené práce či přímo k transportům do koncentračních táborů. Jiné čekalo nasazení v první linii na frontě. Další se ocitli v pracovních táborech. Přitom všem bylo zároveň mnoho dalších Sintů odvedeno do německé armády. S postupem války se přísnost podmínek pro vstup do armády rozvolňovala a tak i v době rasových represí pokračovalo povolávání Romů a Sintů do Wehrmachtu.
Paradoxně ti, kteří válečnou anabázi přežili, museli po válce čelit dalším útrapám, nemocem, rasovým předsudkům a dalšímu stigmatu. Dlouho se spisovatelé nepouštěli do zpracování osudů Sintů a Romů v době národního socialismu. Pokud tak učinili, pokračovali v tradičním obraze: "cikáni" táhnou krajem, kradou, žebrají, žijí divoce, živí se provazolezectvím, cirkusovými vystoupeními, řemeslem, prodávají své výrobky nebo je směňují za jídlo apod. (např. Werner Bergegrün). S postupem doby vznikají díla, v nichž se objevují postavy nebo popisují příběhy rodin Sintů, Jenišů a Romů, např.: Hakl Erich: Abschied von Sidonie (Rozloučení se Sidonií), Krausnick Michail: Da wollten wir frei sein (Chtěli jsme tu být svobodní), Petersen Elisabeth: In meiner Sprache gibt es kein Wort für Morgen (V mém jazyce není výraz pro zítra), Schnurre Wolf-Dietrich: Zigeunerballade (Cikánská balada), Tidl, M.: Es brennt in der Au (V nivě hoří), Wölfel Ursula: Mond Mond Mond (Měsíc Měsíc Měsíc).
Johann "Rukeli" Trollmann
Nejslavnějším Sintem sloužícím ve Wehrmachtu byl nepochybně německý boxer ve střední váze Johann Wilhelm Trollmann (1907-1944), přezdívaný "Rukeli", tedy strom. Narodil se 27. prosince 1907 v dolnosaském městečku Wilsche jako jedno z devíti dětí. Již v útlém věku se začal věnovat boxu a své první zápasy absolvoval v osmi letech. Na počátku 20. let se prosadil jako amatérský boxer, stal se absolutním vítězem okresu Hannover a roku 1922 spoluzaložil hannoverský boxerský oddíl BC Heros Eintracht. Zanedlouho byl čtyřnásobným regionálním šampiónem a zvítězil na severoněmeckém šampionátu amatérských boxerů. Brzy si získal značnou popularitu, čemuž napomohl nejenom jeho přitažlivý vzhled, ale i jeho neobvyklý elegantní a dynamický boxerský styl založený na rychlosti, útočnosti, obratnosti a vynikající technice, kdy jeho pohyb v ringu připomínal spíše tanec. Trollmann bývá díky svému stylu označován za jednoho z průkopníků moderního boxu a v mnohém jej později připomněl Muhammad Ali. Trollmannovu slibnou boxerskou kariéru poznamenala diskriminace kvůli jeho romskému původu. V roce 1933 se stal německým boxerským mistrem ve střední váze, titul mu však z rasových důvodů nebyl uznán a v další profesionální boxerské kariéře mu bylo zabráněno. Jako profesionální boxer absolvoval celkem 64 zápasů, z nichž ve 31 případech zvítězil, 19 jich prohrál a 14 zápasů skončilo nerozhodně. Za druhé světové války v letech 1939–1941 jako voják Wehrmachtu bojoval na západní i východní frontě, kde byl raněn. Roku 1942 byl z armády vyloučen kvůli směrnici zakazující službu všech Romů a poté deportován do koncentračního tábora Neuengamme, kde byl nucen navzdory své podvýživě a vysílení každý večer podstupovat boxerské souboje s tamními příslušníky SS. Trollmannovi spoluvězni fingovali jeho smrt a zajistili mu přesun do koncentračního tábora Wittenberge, kde však byl opět poznán a roku 1944 ubit dozorcem Emilem Corneliem. Jeho mistrovský titul z roku 1933 byl Německou profesionální boxerskou federací uznán roku 2003. Jeho životní příběh byl zaznamenán v několika divadelních hrách a dokonce i seriálu. Objevil se jako vedlejší postava v 11. a 12. díle 4. série seriálu Babylon Berlin, kde jej ztvárnil herec Hannes Wegener.
Zdroj:
https://www.iliteratura.cz/clanek/21405 ... i-a-mladez
https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasl ... cida-romu/
https://www.armyweb.cz/clanek/romove-a- ... cke-armade
https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Trollmann
