Od dob Petra I. Rusko nepamatovalo takové množství reforem, Kateřina se zajímala o všechno: zahraniční i domácí politiku, kulturu a vědu. Za její vlády se Rusko stalo zdaleka největší, přesto nezaostalejší velmocí, ale mohlo si zase říkat velmoc.
Reformy imperátorky se týkaly těchto věcí:
Šlechta: osvobodila ji od povinnosti doživotní služby státu, aby se mohli lépe postarat o své statky, což vedlo k utužení nevolnictví. V roce 1785 vydala Listinu práv, svobod a výsad ruského panstva – potvrdila zostření podmínek pro rolníky a odsoudila volnomyšlenkářství ( umělce například vypověděla na Sibiř, aby se svého způsobu myšlení zbavili).
Nevolníci: samotní nevolníci byli nuceni pracovat v nově zbudovaných manufakturách, případně je verbovala do armády; Kateřina věděla, že by toto otrokářství mělo být zrušeno, ale nechtěla si tím proti sobě poštvat zástupce šlechty, s jejichž pomocí se dostala na trůn.
Kultura a vzdělanost: zvala nejvýznamnější zahraniční představitele vrcholné inteligence ke svému dvoru; vystavěla další odborné školy a akademie; Petrohradská akademie věd zažila nebývalý rozkvět za Michaila Lomonosova; prorusky laděné umělce Kateřina nadšeně hostila, mezitím, co jejich méně šťastní kolegové mrzli daleko na Sibiři.
Finance země: panovnice se snažila uvržením mnoha různých daní naplnit carskou pokladnu, zajímavost: vědoma si velké spotřeby alkoholu v zemi, zvýšila daň z pálenky na šestinásobek, ale lid se svého oblíbeného nápoje odmítal vzdát a rád připlatil. Jinak v roce 1769 nechala vytisknout první papírové rubly a zlehčila kovové mince.
Nové územní zisky na východě: k obrovských državám na Sibiři vydobyla ostrov Sachalin a umožnila osídlit poloostrovy Kamčatku a Čukotku.
Kateřina II. vynikala v zahraniční politice, sama se zvolila ministrem zahraničí, její vláda přinesla tři velké zlomy.
1.Situace kolem Polska a mír s Pruskem
Jakkoli panovnice Fridricha II. nenáviděla, byla si jistá, že nový mír bude nejlepším možným řešením. Sama nabídla Prusku neutralitu, která byla přijata a Fridrich Kateřině nabídl, že jí její laskavost oplatí podporou ruských nároků na část Polska. Tato země se v letech 1763 –1764 ocitla ve velké krizi, jež vedla k pozdějšímu Trojímu dělení Polska – 1772, 1793 a 1795 si stát rozdělili Rusové, Rakušané a Prusové, Kateřině připadla Pravobřežní Ukrajina, Litva a Kuronsko
2.Zánik autonomní Ukrajiny
Když Kateřina nastoupila na trůn, mnohé mocné ukrajinské rody prosily, aby se mohly stát dědičnými hejtmany země. Imperátorce se toto řešení nelíbilo, roku 1764 úřad zrušila a nahradila jej Maloruským kolegiem, kam zasedalo osm lidí předem jmenovaných vládou. V roce 1781 nechala organizaci rozpustit, Ukrajinu rozdělila do třech gubernií a umlčela poslední protesty o nezávislosti.
3.Turecko a získání přístupu k Černému moři
V roce 1768 se definitivně vyhrotily nikdy ne příliš pevné vztahy mezi Ruskem a Tureckem. Turecko nesouhlasilo s tím, jak se Rusové míchají do situace v Polsku. V červnu 1770 porazilo Kateřinino námořnictvo turecké loďstvo u Čestmy. Turci se stáhli, obnovovali síly a jen občasně se krymští Tataři pokusili zaútočit na jihu. Ruská armáda mezitím obsadila Moldávii, aby zabránila Turkům se spojit s Poláky, zvítězila v mnoha důležitých bitvách - u řeky Prut, na Dněstru apod.. V červenci roku 1774 byl podepsán mír v městě Kučuk – Kainardži, poražené Turecko se muselo vzdát velké části černomořského pobřeží a Kateřina splnila Rusku jeho velký sen zbudováním přístavů známých dodnes: Oděsa a krymská Sevastopol.
Tak, jako se již jednou v ruských dějinách stalo, když byl člen carské rodiny záhadně zavražděn ( vzpomeňme na careviče Dmitrije a následné zástupy samozvanců), se i po smrti Petra III. objevilo několik mužů, kteří se vydávali za zázračně zachráněného panovníka. Bezkonkurenčně nejúspěšnějším z nich byl Jemeljan Pugačov, nespokojení nevolníci se k němu okamžitě přidali a vytáhli do boje s imperátorkou. Pugačovovi se podařilo oblehnout město Orenburg na jihu Ruska, po porážce prchá na sever a v květnu 1774 vítězně vstupuje do Kazaně. Zradili ho jeho kozáci, vydali ho do rukou velitele Suvorova a neúspěšného samozvance popravili 10. ledna 1775 v Moskvě.
Veliká panovnice vší Rusi zemřela v listopadu 1796, zanechala svému synu Pavlovi přes 200 miliónů rublů dluhů a velké sny o celé Evropě sjednocené pod ruskou nadvládou.
6. listopadu 1796 byl její jediný syn korunován na cara Pavla I. Petroviče. Nenávist jeho matky z něj učinila na jednu stranu krutého a pomstychivého vládce, jeho milenky ho vnímaly jako romantického snílka. Rozporuplný Pavel zdaleka nenaplnil naděje, které do něho vkládali. Svého otce Petra III. nechal pohřbít v klášteře Alexandra Něvského, aby alespoň nějak uctil jeho památku, do Petropavlovského chrámu ho Kateřina II. uložit odmítla, aby ho co nejvíc zesměšnila. Mstil se carské gardě za otcovu smrt a všechny s velkou chutí šikanoval. Po čtyřech letech se objevily nové návrhy na zosnování povstání proti Pavlově krutovládě. Jeho syn, Alexander, se ho také zúčastnil, netušil, že jeho otce čeká smrt, namluvili mu, že pokud zůstane Pavel dál u moci, hrozí mu smrt. Skupina vedená hrabětem Pahlenem po bujaré večeři vtrhla do carových komnat, nešťastného panovníka uškrtili důstojnickým šálem a poté ho vesele bili tak, že ho během balzamování museli mnohokrát namalovat a stáhnout mu klobouk do čela, aby schovali modřiny po svém nočním reji.
Alexandra jmenovali roku 1801 novým imperátorem –Alexandrem I. Pavlovičem. Alexander, který porazil Napoleona, vstupoval na trůn s rukama potřísněnýma otcovou krví, což mu sám Napoleon mnohokrát připomínal, když ho car označil za krvelačnou zrůdu..
Konec III. části
