Navíc byl u Kuantanu rozdrcen námořní svaz mající za úkol chránit britskou koloniální říši.
Přesto se však hned v prvních dnech války v Pacifiku stalo něco, co částečně zchladilo japonské nadšení. Při obsazování malého atolu uprostřed oceánu byl odražen první pokus o vylodění a útočící vojska utrpěla těžké ztráty. I přesto že ostrov Wake nevydržel druhý útok, nikdy během války potom neměl pro Japonce takovou hodnotu aby vyvážil ztrátu desítek pilotů, téměř 150 výsadkářů, několika lodí a hlavně ostudu kterou námořnictvo utrpělo.
V lednu 1941 se na ostrově, který dosud využívala letecká společnost Pan American Airways, vylodilo asi 1100 stavebních dělníků kteří do začátku podzimu přeměnili Wake ve vojenskou základnu. Rozšířili stávající letiště, vybudovali kasárna, palivové nádrže a středisko letové kontroly. Posádku tvořilo 462 mužů 1. obranného praporu USMC, 68 příslušníků USNavy a 6 spojařů pozemních vojsk. Ti opevnili také dva malé ostrůvky a na každém ze tří ostrovů atolu vybudovali postavení pro dvě děla 127 mm, 4 ráže 76 mm a 8 protiletadlových kanónů 50 mm.
Jeden z protiletadlových kanónů obráncůKoncem roku přibylo 49 mužů pozemního leteckého personálu VMF-211 USMC. A brzy ráno 4. prosince přelétlo z nedaleko se nacházející USS Enterprise 12 stíhaček Grumman F4F-3 Wildcat. Piloti majora Putmana byli sice nováčci kteří právě dokončili pilotní školu a na Wildcaty si teprve zvykali, nechybělo jim odhodlání postavit se potenciálnímu nepříteli.
Po přistání zjistili že letišti chybí prakticky vše, od palivových pump přes rádiové vybavení až po dostatečné množství půlpalcové munice do kulometů a vhodné letecké pumy (ty dostupné měly jiné rozteče závěsných bodů než držáky stíhaček). Kromě pozorovatelny na věži vodojemu také neexistoval jakýkoliv systém včasné výstrahy.
Wake - mapka ostrovaPodle rozpisu plánů pro první dny války měla Wake obsadit 4. Kantai expedičního Svazu Jižních moří. Její velitel, kontraadmirál Kadžioka měl k dispozici 3 staré lehké křižníky, 6 torpédoborců a 2 ponorky. Svaz doprovázely 2 eskortní torpédoborce vezoucí 450 elitních výsadkářů a dvě transportní lodě na jejichž palubách se nacházeli vojáci budoucí japonské posádky s kompletním vybavením.
V pondělí 8.12.1941 kolem 6.50 (všechna data jsou posunutá o den dopředu – Wake je na opačné straně datové čáry) zachytili radisté první zprávy z napadeného Pearl Harboru a velitel obrany ostrova major Devereux vyhlásil plnou bojovou pohotovost. Vzlétly čtyři stíhačky, start dalších však znemožnila náhlá tropická bouře. Po necelé hodině, když se mraky rozptýlily však poprvé zaútočili Japonci. 36 G3M2 Nell z Kwajaleinu proniklo nad ostrov a napadlo 8 stíhaček připravovaných ke startu a civilní hydroplán kotvící v laguně.
Jenom jediný Wildcat na zemi unikl zkáze, zbylých 7 bylo zničeno, stejně jako sklady náhradních dílů, část opravářských dílen a velká část palivových zásob. Padlo 21 vojáků (včetně 3 pilotů) a 11 mužů utrpělo zranění. Posádka hydroplánu Pan American AirWays naložila pasažéry cestující do Manily a vrátila se s nimi na Havaj. Čtyři stíhačky které vzlétly ještě před bouří hlídkovaly v severním sektoru a piloti Japonce přilétající od jihozápadu nezaregistrovali.
Druhého dne krátce před polednem se bombardéry vrátily. 26 letounů opět nalétlo nad Wake, tentokrát byli očekáváni. Čtveřice stíhaček je rozehnala a kromě čtyř sestřelených bylo dalších 14 Japonských strojů těžce poškozeno (3 z nich se později zřítily do moře). I přes tento úspěch však bomby opět ničily vybavení ostrova.
Další den, opět ve stejném čase přilétlo 16 bombardérů. Piloti Wildcatů na ně čekali daleko od ostrova a zase padala k hladině jen japonská letadla. Tentokrát jen 2, ale všechny zbývající stroje byly vážně poškozeny.
Letecký snímek atoluTéhož dne, 10.12.1941 se k, podle optimistických hlášení japonských pilotů, "zničenému ostrovu" přiblížil námořní svaz. Ze 13 kilometrů zahájili Japonci předinvazní palbu a výsadkáři nastoupili do člunů. Ve vzdálenosti 4 km však začaly střílet pobřežní 5'' děla a hned první granáty z ostrůvku Wilkes zasáhly torpédoborec Hajaté. Byl zasažen muniční sklad lodě, japonská loď se rozlomila a během pár vteřin zmizela pod vodou. Mezitím se dělostřelcům z hlavního ostrova podařilo druhou salvou zasáhnout křižník Jubari. Těžce poškozená loď se stáhla.
Zbývající plavidla se po chvíli dostala do palebných sektorů děl z ostrůvku Peale, po několika salvách však Japonci raději ustoupili. Mezitím napadl Wildcat kapitána Elroda torpédoborec Kisaragi a podvěšenou bombu svrhl mezi hlubinné pumy na zádi lodě. Po sérii obrovských výbuchů se japonské plavidlo doslova rozpadlo na několik kusů. Další stíhačky poškodily také křižník Tenryu a jednu z transportních lodí. Všechny stíhačky však byly poškozeny.
To bylo maximum co byl schopen japonský admirál akceptovat a po několika dalších náletech na svá plavidla zavelel ještě téhož dne k ústupu. Výsadkové čluny, vyčkávající ve vymezeném prostoru se vrátily i s vojáky k plavidlům svazu a japonské lodě odpluly zpět ke Kwajaleinu.
Rozzlobený Jamamoto nařídil 15.12. vyčlenit z Kido Butai větší síly a rozkázal Nagumovi vracejícímu se od Pearl Harboru vyrazit na pomoc s celým svým svazem. Později však dospěl k názoru, že je to zbytečné a tak příští den upravil svůj předchozí rozkaz ve smyslu, že stačí 2. Koku Sentai (2. divize letadlových lodí – Hiryu a Soryu) 2 křižníky a 2 torpédoborce. Skupinka ihned vyrazila k Wake i s tím, že obě letadlové lodě měly velmi málo paliva. Na pomoc invazním silám vyplul i kontraadmirál Goto se čtyřmi těžkými křižníky a třemi torpédoborci. Navíc Goto převzal velení celé operace.
Mezitím přišli Japonci o další plavidlo. 17.12. se srazily dvě ponorky poflakující se kolem Wake a člun s označením RO-66 šel ke dnu.
Nad atolem se opět začaly objevovat japonské bombardéry. Velení v Pearl Harboru začalo uvažovat nad tím, že posádku posílí tak aby byla schopná odrazit i další očekávaný pokus o vylodění. Admirál Kimmel (sice již odvolaný ale stále ještě nedorazil nástupce) poslal již 15.12. na pomoc Saratogu s doprovodným křižníkovým svazem. 23.12. se letadlová loď dostala na vzdálenost asi 800 km od atolu když Kimmela dočasně nahradil velitel svazu bitevních lodí viceadmirál Pye. Ten ze strachu před dalšími ztrátami okamžitě odvolal celou posilovou skupinu a kontraadmirál Fletcher se tedy se svými plavidly vrátil na Havaj.
Pokračující nálety zredukovaly počet stíhaček na Wake na dva kusy (postupně se sice z vraků podařilo poskládat další stroje ale Američané o ně přicházeli během náletů i kvúli běžným haváriím).
Konečně se japonské letadlové lodě dostaly na dosah atolu a 21.12. se nad ním objevilo prvních 31 palubních bombardérů doprovázených 18 stíhačkami. Způsobené škody sice nebyly velké ale letouny se vrátily hned příští den. Oba zbývající Wildcaty byly sestřeleny (podle japonských zdrojů je měl na svědomí jediný pilot) a střemhlavé Valy napadly vše co našly.
V noci z 22. na 23.12. se potom vylodili elitní výsadkáři a do 9.30 byl zlomen veškerý zbývající odpor. Poslední boj byl prý podle svědků o bezvýznamný kráter vzniklý po výbuchu bomby na okraji zničeného letiště.
Americké ztráty se odhadují na přibližně 20%, vojáci a větší část civilistů byli odvezeni do zajateckých táborů. Zbytek civilních zaměstnanců námořnictva byl donucen vybudovat na atolu přejmenovaném na Otori Šima (Ptačí ostrov) ponorkovou a hydroplánovou základnu. Potom byli všichni popraveni.
Při pozdějším americkém postupu středním Pacifikem byl ostrov označen jako bezvýznamný a americké síly jej ve svém tažení jen obešly. Japonská posádka kapitulovala 4.9.1945.
Použitá literatura:
Samuel E. Morison - History of the United States Naval Operation in World War II
Robert Moskin - Dějiny Námořní pěchoty USA
John Toland - The Rising Sun: the Declina and Fal of the Japanese Empire 1936-1945
J. Hrbek+I. Hrbek - Krvavé oceány
Lubomír Vejřík - Tenno Heika Banzai
