Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský (1829-1908)

[Rase]

Emanuel Salomon von Friedberg-Mírohorský

"Během svého vojenského působení poznal řadu zemí a měl příležitost osobně se setkat s mnoha významnými osobnostmi, jako například s hudebním skladatelem F. Lisztem, biskupem Strossmayerem a dalšími. Nebál vystupovat jako Čech, což bylo českou společností velmi oceňováno."

Pokud se řekne slavný český vojevůdce 19. století, mnohým se nejspíše vybaví Jan hrabě Radecký z Radče (1766 – 1858), leč 19. století dalo vzniknout i velice nevšednímu vojáku, který oblékl císařskou uniformu. Budoucí feldmarschalleutnant Emanuel Salomon Freiherr von Friedberg-Mírohorský se narodil 18.ledna roku 1829 ve slavné pražské rodině Friedbergových. Jeho matka ale zemřela krátce po porodu a o jeho výchovu se tedy začal starat jeho strýc Moric Fialka (1809 - 1869), který nesporně ovlivnil jeho budoucí vlastenecké cítění a postoj v otázce Slovanů a Němců v rakouské říši. Za zmínku také stojí různé obměny prediktátu rodiny Friedbergových, nejprve byl v 17. století latinizová na "de Monte Pacis" a Emanuel Salomon jej brzy počeštil na onen podivný tvar "Mírohorský". Vraťme se ale k našemu mladíkovi. Ten začíná v roce 1837 studovat na staroměstském Akademickém gymnáziu v Praze. Zároveň ale navštěvuje malířskou Akademii figuralistickou a portrétní školu ředitele Františka Xaviera Tkadlíka. Ač se chtěl stát malířem, jeho otec rozhodl, že se Emanuel stane vojákem. Tak se stalo dne 28.září roku 1840, kdy teprve jedenáctiletý nastoupil na slavnou Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídni. Je pozoruhodné že i při vojenském výcviku byl podporován v českém vlastenectví. Právě o prohloubení tohoto zájmu se velice zasloužil i český učitel Tomáš Burian. Roku 1846 ukončil studium v hodnosti poručík II.třídy (Leutnant II. Klasse). I v této době však zůstával věrný své zálibě v malování a při pokračovacím studiu na akademii, se dokonce věnuje studiu kresby a malby, samozřejmě se zaměřením pro potřeby armády. V roce 1846 dokončil studia v hodnosti poručík I.třídy a vrátil se do Prahy, kde převzal velení 28. pěšího pluku "La Tourova" se sídlem v Terezíně. V dubnu revolučního roku 1848 vytáhl s plukem přes Plzeň, Řezno, Mnichov a Insbruck do vzbouřeného Lombardska – Benátska. Zde se svým plukem bojoval pod vedením maršála Radeckého v bitvách u Adiži, Sommacampagni, Custozzy, Volty a u Milána. Začátkem srpna byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnanta). Urychleně ale musí vyrazit k revoluční Vídni, kde se s armádou generála Windischgrätze účastní konečného obsazení města. Z Vídně následně vyráží nejprve do Mostu nad Litavou a potom do vzbouřených Uher, kde bojoval u Parendorfu, Móoru a Tetína. Dalších bitev se zúčastnil u Tornalje a Pétervašára. Za zajimavost stojí podotknout že za statečnost v krvavé bitvě u Kápolny (27. února 1849) byl dekorován, společně se svým strýcem Moricem Fialkou, Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací a ruským Řádem Sv.Anny 3.stupně s meči. Tím ale jeho válečné putování neskončilo. Další boje na něj čekaly u Hatvanu, Isaszegu, Czinkoty a Pešti. V červnu roku 1849 je přidělen ke generálnímu štábu a vřazen do podunajské armády. V této armádě se účastnil bitev u Rábu, Komárna, Severina, Söregu a Temešváru. Jeho válečné působení bylo definitivně ukončeno převelením ke generálnímu štábu v Budapešti a později do Temešváru. Ještě mu nebylo ani 22 let, když se 18.listopadu roku 1850 dočkal povýšení na setníka 2.třídy (Hauptmann II. Klasse) a roku 1853 postupuje na post setníka I.třídy (Hauptmann I. Klasse). Na velitelství v Temešváru pracoval na vytyčování Vojenské hranice a mapování Vojvodiny. Zde také namaloval několik akvarelů a roku 1851 byl dokonce pověřen, samotným Císařem, namalovat žánrové obrazy několika bitev z války v Uhrách. Po uherských bojištích putoval spolu s mnichovským malířem Albrechtem Adamem (1786 – 1862). Tyto obrazy později byly vystaveny v Klementinu pod názvem "Výjevy z války v Uhrách". Ve vídeňském Schönbrunnerhause později vystavoval své obrazy pod názvem "Výjevy z Rumunska a z Uher". Řekněme si ale také něco k rodinému životu Emanuela Salomona. V italské Veroně se 10.října 1860 zasnubuje a následně žení s pražskou rodačkou Marií Rudolphovou šlechtičnou z Friessů, dcerou c. k. plukovníka Rudolpha von Friesse. Tento zajimavý svazek dal život hned sedmi dětem. 19. století však nebylo pro malé děti zrovna nejlepší dobou pro život. Tři se nedožily ani dospělosti, synové Zdeněk a Ludvík vstoupili do armády a předčasně zemřeli v 90. letech (pravděpodobně v soubojích), dcera Helena duševně onemocněla. Plnohodnotný život měla jen nejmladší dcera Olga, narozená roku 1874. Vraťme se ale zpět k jeho profesnímu životu.

Roku 1864 byl povýšen do hodnosti podplukovníka (Oberstleutnant). V dubnu osudového roku 1866 se odebral do Verony, jako náčelník štábu tamního pevnostního velitelství. Zde také prožívá boje rakousko-italské a rakousko-pruské války. Tyto boje popisuje ve své knize "Vzpomínky na válečný rok 1866". V této knize se nebál kritizovat rakouskou fortifikační taktiku, zastaralou výzbroj nevhodnou barvu rakouských uniforem. Velkou váhu pruskému vítězství také dává orientačnímu výcviku pruských poddůstojníků a mapovém vybavení pruských oddílů: "Byliť totiž u Prusů všichni poddůstojníci opatřeni mapami dosti podrobnými krajů českých, mapami drženými v patrnosti, t.j. opravovanými svědomitě dle nových útvarů v pomezí, nových cest, samot, vůbec dle všech změn, a že tito lidé dobře mapám rozuměli, kdežto u nás mapy ukazovaly vše, jak bylo před dávnými časy, kdy ty které kraje vyměřovány, a mapám mnohdy platně nerozuměli ani mnohem vyšší pánové." Koncem roku 1866 vedl vyjednávání s italským generálem Enricem Caldinim, jehož vojsko neoprávněně překročilo demarkační čáru. Celou událost později sepsal pro časopis Světozor. Emanuel Salomon byl postupně převelen do Zadaru a pěšímu pluku v Osijeku. V Chorvatsku se seznámil s místními obrozenci a národovcem, biskupem Josipem Jurajem Strossmayerem (1815 – 1905). Krátce bych něco zmínil o tomto pozoruhodném biskupovi. Strossmayer byl přítelem Jana Kollára a Františka Palackého. Jako stoupenec obnovy illyrské kultury usiloval o sjednocení slovanských kultur a literatur, zejména slovinské a chorvatské, také ve spolupráci se srbskou. Politicky byl odpůrcem násilné maďarizace Slovenska. Kritizoval též dogma o neomylnosti papeže. Jako člen rakouské Říšské rady ve Vídni, prosazoval tzv. jižní austroslavismus. Ve Vídni a Pešti tyto myšlenky nebyly přijímány s pochopením. Strossmayerovi žáci proto byli pronásledování a museli utíkat z domova – mnoho z nich našlo útočiště v Praze, kde byl jejich patronem Tomáš Garrigue Masaryk. Opět se ale vrať me k našemu vojákovi. Roku 1872 převzal velení pěšího pluku v Komárom, kde byl 1. listopadu 1873 povýšen na generálmajora. Později se služebně dostal do Budapešti a roku 1878 stal se velitelem 30. armádní divize ve Lvově, kde byl 15.září roku 1878 povýšen polního podmaršálka (Feldmarschalleutnant). Do důchodu odešel 1.listopadu roku 1883 po službě celých třicetisedmi let. Traduje se, že byl penzionován bezprostředně poté, co se na slavnostní večeři u Císaře důrazně ohradil proti podceňování českého národa ze strany jednoho z přítomných šlechticů. K ukončení své kariéry byl vyznamenán Řádem železné koruny II. třídy a roku 1884 mu byl udělen šlechtický titul svobodný pán (Freiherr). Usadil se v Praze a aktivně se účastnil kulturního života. Maloval obrazy, překládal literaturu z cizích jazyků, pořádal přednášky a stýkal se s umělci a vzdělanci. Zorganizoval například setkání konstruktérů Karla a Sylvestra Krnky s vysokými důstojníky, aby pomohl české firmě v získání zakázky na dodávku pušek pro rakouskou armádu (obchod se ale nakonec stejně neuskutečnil). Feldmarschalleutnant Emanuel Salomon von Friedberg-Mírohorský zemřel v Praze 10.prosince roku 1908. Vždy byl prvotřídním důstojníkem a vojenským odborníkem. Povahy byl velmi upřímné a otevřené, proto byl ctěn a milován svými podřízenými, nadřízenými ale nikoliv. Od časného mládí byl zapřisáhlým nekuřákem a abstinentem. Jako jedenáctiletý prý ochutnal alkohol a tak si jej zprotivil, že se mu stranil až do konce života. Kávu pil podle vlastních slov naposledy ve dvanácti letech. V roce 1860, po přečtení článku v časopise Osvěta, se stal vegetariánem a zůstal jím do konce života. Jeho postoj k tabáku, alkoholu i masu byl v armádě velmi neobvyklý a kvůli němu se často stával předmětem narážek. Hovořil česky, německy, anglicky, francouzsky, italsky, rusky, maďarsky, polsky, rumunsky a srbochorvatsky. Své znalosti využíval při úředních jednáních, navazování soukromých kontaktů i k překladům.

Zdroj:
forum.valka.cz/viewtopic.php/p/183148#183148
panzernet.net/php/index.php/topic,5147.new.html#new
wikipedia.org/wiki/Emanuel_Salomon_Friedberg-M%C3%ADrohorsk%C3%BD
wikipedia.org/wiki/Josip_Juraj_Strossmayer
alternativne.blog.cz/1102/emanuel-salomon-freiherr-von-friedberg-mirohorsky
vesmir.cz/clanek/o-promenach-elit-v-ceskych-zemich



Vyřezal jsem i jeho drobnou podobu, jako jistý hold zapomenutému velikánovi
Dost možná se jedná o jeho jedinou sochu v Čechách nebo na Moravě

[Franz Trubka]

Zajimavy clanek,ale letopocty mi nejak nesedi.Narozen 1829,v roce1846 porucik 1.tridy a velitel 28.pesiho pluku.Porucik,17 let a velitel pluku?

[Rase]

Emanuel Salomon Friedberg – autoportrét (1873–1883)

[Bleu]

Mrihoroský je docela malebná postavička českých dějin. Kdysi jsem o něm - resp o jedný knize jeho pamětí sesmolil článek...
http://www.vhu.cz/exhibit/friedberg-mir ... em-r-1856/

[Rase]

V červenci roku 1895 byli obyvatelé Bělé pod Bezdězem pobouřeni. Pravidelně se tu totiž mezi domy procházel štíhlý vysoký šedovlasý pán s jakousi dámou. Na tom by nebylo nic mimořádného, kdyby oba nebyli bosí a odění pouze do plátěného županu. Místní usedlíci je zvali "blázny kneippiány", kteří pobuřují svou nahotou.

Dáma sice zůstala neznámou, ale pánem byl podmaršálek ve výslužbě Emanuel Salomon z Friedbergu-Mírohorský (1829-1908), vlastenec, spisovatel, malíř, muž, který získal v armádě vskutku mimořádné postavení. A také zakladatel Českého Kneippu v roce 1893, spolku řídícího se zásadami faráře Sebastiana Kneippa. Krom češtiny, ovládal i němčinu a francouzštinu, ale hovořil i anglicky, maďarsky, italsky, polsky a srbochorvatsky.Byl přesvědčený vegetarián, nekuřák a abstinent. Ani kávu nepil a přísnou kuratelou se řídil už od dětství. Silný odpor si vypěstoval i k doktorům, v dospělosti se stal vášnivým vyznavačem vodoléčby a skoro nikdy nebyl nemocný. Dennodenně se koupal. Vodu používal na všechny neduhy - prý s její pomocí léčil i svého sluhu s pohlavní nemocí. Zajímavostí je, že v roce 1848 se účastnil bojů v severní Itálii, kde vypuklo protirakouské povstání. Zde utrpěl zranění, lékaři mu vyňali kus lebeční kosti a místo toho měl stříbrnou desku, zakrytou shrnutými vlasy. Mezi kolegy byl velmi oblíbený a ve třiceti se oženil s Marií Rudolphovou, dcerou ženijního plukovníka. Z počátku bylo soužití idylické, leč Marie trpěla výkyvy nálad, urputně žárlila, byla lítostivá a nervózní. Nakonec u ní plně propukla duševní choroba a zemřela v roce 1878. S manželkou měli sedm dětí, ale tři dcerky zemřely už v útlém věku na psotník, dva dospělí synové Zdeněk a Ludvík spáchali sebevraždu, jedna z dcer, Helena, propadala depresím a skončila v blázinci. Otcova stáří se tedy dočkaly pouze dvě dcery. V roce 1883 odešel do výslužby a své stáří trávil v Praze. I přes vyšší věk běhal ve Stromovce, na Petříně a "bosky kneippoval". Nosil řemínkové sandály bez špiček i v zimě, spal na železné vojenské posteli, odsuzoval holohlavé muže, kteří nosili paruky, brojil proti umělému chrupu a také jej ve stáří nenosil. Doma chodil a pracoval nahý, před návštěvami si oblékal župan. Všichni u něj chodili bosi. Na výletech nabádal ostatní členy Českého Kneippu, aby chodili naboso i venku. Jako vegetarián Friedberg pojídal bylinné polévky, ovoce, chleba a jediné maso, které snad ještě za zdravé uznával, byla zvěřina, poněvadž ve volné přírodě žije. Nezamlouvaly se mu ani žvýkačky, protože "odstraňují zápach z úst, ale pak člověk smrdí něčím jiným". Ačkoli byl Emanuel pracovitý, nadaný, všestranný, ochotný komukoli pomoci, jeho neobvyklé názory okolí často popuzovaly. V roce 1907 jej srazil povoz u Národního divadla, ale ze zranění se vykřesal. Bohužel 10. prosince 1908 do něj narazil automobil - ironií osudu automobily nenáviděl a nikdy do žádného nevsedl.

https://www.novinky.cz/zena/styl/353292 ... -satu.html

Emanuel Salomon von Friedberg-Mírohorský v pokročilém věku

Fotografie z nekrologu, který vyšel ve "Zlaté Praze, 1909 ročník XXV, 13.číslo,s.155" V nekrologu je uveden zajímavý fakt, který si málokdo uvědomí. Díky jeho korekturám, které dělal při práci na celém Ottově slovníku, je patrně jediným člověkem, který jej také celý přečetl.

obr_zek5_383.jpg (33.01 KiB) Zobrazeno 3028 x

[Rase]

Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský se v roce 1849 účastnil bitvy u Kápolny jako mladý nadporučík pražského pěšího pluku č. 28 a zde jsou jeho vzpomínky.

https://www.vhu.cz/bitva-u-kapolny-v-un ... ti-akteri/

27. února nastal překrásný den. Před 8. hodinou ranní již udatně pracovala naše děla blízko Verpeléthu do pravého křídla maďarských povstalců pod velením Klapkovým. Hned jak jsme ze Široké vytáhli, vykročili jsme z dlouhé úzké soutěsky, v níž jsme včera byli z Petervására až tam se pohybovali, v krajinu rázem se otvírající, rozšiřující a viděli, jaké to bylo včera štěstí a jaký ohromný úspěch, že brigáda Kriegernova se tak snadno zmocnila východu úžiny, než ještě tamní hájitelé mohli býti Maďary sesíleni. Byl by to býval pak perný kus práce, kdybychom teprv dnes ráno byli měli dobývati obtížného místečka nám arci nevyhnutelně nutného, jak pro další postup vůbec, tak ku spojení s hlavním vojskem.

Právě tento důležitý úkol se nám byl šťastně vydařil co nejskvěleji za okolností původně vlastně velice nepříznivých; náš sbor již stál velmi prospěšně v pravém boku uherského šiku bitevního, nemálo ohroženého, a již na nepřátelském břehu potoku Tarny, hájícího onen šik; tudíž nám nebylo třeba přechodu přes překážku, místy dosti značnou, teprv snad vůči odpůrci vynutiti. Windischgrätz mohl nyní s největší nadějí zahájiti útok.

Bitevní šik Maďarův stál za potokem Tarnou na levém jeho břehu čelím k západu a pravým křídlem v Horním a Dolním Döbrö (patrně nějaká bývalá slovanská »Dobrá«), se středem pod osobním vedením vrchního vůdce Dembińského v Tófalu a Kápolně při Gyöngyöšsko-Miškovecké silnici, a s levým křídlem u Kálu pod Görgeyem. Postavení jejich bylo velmi výhodné na panujících výšinách s potokem mnohdy bařinatým a s močály, za oblevy vážnými to překážkami pro náš čelný útok.

Na naší straně 3. sbor Schlikův tvořil levé křídlo, 2. sbor hraběte Vrbny střed a pravé křídlo se směrem podle řečené silnice a s úkolem dorážeti na Kápolnu a jí dobytí.

Boj zuřil brzo na celé čáře, nejdříve s děly vydatně střílejícími, naše batterie záhy umlčely batterie nepřátelské u Verpeléthu, a brigáda Kriegernova dobyla tuto vesnici po vzteklém pouličním boji bodákem.

Na pronásledování Maďarů ustupujících odtamtud na zadní vyvýšeniny poslal Schlik celý 8. pluk kyrysníkův tryskem; tito znamenitě šavlemi svými se oháněli a čtyři děla nepřátelská uchvátili, avšak sami velmi mnoho utrpěli palbou a jízdou nepřátelskou.

Naše divise (Schulzigova) vytrhnuvši z Verpeléthu dostala rozkaz, aby se zmocnila značnějších výšin silně nepřátelskou pěchotou a děly obsazených. Místo aby podmaršálek, jenž snad ani netušil, jak četné tlupy s oněch pahrbků o sobě dosti krušně ztéčitelných na nás střílí, hned poslal na ně síly dostatečné, určil pouze náš prapor. Den byl překrásný, teplo bylo tak citelné, že důstojníci všickni o polednách odložili pláště a dali je nésti sluhům; ubozí vojáci toho pohodlí nemajíce, pekli se v pláštích dále. Parno bylo tím obtížnějším, že nebylo dovoleno starati se o napití vody, a též mimo osady ani nebylo studní. Künigl, dostav jednoduše rozkaz, nepřemýšlel ani okamžik, jen do toho hr! bez rozvahy a jen hodně udatně. Neposlaltě napřed ani harcovníků, aby střelbou porůznu zaneprázdňovali nepřítele, nerozvinul žádného čelí pro palbu, nýbrž velel celému praporu, jak kráčel v husté těsné mase, 7. setnina přední, má:12., nejzadnější, přímo ku předu, neohlížeje se na příkrost stráně, jíž nám bylo ztéci, ani na hustou palbu nepřátel na horním kraji stojících. Postupovali jsme — Künigl vždy napřed, jako vůbec mu nelze odepříti chrabrosti a srdnatosti vynikajících — po širém poli ku stráni, a již tu svištěly okolo nás, nejvíce na štěstí nad hlavami, kulky, jež — díky chatrným naproti nám střelcům — nám neublížily. Dostavše se pod svah, byli jsme ovšem chráněni, však nastalo zase značné stoupání, což bylo zvláště obtížným a úmorně namáhavým pro ubohé vojáky v pláštích, s plnými torbami a ranečnicemi a s těžkou výzbrojí. Kdyby Künigl aspoň byl pod horním krajem svahu v úkrytu před ohněm nepřátelským popřál praporu chvilky oddechu! avšak ne — šlo se slepě vpřed, vojáci již padali jen pouhou námahou a únavou — nebo kulky do nás ani nemohly — a když jsme poklusem dosáhli vrcholu a s »hurrá« chtěli na nepřítele udeřiti, tu vše stanulo bezděky vysílením, — a uvítací hromadný výstřel zabil nám řadu vojínů a poranil dva důstojníky, setníka Sauera velitele 7. setniny a poručíka Hostoše; po té ihned všecko instinktivně se vrátilo zase zpět pod svah na malé oddechnutí.

Tento den byl jsem velitelem dvou setnin, 12. a 11., jejíž setník lehce nemocen zůstal někde zpět a ježto nadporučík byl mladší v hodnosti než já. Vjelo mi bleskem do mozku, poněkud na svůj vlastní vrub opraviti vedení Küniglovo, sebral jsem svou divisi (dvě setniny se tehdy nazývaly také divisí.) a táhl s ní v levo do roklice, odkud jsem mohl se dostati do pravého boku čelí nepřátelského, zejména v bok batterie 12ti liberek, které nehorázně bouchaly do našich. Když jsem se s různostřelci opatrně blížil hornímu okraji srázu, odkud mohli páliti do Maďarů, viděl jsem se svrchovaným hnusem, jak jejich harcovníci dobíjeli naše raněné od prvního útoku zmařeného, tam na pažitu zůstavené. Záhy rozhořčeni touto surovou sveřepostí jsme se zase vzmohli k útoku druhému, při čemž já se svou divisí se objevil, jak výše podotknuto v pravém boku našich protivníků; současně jeden prapor pluku hraběte Hartmanna č. 9. Stryjského, při prvním útoku zcela bezúčelně za praporem naším stojící; táhnul v pravo, a tak jsme se dostali mohutnějším čelím za hromového »hurrá!« k nepříteli.

V tom již batterie nepřátelská ujížděla plným tryskem směrem na Kerecsend. Pěchota nepřátelská většinou bývalé pravidelné c. k. vojsko, nyní ovšem přeběhlé, ale s odznaky dosud černožlutými a prapory císařskými, sem tam i čety granátníků ještě s objemnými medvědicemi, vydržely trochu déle, tak, že někteří našinci s nimi ještě přišli sečnou nebo bodnou zbraní do styku, ale záhy obrátili se i tito v divoký útěk, odházejíce zbraň, medvědice, jež naši vojáci zvedali a na hlavy kladli, za nepřátely stříleli.

S výšin, na nichž jsme nyní stáli celí upachtění, ale zároveň opojení radostí nade skvělým úspěchem, byl znamenitý rozhled do kraje a na uhánějící vojsko povstalecké, jehož nepřehledné spousty se černaly v nížině Lakši, přes níž hledaly přechody v močálech se topíce. Nejhustší byl dav okolo mostu Kerescendského, k němuž všecko se dralo. Do tohoto shluku hřměla nyní naše děla, která byla úprkem dojela za námi na výšinu.

Slavný to byl okamžik, slunce na bezmraké obloze za našimi zády již se chýlilo k západu a polévalo jemným nachem celou před námi krajinu a husté davy utíkajících povstalců, do nichž se všech stran mocně stříleno. Schlik zářící spokojeností radostnou, přijel s komonstvem, nadšeně nás chválil, hromným »ať žije!« ho vítající; avšak brzo přijel i maršálek kníže Windischgrätz s družinou velmi četnou.

Hlasitě nás káral kníže, že tak divoce pronásledujeme, ba velel přímo i zastaviti palbu celé dlouhé řadě našich děl, ve chvilce, když právě nejúčinněji pracovala proti nepříteli. Dlouho nikdo nechtěl poslechnouti, dělali jakoby byli přeslechli, až rozposílal Windischgrätz několik ordonančních důstojníků ke všem poněkud vyšším velitelům, aby co nejpřísněji zapověděli ve jménu jeho každý další výstřel.

Windischgrätz nám zkrátka oktroyoval unavenost, vysílenost, tak, aspoň odůvodňoval, že zastavil pronásledování, a když kníže a vojevůdce rozkáže, že vojsko musí býti umořeno, musí toto arci poslechnouti. Pravda, byli jsme utýráni; jak také ne, byvše od svítání na nohou pochodem a v krutém boji! Avšak za okolností tak příznivých, tak skvělých jsme ochablosti ani dost málo necítili.

Nevolí nad sklamanými nadějemi jsme se šikovali a stáli nečinně k noze zbraň, vidouce při posledních paprscích zapadajícího slunce tlačit se černé roje nepřátel pořade ještě přes most u Kerecsendu, do nichž našim dělům tak přísně zabráněno střílet.

Schlikovi bylo na tváři znát, že sdílí spíše city nás všech než ony svého představeného, že s námi hoří bojovností, aby již co nejdříve učiněn byl konec trapnému stavu nejistoty a nebezpečenství v Uhrách, ba i v celém mocnářství; patrno bylo ze škubání jeho rysů, jak zatracuje obnovenou nečinnost svého nadvelitele a že zachovává zákaz jeho jen se vším sebezapřením.

Blízko nám v dolině byl ovčín rozměrů u nás neznámých, v Uhrách ale praobyčejných, a když vypátral Schlik, že je to majetek jednoho z nejzuřivějších odpůrců proti c. kr. vládě a armádě, bohatého jakéhos velmože, poručil ovčín otevřít a všechen z něho brav pustit do ležení na pospas sboru jeho. Ze značného stáda, o jehož čísle českým statkářům se ani nezdá, dostalo se každé setnině a batterii kusů hodně mnoho, které valně přispívaly k hodům na oslavu vítězství; hromová »ať žije!« »niech žyje!« a »živio!« otřásala vzduchem z tisíců vyprahlých hrdel.

Naší brigádě vykázáno tábořiště v dubovém mlází mezi malými pni a suchým listím na sporém drnu a písku.

Všickni byli až běda unaveni a zmořeni, každý klesal a padal, kde stál, žádný nechtěl jen rukou hnouti, aby bylo z toho houští nasekáno materiálu na sestrojení skrýší a stánků, pak paliva, ba ani řezníci ne, aby poráželi voly a zabíjeli ovce Schlikem nám uštědřené, tím méně kuchaři, aby ještě čekali na porážení a zabíjení; o vodu k pití a k vaření taktéž se měly čety starati. Tu musili důstojníci chopiti se největší rázností, aby ztýrané vojáky k tomu přiměli a se dožili vůbec menáže.

Když tato byla asi o půl noci hotova, musili býti vojáci pracně ze sna buzeni, a sotva byla většina vzbuzena, znovu padala ve spánek, patrně neodolatelně mocnější než hlad.

Námi poražené vojsko povstalecké tábořilo, jak jsme později slyšeli, onu noc u Mezö Kövesdu a Makláru, záď pod Kmetym na výšinách východně od Kerecsendu, tudíž nám velmi na blízku.

[Rase]

Moric Fialka (1809-1869)

Zejména v mládí významně ovlivnil Emanuela Salomona Friedberg-Mírohorského jeho strýc, důstojník, novinář a překladatel Moric Fialka (1809-1869), který mu byl po smrti matky hlavním vychovatelem. Přesvědčil jej, aby se dal – navzdory malířskému nadání – také na dráhu vojáka z povolání a na vojenské akademii v něm posiloval české národní cítění. Společně pak byli oceněni za statečnost u Kápolny (1849).

Moric Fialka se narodil 30. října 1809 v Písku, do rodiny lékaře. Studoval na staroměstském gymnáziu a četba řeckých klasiků ho přivedla k myšlence, stát se vojákem. Navzdory odrazování trval na svém rozhodnutí a roku 1824 nastoupil jako kadet k 28. pěšímu pluku. Vedle vojenských povinností se učil cizí jazyky. V letech 1838-1843 vyučoval češtinu na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Roku 1848 se účastnil obléhání Prahy; u Běchovic zachraňoval příslušníky ozbrojených sil, kteří utíkali z revolucí ovládaného města. Potom se zapojil do potlačování povstání ve Vídni a Uhrách. Za hrdinství v bitvě u Kápolny 27. února 1849 dostal vojenský záslužný kříž. Byl přijat do šlechtického stavu a stal se podplukovníkem. Roku 1859 byl jmenován místním velitelem v Tridentu (pomáhal tam zraněným v italské válce – viz Bitva u Solferina) a o rok později v Mantově. Roku 1862 byl přeložen do Krakova. Mimo jiné byl přísedícím u válečného soudu, před kterým stanuli polští revolucionáři. Svou mírností jim v mnoha ohledech prospěl. V roce 1864 odešel do důchodu a zemřel 13. června 1869 v Krakově. Fialka nikdy nezapřel svůj český původ, podporoval českou kulturu a literaturu. Svým vzděláním vynikal nad ostatní rakouské důstojníky. Vedle povinné němčiny uměl anglicky, francouzsky i slovanské jazyky. Přeložil několik prací Charlese Dickense – román Oliver Twist a povídky Štědrý večer a Zvony. Je také autorem českého překladu Nového cvičebního řádu c. k. pěchoty. Psal články do časopisů Květy a Koruna chrudimská.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Moric_Fialka

Fialkas Familie (1874)