Ruská kolonizace Ameriky

[Rase]

Ruská kolonizace Ameriky

V roce 1648 jakutský kozák Simon Dežnov a kupec Fjodot Popov v čele cca 90 kozáků na sedmi lodích (kočích) obepluli Čukotský poloostrov a jako první propluli Beringovou úžinou a prozkoumali i druhý břeh - Aljašku. Avšak když roku 1655 poslal Dežněv svoji zprávu o objevení Aljašky ruskému vládci, zpráva se z nepochopitelných důvodů do Moskvy nedostala. Tím se Rusové o Aljašce nedozvěděli a toto území dál čekalo na svého objevitele. Děžněvova expedice byla bouří rozehnána a několik kočí se ztratilo a jejich posádky se nikdy nenašly. Podle jedné z teorií jedna z Děžněvových lodí ztroskotala u pobřeží Aljašky a přeživší Rusové tam založili první neživotaschopnou osadu Kyngovej. Až v roce 1725 vyslal car Petr I. výpravu, která se měla pokusit nalézt americké břehy. Této výpravě velel Vitus Bering, námořní kapitán dánského původu. Jeho pomocníky byli Martin Spanberg a Alexej Čirikov. Výprava se musela po souši dostat z Petrohradu až k břehům Ochotského moře. Již to samo o sobě bylo vyčerpávající. Když se výprava po dvou letech dostala na Kamčatku, postavila plachetnici a vyrazila na východ. Po nějakém čase se vrátili zase zpět. Leč v Petrohradu se objevily pochybnosti o uskutečnění celé výpravy a tak se Bering rozhodl celou věc zopakovat. Tentokrát vyrazili se dvěma loďmi, přičemž jedna přistála na americkém kontinentu (nejspíše u dnešního města Sitka). Expedice si vyžádala mnoho životů (nemocem podlehl i samotný Bering), přesto se dokázala vrátit 28. srpna 1742 do Petropavlovsku a s sebou vezli i nezanedbatelný počet kožešin polárních lišek. Brzy po návratu ruské výpravy projevili o pobřeží Aljašky zájem ruští obchodníci a lovci s kožešinami, neboť zde žilo mnoho tuleňů, mořských vyder, bobrů, polárních lišek a korounů. Šlo o velice výnosný byznys a tak se kolonie začala rozrůstat a organizovat. Centrem území se brzy stal ostrov Baranof (město Novo-Archangelsk, nyní Sitka), avšak rozpínavost Rusů podnítila k boji indiánský kmen Tlingitů. Ten vytrvale útočil na ostrov a byl poražen až v roce 1804, jejich odpor však trval až do 50. let 19. století. Na Aljašce se nedařilo pěstování obilnin a tak obyvatelé často trpěli hladem. Tento problém mělo vyřešit rozšíření kolonie na jižní pobřeží Pacifiku.
První výprava na jih byla podniknuta v roce 1808 a účastnily se jí dvě plachetnice. Jedna loď při plavbě ztroskotala, ale druhé se podařilo dostat až ke kalifornskému zálivu Bodega. Zdejší půda se zdála být úrodná a proto kapitán Ivan Alexandrovič Kuskov (1765-1823) zakoupil celé území zálivu od domorodců. Roku 1812 zde již stála ruská pevnůstka známá jako Fort Ross (Форт-Росс) - opevněná palisádou a s různými hospodářskými budovami, kancelářemi, kaplí, dílnou i saunou. Kolonie se měla stát sýpkou celé ruské Ameriky, ale nestalo se tak. Obilnářství se ukázalo být nevýnosné a tak Rusové začali pěstovat jiné druhy plodin jako řepu, zeleninu, brambory, ovocné stromy a dařilo se zde i chovu dobytka. Ruský námořník a polárník, baron Ferdinand Petrovič Wrangel (1797-1870) se pokusil zamezit bezhlavý lov kožešinových zvířat a založil první kolonii na Yukonu. V těchto letech začali Rusové využívat řeku Yukon a po této řece se plavily ruské parníky postavené v místních loděnicích. Ale objevily se i problémy. Na jihu Fort Ross sousedil s Mexickým císařstvím, ale to nemělo pro ruskou kolonii mnoho pochopení. Mexičané začali kolem ruské pevnosti budovat kasárny a vojenská opevnění. Rusové rychle pochopili, že nemají šanci, jak se proti přesile Mexičanů ubránit a navíc původní stavy zvěře se navzdory vyhláškám pořád nezvyšovaly, taktéž nastaly organizační potíže se zásobováním, a tak se roku 1841 rozhodli kolonii prodat Spojeným státům americkým – tehdejšímu rivalovi Mexika. Prodej kolonie se uskutečnil mezi švýcarským migrantem Johnem Sutterem (1803-1880) a Alexandrem Rotčevem, za 30 000 piastrů. Rusové Fort Ross po uzavření obchodu ihned opustili.
Situace ruské kolonie na severu nebyla o moc lepší. Neustále narůstalo soupeření mezi Rusy a Brity (Kanaďany) a hrozilo, že o ruské území na Aljašce propuknou boje. Navíc když se v této kolonii přestala vyskytovat kožešinová zvířata (kvůli masovému vybíjení) a ruští akcionáři přestali vydělávat. Začali tedy tlačit na cara, aby kolonii na Aljašce prodal. Její udržení komplikovala též obtížná dopravní dostupnost. Po porážce Ruska v krymské válce byl osud kolonie zpečetěn. Spojené státy za Aljašku zaplatily 7 200 000 dolarů a k oficiálnímu předání území došlo 18. října 1867. Ohlasy na tuto transakci byly ve Spojených státech většinou kladné, neboť mnoho lidí věřilo, že Aljaška může posloužit jako základna pro rozvoj amerického trhu v Asii. Někteří odpůrci označovali nákup jako hloupost a argumentovali, že jde pouze o zbytečný kus půdy. Téměř všichni ruští osadníci z Aljašky odešli a země zůstala jen spoře osídlená až do začátku zlaté horečky na Klondiku v roce 1896.


Ruská koloniální osada na ostrově Kauai na Havajských ostrovech

Ruské lodě poprvé dosáhly břehů Havajských ostrovů roku 1804 pod velením Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna, který se na ostrovech ihned snažil navázat vztahy s domorodým obyvatelstvem. Setkal se s tehdejším vládcem (aliʻinui) ostrovů Kauai a Niihau, Kaumualiim (1778-1824). Ten byl z ruského příchodu na ostrovy nadšen a údajně měl vyslovit přání, aby se jeho ostrovy staly protektorátem Ruského impéria, pokud by mu poskytlo dostatečnou ochranu před králem Kamehamehou Velikým (1758-1819), který v té době ovládal už šest z celkových osmi Havajských ostrovů. Brzy poté začala na ostrovech operovat Rusko-americká společnost, která se stala konkurentem stavitelům lodí z amerického Bostonu, kteří už dříve na ostrovech obchodovali s Čínou a Polynésií. V roce 1810 se ale oba domorodí vládci rozhodli předejít krveprolití, Kaumualii se podrobil oplátkou za post místodržitele. Kamehameha se tak stal havajským králem a Kaumualii de facto jeho vazalem. V lednu roku 1815 na ostrově Kauai ztroskotala loď Bering, patřící Rusko-americké společnosti, s nákladem za cca 100 000 rublů. Kaumualii ji zabavil a společnost na Havaj vyslala německého lékaře Georga Antona Schäffera (1779-1836) aby si získal přízeň místních vládců a vyjednal náhradu škod. Na Havajské ostrovy dorazil na podzim téhož roku a setkal se s králem. Zde seznámil Havajce se svými znalostmi z anatomie, které nadchly samotného Kamehamehu natolik, že mu daroval několik kusů skotu, vymezil ruské rybářské revíry a nabídl mu pozemky, kde by bylo možné postavit ruskou obchodní stanici. Kompenzaci za zabavený ruský náklad však odmítl. Schäffer se tak vypravil na ostrov Kauai, kde jednal s Kaumualiim. Ten pocítil šanci na obnovení své moci a to i na zbylé ostrovy. Schäffer slíbil veškerou pomoc Ruského impéria, oplátkou za zabavenou loď, monopol na obchod se santalovým dřevem, právo stavět neomezeně obchodní stanice a poskytnutí pracovní síly. Schäffer zanedlouho započal se stavbou tří pevností a v plánu byly i další. Pro expanzi ale byly potřeba lodě, a jeho flotila disponovala pouze obchodními, nikoliv bojovými. Tu chtěl zakoupit od Američanů, leč do obchodu hodilo vidle vedení Rusko-americké společnosti. Navíc Schäfferovi zakázalo pokračovat v jeho záměrech na obsazení Havajských ostrovů. Schäffer se tedy rozhodl alespoň vytrhnout z Havajského království alespoň ostrov Kauai a ten připojit k Ruské říši. Král Kamehameha si ale brzy ruských záměrů všiml a začal proti Rusům zbrojit. Američané, pro které Rusko-americká společnost byla silným konkurentem, tuto situaci uvítali. Společně s Kamehamehovými vojsky obklíčili jednu z ruských obchodních stanic, čímž donutili Rusy ji opustit. Během této akce se snažili sundat i vlajku společnosti, avšak obyvatelé Kauai ji zuřivě bránili. Ti Američané, kteří byli ve službách Schäffera, jej začali brzo opouštět a přidávat se k americké straně. Situace se dále vyostřovala, až nakonec přerostla v ozbrojený střet, při kterém zahynuli tři Rusové a desítky domorodců. Druhý den po bitvě (18. června 1817), dal Schäffer rozkaz svým mužům kolonii zcela opustit. Alexander Adams (1780–1871), skotský námořník v havajských službách, celý ostrov obsadil 27. června 1817 a nahradil ruskou vlajku vlajkou havajskou, což značilo definitivní konec ruské přítomnosti na Havaji. Pozdější představitelé Rusko-americké společnosti usilovali o znovudobytí Havaje, avšak jejich snahy pohřbil ruský ministr zahraničí Karl Nesselrode, který uvedl, že Havaj nemá pro Ruské impérium žádný strategický, ekonomický ani politický význam.

Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlingitov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Alex ... %8D_Kuskov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand ... 8D_Wrangel
https://en.wikipedia.org/wiki/Georg_Anton_Sch%C3%A4ffer
https://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Adams_(sailor)
https://en.wikipedia.org/wiki/Alaska_Purchase
https://www.geographicus.com/P/AntiqueM ... occhi-1858

Ivan Alexandrovič Kuskov (1765-1823)

Kamehameha Veliký (1758-1819) na portrétu Jamese Gaye Sawkinse

Vizualizace podoby Alžbětiny pevnosti na ostrově Kauai v letech 1816-1817

[Rase]

Pokud jde o boje s domorodými Tlingity během ruské kolonizace Aljašky, tak si o nich povíme něco víc.

Na území Kanady a Aljašky podle odhadu archeologů žijí již 10 000 let. Roku 1741 byli objeveni expedicí Vituse Beringa. Koncem 18. století s nimi navázala styk Rusko-americká společnost Grigorje Šelichova, jejíž nákupčí od nich vykupovali kožešiny mořských vyder. Zároveň mezi nimi začali Rusové šířit pravoslavné křesťanství. Roku 1799 založil ředitel Rusko-americké společnosti Alexandr Baranov na Baranově ostrově pevnost Novo-Archangelsk, která se stala základem vznikající ruské kolonie. Tlingité se v průběhu 19. století proti kolonistům často bouřili, nejvýznamnější byla válka náčelníka Katleana z roku 1802. Tlingité byli vynikající válečníci. Do boje si muži oblékali dřevěné přílby a krunýře z tuhé kůže nebo dřevěných destiček. Ze zbraní používali nože, kyje, luky a šípy. Jedním z důvodů, které způsobily prodej Aljašky Spojeným státům americkým roku 1867, byla neschopnost Rusů řešit neustálá povstání Tlingitů.

Tlingitové Evropany dobře znali, již v minulosti obchodovali s Brity i Američany. Nejčastěji vyměňovali kožešiny za evropské látky, zbraně a alkohol. A to stejné očekávali i od Rusů. Rusové ovšem neměli v plánu s místními obchodovat a na jejich půdě začali masivně lovit místní zvěř. Pomocí stovek aleutských válečníků si zabrali rozsáhlé území a do Ruska začaly proudit miliony kusů kožešin a kůží sobolů, bobrů, vyder či lachtanů Jen mezi léty 1799–1821 bylo z Aljašky vyvezeno více než milion vydřích kožešin! Netřeba připomínat, že toto počínání mělo velice neblahý dopad na život domorodých obyvatel.

Tlingitové žili usedle. Po většinu roku obývali vesnice, tvořené dlouhými domy z hrubě tesaných prken se sedlovou střechou a štítem zdobeným malbami a totemovými sloupy. Totemové sloupy často stávaly i stranou od obydlí. V každém domě žili příslušníci jednoho matrilineárního rodu se svými otroky, které získávali v bojích se sousedními skupinami, hlavně Cimšjany a Sališi. Vnitřní zařízení domu tvořilo jedno nebo více ohnišť, palandy na spaní a dřevěné bedny, v nichž byly ukládány oděvy i zásoby jídla. Místa na palandách u vchodu byla vyhrazená dětem a otrokům, nejváženější lidé spali v zadní části domu. Hlavním zdrojem potravy byl pro Tlingity sezónní rybolov, především v době tahu lososů. Kromě šesti druhů tichomořských lososů lovili i halibuty, korušky a jiné ryby. Z moře získávali i další obživu v podobě mlžů, ježovek, krabů i mořských řas. Na souši sbírali bobule, kořínky a cibulky rostlin i vejce mořských ptáků. Lov měl jen doplňkový charakter, nejčastější kořistí byli lachtani, medvědi baribalové, jeleni a kamzíci. Zdrojem potravy byly i velryby, na rozdíl od sousedních Mahaků a Nútků je však Tlingitové nelovili, zpracovávali jen uhynulé nebo na pobřeží uvízlé jedince. Tlingitové byli také vynikající tesaři a obchodníci, na druhou stranu byli ovšem velice chamtiví a rádi dávali na odiv své bohatství. Měli dokonce i svůj svátek zvaný Potlatch, během kterého dávali jedinci na odiv své bohatství tím, že ho rozdávali a kdo dokázal rozdat nejvíce, postoupit na společenském žebříčku výše. To samozřejmě ale plodilo závist a pomluvy. Pokud jde o Tlinglitské válečnictví, tak šlo o velice tvrdé a houževnaté bojovníky. Mladí muži se zocelovali bičováním a otužováním v ledové vodě. Dokázali vyrábět velice kvalitní zbraně a velmi brzy a snadno si osvojili také dovezené střelné zbraně. Proti střelným zbraním se dokázali i bránit inovativní výrobou štítů a zbroje z olšového dřeva, které bylo schopné střelu zastavit. Tlingitové tedy měli opravdu skvěle vyzbrojené i vycvičené válečníky, ovšem vnitřně byli pomluvami a závistí rozděleni.

Rusové se navíc k místním obyvatelům chovali arogantně a nepřátelsky. Úředník Rusko-americké společnosti K. T. Chlebnikov do kroniky zapsal, že se Rusové k místním chovají povýšeně, arogantně, bez špetky citu, rabují domorodcům sklady potravin materiálů, znesvěcují pohřebiště, kde vykopávají mrtvoly a obírají je o šperky, a dokonce kradou a znásilňují dívky. V roce 1802 bylo na Aljašce jen asi 350–400 Rusů, zatímco Tlingitů byly tisíce, což se pro Rusy nevyvíjelo příliš dobře.

Povstání proti ruské rozpínavosti

Není zcela jisté, jak propuklo povstání, ale dle dostupných informací se jednalo o situaci, kdy Rusové zabili jednoho z kmenových vůdců, protože odmítl Rusům lov na posvátné půdě. Ve stejné době skončily také sváry s okolními kmeny Kixati a Dešitan. V zimě roku 1802 se rada náčelníků Tlingitů rozhodla zahájit válku. Proti byl jen jediný kolaborantský vůdce Skautlelt, který s Rusy spolupracoval, a dokonce přijal ruské jméno Michail a nechal se pokřtít. Nicméně i ten následně ustoupil, jelikož byl výrazně ohrožen obchod s Američany. Americký obchodník William Cunningham Tlingitům řekl, že pokud Rusové vybijí všechna kožešinová zvířata, nebude s nimi již moct obchodovat, a tedy dovážet Evropské zboží. Tlingitové se domluvili, že zaútočí až začne období lovu, kdy většina Rusů opustí pevnost a půjdou lovit. 16. června 1802 tedy Tlingitové zaútočili na Michajlovskou pevnost. Pevnost skutečně opustily dvě početné skupiny, jedna pod vedením Ivana Urbanovova odešla do lesů pro kožešiny a druhá skupina pod vedením Vasilije Kočesova se vydala na lov tuleňů. V pevnosti se nacházelo jen 26 Rusů, 6 amerických námořníků v ruských službách a asi 70–80 Aleutů. Na pevnost zaútočilo více než tisíc Tlingitů pod vedením Katliana a během krátkého boje byla pevnost dobyta a všichni její obránci zabiti. Následujícího dne byla přepadena Kočesovova lovecká skupina a po krátkém boji byla zcela zničena. V noci z 19. na 20. června 1802 byla zničena i Urbanovova skupina, kdy během nočního přepadu bylo zabito 24 Rusů a 165 Aleutů. Samotnému Urbanovovi a pár Rusům se podařilo v noci uprchnout a schovat se. Během pár dnů se indiánům podařilo Ruské síly zcela zdecimovat.

Baranov, vlastník Rusko-americké společnosti to ovšem nechtěl nechat jen tak. V pevnosti Jakutat začal shromažďovat síly, což se mu ovšem podařilo až po dvou letech. V roce 1804 se v pevnosti Jakutat nacházelo 120 ruských vojáků a na 900 příslušníků indiánských kmenů, které neměli Tlingity zrovna v oblibě, většinu z nich tvořili Chugačové a Kodiakové. Rusové se vydali na válečný pochod k hlavnímu Tlingitskému městu Šisgi-Nuvu, tedy Pevnosti mladého stromu. Cestou vypálili a kompletně vyvraždili dvě Tlingitské vesnice. Dne 1. října 1804 zahájili Rusové útok. Podle Baranova byla pevnost čtvercová a byla složena ze silných kamenných zdí a velmi sukovitých klád. Ruská kanonáda z lodě Něva tedy neměla prakticky žádný účinek. Přestřelka trvala celý den, až se nakonec Rusové na večer stáhli. Pod rouškou tmy totiž z pevnosti vyrazil Katliana se svými muži a padl Rusům překvapivě do nechráněného boku. Během boje bylo zabito 6 Rusů, tři indiáni a 9 Rusů bylo zraněných. Tlingitové měli ztráty v podobě zhruba 30 mrtvých. S největší pravděpodobností ale byly ztráty na obou stranách násobně větší. Tlingitové si ale byli vědomi, že Rusy neporazí a že budou připlouvat stále další a další, a tak v noci na 7. října tajně opustili pevnost, kterou Rusové následujícího dne vypálili. Následujícího dne, 8. října 1804 bylo uzavřeno příměří a na místě Tlingitské pevnosti bylo založeno ruské město Novoarchandělsk, dnešní Sitka. Příměří ovšem bylo jen jednostranné a dávalo Rusům možnost si dělat prakticky co chtějí. Proto indiáni provedli další útok 20. srpna 1805 na pevnost Jakutat, kterou se jim podařilo dobýt a zabít všechny Rusy. Teprve až pak se podařilo dosáhnout nějakého konsenzu a Rusové přislíbili lov zvířat koordinovat s indiánskými kmeny. Mnoho indiánů ovšem příměří považovalo za potupu a tak Rusům dále tajně škodili, například jim plašili ryby před rybolovem, stejně tak plašili i jiná lovná zvířata. To donutilo Rusy se přesunout více na jih při hledání nových lovišť, ovšem nikdy se jim to plně nepodařilo. K dalším potyčkám došlo v 50. letech 19. století, což vedlo k neudržitelnosti Ruské Aljašky a v roce 1867 byla prodána Američanům.

https://www.armyweb.cz/clanek/ruska-oku ... mi-indiany
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlingitov%C3%A9
https://en.wikipedia.org/wiki/Tlingit
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Sitka

[Rase]

[Rase]

Poručík Lavrentij Zagoskin si do deníku zapsal své dojmy z místních obyvatel:

"Mezi domorodci neexistuje podřízenost založená na uznané nebo přidělené moci, ale někteří jsou považováni za významnější členy společnosti. Stařešinové, zkušení obchodníci, zdatní lovci, nebo jedinci, kteří jsou k ostatním dobrotiví se těší větší úctě a mají na poradách větší slovo. Práce proti jejich vůli je pro ně nepříjemná, je těžké je přinutit pracovat pro nás. I když nemají žádný systém výuky, jsou všichni domorodci bystří, spravedliví, pohotoví, ve svých myšlenkách pozitivní a otevření novým věcem. Nevzdělané barbarské národy jsou z pravidla pohostinné. To zde představuje nejvýraznější charakterový rys kmene Kang-Yulit. Nejsou mezi nimi žádní chudí lidé. Bohatí používají své bohatství ke společnému komunitnímu prospěchu a pomoci méně majetným, své jmění rozdávají potřebným. Ten, který rozdá všechen svůj majetek, se přestěhuje k příbuzným, kteří se o něj postarají a takhle se to neustále opakuje. Odtud jsme převzali svůj zvyk přinést nějaký malý dárek, když jdeme někoho navštívit."

Lavrentij Alexejevič Zagoskin (1808-1890) byl ruský námořní důstojník ve službách Rusko-americké společnosti a průzkumník Aljašky, Aleutských ostrovů a severní Kalifornie. Narodil se do šlechtické rodiny a v útlém věku mu zemřela matka. Vždy jej to táhlo k moři a tak v roce 1820 odešel studovat v tomto směru. Na Kaspickém moři strávil osm let a během Rusko-perské války zajišťoval zásoby pro zakavkazské jednotky. V roce 1832 byl povýšen na poručíka. Nějaký čas strávil i na Severu, ale tak jako i další schopní ruští námořníci, rozhodl se hledat dobrodružství a uplatnění ve službách Rusko-americké společnosti (RAC). To se mu podařilo 8. prosince 1838 a do Ochotsku se dostal 6. července následujícího roku. První dva roky ve službách strávil Zagoskin na moři a velel různým menším lodím. Později plul do Kalifornie do ruské osady Fort Ross. Byly to poslední měsíce existence ruského osídlení v Kalifornii. Carská vláda se rozhodla k prodeji pevnosti a země kolem ní. Zagoskin byl rovněž posledním ruským mořeplavcem, který mapoval pobřeží Kalifornie. Na jaře 1842 dostal za úkol připravit expedici do vnitrozemí Aljašky. Zagoskin byl pověřen, aby zjistil cesty, kterými se kožešiny vyvážely z nitra Aljašky pro směnný obchod s Čukči. Jeden rok, šest měsíců a šestnáct dní tedy zkoumal Zagoskin pěšky a v kožených člunech vnitrozemí Aljašky, celkem urazil 8 000 kilometrů. Dne 26. září 1844 dorazil do Novoarchangelsku. Celou zimu věnoval sepisování svých studií, třídění sbírek, sestavování podrobných zpráv a návrhů hlavnímu správci RAC. Podal první podrobný geografický popis aljašského vnitrozemí. Doba platnosti služební smlouvy s RAC mu to dobou již dávno vypršela a proto se rozhodl Ameriku opustit. Na konci roku 1845 se po šesti letech vrátil zpět do Petrohradu. Zde za svou službu získal mnohá vyznamenání a ocenění, byl zvolen řádným členem Ruské geografické společnosti. Prodej Aljašky v roce 1867 mu přinesl obrovský šok a zklamání. Později žil v Rjazani, kde se podílel na práci tamní vědecké archivní komise. Zemřel v roce 1890.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lavrentij ... D_Zagoskin

Lavrentij Alexejevič Zagoskin (1808-1890)

Michajlovská pevnůstka v roce 1843.

Kresba typické rané ruské osady včetně detailu obranné zdi z roku 1804.