Zákopové vrhače granátů
V první polovině roku 1915 se na stůl pracovníků rakousko-uherského Vojenského technického výboru (k. u. k. Technische Militärko-mitee) dostal nákres prototypu jednoduchého vrhače granátů, který navrhli konstruktéři společnosti Simon, Bühler & Baumann se sídlem ve Frankfurtu. Výsledky prvního testovacího vzorku při zkouškách však přítomné generály nenadchly – primitivní katapult vrhal granáty bez větší přesnosti a nenabízel ani nijak oslnivý potenciální dostřel. Přesto všechno si rakousko-uherské velení uvědomovalo, že podobnou zbraň by vojáci v zákopech jistě ocenili, a tak konstruktéři dostali několik týdnů na vylepšení celého konceptu. Po několika úpravách byla v německém Siegesdorfu odprezentována zdokonalená verze později zařazená do výzbroje jako M15 SBB Handgranaten-Wurfmaschine, tedy vrhač ručních granátů model 1915. Celá zbraň nápadně připomínala takzvaný "onager", který poměrně úspěšně používali už legionáři ve starověkém Římě. V jednoduchosti lze funkci tohoto vrhače popsat jako obyčejnou pastičku na myši. Obsluhující vojáci připevnili do závěsu na konci kovového ramene katapultu běžný granát s kovovou násadou, které armáda dodávala pěchotním útvarům v dřevěných bednách po třiceti kusech. Tlačením vzad se napnula sada čtyř silných pružin, jež po uvolnění prudce zvedla rameno zbraně, a silou vymrštěný projektil letěl směrem k nepřátelským zákopům až do vzdálenosti 150 metrů. Primitivní konstrukce tak umožňovala bombardovat protivníka na daleko větší vzdálenost, než dokázal průměrný vojín dohodit granát ručně. Navíc odpadal logistický problém s jiným druhem munice, protože používaný násadkový střepinový granát, jemuž se přezdívalo "kukuřice", představoval součást standardní výzbroje od samého počátku světové války. V Německu navržený katapult rozhodně nepředstavoval ojedinělou "inovaci" s výraznou historickou stopou.
Podobný problém, s nímž se na bitevním poli potýkali vojáci habsburské armády, řešilo i velení britských expedičních vojsk. Jednoduché a poměrně originální řešení nakonec vzešlo z pera konstruktéra jménem Claude Pemberton Leach. Ten navrhl jednoduchý, něco přes dva metry dlouhý dřevěný rám ve tvaru písmene Y. Na něj upevnil gumové pásy s kapsou pro granát. Jednoduché, a především velmi levné řešení se záhy dostalo na frontu a britští vojáci o něm hovořili jako o Leachově katapultu, ačkoliv principiálně se jednalo o kombinaci kuše a obyčejného praku. Pryžové pásy s kapsou samozřejmě musely mít dostatečnou sílu k vrhnutí granátu na požadovanou vzdálenost. Běžné lidské svaly by je jen velmi těžko dokázaly dostatečně napnout, a tak byl prak opatřen navijákem; k zajištění v napnuté poloze posloužil kovový hák. Po zamíření a vložení granátu stačilo jen hák uvolnit. Dostřel se pohyboval v rozmezí 110–140 metrů a po výměně pryžových ramen za silnější dosahoval až 180 metrů. Nevalná přesnost a špatný odhad vzdálenosti však účinnost zbraně značně snižovaly. Náhrada za modernější, a především daleko přesnější zákopové minomety si však žádala víc času. Proto bylo během roku 1915 vyrobeno víc než 150 kusů Leachova katapultu, přičemž velitelé každé britské divize počítali s nasazením zhruba dvaceti praků na svěřeném úseku fronty. Dodávky nové moderní výzbroje navíc putovaly především do severní Francie a Belgie. Třeba při bojích na poloostrově Gallipoli královští sapéři nehodlali na dodávky minometů či praků čekat a vyráběli jejich kopie přímo na bojišti. Nutno podotknout, že i turečtí vojáci využívali podobná vrhací zařízení, a mezi zákopy tak nejednou proběhla prapodivná "středověká" přestřelka z kuší a katapultů.
Zázrak na Marně (konec léta 1914) zastavil dosud úspěšnou ofenzivu německých vojsk na západní frontě a donutil obě znesvářené strany k zásadním změnám ve strategii. K té patřilo vedle nasazení dalekonosných děl i ostřelování nepřátelských zákopů, často ležících jen několik desítek metrů od vlastních pozic, menšími granáty. Britové dislokovaní vedle francouzských linií používali zmíněný Leachův katapult, ale francouzští generálové podobné řešení zpočátku striktně odmítali. Jediný, kdo v podobných vrhacích zbraních viděl určitý potenciál, byl generál Henri-Mathias Berthelot. Voják, který se proslavil právě během první bitvy na Marně, nakonec přesvědčil své kolegy a zasloužil se o zavedení zákopového vrhače Arbalète sauterelle type A, jemuž nikdo neřekl jinak než "sauterelle" (saranče). Na rozdíl od britského "bratříčka" se jednalo o mnohem lehčí zbraň v podobě jednoduché kuše, která dokázala vystřelit běžný francouzský ruční granát F1 na vzdálenost až 140 metrů. Navíc se lépe ovládala a díky menším rozměrům se víc hodila do úzkého zákopu. Britové si nakonec francouzská "sarančata" natolik oblíbili, že jimi postupně začali nahrazovat vlastní granátové vrhače. V mnoha jednotkách sloužily obě zbraně zároveň až do jejich konečného vyřazení z výzbroje a nahrazení zákopovým minometem.
Text je použit z knihy Zapomenuté zbraně a sám autor Jaroslav Nedobitý jej uvolnil na Facebooku.
Vznik této knihy můžete podpořit na Donio, ale zbývá už poslední den, tak si musíte pospíšit.
