Jaromír Vávra píše:
Česko-německé vztahy v Rakousko-Uhersku
V roce 1871 vzniklo sjednocené Německo. Mimo německý stát tehdy zůstaly miliony Němců v Rakousku a Uhrách, kteří to brali jako národní tragédii. Současně však Bismarckův názor, že ve střední Evropě není místo pro malé národní státy dával rakouským Němcům vědomí, že jsou ve svém boji proti jakémukoliv česko-německému vyrovnání podporováni mocnou velmocí na západě. Tyto skutečnosti přispěly k prohloubení vzájemného odcizení obou zemských národů. Na stránkách německých listů (pražského Tagesbote aus Böhmen a vídeňské Neue Freie Presse), lze vyčíst, že Předlitavsko (rakouská polovina monarchie) je německé a české země jsou územím získaným německou prací. Němci jsou nositeli kultury (Kultruträger) a svobodomyslné tradice, kdežto Češi jsou zpátečníci, jejich politika je ve vleku feudální reakce a představují jen expozituru carského Ruska. Jejich úspěchy na kulturním a hospodářském poli jsou bezvýznamné, jako by jich ani nebylo.
Česká představa Němce samozřejmě také nebyla objektivní, nicméně omezovala se především na kritiku bezohledného německo-židovského kapitálu a lichvy. Vše se pak zatím odehrávalo v jakési "sousedské" podobě, bez zjevné nenávisti. Existovala zde stále mohutná vrstva rakouských patriotů, věrných dynastii, jimž byl nacionalismus proti srsti. Styky mezi oběma národy tak byly živé, včetně bilingvismu - ten se ovšem vyskytoval poněkud jednostranně, neboť zatímco se mnoho Čechů domluvilo německy, jen velmi málo Němců ovládalo jazyk svých spoluobčanů. Rakouští Němci také nepřestávali pošilhávat po Německu, což vedlo Františka Ladislava Riegra v roce 1881 k výroku: "S vámi není žádná řeč, protože každý německý krejčí někde na Šumavě myslí, že vyhrál bitvu u Sedanu" (rozhodující bitva prusko-francouzské války).
V 80. letech s nárůstem národního uvědomění, sílícího českého kapitálu a růstem počtu českého obyvatelstva přichází Němci s požadavky uzákonění němčiny jako státního jazyka, administrativního oddělení německých území Čech a zakotvení spojenectví s Německem do ústavy. Každá maličkost, každá nová česká škola se politizuje a vyvolává nacionalistické vášně. Objevují se rasistické postoje a zakládají se národní "ochranné" spolky, které záhy dostávají i české protějšky. Postupně dochází k dezintegraci dvou národů, civilizačně si tak blízkých. Vytvářejí se dvě izolované a současně podobné národní společnosti s minimem vzájemných kontaktů. Obě začínají být rovněž ekonomicky soběstačné a roste tak počet lidí, kteří již druhý jazyk ve svém životě nepotřebují. Mnozí čeští Němci si a své neznalosti češtiny zakládají a chlubí se jí. Národnostní válka však stále nepostihuje všední život. Češi a Němci ještě společně pracují, přátelí se, žení a vdávají.
V devadesátých létech pak dochází k dalšímu vyhrocování sporů. Čeští Němci se v této době ocitli v defenzivě a jejich cílem bylo "uhájit" své pozice a opevnit se na nich, zabránit další čechizaci země. Pro Němce byla nepřijatelná představa, že z pozice privilegovaného národa musí kousek po kousku slevovat - i když jím ovšem nikdy nepřestali být. A i rakouští Němci jako celek byli stále častěji zaujati myšlenkou německé Mitteeuropy" tohoto "Všeněmecka".
Češi se také radikalizovali, byli však ve zcela odlišném postavení. Roli nacionálních radikálů hrály malé strany a jejich vliv byl ještě menší, než vliv všeněmců a jakákoliv myšlenka panslavismu byla vždy jen chimérou. Česká společnost byla na vzestupu, ale bez pomoci Francie a Ruska, o kterou se ucházeli její politikové, nemohla své naděje splnit. A tak se i radikální čeští politici museli orientovat na Rakousko.
Dříve obě strany uznávaly nutnost vzájemného soužití, ale sílící šovinismus jej už nebral v úvahu. Stále častěji z německé strany zaznívaly názory, že vzájemný poměr obou národů rozhodne až příští válka. Jakékoliv pokusy o česko-německé vyrovnání byly provázeny národnostními bouřemi a i Češi tak o ně postupně ztráceli zájem. Podíl na těchto trendech měla i demokratizace společnosti, kdy se ke slovu dostávaly masy lidí, které dosud žily "ve stínu" a staré mocenské elity ztrácely svůj vliv.
Radikalismus však stále ovládal jen menšinu společnosti a na sklonku 19. století zavládl na česko-německé frontě klid. Spory se točily jen kolem případných změn v jazykovém režimu úřadů nebo kolem volebního práva (výhodnějšího pro Němce) a především o národnostně smíšené okresy. Němci zde hájili své národnostní ostrovy a především zuřivě bojovali za privilegia zbytků německého obyvatelstva ve městech, která v minulých desetiletích získala český charakter. Také česká emigrace v rámci monarchie dělala Němcům starosti. Češi se stěhovali především do Vídně a Dolních Rakous, kde žilo téměř půlmilionu Čechů, kteří v očích Němců představovali riziko poslovanštění (což byla planá obava, neboť čeští přistěhovalci se velmi rychle a dobrovolně asimilovali a byli němečtější než sami Němci).
Dalším kolem soupeření před světovou válkou byla otázka používání obou zemských jazyků v úřadech. Pro nemožnost dohody začali čeští úředníci zavádět v rámci své působnosti češtinu sami. Pro tyto úředníky byly národnostně české úřady jedním ze základních symbolů národní svébytnosti. Němečtí úředníci zareagovali tím, že začali odmítat česky psaná podání...
V roce 1906 sjezd německých měst vyrukoval s požadavkem, aby vznikl správní útvar Deutschböhmen, který by byl uznán za korunní zemi. Návrh se nesetkal ve Vídni s pozitivním ohlasem, neboť vláda v něm viděla krok k budoucímu připojení této oblasti k Německu. S blížící se válkou na sudetoněmecké politické scéně již zcela převládla nacionalistická rétorika a naděje českých politiků, že rakouští Němci budou v zájmu monarchie tlačit sudetoněmecké představitele k větší umírněnosti se ukázaly liché.
"V této souvislosti je třeba připomenout, že v českém prostředí hojně rozšířená představa o plodné multietnicitě českých zemí, kde si obě etnika předávala cenné podněty všeho druhu, patří do říše intelektuálských pohádek a smyšlenek."
(podle Velkých dějin zemí Koruny české)
