Šablonovité rozložení Polské armády u hranic k 1. září 1939.
Ještě než budeme pokračovat dalšími událostmi na poli diplomacie a diverzní akcí, je zde třeba zaznamenat, že dle historických dokumentů, hlásí polská agentura PAT, dne 25. srpna 1939, cituji:
„ Tiskový úřad senátu oznamuje, že v pátek ( 25.srpna 1939) v 8 hodin ráno připluje do gdaňského přístavu na oficiální návštěvu německá válečná loď Schleswig-Holstein. Velitel lodi má uskutečnit návštěvu podle oficiálního protokolu, mimo jiné včetně návštěvy generálního komisaře Polského státu…. Původně, jak je známo, měl připlout křižník Könisberg.“
A pokračujme večerem dne 25. srpna 1939 u Adolfa Hitlera.
Hitler tedy večer dne 25. srpna 1939 dává generálu Keitlovi příkaz, aby všechny přípravy na vpád do Polska zastavil. Hlavní stan Wehrmachtu tehdy sídlil v městečku Zossen, jižně od Berlína, kde drnčely telefony. Náčelník generálního štábu, generál Alfréd Jodl, tam horečně zjišťoval jak pokročily přípravy k nástupu vojsk. Když obdrží zprávu od Keitla, křičí do telefonu, cituji:
„Nástup se odkládá. Všechny pohyby vojsk zastavit! Vrátit jednotky do výchozích pozic! Je to rozkaz vůdce!“
Tehdejší náčelník spojovací služby OKW, generál Erich Fellgiebel, zlostně začne křičet, cituji:
„Ti nahoře se zbláznili! Copak se tak na ohromné frontě dá velet jako batalionu? Za krajní křídla na Slovensku a ve Východním Prusku už nemohu ručit. Jinde to snad půjde.“
Důstojník operačního oddělení podplukovník Heusinger vyřídil jeho vzkaz generálu Jodlovi. Ten ho snažně prosí, cituji:
„Tlačte, podplukovníku, na Fellgiebela, ať zkusí opravdu všechno. Nelze si ani domyslet, co by se stalo, kdyby na těch křídlech…“
Samozřejmě začaly propukat zmatky. Hranice nástupu Wehrmachtu proti Polsku je dlouhá 1 500 km a tady všude musí být doručen rozkaz, že se válka odkládá!!!
Například jeden Mannsteinův motorizovaný pluk na východním Slovensku se podaří zastavit na pochodu k hranici jen tím způsobem, že kurýr s tímto naléhavým rozkazem k zastavení přistane se svým Storchem na silnici vedle čelní kolony, která je na pochodu a předá rozkaz veliteli.
Někde však rozkaz dorazí pozdě, jako se to stane právě v prostoru Žilina-Čadca, kde se rozmísťují k útoku jednotky 7. pěší divize Wehrmachtu.
A zde je ten náš, málo známý, diverzní přepad Polska již v noci z 25. na 26. srpna 1939.
Tedy zvláštní diverzní skupina o síle 70 mužů, složená ze sudetoněmeckých dobrovolníků Freikorpsu, kteří byli nasazeni loni (1938) do teroristických akcí v československém pohraničí, nyní s uprchlými Němci z Polska, pod velením poručíka Abwehru dr. Albrechta Herznera a politického vedoucího Franze Maye (bývalého poslance za Henleinovu stranu) postupuje v noci na 26. srpna 1939 lesními stezkami zrychleným pochodem k hraniční čáře s Polskem.
Teprve při krátké zastávce těsně před překročením hranice v prostoru Jablunkovského průsmyku se těchto 70 diverzantů dozvídá svůj úkol:
Úkol zní: obsadit polskou pohraniční stanici Mosty a zajistit přilehlé tunely pro příjezd železničního transportu tankové divize. Tento diverzní oddíl nikdo nestihne vyrozumět, že válka s Polskem se odkládá, že se odkládá i jejich útok.
Stanice Mosty až do září 1938 patřila ČSR. Nyní v roce 1939 jí střeží vojáci polské armády.
Je noc, ale obloha už ukazuje náznak rána. Co nevidět se začne rozednívat.
Poručík Herzner, velitel diverzní skupiny, vydává rozkazy pro jednotlivá družstva. Přepadová jednotka se rozvine do rojnice a začne útočit na budovu nádraží Mosty. Rozezní se střelba z pušek a kulometů. Začnou vybuchovat ruční granáty. Útočící diverzní skupiny Wehrmachtu v rojnicích pronikají až k budově nádraží, ale za sebou nechají několik mrtvých a těžce raněných. Boj nabývá na zuřivosti.
Podporučík Osródek, velitel polských obránců nádraží Mosty, nařizuje svým vojákům ústup k budově místní školy, kde se zabarikádují a palbou z oken tlačí rojnici útočící jednotky Wehrmachtu k zemi. Podporučík Osródek hlásí telefonem veliteli 4. hraničářského pluku co se v Mostech děje. V této době se skupince polských vojáků podaří využít toho, že němečtí útočníci jsou blokováni palbou ze školy, a za zády Němců rozmontují v délce 300 metrů koleje, které vedou k tunelům. Když se pak příslušníci Herznerovy skupiny před úsvitem zmocní vlaku, s kterým se rozjedou k prvnímu tunelu, aby jej obsadily, uvíznou beznadějně v místě přerušení tratě, a jsou vystaveny soustředěné palbě polských obránců. Polští vojáci totiž mezitím dostanou posily a začnou německou diverzní skupinu Wehrmachtu obkličovat.
Velitelé diverzní skupiny Herzner i May jsou vzniklou situací skutečně zaskočeni. Nechápou co se děje. Proč ještě nedorazily čelní jednotky 7. pěší divize, která měla proniknout na polské území jako předvoj Jižní armády (14. armáda pod velením generálplukovníka Lista)? Kde jsou tanky z tankové divize? Proč nás nepodporuje dělostřelectvo?
V momentě jejich úvah se konečně přiřítí spěšný kurýr na motocyklu. Doručí oběma velitelům rozkaz:
„Okamžitě zastavit boj a ustoupit zpět za hranice!“
Všichni na sebe koukají a nechápou. Nikdo je předtím neupozornil na to, že v této jasné situaci je možnost nezdaru. Plán akce se zdál být promyšlený a všestranně zabezpečený!
Po válce jeden z účastníků celou akci popsal publicistovi Romanu Cílkovi, když říká:
„Opustili jsme ukořistěný vlak, a pod neustálou palbou jsme se stahovali na okraj vesnice. Vlekli jsme s sebou raněné a našim padlým jsme podle rozkazu museli sebrat vše, co by mohlo třeba jen naznačit jejich totožnost. Dokonce i medailonky s fotografiemi blízkých jsme jim strhávali z krku. Svítilo při tom na nás ranní slunce, takže jsme byli ideálními terči… Naštěstí hned za Mosty byl nějaký zalesněný kopec…“
Zde dají velitelé skupin celý oddíl do pořádku a nechají vyčerpané vojáky odpočinout, ale opravdu jen na chvíli. Pak je hned zvedají ze země a ženou je zpátky přes hranice do prostoru soustředění 7. pěší divize, která se během noci už vrátila do výchozích pozic.
A voják dál pokračuje ve vzpomínkách:
„Nikdo nám nic nevysvětloval, byli jsme zmatení, naštvaní a taky jsme tehdy… věřte mi to nebo ne… snad poprvé zapochybovali, jestli ti, co nám odněkud z Berlína nebo odkud velí, jsou skutečně těmi správnými lidmi na svém místě…“
Ano, tato Hitlerova změna války dne 25. srpna 1939 večer, kterou chtěl začít dne 26. srpna 1939 ve 4,45 hodin ráno, neznamená, že by válku proti Polsku úplně vzdal.
Ne, Hitler se jenom pod tlakem politických událostí rozhodl vrátit k termínu původnímu, na který zněl plán „Fall Weiz“, tedy na 1. září 1939. Tento původní termín určil již v dubnu 1939.
Hitlera jsme opustili večer 25. srpna 1939, kdy překonával nervovou krizi, kdy se rozhoduje, že musí ještě více usilovat o dohodu s Velkou Británií. Hitler ví, že když odradí Anglii, neodváží se do války vstoupit ani Francie.
Tady mu přichází vhod, že Göring navázal s Brity neoficiální kontakt prostřednictvím svého dávného přítele švédského podnikatele Birgera Dahleruse. Když mu Göring 23. srpna 1939 domluvil tajnou schůzku s Chamberlainem, to ještě Hitler odmítl, ale souhlasil, aby místo něj do Anglie jel Dahlerus, který se měl Hitlerovým jménem pokusit britského premiéra přimět, aby Polsku doručil urovnání sporu tím, že dojde k přímým jednáním s Německem.
Dahlerus toto jednání splní a 26. srpna 1939 v nočních hodinách odevzdá osobní dopis lorda Halifaxe Göringovi. V dopise se diplomatickými frázemi vyjadřuje přání Velké Británie, aby se dosáhlo smířlivého urovnání polsko-německého sporu. Göring, který válku nechce je nadšen a jede s Dahlerusem do Berlína. Dá vzbudit Hitlera, ale tady narazí. Hitler o dopis moc velký zájem nemá.
Vede však s Dahlerusem zdvořilostní rozhovor a pak se řeč stočí na německo-britské vztahy.
Dahlerus o celém večeru píše, že Hitler byl zjevně labilní, vztekal se a vykřikoval, že z Londýna nepřišla odpověď na jeho návrh garancí britského impéria a dokonce pak ve svém popisu Birger Dahlerus o rozhovoru s Hitlerem říká, cituji:
„…naslouchal a nepřerušoval mne… ale pak náhle vstal a velmi rozrušeně a nervózně přecházel po místnosti a jakoby pro sebe si říkal, že Německu se nedá odolat… Pojednou se zastavil, stál uprostřed místnosti a díval se do prázdna. Mluvil zastřeným hlasem a svým chováním budil dojem naprosto nenormálního člověka. Vyrážel rychle ze sebe: Jestliže dojde k válce, pak budu stavět ponorky, stavět ponorky, ponorky, ponorky! Mluvil nezřetelně a nakonec mu již vůbec nebylo rozumět. Potom se dal dohromady, zvýšil hlas, jako kdyby se obracel na početné posluchačstvo, a vykřikl: Budu stavět letadla, letadla, letadla a naprosto zničím své nepřátele! Podobal se více fantomu z pohádek, než skutečné osobě. V úžasu jsem na něj zíral, pak jsem se obrátil ke Göringovi, abych viděl, co tomu říká, ale ten nehnul ani brvou.“
Tolik Dahlerus.
Hitler se pak uklidnil a na místě sestavil návrh, který měl 6 bodů (později je těchto 6 bodů zakomponováno do 16ti bodového souhrnu požadavků Německa vůči Polsku). Tady oněch 6 bodů, cituji:
1) Uzavřít německo-britský pakt.
2) Velká Británie pomůže Německu získat Gdaňsk.
3) Polsko dostane v Gdaňsku volný přístav a koridor do Gdyně.
4) Německo bude garantovat polské hranice při souběžných polských zárukách pro německou menšinu v Polsku.
5) Německu budou navráceny jeho někdejší kolonie.
6) Německo poskytne záruky britskému impériu.
Hitler nedovolil Dahlerusovi pořídit opis, ale souhlasil s jeho ochotou odletět ihned, Hitlerovým zvláštním letadlem do Londýna a tam tlumočit tento návrh ve všech 6ti bodech představitelům britské vlády.
Dahlerus doletěl do Londýna v neděli 27. srpna 1939 a setkal se s Chamberlainem a Halifaxem, kterým sdělil Hitlerovy návrhy.
Byla to jiná nabídka, než s kterou přiletěl předtím Henderson, britští představitelé tady zjišťují pozitivní změny jako je ta, že Hitler projevil ochotu jednat s Polskem prostřednictvím Velké Británie a chce přistoupit na mírovou dohodu.
Odpověď, kterou si z Londýna Dahlerus odváží, říká, že britská vláda je v zásadě ochotna uzavřít dohodu s Německem, ale bude stát nadále za zárukami, které poskytla Polsku. Velká Británie doporučuje přímé jednání mezi Německem a Polskem o hranicích a menšinách s požadavkem, aby výsledky jednání byly garantovány nejen Německem, ale i všemi evropskými mocnostmi. Britové odmítají navrácení německých kolonií, jež Hitler rovněž požaduje, a odmítají je i za cenu války, i když ponechávají možnost o této otázce ještě jednat. No a nabídku německých garancí britského impéria zamítají jako bezpředmětnou.
