Dánský stát ve víru Velké války

[Rase]

Dánský stát ve víru Velké války

Dne 30. října roku 1864, po prohrané válce s Pruskem, se Bohem vyvolený národ Dánský probudil z krásného snu s pořádnou kocovinou. Vystřízlivění mělo být bolavé a ovlivnilo stát na celá desetiletí. Koncept obnovení dánské říše a snaha přičlenit Šlesvicko dopadla katastrofálně, leč nejprve se podívejme trochu dál na celou situaci. První válka z roku 1848 až 1852 skončila dánským vítězstvím a ovládnutím vévodství Šlesvicka a Holštýnska. Tyto státy obývala většina německého obyvatelstva, navíc zde bylo silné hnutí usilující o nezávislost. Dánští nacionální liberalisté požadovali plné svázání Šlesvicka s Dánskem a Holštýnsku ponechat vlastní volbu. Situace vygradovala roku 1864, kdy se na stranu německých nacionalistů přidalo sílící Prusko, Rakousko jakožto hlavní mocnost v německém prostoru, ale také Sasko a Hanoversko. Británie a Švédsko vyhlásili neutralitu a Dánsko tak zůstalo osamoceno. Dánové sice s válkou počítali a posilovali jak loďstvo, tak opevnění – zejména obraný val u Dannewirke, rovněž opevnění kolem Düppel a Fredericia, ale početní převaha hrála silně v jejich neprospěch. Jak již bylo zmíněno, válka dopadla katastrofálně, 1 700 vojáků padlo, bylo zajato nebo se pohřešovalo. Celé Šlesvicko-Holštýnsko bylo podstoupeno Prusku, země byla okleštěná na hlavní ostrovy a malou část Jutského poloostrova. Válka byla rovněž silně traumatizující pro samotný dánský národ, neboť byl nucen přehodnotit své místo ve světě. Bohaté oblasti dříve rozlehlého dánského království byly v průběhu času ztraceny ať již ve prospěch Švédska nebo Dánska. Objevila se nová forma nacionalismu, která vyzdvihovala malý národ, tradici vesnického Dánska a snažila se vyhýbat touhám po zvětšování území. Postupně se vzmáhal rovněž socialismus a dělnická hnutí, kde hlavní osobností v tomto směru byl Louis Pio (1841-1894). Pio se zasloužil o vznik samostatné dánské odnože internacionály, která umě kombinovala internacionalismus s nacionalismem. Spolu s dalšími radikálními socialisty byl později obviněn z vlastizrady a musel Dánsko opustit – azyl povětšinou nalezli v USA. Začátkem nového století došlo k první revizi ústavy, přičemž bylo umožněno volit ženám, zavedeny sociální, dělnické a tržní reformy. Poslední dánské kolonie, ostrovy sv. Jana, sv. Tomáše a Saint Croix, byly prodány USA. Dánsko se uzavřelo samo do sebe. Na počátku 19.století byl poměrně silné skandinavistické politické hnutí - Skandinavismus, které spojovala myšlenka politicky a hospodářsky sjednocené Skandinávie či dokonce jednotného národa založeného na jazykovém, politickém a kulturním dědictví. Rozmach hnutí nastal ve čtyřicátých letech 19.století, na popud dánských a švédských univerzitních studentů, jako reakce na vzmáhající se pangermanismu. Zmiňme, že již ve válce z roku 1848 nabídlo Švédsko vytvoření dobrovolnické legie, ale po hrozbě z Ruska bylo od jejího nasazení upuštěno. Jediným hmatatelným přínosem skandinávského hnutí, bylo založení Skandinávské měnové unie, roku 1873 mezi Dánskem a Švédskem. Norsko, které tehdy bylo v personální unii se Švédskem se připojilo o dva roky později. Měnová unie se rozpadla na počátku první světové války, druhého srpna 1914. Nyní se ale podívejme, jakým způsobem se vyvíjela dánská armáda v nově neutrálním státě.

Dle obranné strategie z roku 1909, v případě mobilizace měla dánská pozemní armáda čítat tři velmi lehké pěchotní divize. Mírový stav armády byl velmi malý a vojsko tak primárně zajišťovalo výcvik branců. V případě plánu vycvičit vojsko do plně bojeschopného stavu, bylo nutno počítat s několika měsíci. Jak se dá odvodit, tak prioritou byla obrana vlastního území. Zde se mohla armáda opřít především o opevněné pozice kolem Kodaně a rovněž pobřežní opevnění. Námořnictvo se skládalo ze čtyř zastaralých pobřežních obrněných lodí. Tento typ plavidel byl menší a levnější než plnohodnotné bitevní lodě, pro silnou výzbroj a pancéřování obětovaly rychlost a dosah. Jedná se o poměrně typickou výzbroj států s nevelkým námořnictvem a oblíbený typ rovněž ve Skandinávii, ale také Nizozemí, Rusku a Německu. Pobřežní obrněnce byly doplněny o dva malé a rovněž zastaralé křižníky, 12 torpédovek a později 12 pobřežních ponorek. Za tímto nevábným stavem stojí fakt, že Dánsko plně spoléhalo na svou neutralitu a po drtivých porážkách v polovině 19.století, pokládalo vojenské řešení konfliktu za nesmyslné. Zemi od léta 1913 řídila Sociální liberální vláda, kterou řídil právník Carl Theodor Zahle (1866-1946). Zahle měl funkci premiéra a ministra spravedlnosti, ministrem zahraničí byl diplomat Erik Scavenius (1877-1962) a ministrem obrany historik Peter Munch (1870-1948). Zahleho vláda jednoduše odmítla, že by malý Dánský stát měl být schopen uchránit svoji neutralitu proti vnějším hrozbám, v případě agrese ze strany jiného státu, plně spoléhali na fakt, že se bude jednat o porušení mezinárodního práva a celá situace bude řešit společenství národů. Zde tedy měla hrát prim spíše kvalitní policie, než samotná armáda. Samotná armáda rovněž znamenala, že sebemenší pohraniční provokace hrozila eskalací a přerodem do válečného konfliktu. Jinými slovy vláda se obávala, že v případě hrozby by armáda vystupňovala sebemenší provokaci ze strany nepřítele, přičemž dánsko mohlo být označeno za agresora a nedomoci se mezinárodní pomoci, která byla klíčovou pro obranu země. Tendence odzbrojit Dánsko aby se zabránilo zničení národa sice Munch nikdy oficiálně nepřiznal, ale vychází to z jeho reálných kroků a přístupu celé vlády. Přeci jen se jednalo o menšinovou vládu, která se musela velice snažit, aby se udržela u moci a nevzbudila kritiku ze strany veřejnosti. Dalším aspektem byla snaha některých kruhů v Dánsku, neprovokovat Německo, ba vycházet jim vstříc. Tento extrémně proněmecký kurs – Tyskerkurs, prosazoval velitel námořnictva - viceadmirál Otto Kofoed-Hansen (1854-1918), ministr zahraničí, jeho sekretář Herluf Zahle (1873-1941) a dánský velvyslanec v Berlíně hrabě Carl Moltke (1869-1935). Proti sbližování s Německem byl vůdce opozice Jens Christian Christensen (1856-1930), král Kristián X. Dánský (1870-1947), velitelé armády a pravicové křídlo Liberální strany. Ti všichni považovali kroky Zahleho vlády za nemorální a politicky nepřijatelné.

V předvečer vypuknutí světové války, vláda i nadále ignorovala nutnost vybudovat vlastní bojeschopnou armádu, ale rovněž úspěšně odolávala snahám nařídit mobilizaci armády. Brzo ráno 5. srpna 1914 obdržela vláda ultimátum z Berlína, aby nebránila zaminovávání Velkého Beltu. Tedy prostřední z Dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat. Je dlouhý 120 km a široký 11 km, nachází se mezi ostrovy Lolland a Sjælland na východě a Langeland a Fyn na západě. Vláda se rozhodla na ultimátum neodpovědět. V německé poznámce stálo, že Dánsko může zaminovat Velký Belt z obou stran, tedy jak proti Němcům tak i Britům. Velitel námořnictva informoval krále, že toto minové pole může být v případě potřeby kontrolováno a případně i otevřeno. Král tedy informoval svého britského bratrance, že pokud bude britské námořnictvo chtít vplout do Baltského moře, bude minové pole otevřeno. Po podpoře ze strany krále, tedy vláda odpověděla kladně na německé požadavky – kostky byly vrženy. Potřeba získat politickou podporu svých kroků si vynutily, že vláda rovněž souhlasila s mobilizací zhruba dvou třetin armády. Polovina loďstva byla v říjnu vyslána, jako samostatná eskadra, k zabezpečení námořních tras přes Velký Belt. Plavidla vytvořila námořní blokádu a fungovala i k ochraně menších minových zátarasů na Jihu. Měla zasáhnout v případě, že se Britové pokusí proniknout do Baltského moře. Patrně nepřekvapí, že Berlín byl tímto rozhodnutím potěšen a souhlasil s dánským použitím síly, tedy pokud to bude proti nepřátelům Německa.
Na začátku roku 1915, reagovala vláda na německou kritiku zpravodajských aktivit v Dánsku tím, že umožnila Německu zřídit v Kodani kancelář kontrašpionáže. Paradoxní je, že se stejnou nabídkou nepřišli ke státům Dohody (!) V této době, ministr zahraničí Erik Scavenius a velvyslanec v Berlíně hrabě Carl Moltke, rozhodli zajistit financování pro-německé propagandistické kampaně v Dánsku. Rovněž došlo k finančním škrtům, které měly ještě víc podkopat bojeschopnost dánské armády. Ta následně klesla i pod úroveň ze začátku srpna roku 1914. Situace vygradovala dne 19. srpna 1915, když německá torpédová loď napadla a zničila britskou ponorku E13 uvíznou v dánských teritoriálních vodách. Jednalo se o vážné porušení neutrality ze strany Německa a dánské námořnictvo nesplnilo svou povinnost bránit plavidlo. Polovina posádky britské ponorky zahynula. Bylo rozhodnuto, že se podobný incident již nesmí opakovat a musí být zablokovány přístupové trasy britských ponorek do Baltského moře. Většina cest již byla zablokována dánskými nebo německými překážkami, od září 1915 do června 1916 vznikly další překážky i za pomoci Švédů, čímž se podařilo odříznou všechny přístupové trasy do Baltského moře.

Začátkem léta 1916 se značně rozšířily poplašné zvěsti že britové plánují námořní blokádu prolomit, přičemž vznikla v dánské armádě panika. Velení si uvědomilo, že dánské ponorky byly blokádou uzavřeny na severu a německé lodě mohly snadno ohrozit Kodaň. Udržení neutrality tak bylo nereálné. V září zoufalý náčelník generálního štábu armády obešel vládu a požádal o pomoc britského velvyslance. Koncem léta 1916 vypukla politická krize a hrozilo že vláda bude svržena. Německý velvyslanec v Kodani, hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau (1869-1928) vyslal do Berlína falešnou zprávu, že pokud Scaveniova vláda padne, bude to znamenat konec dánské neutrality a tedy i otevření blokády úžin britskému loďstvu. Tak nějak ale zamlčel, že opoziční vůdce Jens Christian Christensen rovněž zastával myšlenku neutrality. V Berlíně brali tuto zprávu velice vážně, jelikož tou dobou porušovalo svou neutralitu Rumunsko a po bitvě u Jutska byla Císařské námořnictvo silně oslabená a v defensivě. Německý generální štáb tedy oprášil válečný plán pro invazi do Dánska, známý jako Fall J. Ten byl sepisován od února 1905 ale později založen do archivu. Tento invazní plán se měl opírat o silné námořní uskupení. Jelikož se Německo obávalo, že Británie stihne dříve vylodit vojsko v Jutsku, případně vybuduje základnu v Norsku, byly na podzim 1916 zahájeny opevňovací práce v severním Šlesvicku, zde začala vznikat obraná linie - Sicherungsstellung Nord. Plán Fall J podepsal císař Vilém II. ještě téhož měsíce. Politická krize sice byla rychle zažehnána, ale v únoru 1917 se německé vrchní velení stále zaobíralo myšlenkou, že by se na stranu Dohodových mocností mohlo přidat krom USA i Norsko, čímž by se otevřely přístupové cesty na Balt. Vrchní velitelé tedy plánovali rychle získat kontrolu nad celým Jutskem, většinou dánských ostrovů a jihem Norska. Před zahájením plánu měla dostat Kodaň pětihodinové ultimátum pro umožnění volného průchodu zemí. Poněkud překvapivá je reakce dánské vlády, když se k ní dostaly informace o plánované invazi.
Okamžitě byly zastaveny všechny opevňovací práce, dodávky dalších protiletadlových zbraní pro posádku v Kodani, rovněž existovaly plány pro další snížení financí pro armádu a silové složky. Tím jak vláda snížila schopnost dánské armády bojovat s jakýmkoliv nepřítelem, úměrně se zvyšovala nutnost zabezpečit tuto důležitou oblast vysláním německých invazních sil. Přeci jen Berlín se obával, že Dánsko je příliš snadnou kořistí i v případě britské námořní invaze. Během jara a začátkem léta 1917, se Rantzau snažil přesvědčit německý generální štáb, aby s invazí počkali, dokud se v Dánsku nevylodí Britové. Tvrdil totiž, že Dánové budou bojovat proti každému, kdo se pokusí jejich zemi zabrat. Pokud by tak učinili Britové jako první, dánové by německou pomoc mnohem snáze přijali a ještě by svým námořnictvem vypomohli čelit případné invazi do severního Německa. Rovněž pokud by Berlín Kodani adresoval jakékoliv ultimátum, znamenalo by to, že se celý národ se zatvrdí a přidá se na stranu Dohody. Situace v Severním moři rovněž začínala eskalovat. Koncem roku 1917 se Britové rozhodli napadnout pobřeží severního Německa, čím se snažili udržet Ruskou armádu na straně Dohody. Tyto nájezdy na přístavy měly dohru druhého listopadu 1917 ráno a dotkly se i samotného Dánska. Tehdy britský lehký křižník a torpédoborec nepozorovaně vpluli do Kattegatu a udeřili na kotvící německé lodě. Rantzau se neúspěšně snažil argumentovat, že se jednalo pouze o nájezd a tedy nikoliv pokus o invazi, nepomohl ani fakt že byla mlha a němečtí námořníci byli stejně překvapení, jako jejich dánští kolegové. Viceadmirál Otto Kofoed-Hansen ještě učinil protiopatření, aby se podobný nájezd již nemohl opakovat, ale důvěra již byla ztracena.
Koncem prosince 1917 bylo jasné, že Rusko se již do válečných operací nezapojí a tak Německo získalo dominanci nad celým Baltem. Německý námořní kapitán Reinhold von Fischer-Loßainen (1870-1940) prohlásil, že nyní je vhodná situace, aby Německo posílilo svůj vliv v celé Skandinávii, právě obsazení Dánska mělo být prvním krokem a vše již je připraveno. Tlak na Kodaň se stupňoval a na popud Berlína byl odvolán velice schopný velitel dánské vojenské zpravodajské služby Erik With (1869-1959). Vláda se ani nesnažila klást odpor. Když německá ponorka uvízla na dánském pobřeží, počátkem dubna 1918, byl osádce umožněn volný odchod ze země, bez zadržení a internace, čímž bylo porušeno mezinárodní právo. Stejně bylo naloženo s internovanou osádkou německé lodi Igodz Mendi. Němci rovněž tlačili na dánskou vládu, aby dosadila do vedení generálního štábu armády člověka mnohem méně vstřícného zemím Dohody. Dánská vláda přijala německá přání a prostřednictvím Rantzaua naznačila ochotu přijmout vojenskou okupaci země bez vojenského odporu. Konec války přišel dřív, než k obsazení země mohlo dojít, ale jisté je, že německá armáda a i námořnictvo již nebyly ve stavu, kdy by bylo možno podniknout takto masivní invazi a to i jen z logistického hlediska. Navíc nebylo vhodné tříštit zbytky sil k obsazení Dánska nebo celé Skandinávie. Zkrátka jak pro Německo, tak ale i Velkou Británii, bylo obsazení země zcela nepodstatné. Dánsko tak zůstalo během první světové války neutrální, ale dopad války pocítilo rovněž civilní obyvatelstvo. Značně se rozšířilo šmelinářství a obchod byl narušen válečnou blokádou. Porážka Německa a Versailleská smlouva daly mandát k plebiscitu ve Šlesvicku. Propagační plakát (viz obrázek) s názvem "Probuď se a hlasuj pro Dánsko!", pochází z roku. Plebiscit rozhodl o připojení severní části Šlesvicka k Dánsku. Král a část opozice vyčítali ministerskému předsedovi Karlu Teodorovi Zahlemu, že nevytěžil z porážky Německa ještě větší územní zisk na úkor jižního souseda. Král cítil podporu lidu a Zahleho vládu odvolal. Výsledkem byla tzv. Velikonoční krize. Jejím výsledkem byl králův slib, že již nebude přímo zasahovat do politiky. Pokud jde o samotný německý plán Fall J, na invazi do Dánska a Skandinávie, tak ten byl oprášen roku 1940. Wehrmacht překročil hranice 9. dubna a boje trvaly přibližně šest hodin.

Zdroj:
http://denstorekrig1914-1918.dk/listerl ... 1914-1918/
https://books.google.cz/books?id=M57dCg ... ie&f=false
https://en.wikipedia.org/wiki/Krag%E2%8 ... %B8rgensen
https://encyclopedia.1914-1918-online.n ... gy_denmark

Dánský propagační plakát "Probuď se a hlasuj pro Dánsko!" z roku 1920


Bitva u Sankelmark z roku 1864


propagační plakát Skandinavismu

[kacermiroslav]

Rase, díky za zajímavý článek. Dost to osvětlilo mé laické dohady, proč se Dohoda nepokusila při plánování Baltského plánu, obsadit Dánsko. Vždy jsem si myslel, že Dánové byli za WW1 více naklonění Dohodě a že by se obsazením Dánska mohl lépe realizovat Baltský plán, nebo otevřít další frontu, která by z Jutského poloostrova měla blíže do srdce Německa, než třeba plány na obsazení Dardanel.

[O. Filip]

Dánská vojenská politika v posledních dvaceti letech před válkou byla skutečně zoufalá. Jedinou relevantní obrannou pozicí byla pevnost Kodaň, vybudovaná především v osmdesátých letech 19. století. Na Jutském poloostrově, který je hlavní části Dánska, nebylo nic. Kodaň byla hlavním městem kdysi rozsáhlé říše, která se rozkládala i v jižním Švédsku, takže po jeho ztrátě byla úplně na okraji zbylého území. Na svou dobu byla pevnost velmi moderní, jenže to už v roce 1914 neplatilo.

Poté, co premiér několikrát rozhodl o výdajích na opevnění bez schválení parlamentem, podařilo se levicové opozici v roce 1894 donutit pravici k podpisu dohody, která trvale zakázala vydávat státní prostředky na výstavbu vnitrozemských opevnění Kodaně. Zákaz se podařilo částečně obejít výstavbou fortů z prostředků veřejných sbírek a také třeba kuriózní výstavbou "pobřežního" fortu ve vnitrozemí (na pobřežní opevnění se zákaz nevztahoval). Dánský "sabotážní" přístup k obraně byl tak intenzivní, že například v roce 1905 padla vláda, když se ukázalo, že bylo tajně postaveno několik úkrytů na kodaňském Západním valu.

Během války se Dánové trochu vzchopili a postavili několik linií opevnění u Kodaně a přehradili přístup k městu Tuneskou linií, šlo ale o stavby nevalné kvality a odolnosti.

Detaily o dánské pobřežní obraně a o vnitrozemských opevněních.

[Rase]

Díky za doplnění - prozkoumám to. Původně jsem si řekl, že sepíšu článek o tom, jak se dánům podařilo udržet neutralitu, byť kolem nich probíhal jeden z nejkrvavějších konfliktů v dějiných. Když jsem ale začal víc rýpat a nacházet zajímavé zdroje, tak musím říct, že jsem byl docela dost zhnusený a překvapený. Kolikrát ze sebebe děláme národ kolaborantů, ale na Západě to očividně nebylo o nic lepší. Osobně si z dánska můžeme vztí poučení i v moderní době, přeci jen je docela dost zajímavé, kam až můžou vlády zajít, když jim nechají občané volnou ruku (ono pozvání nepřátelských vojsk) byť i tehdy bylo obyvatelstvo hodně náchylné na propagandu. Původně jsem chtěl samotný článek mnohem větší a zapracovat pod něj i různá podtémata. Rozhodl jsem se ale text netříštit a tyto střípky budu přidávat samostatně. Nejprve dánské zbraně a později o dánských dobrovolnících v německé císařské armádě

Dánské zbraně ve válce

Pokud jde o vývoj zbraní v Dánsku, do roku 1918, tak ikonou se stal lehký kulomet Madsen. Jeho konstruktérem byl poručík Jens Theodor Suhr Schouboe, který rovněž inicioval vznik společnosti Dansk Rekylriffel Syndikat v Kodani, jež začala tyto kulomety vyrábět. Funkce kulometu Madsen byla založena na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně, avšak základní odlišnost od řady ostatních zbraní se stejným principem funkce představovala skutečnost, že závorník nevykonával během funkčního cyklu axiální pohyb vůči hlavni. Poměrně komplikovaný byl také systém podávání nábojů ze schránkového segmentového zásobníku, vsazeného shora do pouzdra zbraně. První verze kulometu byla patentována v roce 1899 a vylepšená verze o tři roky později. Jméno zbraň dostala na počest ministra války, vynálezce a podnikatele Vilhelma Hermanna Olufa Madsena (1844-1917), jenž se zasadil o zavedení kulometu do výzbroje dánské armády. Obecně se dá říct, že dánští zbrojíři přišli ve zmíněném období s velice zajímavými konstrukcemi. V roce 1896 zkonstruoval ředitel dánské královské zbrojovky Julius Alexander Rasmussen prototyp samonabíjecí pušky, jejíž patent pocházel již z roku 1899. Právě z ní vyšel Schouboe při své konstrukci lehkého kulometu. Ač dánský vývoj byl poměrně zajímavý, přesto dánská armáda zavedla do výzbroje opakovací pušku norského původu. Jednalo se o opakovací pušku známou jako Krag–Jørgensen M1889. Zajímavostí u této zbraně je především náboj 8x58R. Původní střela byla zaoblená, ale od roku 1908 se již přecházelo na moderní zahrocený tvar projektilu o hmotnosti 12,5 g. Nesmíme ale zapomenout ani na pistole typu Schouboe. V Dánsku vznikl Model 1902, 1906, 1907, 1912 a 1916. Pozoruhodný je způsob uložení v pažbo/pouzdru, viz fotografie. Nikdy ale nebyly moc populární a rozšířily se primárně jen u dánské pohraniční policie. Export znemožnila neutralita státu v období války a samotná blokáda.

kulomet Madsen model 1903, předvádí poručík Schouboe.

kulomet Madsen model 1903 při ukázce střelby.

pistole Schouboe M1906 i s pažbou

[Rase]

První dánský obrněný automobil

Již před začátkem První světové války byla většina větších evropských armád tak či onak seznámena s obrněnými automobily. Během války také byly obrněné vozy rychle nasazovány na bojištích ve stále větším počtu a staly se tak běžnou součástí vybavení. V poněkud jiné situaci tehdy bylo Dánské království. To mělo pouze malou armádu a zarputile se snažilo vyhnout se zapojení do války. Přesto byla v roce 1915 ustavena komise, která měla prozkoumat koncepci obrněného automobilu. Počátkem roku 1917 to vedlo k vytvoření modelu nákladního automobilu obloženého překližkou, která se podobala pancéřování.

Skromná motorizace malé dánské armády začala v roce 1908, kdy byl zakoupen první nákladní automobil. FIAT 18/24 hp byl vybrán po hodnocení několika značek. Během příštího roku byl založen Armádní technický sbor - HtK (Hærens tekniske Korps). Tato jednotka se mimo jiné stala odpovědnou za pořízení nové výzbroje, včetně vozidel. První konstrukční kancelář HtK vznikla v roce 1915 a jejím vedením byl pověřen kapitán Charles Henry Rye. Nová kancelář měla za úkol vyvinout koncept obrněného vozu pro armádu. Aby se seznámil s aspekty a problémy motorizace a pancéřování, byl kapitán Rye vyslán na čtyři týdny do Německa, aby prostudoval jejich metody. Na základě jeho zjištění začala konstrukční kancelář vyvíjet různé koncepty, ale žádný se nepodařilo realizovat. To se změnilo počátkem roku 1917. Základem těchto snah se stal dvoutunový nákladní automobil "Gideon" - armáda jich několik objednala roku 1916, u firmy Rud. Kramper & Jørgensen A/S. Konkrétně šlo o vůz s registrační značkou HtK 114 experimentálně vybaven překližkou připomínající navrhované uspořádání pancíře. Práce byly provedeny během jara 1917 a následné zkoušky ukázaly, že koncept je úspěšný. HtK vyjádřilo přání pokračovat ve výrobě skutečného obrněného vozu. Dne 4. února 1918 zaslalo HtK ministerstvu války dopis s žádostí o pokračování projektu a finanční prostředky na stavbu skutečného obrněného vozidla. Krátce nato, 8. února, ministr války Munch odpověděl negativně. Uvedl, že plánem ministerstva není nákup obrněného vozu z důvodu nedostatku volných finančních prostředků. Projekt prvního dánského obrněného automobilu tak byl zcela zrušen. Překližka byla demontována a nákladní automobil byl v roce 1918 přestavěn na vozidlo údržby, které mělo být používáno armádní leteckou školou (Hærens Flyvenskole). V roce 1920 byl znovu přestavěn a v té době také obdržel HtK 14 jako novou registraci. Někdy v roce 1922 nebo 1923 byl zlikvidován a sešrotován, čímž nakonec skončil život tohoto nákladního automobilu.

Pocta být prvním obrněným vozem v Dánsku byla tedy vyhrazena pro vozidlo postavené jako soukromá iniciativa v létě 1917. Toto vozidlo bylo založeno na francouzském voze Hotchkiss a získalo registraci HtK 46, a je proto známé jako Hotchkiss Htk 46. Toto vozidlo bylo založeno na odlišné konstrukční filozofii ve srovnání s nákladním automobilem Gideon. Zatímco nákladní automobil Gideon s velkou nástavbou a pevnou kulatou věží na střeše mírně připomínal německý přístup k stavbě obrněných vozů, Hotchkiss zvolil Dohodový přístup s menší velikostí a konstrukcí s otevřenou střechou, kterou lze vidět také u francouzského a belgických obrněných automobilů. Německý vliv je u Gideonu viditelný v designu, především v pevné kruhové věži na střeše se střílnami orientovanými do několika směrů. Původní konstrukce valníku byla z velké části ponechána nedotčena, ale s otevřenou kabinou řidiče a otevřeným valníkem plně uzavřeným v překližkové korbě. Před řidičem byl jeden velký otvor pro výhled. Původní dveře kabiny byly zachovány a další dveře byly přidány v zadní nástavbě. Motorový prostor a spodní část kabiny řidiče nebyly pokryty překližkou, ale pokud by měla být postavena skutečná pancéřová karoserie, tyto části by pravděpodobně byly také pancéřované. Řidič v kabině, velitel ve věži a možná až dva střelci by tvořili posádku vozidla. Pokud by byla postavena obrněná verze, byla by vyzbrojena několika kulomety. Pro srovnání, Hotchkiss HtK 46 byl vybaven dvěma kulomety Madsen 8×58 mm. Vůz poháněl čtyřválcový benzínový motor Gideon o výkonu 14,8 k.

S ohledem na relativní neznámost je také vhodné zmínit výrobce použitého nákladního vozidla Gideon. V roce 1891 založil Rudolf Kramper firmu, která začala vyrábět zemědělské stroje. Kromě toho zkonstruoval a v roce 1893 začal vyrábět tzv. motory Gideon. Tato výroba se rozšířila a byla zahájena výroba několika typů motorů, s různým určením a různými spotřebami paliva. Kvůli finančním potížím však musel Kramper v roce 1901 vyhlásit bankrot. To vedlo k vytvoření partnerství se společností Sofus Jørgensen, čímž vznikla společnost Rud. Kramper & Jørgensen A/S. Od roku 1913 začala firma vyrábět také vozidla pod názvem "Gideon", podle názvu již vyráběných motorů. Než musela firma v roce 1920 znovu vyhlásit bankrot, vyrobila až 160, možná dokonce 184 vozů. Žádný jiný dánský výrobce automobilů nedosáhl takovýchto čísel.

Závěrem dodejme, že při pohledu na jedinou dochovanou fotografii by si člověk mohl myslet, že byl Gideon improvizovanou konstrukcí, ale ve skutečnosti to byl výsledek více než ročního studia a konceptualizace. Překližka je přirozeně mnohem lehčí než skutečné pancéřování, takže zda by skutečné obrněné vozidlo fungovalo uspokojivě, zůstává otázkou, byť zvýšení hmotnosti bylo pravděpodobně během zkoušek zohledněno. Stejně jako mnoho jiných konceptů obrněných vozidel bylo nakonec "shozeno ze stolu" kvůli nedostatku financí. Ačkoli Gideon může zaujmout místo jako první projekt obrněného vozu v Dánském království, prvním obrněným automobilem se stal Hotchkiss HtK 46, který byl financován ze soukromých zdrojů.

https://tanks-encyclopedia.com/gideon-2 ... automobil/
https://tanks-encyclopedia.com/ww2-denm ... ss-htk-46/
https://www.armyvehicles.dk/gideon2t.htm
viewtopic.php?t=10598

konkurenční obrněný automobil Hotchkiss Htk 46

[Rase]

Dánové v německé armádě (1914-1918)

Po druhé šlesvické válce roku 1864 přišlo Dánsko o své regiony Šlesvicko a Holštýnsko. V důsledku toho se velká skupina Dánů stala německými občany, a proto byla povinna sloužit i v německé armádě. Když tedy propukla první světová válka, tisíce Dánů musely narukovat do boje. Nutno podotknout, že reakce dánské menšiny na mobilizaci a válku byla převážně plná úzkosti a zármutku (ponuré náladě nepomohly ani bujaré německé oslavy 50. výročí vítězství nad Dánskem). Celkově se uvádí, že v první světové válce bojovalo v řadách německé armády kolem 26 000 dánsky mluvící německých občanů ze severního Šlesvicka. Už jen samotný fakt, že své dopisy často psali v dánštině je velmi zajímavý a svědčí o národní orientaci těchto mužů. Od 80. let 19. století totiž byla němčina jediným jazykem vyučovaném ve veřejných školách. Když tedy vojáci v německé armádě psali domů v dánštině, přišli totiž z rodin, které soukromou iniciativou a jako reakci proti Germanizaci naučily své děti psát v dánštině. Většina tamních obyvatel žila ve venkovských komunitách a pracovala v místním zemědělství, přičemž celému regionu dominovaly středně velké farmy rozptýlené po mnoha vesnicích. Největším městem zde byl Flensburg s přibližně 60 000 obyvateli. Vzhledem k tomu, že většina dánských vojáků pocházela z venkovského prostředí, jejich zkušenosti s válkou v mnoha ohledech připomínaly zkušenosti mužů z jiných venkovských oblastí Německa. Vojáci na frontě ale často cítili, že s nimi vojenské orgány zacházely hůře než s vojáky německými. V některých případech to byla nepochybně pravda, ale obecně se s Dány zacházelo podstatně lépe než třeba s vojáky z Alsaska-Lotrinska. Zajímavostí je, že byť 26 000 vojáků by se v milionové armádě snadno rozplynulo, přesto je možné sledovat osud Dánů (jako skupiny) díky samotné struktuře německé armády, jelikož pluky a prapory zde byly organizovány na regionálním základě. Během celé války tak většina Dánů sloužila ve třech pěchotních plucích: 84. pluku, 86. füsilierském pluku a 86. rezervním pluku. První dva spadaly pod 18. pěší divizi a poslední zmíněný pod 18. divizi rezervní. Šlo o muže ve věku 17 až 49 let. Z nich 4 000 padlo a více než 6 000 bylo zraněno. Většina mrtvých a zraněných byla ve věku kolem dvaceti let, protože starší muži často sloužili za frontou, ať již jako záložníci či plnící úkoly v zázemí, nebo na méně nebezpečné Východní frontě. Šlesvické pluky téměř výhradně bojovaly na Západní frontě a účastnily se mnoha hlavních bitev, včetně Verdunu, Sommy, Arrasu a Cambrai.

Na počátku války sice byla nálada mezi Dány značně pochmurná, ale reakce mužů na válku závisela také na věku vojáků a jejich finančním i společenském postavení. Starší museli odejít ze svých statků právě během žní a opustit své rodiny. Mladší vojáci často reagovali o poznání pozitivněji: většina mladých mužů do 30 let neměla manželku, děti ani farmu, o které by se museli starat. Pro tuto skupinu nabízela válka a vojenská služba společenskou prestiž a šanci poznat svět. Mnozí z nich se těšili na svou službu se směsí vzrušení a strachu. Kupříkladu Anders Jensen, který byl zraněn, napsal svému bratrovi z nemocnice v Essenu v listopadu 1914 dopis v němž přiznal, že "léto nebylo tak špatné, protože bylo i dobrodružné a zajímavé". Jiní popsali veselou atmosféru, přičemž mnoho mladých dánských vojáků bylo rádo, že jsou ve společnosti svých přátel a odešli z práce a domova. Tato pozitivní reakce byla v mnoha případech (během prvních dnů) posílena díky možnosti pít pivo a navštívit restaurace ve větších městech, jako byl Flensburg. Jedním z nejdůležitějších faktorů při utváření válečných zkušeností jednotlivých vojáků, bylo složení jejich roty a pluku. Pro Dány v německé armádě bylo totiž zásadní sloužit spolu s dalšími dánsky mluvícími vojáky. Přestože muži z dánské menšiny mluvili německy velmi dobře, otázka dánsky mluvících spolubojovníků dominuje jejich dopisům z fronty, deníkům i pamětem. Zajímavostí je, že tito vojáci se snažili družit jak to jen šlo. Jejich nadřízení často souhlasili s převelením a pokud byly jejich žádosti zamítnuty, tak se snažili všemožně vyhledávat dánsky mluvící kolegy, o nichž věděli že slouží v jiných jednotkách. V jiných případech se setkali náhodou až přímo na frontě. Taková náhodná setkání byla velmi často zmiňována v dopisech domů. Typický příklad nalezneme v pamětech Jacoba Bergholdta, který sloužil u 222. pluku a účastnil se bitvy u Verdunu. Jednoho dne během těžkých bojů jeho kulometné hnízdo navštívil voják z jiného pluku a začali mluvit německy. Bergholdt ale z jeho přízvuku poznal, že muž pochází ze severního Šlesvicka tak se zeptal, zda by raději nechtěl mluvit dánsky. Reakce vojáka je dobrým příkladem toho, jak moc byla taková setkání ceněna. Když si vyčerpaný a špinavý muž uvědomil, že Bergholdt je Dán, objal jej a zvuk jeho mateřského jazyka jej na krátkou chvíli rozveselil. Během roku 1914 se pluky zapojily do bitvy u Mons v srpnu a o několik týdnů později v první bitvě u Marny. Dne 6. září 86. füsilierský pluk ztratil v bitvě kolem Esternaye asi 700 mužů, z nichž mnozí byli dánsky mluvící vojáci. Následujícího roku utržil 86. rezervní pluk těžké ztráty v bitvě u Soissons a 86. füsilierský pluk v zákopových bojích v Moulin-sous-Touvent. Padlí museli být nahrazeni záložníky a dobrovolníky, kteří často pocházeli z jiných částí Německa než ze severního Šlesvicka. I po roce 1916 se sice německá armáda obecně snažila udržet regionální složení svých pluků, ale počty Dánů v těchto třech konkrétních plucích již nikdy nebyly tak vysoké jako v létě 1914.

Pokud jde o vztah dánských vojáků s jejich německými spolubojovníky, tak se sice uvádělo, že etnické menšiny bojující v německé armádě byly více nakloněny přeběhnout k nepříteli, tak přímou sabotáž nebo pomoc nepříteli (z čehož byli obviňováni) se nepodařilo nikdy prokázat. Provedené oficiální vyšetřování nemělo žádné důsledky pro dánskou menšinu, ale je to jasný příklad toho, jak v některých případech byly vojenské orgány otevřeně nedůvěřivé vůči této skupině vojáků. Celkově je známo, že asi 4 000 Dánů v německé armádě se stalo válečnými zajatci, ale dnes již není možné určit přesné okolnosti, za kterých se vzdali. Zajímavostí je, že již v srpnu 1914 se francouzský profesor a expert na Šlesvicko Paul Verrier obrátil na francouzského ministra války a obeznámil jej se situací dánsky mluvících vojáků. Navrhl, že Francie by měla pro tuto konkrétní skupinu něco udělat. Ministr souhlasil a v roce 1915 francouzská vláda zřídila v Arillacu zvláštní zajatecký tábor pro šlesvické Dány. Zde se jim dostalo lepšího zacházení než v normálních táborech a užívali si mnohem větší míru svobody. O rok později vznikl podobný tábor ve Felthamu v Anglii (zde měli přístup do knihovny a dokonce i dánského kněze). Přesný počet válečných zajatců v obou táborech není znám, ale bylo to kolem 1 100 osob. Zajímavostí je, že vojáci na frontě o existenci těchto táborů často věděli a německé velení se snažilo různými způsoby trestat rodiny těchto zajatců (zadržování finanční podpory a podobně) a dánským spolubojovníkům dezertérů hrozilo zamítnutí dovolenek. Dodejme, že v roce 1919 bylo s pomocí dánské vlády více než 2 000 dánských válečných zajatců repatriováno domů. Pokud jde o samotné vojáky na frontě, tak strašné bitvy, ztráty a vyhlídka na konec války narušily loajalitu dánských vojáků vůči německé armádě. Od roku 1916 se dezerce staly častějšími. Během první světové války asi 2 500 mužů nelegálně překročilo hranici do Dánska jako dezertéři, ale ne všichni pocházeli z dánské menšiny a byli zde i etničtí Němci ze severního Šlesvicka.

Dánští vojáci v německá armádě se rovněž museli potýkat se zákazy používat ke komunikaci Dánštinu. Je ale obtížné odhadnout, zda takové zákazy byly výsledkem nedůvěry nebo praktičtějších důvodů kvůli tomu, že většina důstojníků Dánům jednoduše nerozuměla. Jazykové zákazy byly časté v prvních letech války, ale od roku 1916 byly z velké části opuštěny. Dánsky mluvící vojáci na zmíněné zákazy reagovali velmi negativně a při mnoha příležitostech si stěžovali svým politikům nebo vyšším důstojníkům. Jejich reakce se stala ještě negativnější, když se velitelé divize nebo pluku snažili zakázat psaní dopisů v dánštině kvůli potížím s prováděním cenzury, protože jen velmi málo cenzorů bylo vůbec schopno číst Dánsky. Dánové obecně viděli taková opatření jako německé šikanování a diskriminaci. Reakce mezi vojáky tak byla téměř vždy stejná: jednoduše ignorovali rozkazy a pokračovali v psaní domů ve svém vlastním jazyce. V mnoha případech tak dánsky mluvící vojáci nedůvěřovali německé armádě a armáda zase často nedůvěřovala jim. Přesto plnili své úkoly a obecně si vedli v boji velmi dobře.

Když v listopadu 1918 válka skončila, většina dánsky mluvících vojáků ráda odešla domů. Byť bylo samotná Dánsko v první světové válce neutrální, díky porážce Německa dala Versailleská smlouva mandát k šlesvickému plebiscitu, ve kterém bylo rozhodnuto o připojení severní části Šlesvicka k Dánsku. Zde hlasovalo 75 % pro připojení k Dánsku, zatímco Střední Šlesvicko hlasovalo většinou 80 % pro setrvání v nové Německé republice (Flensburg zůstal německý). V jižním Šlesvicku se žádné referendum nekonalo, protože pravděpodobný výsledek byl zřejmý. Severní Šlesvicko se tak 15. června 1920 stalo opět součástí Dánska a království se tak rozrostlo o zhruba 163 000 lidí. Jelikož s jídlem roste chuť, tak král a část opozice vyčítal ministerskému předsedovi Karlu Teodorovi Zahlemu, že nevytěžil z porážky Německa ještě další území pro Dánsko, konkrétně i Jižní Šlesvicko. Král Kristián X. věřil v podporu lidu Zahleho vládu zavrhl, což vedlo až k tzv. Velikonoční krizi v roce 1920. Jejím výsledkem byl králův slib, že již nebude přímo zasahovat do politiky. Přesto si panovník udržel nebývalou popularitu (všichni si pamatovali jak 10. července 1920 na bílém koni triumfálně překročil hranici a vjel na znovunabyté území), která se krásně projevila o šest let později, když se k vládě dostali socialisté, ihned zrušili první bod svého programu, jenž byl zrušení monarchie.

https://denstorekrig1914-1918.dk/lister ... 1914-1918/

dánsky hovořící vojáci pózují s dánskými novinami.

dánsky hovořící vojáci z 86. füsilierského pluku v zákopu u Moulin-sous-Touvent v roce 1915.
na zadní straně se píše: "Všichni na obrázku jsou pryč – padli nebo byli zajati, nikdo neví."

[Rase]

Zajímavostí je, že čtvrtá nejpočetnější národnostní menšina v Německém císařství (po Polácích, Francouzích a Dánech) byli Češi a Moraváci. Více jak 100 tisíc jich žilo hlavně v Kladsku, Střelínsku, Ratibořsku a Hlučínsku. Akorát jsem zatím nenašel žádné příběhy o jejich válečném působení - naše historiky očividně nezajímají a pro němce to je nezajímavé téma.

[Raiden]

Tak tohle celé s tím Dánskem mě docela zaujalo, o tom jsem moc nevěděl