Práce kterou si pokud vydržíte přečtete, má podhoubí v tom, že nepovažuji rytíře a rytířské řády za nic zvláště výlučného. Dále je to dáno tím, že nemám rád když zjistím, že v jakési shodě všech se všemi z dějin úplně zmizí něco zajímavého. Na něco takového jsem narazil. Pracoval jsem na tom dlouhou dobu, měl jsem na toto téma i přednášku pro jednu zájmovou skupinu.
Pokud vás to bude zajímat, můžeme pokračovat, věnoval jsem se těmto věcem dlouho a o Mongolech zde můžu napsat ledacos zajímavého. Takže se tím zkuste prokousat. A tak jako vždy - přívítám jakoukoliv odezvu.
Mongolská říše a její pokus osvobodit Svatou zemi
Upřímně se přiznám k tomu, že nesouhlasím s glorifikací úlohy rytířských řádů při vytlačení islámu a jeho nositelů Turků z Evropského kontinentu. Křížové výpravy přinesly na poměrně dlouhou dobu významný efekt a vznik křesťanských knížectví ve Svaté zemi je neoddiskutovatelným vojenským i politickým úspěchem. Nakonec však roztříštěnost křesťanského světa z působila ztrátu všech území která byla za cenu velkých obětí na muslimech dobita a tragédii křesťanů na obrovských rozlohách Blízkého, Středního a Dalekého východu. Islám z vítězil a nakonec se usadil ve velké části jižní a střední Evropy, odkud byl opět za cenu velkých obětí vytlačen. Podíl rytířských řádů na tomto vytlačení islámu představovanému Turky z Evropy je často zveličován. Jistě - neuvěřitelné vojenské skutky jako byla dvojitá obrana Rhodu nebo Malty si zaslouží hlubokou úctu a i když nepřinesly žádné zlomové úspěchy, podílely se na vojenském, morálním a politickém oslabení protivníka a tím k jeho porážce významně přispěli. Zveličování účasti rytířských řádů na tomto boji se pak často používá na zastření vojenských a politických přehmatů, kterých se rytířské řády dopustili v době křížových výprav do Svaté země a v období které bezprostředně následovalo.
Jsem přesvědčen že křesťanství je a bylo náboženství mimořádně agresivní a nesnášenlivé a to nejen vůči vírám jiným - tedy hlavně islámu, protože jsou spolu po dlouhá staletí v nejtěsnějším kontaktu, ale i vůči jednotlivým frakcím, které se v něm postupně vytvářely. A právě rytířské řády se aktivně podílely na boji jak proti jinověrcům a tak i proti všem, které katolická odnož křesťanství označila za odpadlíky od víry - kacíře. Při boji proti kacířům pak na těchto křesťanech páchaly stejná zvěrstva jako válečníci nepřátelských náboženství a dokonce pragmaticky uzavírali krátkodobá účelová spojenectví s těmito náboženskými protivníky jen proto, aby mohly účinněji likvidovat křesťany považované za kacíře.
V tomto pojednání které jsem chtěl napsat poměrně dlouho bych chtěl opustit známé končiny dějin křížových výprav tak často popisované v literatuře a filmech jako slavnou a velikou dobu. Má práce je o vojenském tažení, na které evropské dějiny jakoby zapomněly. Je to vojenská výprava za osvobození Svaté země, kterou vedla Mongolská říše. Zde vás chci požádat, aby jste se pokusili zapomenout na běžně šířená klišé o mongolských hordách vyvražďujících vše živé a hlavně je popisující jako nepřátele Evropské civilizace a křesťanů. Není to pravda a myslím si, že naopak Mongolové vytvořili užasnou civilizaci. V jeden čas byla tato říše největší a nejmocnější na světě.
Než se rozepíšu, musím vést, že tato práce není výsledkem ničeho jiného než dlouhé práce s literaturou a je tedy prácí složená z práce více autorů, kteří na toto zapomenuté tažení poukazovali ve svých dílech v průběhu posledních 50 let. Bibliografii samozřejmě dodám- je na konci této práce. Nemám historické vzdělání a tato práce si nedělá nárok na nalezení pravdy. Jen jsem chtěl upozornit na něco zajímavého z dějin válek o Svatou zemi. A ještě něco. Pro toto válečné tažení budu používat termín křížová výprava, i když vím že tento název není správný, přestože byla vedena za stejným účelem jako I. křížová výprava.
V roce 1253 se na břehu horního toku řeky Onom sešel pravidelný Chural mongolského lidu – vojska. Po dlouhých rozpravách bylo rozhodnuto o dvou zásadních věcech, které měli na jedné straně mongolskou říši po deset let trvajících mocenských bojích vnitřně zklidnit a na druhé straně ji měli dostat do povědomí lidstva jako sílu, která osvobodí Svatou zemi a porazí islám tak, aby přestal hrát jakoukoliv významnější roli. Šlo o dva úkoly:
1: ukončit válku v Číně, což byl úkol pro část armády pod vedením chána Chubilaje. Ukončit válku znamenalo dosažení vítězství a pacifikace místního obyvatelstva. V této době to neznamenalo likvidaci, ale naopak na základě sociálních a územních opatření zachování životů co nejvíce obyvatel. V této době už Mongolové dobře věděli že slovo obyvatelstvo je synonymum pro slova produkce a daně.
2. chán Hülegü pak dostal úkol nevídaný - osvobodit Jeruzalém od muslimů. Tento úkol dostal prioritu. A co víc - Mongolové nepředpokládali, že by nebyl naplněn.
Než se ale budu věnovat tomuto tažení je potřeba se podívat na to, co se dělo ve Svaté zemi v období asi tak dvaceti let, před tímto rozhodnutím.
Pokud se někdo z vás zajímá o dějiny, asi jste narazili na legendu o křesťanské říši krále a kněze Jana. Tato legenda byla zkoumána celá staletí a tuto říši badatelé situovali do více lokalit. Například na Dálný východ, do Etiopie a podobně. A tato říše měla svým zásahem podle této legendy mít upřímnou snahu dobýt na islámu Svatou zemi. Bohužel v době kdy se to mělo stát, tedy asi tak 1125 až 1135 n.l. taková říše neexistovala a neexistovala ani nikdy jindy. Pravda ale je, že v roce 1231 porazili Mongolové armádu chórezmského vládce Džalál-uddína a stanuli na březích řeky Tigrid. Mongolský velitel v této oblasti Čormachan měl dva zetě. Oba byli nestoriáni, tedy křesťané a on sám toto náboženství měl v úctě. Jeden ze dvou zeťů byl horlivý a jako pověřenec pro náboženské otázky byl znám pod jménem Rabbán Sauma. Pravé jméno měl Simon. Stavěl kostely v Tebrízu, kde dříve vyslovení jména Kristus znamenalo naražení na kůl pro viníka a zotročení celé jeho rodiny. Také pověřený úředník civilní zprávy Ujgur Korkuz - křtěný jako Jiří byl hledač pravé víry. Pocházel z křesťanské rodiny. Do Chorásánu však přijel již jako buddhista a zde dokonce přijal islám. Ale po celou dobu svého působení vytvářel prostředí tolerance mezi různými věroukami.
Zdálo by se, že křižákům z celé Evropy se splnil jejich sen. Jen několik dní cesty - pro rychlá mongolská vojska - se nacházel mocný, statečný spojenec. A dokonce ochotný pomoci vybojovat pro křesťany Svatou zemi. Bohužel v této oblasti nikdo neprojevil o Mongoly sebemenší zájem. Od roku 1241 v Palestině mezi sebou bojovaly jednotlivé křižácké rytířské řády – johanité, teutoni i templáři. Na Kypru se němečtí baroni poslaní na podporu křesťanské věci dostali díky naprosto nepřijatelnému povýšeneckému chování do sporu s kyperským panujícím rodem a museli Kypr opustit. Na moři pak Janované potápěli lodě a přepadali osady Benátčanů a naopak. Prostě křesťané ukazovali jim vlastní pojetí jednoty v boji o víru a tento nesmyslný zápas všechny strany natolik vyčerpával, že Mongolskou nabídku položenou na jednací stůl nikdo ani neviděl. Ne tak, aby nad ní objektivně zapřemýšlel.
Mongolové nemohli čekat na to, až se křesťanským představitelům uráčí si jich všimnout, a tak nejlepší doba pro spojenectví byla ztracena. V roce 1242 Čormachan onemocněl a byl nahrazen Bajdžu-nojanem. Byl to snaživý veterán ale více než otázky víry ho zajímalo zabezpečení dosažených úspěchů. Proto se rozhodl zabezpečit hranice a do roku 1244 vytlačil z Mezopotámie zbytky chórezmských oddílů. Tito poražení chórezmští muslimové našli útočiště v Egyptě. Křižáci se spojili s Ajjúbovci - šlo o dynastickou větev založenou potomky Saláhuddína - tedy s jejich syrskou větví a společně napadli druhou dynastickou větev, sídlící v Egyptě. Takže křesťané se spojili s muslimy za účelem potření jiných muslimů. To je z hlediska jejich věcí poměrně moudré rozhodnutí. Bohužel vojska koalice byla 18.října 1244 u města Gaza strašlivě poražena egyptskými a chóremzskými oddíly. Ty se nezastavily a do konce roku dobily i Damašek. V roce 1245 pak Egypťané už bez Chórezmanů, dobyly křižácký opěrný bod –Askalon. Chórezmané ale v té době už neexistovali jako vojenská síla. Něco, co jsem nedokázal identifikovat je donutilo povstat proti Egypťanům a to je stálo téměř úplné vyhlazení. Ale aby to nebylo všechno, islámští Turkmeni z Ikonia což je oblast v Maloasijské vysočině napadli Antiochejské křižácké území a důkladně pošramotili vojsko Bohemundových rytířů. Uznejte sami, že to nebylo pro křižáky a jejich snahy nic, na co by mohli hrdě poukazovat.
A zde papež a jeho představitelé ukázali jak jsou jako politici a křesťané neuvěřitelně zaslepení v boji proti odpadlíkům od pravé víry, tedy proti všem, kdo nevyznávají římsko katolické pojetí křesťanství. Dne 24.května 1247 dorazili do Bajdžuchova hlavního stanu dva dominikáni.Ascelin a Guichard Cremonský. Aniž by cokoliv chtěli vidět či slyšet, vyzvali tohoto starého vojáka a vítěze k tomu, aby se okamžitě podrobil papeži. Tento veterán je skoro nechal okamžitě popravit. Na přímluvu nestoriánských příslušníků svého štábu je nechal pouze uvěznit a věnoval se podle něj rozumnějším otázkám zabezpečení území. A začal diplomaticko politický mlýn jaký neměl v této oblasti obdobu. Bajdžu byl odvolán a na jeho místo přišel Eldžijen-nojan, který Ascelina propustil a v roce 1248 vyslal poselstvo k papeži Inocenci IV. do Říma a ke králi Ludvíku IX. na Kypr. Francouzský král pak nezávisle na těchto aktivitách poslal vyjednávat do Karakorumu - daleko na východ od dosud popisovaných událostí- dominikána Andrého Lonjumeaua. Ten sem dorazil bohužel krátce po smrti mongolského vládce Güjüka. Vdova - regentka Ogul-kajmiš zrovna neoplývala rozumem a nepochopila o co vyjednávači jde. A proto vzkázala francouzskému králi, že očekává, že bude platit daně, jinak že nechá vyhubit francouzský národ!! Po mocenském zvratu za tuto hloupost těžce zaplatila ona i mnoho jejích přátel a příbuzných.
Diplomacie na obou stranách prostě selhala. Když se tedy stala možnost společného boje proti muslimům reálnou, byla takto nešťastně ztracena. Evropané nevěděli co si mají myslet a mongolští nestoriáni byli prozatím ponecháni svému osudu. Navíc se blížilo potvrzení jejich označení za odpadlíky od pravé víry. Proto se věnovali průzkumu a hledání spojenců mezi svými souvěrci, kteří strádali pod tvrdou vládou muslimských sultánů v Sýrii a Malé Asii. Prostě se rozhodli, že Svatou zemi osvobodí sami.
Řečtí diplomaté se ukázali jako podstatně schopnější. Podařilo se jim navázat velmi dobré vztahy s Mongoly a nakonec s nimi uzavřeli dohodu proti Seldžukům. Tím se podařilo uvolnit ruce nikajskému císařství v boji proti latinské říši. Císařství existovalo v letech 1204 až 1261 a zaniklo po obsazení Cařihradu křižáky z maloasijských oblastí byzantské říše.
Takto tedy vypadala situace v oblasti Svaté země před vyhlášením mongolské křížové výpravy.
Jak jsem již napsal, bylo v roce 1253 rozhodnuto na churalu Mongolů o křížové výpravě cílem osvobodit Jeruzalém od muslimského područí. Samozřejmě, že nepadl termín křížová výprava.
Velitelem byl určen válečník a politik jehož volba byla pro podmínky tažení kterému měl velet velmi zvláštní. Velením byl pověřen chán Hülegü. Byl to vyznavač jednoho ze směrů buddhismu, který velmi inklinoval k mystice. A to měl být velitel části mongolské armády kde převažovali nestoriáni, která měla daleko od centra mongolské říše bránit křesťanskou věc. Jeho doprovod byl složen z buddhistických mnichů, Ujgurů, Tibeťanů, Číňanů. Jeho vojáci byli křesťané nestoriáni i předchůdci pravoslaví, hinduisté a dokonce i vyznavači filozofického směru řízení společnosti konfucianismu.
Ale Hügelüho manželka byla křesťanka od narození a nad křesťany držela ochranou ruku. Náčelník štábu jeho armády byl příslušník národa Najmanů Kit-buka-nojan, horlivý nestorián který se obklopil souvěrci a armáda jej ctila.
Mongolové využily v tomto roce skvělé možnosti. Tím bylo to, že velký chán Möngke uzavřel mírovou smlouvu s arménským králem. Arménie v té době byl celá křesťanská. Její král Hethum I. přijel s promyšlenou koncepcí které měla jemu zajistit silného a bojovného spojence a Mongolům mohla zajistit klid v týlu bojující armády. Arméni chtěli smlouvu, která by obsahovala:
-křest všech mongolských vojáků podílejících se na tažení a pokud možno tak křest co nejvíce lidí z celé mongolské říše
- potvrzení přátelství mezi křesťany a Mongoly jiné víry
- potom něco zajímavého - tedy aby bylo duchovenstvo zbaveno daní - to mi něco připomíná i
v dnešní době
- aby mongolští vojevůdci měli za povinnost pomoci Arménům pokud tito o to zažádají
- zvláště byl zdůrazněn požadavek na likvidaci bagdádského chalífátu jako protivníka ,který
Armény dlouhodobě napadal
- pro toto pojednání však nejdůležitější požadavek či návrh bylo NAVRÁCENÍ SVATÉ ZEMĚ ZPĚT KŘESTANŮM
Požadavků hodně ale v zájmu věci na ně velký chán Möngke přistoupil. Dobře asi věděl, že jeho armáda bude bojovat daleko od vlastního území a chtěl mít klid v zázemí. Ale zde ještě nekončí pozitiva při politické přípravě. Hethum I. totiž na misky vah položil na jedné straně požadavky a na druhé straně přinesl příslib vojenské pomoci od antiochejského knížete Bohemunda. Ten byl totiž k Arménům připoután tím, že se za něj provdala Hethumova dcera.
Z toho všeho vyplývá, že zatímco křižácké řády a jimi dobytá a ustavená knížectví s výjimkou Bohemunda z Antiocheje v té době necítily nejmenší potřebu bojovat proti nepřátelům víry, tak křesťané z východu byli odhodláni bojovat a Svatou zemi získat zpět.
Vojenské přípravy byly důkladné a v ničem si nezadaly s těmi politickými.Mimo výběr jednotek Mongolové provedli tato strategická opatření:
- po celé trase přesunu jezdeckých a pěších armád vytěsnili místní kočovníky tak, že vznikl
asi 150 kilometrů široký neobydlený koridor se zachovanou pastvou pro koně
- vybudovali linii potravinových základen s obrovskými zásobami.
- vybudovali síť kováren, polních lazaretů a zemních cisteren na pitnou vodu
- z Číny si zajistili účast asi dvou tisíc odborníků na vybudování a provoz dobývacích strojů
Moderní armáda by to nedokázala lépe a potom se v létě roku 1255 Mongolské vojsko dalo do pohybu. V lednu roku 1256 se armáda po předem připravených pontonových mostech přepravila na levý břeh Amudarji. Za 22 měsíců mongolská vojska zlikvidovala všechny pevnosti ismáílovců v Iránu a v únoru 1258 padl Bagdád. Jeho pád byl pro všechny východní křesťany zadostiučiněním - viděli v tom boží trest za desítky let příkoří, zvůle a nájezdů spojených s hromadným vražděním křesťanů v okolních oblastech.
Hülegi pod vlivem svojí manželky vydal pokyn všem vojskům šetřit majetek a životy křesťanů pod pohrůžkou drakonických trestů. Po jejich několikeré aplikaci se Mongolská armáda chovala v křesťanských oblastem na tehdejším tvrdou dobu překvapivě mírně.
Chalífovo bagdádské sídlo dostal jako rezidenci nestoriánský patriarcha. To vyvolalo v Arménech a Syřanech vlnu sympatií k mongolským silám.
Arménský patriarcha dal chánovi Hülegimu požehnání ke svaté válce a král Malé, někdy zvané Kilikijské Arménie Hethum I. a jeho zeť Bohemund připojily svoje armády k Mongolským sborům. Zdálo se, že cesta do Sýrie a k Jeruzalému je otevřená. Nestoriáni v řadách Mongolů a vlastně celá mongolská armáda triumfovaly.
Vše vypadalo jednodušší hlavně proto, že potomci nejlepšího islámského válečníka Saládína, dynastie Ajjúbovců, která si jeho říši rozdělila na oblast Sýrie a Mezopotámie na jedné straně a na Egypt na straně druhé, se v oblasti, která byla první na ráně, nedokázala proti mongolské posílené armádě prosadit. Stali se tak obětí vlastních nesvárů a souběžně zloby, kterou za dlouhá léta vyvolala v místně utlačovaných křesťanech. Utrpěli několik krutých porážek. Vzhledem k tomu, že se ani jedno muslimské město nevzdalo a ani jedna polní armáda nekapitulovala, Mongolové uplatnili svůj kodex zvaný JASA a své protivníky nešetřili. Tažení se tak vyznačovalo vzájemnou mimořádnou krutostí. Tato krutost se projevila i na křesťanech protože v bitvě u města Damašek na straně muslimů bojovalo i několik jednotek křesťanské jízdy z knížectví Sidon. Ti co přežili bitvu, byli jako zrádci víry do jednoho popraveni.
Padl Damašek, Cham, Homs, a Banijasu. Mešity hořely a na křesťanských chrámech přibývalo trofejí. Na jaře roku 1259 stálo Mongolské vojsko u Gázy a dny muslimského bytí na zemi se zdály být sečtené.
Jediný protivník které bylo potřeba porazit byly egyptští mamlúkové. Jeden vedle druhého měli s Mongoly nevyrovnané účty. Byli to totiž jejich bývalí zajatci prodaní na trzích s otroky v Súdánu a na Krymu egyptským pánům. Ti je nekupovali na práci. Svých daně platících feláhů měli dost, ale neměli vojáky. Tito státní otroci zkušení v boji, zdatní a hlavně hořící touhou splatit Mongolům vše co museli vytrpět, byli pro boj nenahraditelní. Časem se z nich stala svobodná jen sultánovi podřízená sorta ekonomicky zajištěných profesionálních vojáků, kteří představovali jedinou skutečnou moc v Egyptě. V roce ohrožení Mongoly se postavili dokonce do čela vlády. Stalo se tak po několika palácových otřesech, podobných jaké známe v této oblasti i dnes. Byla to vražda sultána a jeho nahrazení mamlúkem Ajbekem, který si vzal vdovu. Toho manželka - sultánka otrávila pro nevěru ale v kritickém roce ji uvěznil mamlúk Kutuz, který donutil armádu přísahat mu věrnost. Tyto veletoče nikoho v Egyptě netrápily – u Gázy stala mongolská vojska a mamlúkové byli jedinou nadějí země. Nikdo o jejich schopnosti bojovat nepochyboval. Několikrát porazili křižáky a oni to byli, kdo donutil krále Ludvíka IX. vzdát se jim na milost a nemilost.
S Mongoly se rozhodli bojovat do posledního muže a jejich šance nebyly malé. Byli to stejně dobří válečníci jako oni, a jejich velitelé Kutuz a Bajbars byli stejně schopní a zkušení velitelé jako Kit-buka- nojan. Navíc měli na své straně několik výhod:
- jejich základnou byl blízký bohatý Egypt.
- Mongolové byli unaveni dlouhými pochody a třemi roky dobývání měst a pevností.
- syrští muslimové na ně čekali stejně netrpělivě jako předtím křesťané na mongolské vojáky.
Před rozhodujícími boji Mongolové čekali na pomoc. Mysleli si že ji dostanou. Jen několik denních jízd na koni přece byla křesťanská křižácká knížectví se silnými vojsky. Jako hlavní bylo jeruzalémské království. Sice bez Jeruzaléma ale stále mocné, opřené o pevnosti Tyr, Sidon a Akru. Faktickou moc zde měli templáři a johanité, moře ovládali Janované a Benátčané. Stačilo podat pomocnou ruku a i když to nelze nijak dokázat, islám by do jednoho roku mohl zmizet v propadlišti dějin.
A zde se křížové řády dopustily něčeho co tehdy bylo běžné ale dnes bychom to chápali jako zradu. Prohlásily že: „ pokud se v blízkosti objeví mongolští ďáblové, najdou na bojišti Kristovi sluhy připravené bojovat.“ A papežský legát exkomunikoval antiochijského knížete Bohemunda za jeho spojenectví s Mongoly. Tehdejší myšlení bylo takové jaké bylo. Neposkytnout pomoc nebylo považováno za něco nečestného. A nestoriáni byly považováni za kacíře a poskytnou jim pomoc by znamenalo stát se kacíři také.
Nešlo jen o jakousi zradu Mongolů - ti sice s pomocí počítali ale neměli k ní příslib. Šlo o podlomení pevnosti celé křesťanské věci s důsledky, které popíšu později. Opět zde musím zdůraznit, že tento závěr je poplatný dnešnímu pohledu na situaci. V tehdejší době takové jednání bylo běžné.
Malá vložka:
Nestoriánství vzniklo v 5. století a bylo založeno konstantinopolským patriarchou Nestorem. domníval se, že Ježíš v sobě spojuje dvě osoby, boží a lidskou. Syn boží se tedy spojil s člověkem Ježíšem – z čehož vyplývalo, že Kristus byl obyčejný člověk a jeho matka nebyla bohorodička, ale rodička člověka. Nestorovo učení bylo na III. ekumenickém sněmu v Efesu roku 431 odsouzeno jako kacířské; nestoriáni byli pronásledováni a mnoho jich nakonec muselo prchnout z říše.
Mongolové zůstali sami a co horší, nevěděli zda v případě boje s mamlúky jim do boku či zad nevpadnou křižácká vojska. Přesto se rozhodli vytrvat a začali se připravovat na boj s mamlúky kteří se chystali vyrazit ke Gaze.
Další problém se objevil ve vazalské zemi, Gruzii. Tato křesťanská země byla údělem Zlaté hordy. Měla samostatnost, vlastní vládu a 5 milionů křesťanských obyvatel. Byla schopna postavit až 300 tisíc vojáků. Tato čísla prosím berte s velkou rezervou. Není je možno ověřit a mě sdají silně nadnesená. Zdá se že autor mého zdroje se přepsal o řád. Pokud by byla pravdivá, byla v té době silnější než celé Rusko. Mongolové s ní počítali jako se spojencem v boji proti muslimům, kteří byli jejími nepřáteli od nepaměti. Ale Gruzie pod vlivem katolických kněží podbízených papežem vystoupila v letech 1258 a 1259 proti Mongolům. Ti místo aby se připravovali k poslednímu boji s muslimskou armádou, museli vyčlenit nemalé síly a prostředky k opětnému nastolení klidu ve vlastním týlu.
Podruhé tak křesťané ovládaní papežem vystoupili vojensky proti jiným křesťanům - nestoriánům. Dokonce v tom roce kdy se Mongolové rozhodli vybojovat pro křesťany zpět Jeruzalém, tedy v roce 1253, proti nim začal sám papež organizovat křížové tažení jako proti kacířům. Možná tyto události přímo korespondují s tímto zámyslem, ke kterému však nikdy nedošlo.
Je nade vše jasné, že jediný kdo na tom mohl vydělat byli bojovní mamlúkové. V roce 1259 v době plného rozvoje vojenských operací v Sýrii, zemřel Hülegüho bratr, velký chán Möngke. To v Mongolské říši znamenalo vážný oblém. Všechny velké akce se pozastavily a všichni příslušníci Čingischánova rodu se museli zúčastnit churalu. Navíc Hülegü se nesnášel s chánem Berkem. To byl přesvědčený muslim a nepřítel nestoriánů. Proto se Hülegü okamžitě vypravil do Íránu a v Palestině nechal pouze silný oddíl 20 tisíc nejlepších vojáků pod vedením Kit-buka-nojana. A začal naprostý průšvih.
Křesťanský místní vládce, Julien, hrabě Sidonský, přepadl ze zálohy mongolský průzkumný oddíl. Ten až na dva opozdilce padl do posledního muže. Mezi padlými byl bohužel synovec velitele, Kit-buka-nojana. Mongolové se rozzuřili a s brutální účinností vyvrátili v rychlé a i na tehdejší dobu kruté ofenzívě celý Sidon. Křižáci – původci tohoto neštěstí začali do světa roztrubovat zvěsti o Mongoly páchaných hrůzách.
Křesťanský svět se vyděsil a začal se chystat na boj právě s Mongoly. V této atmosféře naprosto v klidu - když se dva perou, třetí toho má prospěch, z Egypta dne 26. července 1260 vyrazil slepenec mamlúckých armád. Postupoval na lehko a z chodu zničil slabé pohraniční oddíly Mongolů v oblasti Gazy. Vstoupil na francké území – tedy na křižácké teritorium. Zde od svých nepřátel ve víře dostali potřebné potraviny.U hradeb Akry si mamlukové odpočinuli a 3. září 1260 po rychlém pochodu u Ajn Džalúdu porazily v mimořádně kruté bitvě arménsko- mongolské vojsko a Kit-buka-nojana zajali. Kutuzovo vojsko dorazilo k nebráněnému Damašku a oslavilo vítězství vyvražděním 25 tisíc křesťanů během 48 hodin. Ani toto šílenství nezměnilo nic na postoji křižáků vůči Mongolským silám.
Hülegü se snažil pomoci a poslal do Sýrie novou armádu. Ta se zmocnila Slepla ale o několik dní později, 10. prosince byla poražena u Homsu a stáhla se za řeku Eufrat. Toto mamlúcké vítězství spustilo lavinu, která se nedala zastavit.
Zajatý Mongolský velitel Kit-buka-nojan byl předveden před mamlúckého velitele Kutuze. Projevil se jako člověk statečný a věrný myšlence kterou se velkému chánovi Möngkovi zavázal naplnit. Neprosil o milost ale bez známek strachu obvinil Kutuze ze zrady a vraždy právoplatného sultána. Jeho stětí na místě bylo završením života tohoto mimořádného člověka a vojáka. Takže tento troufám si tvrdit skutečný obhájce křesťanské víry , příslušník národa Najmanů a horlivý nestorián – tedy podle papeže kacíř - položil život za osvobození Svaté země, která se nacházela 4000 kilometrů od jeho domoviny. Ti co mu mohli pomoci - křižáčtí rytíři se na jeho smrt a záhubu jeho vojska dívali zpoza hranic a hradeb svých držav a mysleli si, že nakonec vše dopadlo nad očekávání dobře. Koneckonců kacíři byli pobiti nevěřícími a tím obě strany byly podle jejich pohledu na svět oslabeny. Jak to viděli, nebylo to tak špatné. Ve své antikacířské zaslepenosti neviděli problém, který tímto vytvořili.
Kutuz, přemožitel Kit-buka-noana a jeho armády přežil svého soka jen o dva měsíce. Tento zrádce a vrah vlastního sultána byl sám zavražděn svým nejlepším přítelem a spolubojovníkem Bajbarsem, který se následně vyhlásil za sultána. Mamlúkové pod jeho vedením porazily jak jsem již uvedl mongolskou záchranou výpravu u města Homs a definitivně vytlačily Mongoly ze Svaté země. Tím křížová výprava Mongolů a jejich spojenců skončila neúspěchem a začalo systematické vyvražďování křesťanů všech vyznání v celém světě, který islám ovládl. Kdo se nepodřídil a nekonvertoval, byl zabit. Islámský svět pochopil že největší nepřátelé křesťanů jsou si navzájem sami křesťané. Přestal se jich obávat a jejich úplná porážka a vyhnání ze všech míst které islám mínil dobít bylo jen otázkou času.
Jak jsem již uvedl, události po porážce u Homsu nabraly podobu laviny. Křižáci ponechali Mongoly a jejich spojence Armény jejich osudu. Bohemund se stáhl do svých držav a pokoušel se urovnat rozpory mezí ním a papežem. Toto chování křižáků byla dovršeno tím, že bránili přejít Mongolům do protiútoku až do roku 1263. Tím zůstali na teritoriu Svaté země sami s mamlúky, kteří metodickou vojenskou , politickou a diverzní činností docílili svůj cíl. Po agónii dlouhé 31 strastiplných let dne 18. května 1291 opustili poslední křižáci syrské břehy. Tak to co trochu nepřesně nazývám zradou křesťanů a křesťanské víry způsobilo, že bylo zničeno křesťanské obyvatelstvo na obrovských rozlohách Blízkého a Středního východu. A v konečném důsledku byla ztracena a to navždy i Svatá země, prvotní cíl křížových výprav. Cíl, za který položilo život těžko odhadnutelné množství upřímně věřících lidí a statečných bojovníků.
Ale lavina pokračovala. Stejně tragická se stala situace mongolských křesťanů a jejich spojenců i v na území dnešního Iráku a Íránu. Idea vybudování křesťanské říše v oblasti celého Středního a Blízkého východu byla jednou provždy ztracena, protože území obývaná křesťany se dostala do rukou nepřítele. Je asi dobře, že nevíme skoro nic o tragédiích, které to těmto lidem opuštěných evropskými katolíky přineslo. Celý proces rozpadu a nakonec zániku křesťanství nejenom zde, ale vlastně v celé říši ovládané Mongoly a v Číně, byly nastartovány neúspěchem mongolských vojsk poražených mamlúky s přímou podporou křižáckých knížectví. Pod tímto neúspěchem křesťanů, kteří předvedli dokonalou ukázku své nesourodosti, po smrti velkého chána Möngkeho a po zničení elity křesťanských sil mongolské armády, v mongolské říši získalo převahu islámské křídlo potomků Čingischána. Jejich představitel a vůdce islámského křídla ve Zlaté hordě chán Berke se nakonec spojil se sultánem Bajbarsem. Na jeho pokyn přešly všechny vojenské jednotky které v souladu s mongolským kodexem Jasou bojovaly v Hülegüho vojsku přešly na stranu mamlúkú a odpochodovali do Egypta. Tím sultán Bajbars získal čerstvé a zkušené vojenské síly. Stalo se to v roce 1261. Od té doby bylo jasné že válka mezi Zlatou hordou a říší ilchánů je jen otázkou času. Berke se navíc projevil jako politicky mimořádně obratný člověk. V roce 1261 totiž zřídil v Saraji pravoslavné biskupství. Tak tento muslim, přítel mamlúků a nesmiřitelný nepřítel křesťanů – nestoriánů uzavřel spojenectví s jinými křesťany. A to hlavně proto, že potřeboval oporu a věděl, že to může vyprovokovat západ k útoku na pravoslavné křesťany jako na kacíře. Bohužel netušil, že dvě prohrané bitvy – porážka švédských vojsk v bitvě na řece Něvě (15. červenec 1240) a porážka jednotek řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře (5. duben 1242). způsobily, že ještě další 4 století nebudou mít katolíci a jejich prodloužené ruce - křižáci na podobné dobrodružství ani pomyšlení. Navíc Rusové byli v té době už delší dobu spojenci Zlaté hordy - tedy Tatarů, kterých se západní vládci obávali.
Následovala tragédie křesťanů na Středním východě a na Dálném východě. Přesahuje to rámec tohoto pojednání. Jen uvedu že byla důsledkem oslabení postavení křesťanů ve Zlaté hordě a tím pádem v celé Mongolské říši. Výsledkem bylo několik kol občanské a náboženské války mezi Mongoly a nakonec téměř úplná likvidace - fyzická likvidace a islamizace nestoriánů v celé Mongolské říši. Došlo k téměř úplnému nastolení tvrdé islámské vlády v celé této říši, která byla byť jen nakrátko velkou nadějí křesťanského světa. Je paradoxem, že v bojích na straně muslimů jako bojovníci nejvíce vynikli vojáci z pravoslavného Ruska, kteří byl v té době považováni za to nejlepší co se na bojištích vyskytovalo.
V některých částech severní se na zániku křesťanství podíleli i budhisté, To se konkrétně stalo na území severní Číny. To je moment, který si ale zaslouží pozornost. Ukáže se totiž jak se chovala v té době katolická církev. Proto mi promiňte malou odbočku od tématu.
Katolická církev po několika pokusech se začala poměrně silně etablovat od roku 1293 – tehdy do Číny přijel Giovani de Monte Corvino, františkánský mnich a jak ukázala budoucnost i příští čínský arcibiskup. Dříve to ani asi nešlo, 30 let před tím se měnila politická i náboženská mapa Evropy a to hlavně západní, křižáci museli opustit svatou zemi. Bylo potřeba vyřešit jejich etablování do evropské civilizace a bylo potřeba rozhodnout kdo je vlastně křesťan a kdo není. Svatá země až na pevnost Akra byla ztracena a Akra samotná se blížila ke svému konci jako křesťanská enkláva.
Na místě latinské říše zvedal pyšně hlavu obnovená Byzanc. V roce 1287 konečně skončila složitá válka v Itálii. Giovani de Monte Corvino vlastně přišel pozdě. Poté co vládce severní Číny císař Chubilaj musel potlačit povstalé nestoriány, ztratil v křesťany důvěru.. Navíc nestoriáni okamžitě obvinili de Monte Corvina ze špionáže. Pět let byl vyšetřován ale nakonec se očistil a to hlavně díky nečekané přízni samotného nového císaře, Chubilajova vnuka Temüra. Ten totiž musel čelit útoku nepřítele čínských Mongolů Chajdua. Temür se musel opřít o stepní jezdce - Onguty a Kerejty a to byli nestoriáni. Giovani de Monte Dorváno sehrál zvláštní roli. Znovu pokřtil nestoriána, knížete oblasti Tenduk a to na katolíka. Jeho jméno Korkuz bylo křtem změněno na Jiří. Tento katolík velící nestoriánům porazil a vytlačil a Chajduovu armádu až pramenům Černého Irtyše. V roce 1298 kníže Jiří udělal chybu a padl do zajetí. Byl sťat. V roce 1301 poslední opravdový stepní Mongol Chajdu zemřel a občanská válka začala dohasínat. Na znamení vděku byly katolíci podpořeni bojovníky jiných nekřesťanských vír a došlo lavinovým pogromům na nestoriány. Kdo se odmítl nechat překřtít na katolíka, zahynul. Katolíci a buddhisté triumfovali ale nakonec po desítkách letech živoření katolíci v Číně pod tvrdým tlakem islámu a budhismu zanikli. Přelomový rok byl 1368, kdy byla svržena a vyvražděna mongolská dynastie. Její nástupce dynastie Ming která byla všemu křesťanskému velmi nepříznivě nakloněna a celý tento proces iniciovala a udržovala v chodu.
Celá ta nešťastná válka byla nepřehledná, zanikly v ní celé národy a státy. Jiné naopak vznikly. Svět se nezvratně změnil. Celé to šílenství skončilo asi v roce 1395. Nikdo nikdy nezjistí kolik křesťanů toto zaplatilo životem a kolik jich bylo donuceno konvertovat na jiné víry.
Všechno toto bylo způsobeno pouze a jen tím, že určitá část křesťanů, která získala potřebnou světskou moc a byla nazvána katolickou, začala určovat kdo je a kdo není pravý křesťan. Ty správné podporovala a využívala k boji proti těm, které označila za odpadlíky a kacíře. Jen ti praví měli právo bojovat proti nevěřícím. Ti nepraví mohli, ale byla to jejich věc a nemohli počítat podporou. Tento způsob uvažování tehdy naprosto obvyklý se nezastavil ani před tím, že praví křesťané se bez jakýchkoliv skrupulí spojili klidně i s nepřáteli své víry, jen aby mohli zlikvidovat ty druhé. A ozbrojené řády křižáků sloužili jako úderná síla.
Jak už jsem uvedl, dne 18. května 1291 opustili poslední křižáci syrské břehy. Část se jich usídlila na Rhodu, část na Kypru či Maltě. Templáři se ve většině vrátili do Francie. Nevím jestli je pravda, že boží mlýny melou pomalu. Možná to byl boží byť opožděný trest. Sami templáři se stali obětí těch, kterým bezmezně věřili a možná si mysleli, že je ovládají, tedy Francouzského krále a papeže.
Od roku 1307 až do roku 1313 trvaly hrůzné procesy s templáři, kteří byli obviněni z neskutečných skutků. Napadlo mě když jsem tuto práci psal, že možná v mučírnách, na popravištích a na hranicích si uvědomili svoji neblahou roli, kterou pod vlivem papeže a jím ovládaných panovníků sehráli v historické události, kterou jsem se pokusil popsat. Klesli na úroveň mouřenínů plnících úkoly svých pánů. Poté co ji splnili bylo potřeba je odstranit aby nezůstali pamětníci. Navíc jim byl zabaven mimořádný majetek, jehož základ byl vytvořen na obsazených územích ve Svaté zemi.
Tolik co dokážu napsat o této v dějepisu neučené a vlastně neznámé události, která je neprávem a na objednávku církví z historie vytlačena. Potěší mě jakákoliv reakce a pokud se objeví dotazy a připomínky pokusím se reagovat.
BIBLIOGRAFIE:
Bartoš: Za královstvím kněze Jana, 1947, v. Čas.
Cestopis Mandevilla, Praha 1963
Gumiljov:Objevení země Chazarů, Praha 1971
Tajná kronika Mongolů, Praha 1955
Sertvens, Předchůdcové Marca Pola, Praha 1965
Horák: Dějiny zeměpisu I, Praha 1954
Marco Polo: Milion, Praha 1961 a je toho ještě více. Snad to stačí.
Dále pak hromada časopisů, něco z internetu a nějaké Atlasy dějin co dostala dcera jako danajské dary od babiček.
