Ono se to tam popisuje dost výživně - v druhé části. Konkrétně to uvedl Dr. Aleksandar Horvat ve své interpelaci v jugoslávském parlamentu:Ataman píše: ↑26/10/2024, 11:32Co sem o tom teď rychle našel, číst to teď nestíhám, za relevantnost neručím:
https://cuvalo.net/2018/09/11/odessa-19 ... ge-grlica/
https://cuvalo.net/2018/09/13/odessa-19 ... pellation/
Jinak nic, 10000 mrtvých a nikde nic, ani na chorvatský wiki (tam píšou 13 + odkazy na dva články bez dalších zdrojů).
"Když před několika dny můj parlamentní kolega Dr. Ivica Frank ve svém úvodním projevu citoval některá prohlášení chorvatských vojáků, kteří byli v zajetí mučeni svými srbskými 'bratry', ze všech stran se proti němu ozvaly výkřiky a požadovaly, aby uvedl jména. Mluvili o tom, jako by si to vymýšlel [nebo] že jisté osoby donutily naše lidi k takovým prohlášením; jedním slovem se tvrdilo, že to byly výmysly a jugoslávské noviny psaly o 'zdánlivém násilí' spáchaném na chorvatských vojácích v Rusku a prezentovaly to všechno jako fikci nějakých 'pravašů' [členů Strany pravice], nebo, jak nám chcete říkat 'Frankistů'. Ctěný dome. Byl bych raději, kdyby to všechno nebyla pravda; Přál bych si, aby ty desetitisíce chorvatských vojáků, které Srbové zavraždili v Oděse a vhodili do Černého moře, byli naživu a mohli se vrátit ke svým rodinám. Bohužel je každým dnem více a více lidí, žijících svědků této bratrské lásky; váleční zajatci se vracejí se zlomenými žebry, rozřezaní a mučení. Několik dní předtím, než jsem doručil tuto interpelaci, za mnou přišlo několik lidí, když jsem byl v Zagorje [oblast nedaleko Záhřebu], kteří se nedávno vrátili ze zajetí a začali mi říkat: z jejich vlastní vůle, co se s nimi stalo:
Gjuro Dumbović z 25. zemského pluku [domobranska pukovnija], narozený ve Zlataru, mi řekl, že je jednoho dne dali do dobytčího vozu, myslím v Jekatěrinoslavské Gubernii, odkud byli převezeni do Oděsy. Jakmile dorazili do Oděsy, přišel za nimi srbský důstojník a řekl, že je to jejich dopravní prostředek a musí je převzít. Jakmile opustili vagóny, byl na ně vyvíjen tlak, aby se prohlásili za Srby. Snažili se vzdorovat, i když byli týráni a biti pažbami [pušek] a všemi možnými způsoby mučeni, velká část, velká část, velká část z nich prohlásila, že jsou připraveni zemřít, spíše než se vzdát své chorvatské národnosti a prohlásit se za Srby. Načež jim Srbové jim řekli: 'Nebudeme se k vám chovat tak, jako jsme to dělali doposud, ale budeme vás dále mučit, dokud vás vaše duše neopustí..."
Pak se začnou v parlamentu hádat, křik a jednání musí být přerušeno.
Pak se zmiňuje, že "nejbrutálnějším způsobem byli mučeni a zbiti Chorvatští Srbové, kteří se připojili k takzvané 1. divizi zformované v Oděse. Mnoho Chorvatů si zachránilo životy tím, když se prohlásili Maďary nebo Němce. Tyto několikrát udeřili do žeber a odsunuli je stranou, ale běda, kdyby se později zjistilo, že jsou to Chorvati. Takové osoby na tuto skutečnost většinou doplatily životem." Ivan Jambrek z Radoboje uvádí, že na něj byl rovněž vyvíjen nátlakem, aby se označil za Srba, ale řekl jim: 'Člověče, jaký bych byl Srb? Mám tři malé syny a manželku a všichni jsou Chorvati; proto nemohu být nic jiného než Chorvat.' Okamžitě ho odsoudili a potrestali 25 ranami holí a muž zůstal ležet v bezvědomí několik hodin. Nikola Šimunec z Bistrice, Ivan Iveković, Ivan Andrec ze Stubice a Josip Poljak z Lovrečani byli mezi těmi, kteří byli přinuceni násilím ke vstupu do této jugoslávské divize a byli týráni, než se jim nakonec podařilo utéct. Andrija Varga ze Zlataru, Antun Hleb a Franjo Drvar mi řekli ty nejstrašnější věci o tomto násilí. Když to všechno nepomohlo, Srbové je, i když byli vyčerpaní, zahnali do vesnice nedaleko Oděsy. Bylo jich tam několik stovek. Tady je zavřeli do úzkých sklepů, v každém asi sto, ve kterých bylo sotva místo pro 20 lidí. Poté trámy nad nimi polili vařící vodou, aby tyto muže potrestali a zabili. Několik z nich bylo zachráněno díky tomu, že některé ruské [sic ukrajinské] ženy, když viděly tyto hrůzy, se jich slitovaly a rozběhly se směrem k Oděse, než narazily na kontingent kozáků a řekly těmto jinak nelítostným vojákům, co se stalo a prosil je, aby přišli na pomoc těmto nešťastným mužům. Tento oddíl pak přišel a vysvobodil ony muže ze spárů Srbů. Bohužel v jednom sklepě se udusilo asi sto mužů, ostatní byli vytaženi s těžkými popáleninami. Tito stateční muži, kteří nechtěli porušit přísahu svému chorvatskému králi a zradit svou chorvatskou vlast, se navzájem utěšovali a říkali, že i Spasitel vytrpěl muka a že křesťané jsou tak velcí a mocní kvůli krvi svých mučedníků; proto řekli, že jsou připraveni snášet mučení pro svého krále a také pro svou vlast. Češi, kteří se dobrovolně připojili k jugoslávské divizi, protože nebylo dost Chorvatů a Slovinců, a proto bylo nutné divizi doplnit Čechy, jim řekli, že proti Rakousku je již 60 000 ozbrojených Čechů a pokud by jich bylo dvakrát tolik, bylo by Rakousko bylo úplně zničeno.
Vladko Nežić z Jasky řekl, že se ho Češi a Srbové v Kyjevě ptali, jakým jazykem mluví. Odpověděl: Chorvat. Poté ho dali do vězení a drželi ho tam tři dny bez jídla a pití. Nakonec se jeden Rus slitoval a osvobodil ho z vězení. Sotva vyšel na chodbu, potkal ho srbský voják s bajonetem připevněným na pušce a udeřil ho pažbou tak, že ležel v bezvědomí téměř tři dny. Poté se zachránil útěkem do vnitrozemí Ruska.
Lovro Gabrek z Jalžabetu, voják 16. pěšího pluku, byl strašně mučen. Četli jsme o podobných mučeních během inkvizice ve Španělsku. Poté, co ho ostříhali a zbili ze všech stran, vytrhali mu knír chloupek po chloupku. Předtím měl hustý knír, ale domů se vrátil bez jediného vousu. Řekl, že se to stalo za asistence srbských důstojníků a také našich, kteří přejeli a přidali se k této jugoslávské legii.
Tito váleční zajatci říkali, že toto zacházení vyvolalo nesouhlas všech obyvatel Oděsy, ale nikdo se neodvážil jednat, protože byla cítit silná ruka carismu. Každého, kdo by se odvážil říci slovo, bál se osudu, který by byl stižen podobným osudu těm nešťastníkům. Hrobník v Oděse jedné noci řekl, že mu Srbové přivezli 18 mrtvých Chorvatů, aby je pohřbili. Řekl: 'Musím znát jméno každého člověka, kterého pohřbím, a zaregistrovat ho.' Řekli mu: 'Jsou to Chorvati, a proto to není nutné.'
V březnu tohoto roku [tj. 1918], když byli naši muži rozprášeni po různých pracovních táborech naše armáda se přibližovala, Češi se pak provinili největším útiskem proti našemu lidu, vzali jim peníze a obuv a nechali je hladovět, ale přesto tyto věci hlásili a byli také povinni to oznámit vojenským úřadům, protože každý válečný zajatec je vyslýchán, když přichází z Ruska. Jak jsem měl možnost přijít do styku s nimi mi vyprávěli o hrozných věcech, které se tam staly. [Srbové] vložili muže do rakví zaživa a drželi je tam několik hodin, a poté je v jejich vyděšeném stavu přinutili vstoupit do této srbské, jugoslávské legie.
Jedna skupina důstojníků – když Srbové nemohli naplnit 2. Sbor jugoslávské legie, protože naši důstojníci se k němu nechtěli volně připojit – je úplně svlékli a zahnali do druhého patra budovy. Na cestě jim srbský komitadžije [termín tureckého původu označující člena skupiny neregulérních vojáků na Balkáně] bičoval jejich nahá těla. Když přišli nahoru, ještě jednou je stejným postupem zahnali dolů a poté znovu do druhého patra a nakonec je shodili dolů na nádvoří a čekali tam na ně s nasazenými bajonety. Jeden z nich se zachránil tak, že spadl na hromadu mrtvol zabitých chorvatských důstojníků, mimo dosah bajonetů a zlomil si pouze nohu, a později se plazil do nemocnice, kde byl zachráněn.
Případy, kdy Srbové rozřezali živá těla, nebyly ničím neobvyklým, nebo když odřízli určité [pohlavní] orgány z živých těl. To jsou věci, kterých jsou vojenské záznamy více než plné a o kterých tito muži hovoří.
Nebyli to jen muži z oblasti Zagorje [oblast u Záhřebu], ale i naši lidé ze vzdálenější ciziny. I naši muži z Istrie trpěli takovým mučením. Je-li pravda, že [náměstek Dragutin von] Hrvoj mluvil o Bulharech, kteří zřejmě mučili Srby, pak je v chorvatském parlamentu ještě potřebnější a vhodnější, abych vyprávěj, jak Srbové mučili Chorvaty.
Istrijský kněz Don D. Hlača napsal krátkou zprávu, která byla uveřejněna v novinách Hrvatska ze dne 28. června [1918], kde řekl, že vojáci z jeho farnosti se vraceli z ruských zajateckých táborů a vyprávěli hrozné věci. Srbové jim lámali prsty a vláčeli je, drželi je několik hodin na ledovém počasí [a] mučili je hladem, tlačili je svázané do vězení a pak nad ně věšeli ochucené čerstvé bochníky, aby změnili názor a vstoupili do srbské armády jako 'dobrovolníci'. Někteří z nich těmto procesům unikli a prohlásili se za Italy, protože uměli trochu italsky.
Starý kněz Stjepan Kropek ze Stari Pazinu na Istrii napsal co mu říkali farníci, kteří se nedávno vrátili z ruského zajetí. S největší hořkostí vyprávějí o zrádcích, Češích a Srbech, který se všemožnými způsoby snažil přimět Chorvaty, aby zradili svého krále a přidali se k srbské nebo české legii proti Rakousku. Používali k tomu peníze, sliby a různé hrozby, a když to všechno nepomohlo, byli dotyční mučeni, byly jim pořezány ruce a nohy a v tomto zmrzačeném stavu je Srbové za posměchu uvrhli do Černého moře. Mezi těmito mučedníky byli většinou Chorvaté z Banátu a zvláště někteří z města Varaždin, jak mi dosvědčili očití svědci; také by se jim stalo totéž, kdyby ve vhodnou chvíli neutekli.
Seržant-major Vid Rajković z Brinje, který se vrátil z ruského zajetí, o tom vypráví (Horvat čte): Onehdy se konal Vergaterung [Shromáždění]. Jeden srbský důstojník vysvětloval a pronesl řeč: 'Ať vykročí vpřed ti, kteří chtějí být srbskými dobrovolníky. Z nás 1 200 vojáků vystoupilo pouze 20-30 mužů, většinou mužů z Banátu a Sriemu. On, důstojník, se zeptal: 'Co vy ostatní budete dělat?' Odpovědí mu bylo 'jsme Chorvati a nebudeme dobrovolníci a nebudeme střílet naše bratry a otce. Můžete nás raději zastřelit hned na místě, nejsme a ani nebudeme Srbští dobrovolníci.' Srbský důstojník odpověděl: 'Nepotřebujeme vás. Pošleme vás na Sibiř do dolů, abyste byli otroky.' O den nebo dva později nás posadili do železničních vagónů a důstojníci řekli: 'Jdete na Sibiř do dolů, kde všichni bídně zahynete.' (Nikdo nedostal žádné jídlo.) Naše odpověď byla: 'Pošlete nás, chceme jet dokonce na Sibiř.' Bohužel nás 27. října 1916 přivezli na nádraží v Oděse. Čekali tam na nás četní srbští dobrovolníci, ruští vojáci a kozáci — všichni ozbrojení. Protestovali jsme a nechtěli jsme sestoupit od trenérů. Když nás obklíčili, vyhodili nás z aut a pod jejich zbraněmi s bajonety a kozáckými šavlemi nás násilím přivedli do tábora dobrovolníků. Tady nás spočítali dvacet krát dvacet a dovedli nás do kasáren dobrovolníků. Tam z nás strhli šaty, zbili nás a zaregistrovali. V žádném případě jsem se nechtěl zaregistrovat jako dobrovolník. Pak mě důstojník, který prováděl registraci, udeřil dvakrát do obličeje a shodil mi čepici z hlavy. Zhasli lampu, která byla na psacím stole, pak přišli dobrovolníci, aby pomohli s pažbami pušek a čtvrt hodiny mě mlátili ve tmě, až mi tekla krev z nosu a úst. Když jsem viděl, že v této situaci mi není pomoci, zaregistroval jsem se, ale pod jménem patřícím někomu jinému z jiné obce a okresu. Ráno jsem šel na lékařskou prohlídku. Měl jsem teplotu jednačtyřicet stupňů a plival jsem krev. Zde byli ruští a srbští lékaři, kteří mě nařídili odvézt do městské nemocnice. Když přijel vozík, poslali místo mě Srba a já zůstal v pokoji pro nemocné. Ve své velké bolesti a agónii jsem slyšel, když si pro mě přišel srbský komitadji, kopl do mě nohou a zeptal se: 'Kdo jsi, Chorvate, proklet buď tvá chorvatská matka. Budete žít jen do dnešního večera a ne dále. Ať tě sežerou ryby Černého moře.' Potom pro mě přišli moji přátelé: Desátník Nikola Butković, Toma Rajković, domácí strážce Mirko, Mile a Jozo Pernarovi, Stipe Fumić, Ivan Lasić, Ivan Antončić. Hořce jsem si na léčbu stěžoval a opakoval, co řekl komitadji. Přivedli mě do jejich kasáren, ukryli mě a rozšířili zprávu, že jsem zemřel. Osm dní jsem ležel v posteli, než jsem mohl vstát."
.
.
.
Pokračuje to dál, další přerušení a další hádky, tak se mi to nechce dál překládat - pardon
