Na počátku první světové války se letadla používaly téměř výhradně k pozorování nepřítele, průzkumu, pouze vyjímečně k bombardování. Brzy se objevil požadavek na nový druh letounu, schopný ničit nepřátelské letouny ve vzduchu, nejlépe dříve něž dokáží způsobit nějakou škodu. Tyto letouny měly mít zcela jiné vlastnosti než doposud používané stroje – rychlost, obratnost, ovladatelnost, dostup, stoupavost a především silnou výzbroj.
Všechny tyto požadavky přinášely před válkou velké problémy. Řešili je především sami piloti, kteří promýšleli a zkoušeli bojové obraty a vymýšleli metody zničení protivníka. Největším problémem se ale ukázala samotná výzbroj stíhacího letounu. Pomineme-li různé metody sebezničení (taran), tak bylo možno vyzbrojit stíhače kulomety. Problémem byla ale instalace kulometů s ohledem na zaměření.
Již před válkou se objevila možnost montáže kulometu v ose letounu tak, aby pilot zaměřoval zbraň celým letounem. Problémem byla střelba okruhem vrtule, proto první „stíhací“ stroje měli rámovou trup a tlačný motor vzadu na gondole. Kulometu tak nic nebránilo ve výstřelu. Rámové stroje však svými výkony poněkud zaostávaly za klasickou koncepcí letounu a tudíž se musela konstrukce stíhacích letounů ubírat jiným směrem.
Představitel první generace stíhaček byly francouzské stroje Farman a Voisin, britský Vickers F.B.5 a jiné – nedá se však přímo mluvit o stíhacích letadlech, jednalo se spíše o ozbrojené víceúčelové stroje.
První kdo vytvořil stíhací letadlo klasické koncepce byl francouzský technik a pilot Eugene Gilbert. Namontoval na jednoplošník Morane-Saulnier „L“ lehký pěchotní kulomet Hotchkiss a umístil je před pilota na hřbet letounu. Styk vrtule a střel vyřešil jednoduše a zároveň originálně – namontoval v místě výstřelu na listy vrtule kovové klíny, které odrážely střely. Motor měl sice nižší účinnost (až 10%) a letounu poklesla rychlost cca o 15 km/h. I tak to byl průlom ve výzbroji stíhacích letounů.
Francouzi tímto systémem vyzbrojili středoplošníky Morane-Saulnier „N“ a díky nim ovládli počátkem roku 1915 nebe na západní frontě. Dočkali se i prvního „esa“, jímž se stal slavný Rolland Garros (někdy je uváděn jako vynálezce zařízení).
V dubnu 1915 se díky Garossově nehodě dostalo Němcům do ruky „sekací“ zařízení a jejich konstruktéři byly vyzváni k napodobení systému. Holanďan Anthony Fokker vyzbrojil svůj letoun A.III kulometem Parabellum a použil synchronizační zařízení pro řízení střelby mezi listy vrtule – zrodil se synchronizovaný kulomet.
Fokker nabídl v létě 1915 svůj letoun letectvu jako stíhací jednosedadlovku E.I a postaral se o to, aby letoun mohl vyzkoušet Oswald Boelcke. Tomu se záhy podařilo sestřelit nad frontou nepřítele. Postupně byly zaváděny letouny E.II a E.III, oba s motorem Oberusel o výkonu 100 HP. Výzbroj tvořil kulomet Maxim vz. 05/15 (Bergmann MG 15?). Dosahoval rychlosti až 140 km/h.
Na jaře roku 1916 už působilo nad frontou více než 100 letounů řady E. Okamžitě změnili dosavadní situaci nad frontou. Staly se až do léta 1916 pány na obloze.
Anglickému a Francouzskému letectvu chyběl spolehlivý synchronizátor, proto se začalo používat jiných řešení. V létě 1915 se na dvojplošníku Nieuport 11 objevil nad baldachýnem kulomet střílející mimo okruh vrtule. Nebylo to ideální řešení, hlavně kvůli malé kapacitě zásobníku kulometu (většinou anglický Lewis), ale Nieuport byl prvním prostředkem pro zachycení německého náporu v druhé polovině roku 1915.
Angličané začali dokonce opět stavět stíhačky s rámovou konstrukcí. Nejznámějším byl asi De Havilland D.H.2 – malý a obratný letoun s dobrou stoupavostí.
pokračování příště
Morane N
Nieuport 11
Fokker E.III
Ona je to celkem složitá problematika, protože u letadel vše souvisí se vším. Jednu věc naznačil Fatale - hmotnost letadel skutečně rostla a aby byly zachovány určité vlastnosti, bylo třeba zvyšovat plochu, resp. rozměry křídla. To sebou nese řadu negativních dopadů. Zvýší se aerodynamický odpor a především klesne pevnost. Větší křídlo je třeba více dimenzovat, roste jeho hmotnost..atd.