Ukrajinský obránce Oleksandr Antoněnko strávil 10 měsíců v ruském zajetí. Byl bit a mučen elektrickými šoky, zimou a hladem. Tento příběh obsahuje popisy mučení a násilí.
"První tři týdny v zajetí jsme byli krmeni asi čtyřikrát. Kaše se podávala na jednom tácu a každý jsme dostali čtyři lžíce. Několikrát týdně nás vzali na popravu a pak nás přivedli zpátky. Dělali to proto, aby se nás pokusili donutit ke spolupráci. Ve stanovém táboře v Kursku mi zelenou barvou nakreslili 'Z' na čelo, protože jsem s nimi odmítl spolupracovat. Dlouho jsem ležel na zemi a nohy mě začaly bolet a tuhnout zimou. Požádal jsem o pomoc a oni se mě zeptali, kde to bolí. Když jsem jim to ukázal, začali to místo bít klackem. V záchytné stanici Kursk mě vyhodili z autobusu na asfalt. Pak si mě kopali asi 10 metrů do budovy jako fotbalový míč. Během procesu příjmače jsme se museli svléknout a celou dobu nás mlátili, dokonce i pomocí elektrošoků. Přišel jsem v 11 hodin, ale do cely jsem vstoupil až v 17 hodin. Celou dobu nás jen mlátili. Byl tam chlap, kterého ubili k smrti. Nevím jak to lidé snášejí... možná mi pomohla skutečnost, že jsem cvičil bojová umění, protože jsem věděl, jak si blokovat a chránit hlavu. Jednou jsem se chránil loktem a strážný si poranil ruku. Potom mě vyvedl a bil mě, dokud nebyl úplně vyčerpaný - bil mě holí, rukama a dokonce i páskem. V jednu chvíli zjistili, že jsem byl předtím ve vězení (Oleksandr strávil 4 roky ve vězení v roce 2000 za loupež). Zavolali speciální jednotky a čtyři z nich mě nonstop mlátili. Zlomili mi žebra a ztratil jsem kontrolu nad svými střevy. V tu chvíli jsem litoval, že jsem se vzdal a řekl jsem si, že by bylo možná lepší, kdyby na naše pozice hodili granáty. V jednu chvíli mě tak zbili, že už jsem necítil bolest. Zkrátka nic.
V jedné místnosti nás mučili hlavně elektrickými šoky. Zamířili na mé mokré a nahé tělo poté, co jsem se osprchoval. Jednou řekli: 'Už byl ve vězení; pojďme ho 'snížit' (vězeňský slang pro mužské oběti znásilnění). Ale pak jiný řekl, že má lepší nápad: Postavili mě na všechny čtyři, drželi mě za ruce a nohy, pak jsem na můj řitní otvor aplikoval plně nabitý elektrický šok ... myslel jsem že mi vyskočí oči – cítil jsem bolest v celém těle. Potom jsem ztratil vědomí. Přivedli mě zpět a začali mě vyslýchat. Řekl jsem, že jsem ženatý a mám tři děti. Oni pak řekli, že už nepotřebuji své genitálie, a zase mě drželi dole a tiskli něco jako gilotinu. Byl jsem připraven se rozloučit se svými genitáliemi, ale právě v tu chvíli dorazil důstojník a řekl, že přijel velitel kolonie a musí mě vzít s sebou.
K dnešnímu dni jsem identifikoval a rozpoznal 7 lidí z fotografií, včetně vedoucího vazebního centra Kursk. Viděl jsem ho v jiné místnosti a zeptal se na můj čas ve vězení, dokonce i na moje tetování. Tamní ženy se k nám také chovaly nenávistně. Říkaly, že na nás jdou lehce a musí být tvrdší. Po výměně se mě psycholog zeptal, proč jsem si myslel, že jednali tímto způsobem... Nevím, možná proto, že žijeme lépe než oni? Nemám vyšší vzdělání, ale mluvil jsem tam s agenty FSB a dalšími, kteří měli být vzdělaní... ale všichni byli tak hloupí, s nulovou logikou. Byl jsem v šoku, když jsem se po dlouhé době poprvé viděl v zrcadle. Nemohl jsem tomu uvěřit. V naší cele byl civilista se schizofrenií nebo podobným stavem. Když mu přestali dávat léky, začal mít problémy, jednal, aniž by chápal, co dělá. Vyprovokovali ho, aby si vytvořil důvod nás znovu potrestat tvrdším bitím. Z civilistů co jsem potkal, nebyl vyměněn ani jediný. V Tule bylo mnoho civilistů, asi 50 lidí. První 4 týdny v Tule bylo všechno normální. Nakrmili nás a my jsme si mysleli, že nás připravují na výměnu. Pak nás začali mlátit a v noci nás několikrát budili. Nutili nás dřepovat. Jednou jsem udělal asi 500 dřepů a ztratil vědomí. Nejvíce jsem bez zastavení udělal 1226. Cela byla tak studená, až jsme postupem času přišli na to, kde nás kamery neviděly, a v tom rohu jsme dělali kliky a lehy, abychom se zahřáli. Byla tam nějaká žena, psycholožka nebo něco podobného, a při každé návštěvě byla zavedena nová pravidla. Někdy nás v noci vzbudili, přestali nám dávat jídlo nebo změnili způsoby mučení za použití různých druhů holí... Jen by se na nás podívala a řekla: 'Páni, oni jsou odolní.' Slyšel jsem je mluvit a oni sami nevěřili, že jsme před válkou byli civilisté, protože nechápali, jak jsme takové mučení vydrželi. Bili nás surově, ale ti co byli na samotce, byli biti ještě hůř. Postupem času jsem začal mít psychické zkraty, když jsem slyšel, jak jsou ostatní biti. Připadalo mi to jako epilepsie, kdy se nemůžete ovládat a prostě odpadnete.
Oleksij Anulja mi popřál všechno nejlepší k narozeninám. Řekl, že mi nemá co dát a tak vzal svůj kousek chleba a rozpůlil ho. Když na to pomyslím, mám slzy v očích. Nebyl to jen základní předmět; bylo to to nejdůležitější a nejcennější, co jsme tam měli. Naše jídlo byla kaše, slané zelí a shnilé brambory. Ten chléb byl nejcennějším darem mého života. Špatná voda způsobila, že nám vypadly zuby. Téměř všechny mám pryč; zbylo mi jen 5 zubů. Jednou nám řekli, ať si posbíráme věci, a někam nás odvezli. Cesta byla dlouhá - letadla, náklaďáky. Pak jsem zaslechl štěkání psů a uvědomil jsem si, že jsme pravděpodobně v jiné kolonii, bez výměny. Nedokážu plně vyjádřit, co udělali. Bylo tam tolik křiku a sténání. Nejhorší na tom bylo očekávání že budeme biti, spíše než bití samotné. Slyšeli jste, jak některé tahají ze samotky, tlučou jej a vy jste věděl, že budete další na řadě. Když nám dali sledě, mnozí byli znechuceni. Snědl jsem to, kosti a všechno. Mým cílem bylo přežít. Mojí hlavní motivací, jak přežít, byly moje děti. Chtěl jsem aby měly otce. Také jsem chtěl vypadnout a říct všem co se tam stalo.
Mnoho lidí, kteří byli propuštěni z ruského zajetí nechtělo zůstat v kontaktu. Ne každý o tom chce mluvit a já jim rozumím. Předali nás na další směnu a řekli dozorcům, jak nás zlomit. Vzali nás na stříhání, 6 najednou. Zatímco se jeden stříhal, dalších 5 bylo právě bito. Řekli mi, že mě později ostříhají zvlášť. Řekli že mě nemůžou mlátit, ale můžou mě zlomit. Vyvedli mě z cely a začali mě bít různými obušky. Když jsem ležel, donutili dva chlapy z mé cely, aby se navzájem políbili. Říkali jim 'mrchy' a nutili je se líbat. Vzdorovali, ale nakonec se políbili na tvář a řekli: 'Ne, na rty.' Hrozně je bili, dokud se nelíbali, jak chtěli. Přišlo jim to všechno zábavné. Když tam někdo ležel a sténal bolestí, nazvali ho jmény a řekli, že kňučí jako prostitutka. Jednou jsem se svlékl po bití a byl jsem šokován svým tělem. Byl jsem pokrytý modřinami od kolen až po ramena. Pak nás čtyři vyvedli, řekli mi, abychom si sbalili věci a nasedli do letadla. Nemohl jsem chodit kvůli problémům s nohama a upadl jsem a narazil jsem se do nosu. Řekli mi, abych si držel klobouk, abych nepošpinit autobus. Pak nás odvezli na místo s prázdným bazénem. Byli tam dobrovolníci, kteří nám poskytli nějakou lékařskou pomoc a jídlo. Cestou na ústřednu jsme poprvé potkali Rusy, kteří vypadali, že se vcítili do naší situace. Zastavili se – ačkoli to nebylo povoleno – a koupili nám párky, vodu a chleba. Nevěděli jsme, jestli je to povoleno nebo jen další provokace. Když jsme začali jíst, chlap vedle mě se zakousl a začal plakat. Lidé, kteří nás převáželi nás žádali, abychom to nikomu neřekli, protože by mohli být potrestáni. Řekli, že nikdy neviděli vězně v takovém stavu, i když předtím přepravovali jiné. Když jsem viděl fotky sebe sama po zajetí, byl jsem šokován. Vidět sama sebe je něco jiného než vidět jen nějakou fotku. Rok po zajetí jsem stěží opustil nemocnici. Dokončil jsem jednu proceduru a pak jsem se vrátil na další. Média budou mluvit o členech Azovu a Námořní pěchotě, ale nikdo se nezmiňuje o obráncích Černihivu (obklíčen v březnu 2022). Přál bych si, aby se vyměnilo více lidí. Ostatní kluci, kteří byli se mnou, jsou stále v zajetí."
https://twitter.com/VolodyaTretyak/stat ... 7045002415
Kdo nemá nebo nechce telegram, celé video na rutube 
