rakouský císař, český a uherský král
1916 – 1918
plný titul:
„Karel I. z milosti Boží císař rakouský, uherský apoštolský král, český, Dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, illyrský a jeruzalémský král, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horního a dolního Slezska, modenský, parmský, piacenzský a guastellský, osvětimský a zatorský, těšínský, fnulský, raguszský a zarský, okněžněný hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, gorizijský a gradišský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horní a dolní Lužice a Istrie, hrabě hohenemský, feldkirchský, bregenzský, sonnenberský, pán z Terstu, z Cattara, velkovojvoda Vojvodiny srbské…“
narození:
17.srpna 1887, Persenbeug
úmrtí:
1.dubna 1922, Madeira
vláda v letech:
1916 - 1918
z dynastie: habsbursko – lotrinské
otec: Arcivévoda Otta
matka: Marie Josefa
Blahoslavený císař Karel I. (jako král český Karel III., jako král uherský Karel IV.), celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Maria Habsbursko – Lotrinský, byl posledním císařem rakouským (1916 – 1918), posledním králem uherským a českým (1916 – 1918).
Nejstarší syn arcivévody Otty (1865 – 1906) a matky Marie Josefy Saské (1867 – 1944). Jeho děd, arcivévoda Karel Ludvík (1833 – 1896), byl bratrem císaře Františka Josefa I., který tudíž byl jeho prastrýcem.
Karel I. se narodil dne 17.srpna 1887 v Persenbeugu v Dolních Rakousích. V nepřítomnosti otce se o jeho výchovu a opatrovnictví starala jeho zbožná matka Marie Josefa. Domácí učitelé, jako byl Godfried Marschall, jej od útlého věku vychovávali v přísně katolickém duchu. V pozdějším věku studoval na prestižním Skotském gymnáziu ve Vídni přírodovědní vědy (1899 – 1900). Od 1.října 1905 pak započala jeho služba v armádě u jezdectva, kdy nastoupil výcvik u 7.dragounského pluku v Chuděřicích u Bíliny v Čechách. O rok později byl převelen do Staré Boleslavi a 1.listopadu byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Při své službě v armádě prošel řadou dalších posádek v rámci monarchie, především v Čechách a Haliči (např. Brandýs nad Labem). Dost se zajímal o reformní plány svého strýce Františka Ferdinanda d´Este, ale i nadále se zdržoval politického dění, což bylo bráno s povděkem i u mocnáře Františka Josefa I..
V listopadu 1906 přerušil svou vojenskou kariéru a nastoupil na dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Univerzita byla tehdy rozdělena na německou a českou a proto, aby nevznikly rozbroje, rozhodl se Karel nechat vzdělávat profesory z obou částí univerzity. Vzhledem ke svému postavení však nemusel osobně docházet na univerzitu, ale profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde pobýval. Studium ukončil 14.března 1907 právnickými zkouškami. Do doby jeho pražských studií spadá i jeho prohlášení plnoletým a jak bylo u císařského dvora zvykem, dostal Karel svou vlastní komoru. Císař pak jmenoval jeho vrchním komořím Zdena Lobkowitze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře.
Po smrti svého otce v roce 1906 se stal jeho opatrovníkem strýc František Ferdinand. Ten si v roce 1900 vzal za manželku hraběnku Žofii Chotkovou, což byl sňatek nerovného rodového postavení a tím pádem jejich děti byly vyloučeny z následnictví na císařský trůn. Tím se Karel již ve třinácti letech stal druhým v pořadí v nástupnictví. Roku 1908 po ukončení pražských studií nastoupil zpět u své vojenské posádky.
Dne 21.října 1911 se na zámku Schwarzau oženil s princeznou Zitou Parmskou (z Bourbounsko-Parmského rodu). O rok později, 20.listopadu 1912 se jim narodil první syn, Otto. Karel byl poté již v hodnosti majora přeložen do Vídně a poté se přestěhoval na zámek Hetzdorf u Schonbrunnu.
S manželkou Zitou
Následník trůnu _ (1914 – 1916)
Po násilné smrti svého strýce Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu dne 28.června 1914, se stal následníkem habsburského trůnu, avšak i nadále jej stávající panovník držel mimo vysokou politickou scénu a zůstával i nadále v armádě. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně. Poté dosáhl hodnosti polního podmaršálka a dne 16.března 1916 převzal velení 20.armádního sboru, který se podílel na počátečních úspěších v obraně proti Italům na jižní frontě. Jako jeden z nemnohých panovníků z válčících zemí, se tak osobně zúčastnil bojů Velké války. Po ruské Brusilově ofenzivě byl převelen do východní Haliče, kde se později zúčastnil válečných akcí s Rumunskem v Sedmihradsku .
Doba vládnutí _ (1916 – 1918)
Dne 21.listopadu 1916 převzal vládu po smrti císaře Františka Josefa I. a zároveň se ujal vrchního velení armády. Karel I. měl plány na prosazení nezbytně nutných úprav v maďarské ústavě ještě před svou plánovanou korunovací uherským králem, ale uherský ministerský předseda István Tisza jej přesvědčil, aby se nechal již 30.prosince 1916 korunovat uherským králem. Tím měl Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce. Během svého působení ve funkci císaře a velitele armád neustále narážel na uherskou neústupnost a neloajálnost. Nepodařilo se mu ve válečných letech věnovat národnostním rozporům v monarchii a především v Předlitavsku a tím pádem se tyto spory neustále prohlubovaly. Narůstající závislost monarchie na německém spojenci definitivně odcizila neněmecké národy, které se začaly klonit k exilovým politikům, kteří usilovali o vznik svých národních samostatných států.
Svým stylem vládnutí se odlišoval od prastrýce Františka Josefa I., který všechny záležitosti obhospodařoval sám ze své pracovny vídeňského Hofburgu. Karel I. naopak pravidelně předsedal v zasedání společné Rady ministrů, která rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech. Dne 22.prosince 1916 jmenoval Otakara hraběte Černína (*1872 - + 1932) ministrem zahraničí, což byla ve válečné době velmi důležitá pozice. Taktéž bylo u jeho stylu vládnutí neobvyklé, že se o mnohých státních záležitostech radil se svou manželkou Zitou Parmskou, která byla i jako posluchačka přítomná u mnohých porad.
Z reformních a sociálněpolitických plánů a opatření uskutečnil například v roce 1917 zákon na Ochranu nájemníků, vytvoření Ministerstva péče, Ministerstva národního zdraví, které přežily i zánik monarchie a prakticky existují dodnes.
Amnestií zachránil život a nakonec propustil z vězení politické vězně, od propuštěných českých politiků se nedočkal vděku (K. Kramář, Rašín), připojili se k těm, kdo pracovali proti němu a jeho říši, tj. těm, kteří tak činili od počátku války v zahraničí (T. G. Masaryk, E. Beneš).
Co se zděděného válečného střetnutí týče, byl Karel I. prostřednictvím četných zpráv a návštěv bojové fronty velmi dobře informován o válečném dění. Již 2.prosince 1916 převzal vrchní velení nad Rakousko – Uherskou armádou a hlavní stan přesunul z Těšína do Badenu u Vídně. Dne 1.března 1917 odvolal z funkce velitele generálního štábu Konráda z Hotzendorfu. Tím mohl zamezit podobnému vývoji k jakému docházelo tou dobou v Německé říši, která byla již de facto řízena válečnou radou a generálem Hindenburgem a Ludendorffem, přičemž císař Vilém II. měl na válečné dění jen malý vliv. Ovšem před Karlovým nástupem na rakousko – uherský trůn, byla monarchie již dosti závislá a podřízená na vrchním vojenském velené Německé říše.
Díky svým zkušenostem a přesným informacím z fronty (i z osobních návštěv) si byl Karel dobře vědom bezvýchodné vojenské situace Ústředních mocností. Mírová jednání z 12.prosince 1916 ztroskotala na odmítavém postoji Německa. Proto se Karel na jaře roku 1917 pokusil vyjádřit prostřednictvím svého švagra Sixta Ferdinanda Bourboun-Parma konkrétní mírové kroky s Trojdohodou o dosažení separátního míru. Další mírová jednání se udála v létě 1917 ve Švýcarsku. Tato jednání však pro změnu ztroskotala na francouzských požadavcích a jejich touze po vítězství v poli, a na přehnaných italských požadavcích. Ani Německá říše však nebyla mírovým jednáním nakloněna a tak i když po dubnovém vstupu USA do války na straně Dohody bylo všem jasné, jaký bude další průběh války, byla mírová jednání ukončena.
Mezi spojenci Ústředních mocností se po těchto neúspěšných mírových jednáních dále prohlubovaly rozpory v názoru na vedení války. Karel měl výhrady k neomezené ponorkové válce, bombardování civilních cílů atd. Také zakázal jakékoliv nasazení bojových plynů v c.a.k armádě, ale nemohl zamezit jejich použití ze strany Německa, které je použilo v říjnu 1917 ve 12.bitvě na řece Soči a v bitvě u Kobaridu pod velením německého generála Otto von Belowa. Ovšem i v rámci monarchie se názory na vedení války rozcházely. Ministr zahraničí Otakar Černín zpočátku podporoval mírová jednání, ale později změnil názor a přiklonil se k pevnější spolupráci s Německem. Černín také spustil tzv. Sixtovou aféru, která slábnoucí a po míru toužící habsburskou monarchii vehnala do rukou Německé říše, bez možnosti ukončit válečné utrpění všech zúčastněných zemí. Černín totiž v jednom proslovu z 2.dubna 1918 vytýkal Francii, že tato vedla tajná mírová jednání. Jelikož Francie s tímto nařčením nesouhlasila, zveřejnil francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau (*1841 - +1929) dne 14.dubna obsah tajného Karlova dopisu svému švagrovi Sixtovi. Ten se měl pokoušet Karlovým jménem o mírová jednání s papežem, španělským králem a belgickou královnou. Touto aféreouvšak značně utrpěla císařova autorita, který navíc na popud Černína tento dopis dementoval. Karel byl označen za „pantoflového hrdinu“ a jeho manželka Zita za „italskou zrádkyni“. Černín navíc odmítl na sebe vzít vinu, popřel že o dopise ví, a tím poškodil svého císaře v očích spojenců. Císař jej za „odměnu“ dne 16.dubna 1918 zprostil jeho úřadu. Karel poté musel podstoupit nepříjemnou cestu k císaři Vilémovi II do Spa a přijmout takové podmínky „spolupráce“, které Rakousko – Uhersko ještě pevněji připoutaly k Německé říši. Odhalení těchto tajných jednání znamenalo pro monarchii konec rovnoprávnosti s německým partnerem a velkou újmu císařského páru v očích veřejnosti a vlád bojujících zemí. Ovšem americký ministr zahraničí Robert Lansing popsal Clémenceauvo jednání jak akt do nebe volající tuposti. Kdyby chtěl totiž Clémenceau usvědčit Černína ze lži, tak by se mu to zřejmě povedlo, ale za jakou cenu. Rakousko – Uhersko bylo definitivně vehnáno do náruče Německa, čímž byly zavřeny dveře k mírovým jednáním do doby, než na to samotná Německá říše přistoupila.
Rozpad monarchie _ (1918)
Vzhledem k válečné situaci v létě a na podzim 1918 se Karel snažil alespoň o záchranu rakouské části monarchie a její přesun do spolkového státu s rozšířenou autonomii pro jednotlivé národy. Dne 16. října 1918 vyhlašuje nové státoprávní uspořádání rakouské části monarchie a ustanovuje prozatímní orgány národních států, českého, německo-rakouského, jihoslovanského a ukrajinského (rusínského), Polákům přiznává právo připojit se k obnovenému Polsku a Italům v Terstu zaručuje zvláštní statut. Výhrůžka uherské vlády, že zastaví dodávka do rakouské části monarchie neumožnila vyhlásit reformu v uherské části monarchie. Tato snaha z října 1918 však již přišla pozdě. Jeho národní manifest však přispěl k pokojnému převzetí moci v zemi.
Pod tíhou německých a bulharských porážek v roce 1918 se koncem října 1918 vzbouřily především maďarské vojenské oddíly na italské frontě. Během dvou dnů se vzpoura rozšířila na 26 z 57 oddílů. Maďaři vypověděli vyrovnání z roku 1867 a národní rady se transformovaly v prozatímní vlády. Dne 3.listopadu bylo s Itálií vyhlášeno příměří a císař předal vrchní vojenské velení na generála Artura Arze ze Straussenburgu. O den později jmenoval polního maršála Heřmana Kovesee z Kovessázy na jeho vlastní přání vrchním velitelem c.a.k. armády. Dne 6.listopadu byla c.a.k. armáda císařem demobilizována.
Situace po uzavření příměří, se však v monarchie rapidně měnila. Dlouho požadované národnostní narovnání v rámci monarchie se přeměnilo v touze po vlastních státech a císař tomuto procesu nemohl a možná již ani nechtěl zabránit. Podunajská monarchie se otřásala v základech a začala se hroutit. Rakousko-Uhersko se rozpadalo, císař a král Karel I. však odmítl použít vojsko k zabránění rozpadu. Věděl že by to znamenalo pravděpodobně občanskou válku, a císař nechtěl, aby již tak těžce důsledky světové války postižené národy zažily novou, krutější, občanskou válku. Nakonec, když zjistí, že jeho osoba je překážkou uzavření míru, vzdává se výkonu vládní moci, ne však trůnu a postavení hlavy státu. Trůnu se vzdát nemohl, to bylo v rozporu s jeho svědomím, králem byl z Boží Milosti, ne z milosti parlamentu. A krále z Boží Milosti nemůže právem žádná lidská moc sesadit z trůnu, ten se může trůnu pouze vzdát, a to císař a král Karel I. neudělal.
Karel se dne 11.listopadu 1918 zřekl v rakouské části monarchie jakékoliv účasti na státních záležitostech a zprostil svou již nefunkční vládu úřadu. Podobným prohlášením byl dne 13.listopadu 1918 Karel na nátlak maďarských politiků se zříci svých panovnických práv v Uhrách. Nicméně nezřekl se svých dědičných práv na trůn jednotlivých zemí v rámci bývalé monarchie. Rakousko bylo, stejně jako další nově vznikající země, prohlášeno republikou a jelikož Karel na rozdíl od Viléma II. nepřemýšlel formálně (pod silným vlivem manželky Zity), vedlo to v Rakousku k Zákonu ze 3.dubna 1919 o vypovězení ze země. Tímto zákonem byla zrušena všechna vladařská práva dynastie.Bývalý císař již dříve odcestoval ze země a tímto zákonem se stal až do konce života vyhnancem. Ostatní členové dynastie se rozhodli buď pro život v zahraničí nebo pro Rakouskou republiku. V roce 1982 se však vdova po Karlovi I., Zita mohla přistěhovat do Rakouska, poté co se po posledním přezkoumání vyjasnilo, že se do dynastie pouze přivdala a tím pádem by nemohla nikdy ani teoreticky vládnout.
mapa zobrazující rozpad Rakousko - Uherska v roce 1918
- modrá barva - Bosna a Hercegovina včetně Černé hory v roce 1914
- hnědá barva - země Předlitavské - Rakouské
- bílá barva - země Zalitavské - Uhersko
Exil _ (1918 – 1922)
Karel se svou rodinou se již v noci z 11. na 12.listopadu 1918 přestěhoval na svůj blízký rodinný zámek Eckartsau na Moravském poli, který byl jeho soukromým majetkem na rozdíl od Schonbrunnu. Anglický král Jiří V. jej chtěl ušetřit podobnému osudu, který potkal někdejšího ruského cara Mikuláše II. a jeho rodinu, proto jej na zámku nechal ochraňovat anglickým podplukovníkem E.L.Struttem.
I přestože Karlovi hrozila konfiskace jeho majetku, nenechal se přesvědčit k abdikaci, protože pro něho neexistovala koupit něco za peníze. Vzhledem k dubnu 1919 plánovanému zákonu o vyvlastnění a vydědění dynastie v Rakousku, zorganizoval jeho ochránce E.L.Strutt vycestování celé rodiny do Švýcarska, ke kterému došlo 23.března 1919 a to dvorním vlakem bývalých c.a.k. státních drah. Ještě před opuštěním země zopakoval Karel své prohlášení z 11.listopadu 1918 a protestoval proti svému sesazení coby panovníka. V dubnu pak vyšel očekávaný zákon, který vypovídal Karla ze země a konfiskoval rodinný majetek, nikoliv však prokázaný soukromý majetek členů rodiny.
Ve švýcarském exilu pobýval nejdříve na zámku Wartegg na Bodamském jezeře a od 20.května pak v Pranginsu na Ženevském jezeře. Nadále však udržoval kontakty s legitimistickými spolky a to především v Uhrách, kde již v roce 1919 byla znovu nastolena monarchie.Karel se dohodl s prohabsbursky orientovaným zvoleným uherským říšským místodržitelem Miklósem Horthym, že jej bude o svých plánech informovat a vrátí se do Uherska až po uklidnění situace (Uhersko bylo značně rozladěno z nové pozice, kdy jako válčící stát bylo donuceno platit reparace, přišlo o 2/3 svého území v prospěch nově vzniklých národních států, a ztratilo svou pozici, kterou mělo v rámci monarchie). Karel věřil úsudku svých rádců a především pak tomu nejvyššímu, Antonu Lehártovi (brat skladatele Franze Lehára), že čas pro Habsburky teprve přijde. Karel bez toho, že by informoval Hortyho, se kolem Velikonoc 1921 tajně vrátil do Budapešti a od zemského správce se domáhal jeho odstoupení. Nebral však v úvahu aktuální vnitropolitickou a zahraniční situaci, kdy hrozila intervence ze strany nástupnických států Československa, Rumunska a Jugoslávie. Až po týdnu mohl být přesvědčen o nemožnosti svých snah a vrátil se zpět do Švýcarska. Tam se přestěhoval tentokráte na zámek Hertenstein u Luzernu.
V říjnu téhož roku, se Karel pokusil o druhý návrat na Uherský trůn. I se svou manželkou Zitou odletěl na stroji Junkers F 13 (bylo to první civilní letadlo, které bylo celé pokryto vlnitým plechem a jako první mělo bezpečnostní pásy pro cestující) do maďarského Sopronu. Opět aniž by informoval Hortyho, jehož počínání mu stejně již bylo podezřelé. Zde zatím legitimisté započali budovat polovojenské skupiny, které se stavěli na odpor proti podstoupení Burgenladska Rakouské republice. Pochod na Budapešť připomínal vítězné tažení, jaké zažil například Napoleon Bonaparte při svém návratu z Elby. Pomalé tempo pochodu však dalo váhavému Hortymu čas, aby soustředil svá vojska. Na předměstí hlavního města pak došlo k několika potyčkám, při kterých ale zemřelo 19 vojáků. Karel si uvědomil, že další snaha o restauraci dynastie by vedla k občanské válce, proto i přes doporučování svých poradců, zavelel k ústupu.
Po krátké internaci v opatství Tihany na Balotonu byl Karel i se svou manželkou odvezen britskou lodí Glowworm po Dunaji k Černém,u moři, kde přesedlal na křižník Cardiff a přes Gibraltar se přesunul na portugalský ostrov Madeira (19.listopadu 1921). Jejich děti za nimi přicestovali až 2.února 1922. V Maďarsku mezitím byl přijat zákon, který definitivně rušil nároky na trůn Habsburské dynastie.
Rodina z počátku žila v hotelu Victoria ve Funchalu, ale poté co jim byly ukradeny osobní šperky, které byly jejich posledním majetkem, se přestěhovali do jednoho panského domu v Monte, který jim bezplatně poskytl jeden bankéř. Nástupnické státy - Československo, Jugoslávie, Rumunsko, Polsko odmítají přispívat na jeho pobyt, i přesto, že zabraly habsburský soukromý majetek.
rodina v roce 1917
Konec císaře _ (1922)
Počátkem března 1922 se Karel nachladil, a protože nechtěl vydávat zbytečně nedostatkové peníze na lékaře, jej povolal až koncem měsíce 21.března. Přivolaný lékař u něj našel těžký zápal plic, na který dne 1.dubna 1922 někdejší císař a král Karel I. zemřel. Císař a král Karel I. odešel k Bohu v sobotu, 1. dubna 1922, ve 12 hodin, 23 minut, zaopatřen svátostmi umírajících a se jménem Ježíš na rtech. U lůžka byla císařovna Zita, která jej po celou nemoc obětavě ošetřovala, korunní princ Otto a další osoby. Dožil se tak necelých třiceti pěti let života.
Zápal plic byla před vynálezem antibiotik těžko léčitelná a často smrtelná nemoc, doprovázená bolestmi a dušením. Nemocný hodně trpěl, ale nereptal, přijímal své utrpení jako součást oběti. Za vše mluví jeho výroky:
"Chci nyní říct zcela jasně: Všechno moje úsilí je stále ve všech věcech poznávat Boží vůli a plnit ji, a to co nejdokonaleji. Jen nereptat."
"Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně."
"Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly."
"Já se modlím jen za to, aby se zabránilo schismatu v Čechách. Já se během dne modlím o tuto věc často. Nemohu na to myslet dostatečně."
K císařovně Zitě: "Miluji tě nesmírně."
Pohřbu 5.dubna 1922 se zúčastnilo na 30.000 lidí. Jeho hrob se nachází v kostele Nossa Senhora v Monte poblíž Funchalu a jeho srdce je uloženo v klášteře v Muri ve Švýcarském kantonu Aargau. Manželka Zita Parmská jej přežila o 67 let a zemřela v roce 1989. Pohřbena byla v tradiční Habsburské hrobce ve vídeňské Kapucínské kryptě, která stále čeká na svého posledního císaře. Ten na přání rodiny, především prvorozeného syna Otty, zůstává na Madeiře, protože by rodina jeho přestěhování považovala za urážku obyvatel Madeiry, kteří byli tak věrni poslednímu rakouskému císaři v jeho posledních měsících života.
Blahořečení _ (2004)
Monarchisté, přesněji řečeno legitimisté se k hlásili k mrtvému císaři jako k mučedníkovi, který zahynul v boji s démony moderní doby - nacionalismem, fanatismem, mocichtivostí, egocentrickým materialismem, jako k bojovníkovi za spravedlivý mír, za smíření národů, představiteli nadnárodní státní organizace v protikladu proti patologickému nacionalismu (nacismu).
V roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, pozdější rakouský president, že by Karel jakožto mírotvorce a mučedník měl být prohlášen za blahoslaveného. Tento požadavek byl několikrát opakován a v roce 1949 byl zahájen proces blahořečení. Od počátku 50. let 20. stol. existuje Modlitební liga císaře Karla pro mír mezi národy, která rovněž usilovala o jeho blahořečení. V 60. letech 20. stol. došlo k požadovanému zázraku, ale proces se táhl až do 3. října 2004, kdy byl císař a král Karel I. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. října.
Karel byl slavnostně blahořečen římskokatolickou církví. Církev uctila Karla za to, že svou křesťanskou víru stavěl před každé své politické rozhodnutí a za to, že vnímal svou politickou roli jako mírotvůrce během války, obzvláště pak po roce 1917.
Rodina
Z manželství se Zitou Parmskou se jim narodilo osm dětí: Otto (*1912), Adelheid (*1914 - +1971), Robert (*1915), Felix (*1916), Karel Ludvík (*1918), Rudolf (*1919), Charlotte (*1921), Alžběta (*1922).
Zdroje:
Lexikon českých panovnických dynastií – Čechura, Mikulec, Stellner – Praha 1996
sweb.cz/mariaterez.cz
http://www.wikipedia.org
Na podstatě Vaší práce to však nemění nic a ještě 1-ou díky.
