Projektor byl vyroben na zakázku říšského ministerstva letectví a dodán na astronomickou observatoř univerzity ve Vratislavi (tehdejší Sternwarte Breslau), krátce poté, co bylo město prohlášeno pevností (Festung Breslau). Projektor měl sloužit k výcviku pilotů Luftwaffe v nebeské navigaci, ale do konce války nebyl sestaven. Předpokládá se, že během války bylo vyrobeno pouze jedenáct projektorů ZKP-1; nyní jsou známé jako válečná série ZKP-0. Po válce byly projektory ZKP-1 sériově vyráběny společností Carl Zeiss AG a používány (někdy dodnes) v mnoha planetáriích po celém světě. Jeden kupříkladu používá od roku 1959 Hvězdárna a planetárium Brno. Potkáte se s ním třeba při večerních prohlídkách hvězdné oblohy. Tento projektor ZKP-0, uchovávaný v Univerzitní astronomické observatoři ve Vratislavi, byl sestaven pracovníky Astronomického ústavu v roce 1951 a používán v planetáriu, které fungovalo v pavilonu čtyř kopulí a v hale Centennial až do konce 50. let 20. století. Po roce 1972 byl projektor zapůjčen Polské společnosti milovníků astronomie a přemístěn do jejího sídla na vrcholu tzv. Partyzánského vrchu (dříve známého jako Liebichův vrch). Z kompletního projektoru po letech zbyla jen projekční hlava, která skončila v soukromých rukou. Díky úsilí profesora Pawła Rudawyho byl znovu získán a zrestaurován. První moderní planetární projektory byly navrženy a vyrobeny v roce 1924 firmou Zeiss Works v Jeně. Projektory Zeiss jsou navrženy tak, aby seděly uprostřed tmavé, kupolí zakryté místnosti a promítaly přesný obraz hvězd a dalších astronomických objektů na kupoli. Jsou to obecně velké, komplikované a impozantní kousky techniky. První projektor Zeiss Mark I (první planetární projektor na světě) byl instalován v Deutsches Museum v Mnichově v srpnu 1923. Měl charakteristický vzhled, s jedinou koulí projekčních čoček podepřenou nad velkou šikmou "planetovou klecí". Mark II až VI byly podobného vzhledu, používaly dvě koule hvězdných projektorů oddělených podél centrální osy, která obsahovala projektory pro planety. Počínaje Markem VII byla centrální osa odstraněna a dvě koule byly sloučeny do jediné projekční jednotky ve tvaru vejce. Po rozdělení Německa po druhé světové válce a založení společnosti Carl Zeiss (západní Německo) v Oberkochenu (zatímco původní závod v Jeně se nacházel ve východním Německu), každá továrna vyvinula svou vlastní řadu projektorů.
Jedna starší Rumunka po celá léta využívala tento nevzhledný kus lesklého kamene jak zarážku do dveří. Později se ukázalo, že jde o jeden z největších jantarů na světě v hodnotě milionu euro. Netřpytí se ani nevypadá jako poklad, a přesto stojí jmění. Váží téměř 3,5 kilogramu a podle odborníků je starý 38 až 70 milionů let. Jistá žena z Colti, malé vesnice na jihovýchodě Rumunska, jej zřejmě našla v korytě řeky a vzala si ho s sebou domů, ale zřejmě netušila co drží v rukou. Místo toho, aby cenný kousek prodala, použila jej ve svém domě jako zarážku dveří - se svou váhou a velikostí byl pro tento účel ideální. Zajímavostí je, že kámen dokonce přehlédli lupiči, kteří v domě hledali cennosti. Majitelka zemřela v roce 1991 a následně objekt upoutal pozornost příbuzných. Jeden z nich se rozhodl požádat o pomoc znalce. Ti objasnili původ kamene a následně jej rumunský stát od rodiny odkoupil a prohlásil jej za státní poklad. V současné době je masivní hrudka jantaru (mineralizované pryskyřice) uchovávána v provinčním muzeu v rumunském městě Buzău. Pravděpodobně není náhoda, že jantar byl nalezen právě poblíž Colti. Od 20. let 20. století se totiž v regionu jantar těží. Charakteristická je pro něj právě tmavá barva. Ve většině případů se jantar třpytí zlatožlutě až hnědě. Drtivá většina světových nalezišť jantaru se nachází v pobaltských státech.
Klasický francouzský croissant známý pro svou lehkou a nadýchanou texturu
Je vyroben pečlivým procesem vyvalování (označovaném jako laminování), který vytváří 55 vrstev, z nichž 27 tvoří změklé máslo. Méně vrstev může vytvořit splasklejší texturu s méně definovanými vrstvami, zatímco jejich nadbytek může způsobit, že se máslo rozpustí a změní jeho charakteristickou strukturu. Právě tato dokonalá rovnováha je to, co definuje jeho jedinečnou chuť a jemnost. Poznamenejme, že se croissanty vyrábí z kynutého vrstveného těsta a výsledkem je struktura podobná pečivu z těsta listového. Nejstarší recepty popisující výrobu croissantu pocházejí až z počátku 20. století, avšak zmínky o něm lze nalézt v tisku z poloviny století 19. (zejména v souvislosti s Zangovou Boulangerie Viennoise). V roce 1869 byla konzumace croissantů již natolik rozšířená, že o něm bylo možné mluvit jako o základu francouzské snídaně. O původu vzniku croissantu, kolují od 19. století v kulinářském světě všemožné legendy, neexistuje však žádný důkaz, který by podpořil pravdivost byť jediné z nich. Podle jedné byl poprvé upečen v Evropě na počest porážky Arabů v bitvě u Poitiers v roce 732 a jeho tvar má zpodobňovat muslimský půlměsíc. Jiná vypráví příběh o obléhání Vídně Osmanskou říší v roce 1683, které skončilo pro Turky nezdarem díky vídeňským pekařům, kteří když v noci stáli u válů, zaslechli jak nepřátelé hloubí pod hradbami tunely a město svým včasným varováním zachránili. Na oslavu této události se začaly péct sladké rohlíky ve tvaru půlměsíce, jaký byl k vidění na osmanských vlajkách. Jisté je, že o pečivu z laminovaného těsta se zmiňuje kuchařka "Le Cuisinier françois" z roku 1680 od Francoise Pierra La Varenne. Zde se však neobjevuje ve formě croissantů, nýbrž v receptech na taštičky a jiné plněné pečivo.
Cyanometr je přístroj k určení modře oblohy
V nejjednodušším případě se modř oblohy vizuálně srovnává s pomocnou stupnicí odstínů modré barvy natištěných na papíru. První takovýto přístroj zkonstruoval a popsal švýcarský přírodovědec Horace-Bénédict de Saussure 60. letech 18. století. Tehdy měl 53 stupňů, počínaje bílou jako 0 a černou jako 52. De Saussure věřil, že barva oblohy závisí na množství částic suspendovaných v atmosféře, a že tyto částice mají neprůhlednou modrou barvu. Pokud by to byla pravda, pak by bylo možné odhadnout koncentraci takových částic pomocí cyanometru. Horlivým uživatelem cyanometru byl německý přírodovědec a spoluzakladatel geografie Alexander von Humboldt (1769–1859), který jej používal mimo jiné během své cesty přes Atlantský oceán. Dne 23. června 1802 vyšplhal na vrchol Chimborazo, čímž Humboldt překonal rekord nejvyšší nadmořské výšky co kdy lidé dosáhli, ale také zde pozorovanou temnotu oblohy - naměřil hodnotu 46 stupňů dle cyanometru. Anglický básník lord Byron se ve svém nedokončeném satirickém veršovaném eposu Don Juan (Canto IV, 112) zmiňuje o tomto zařízení jako o ironickém prostředku měření modré punčochy a za jeho vynález připisuje právě Humboldtovi. Na závěr dodejme, že namodralou barvu oblohy způsobuje tzv. Rayleighův rozptyl - molekulami dusíku a kyslíku. Suchý vzduch obsahuje 78 % dusíku a 21 % kyslíku. Obsah atmosférické vody se pohybuje od 0 % do 5 %. Při pohledu k obzoru pozorovatel prohlédne až 40krát více atmosféry ve srovnání s pohledem nad hlavou. Proto je při pozorování částí oblohy blíže k obzoru vidět větší rozptyl. Pokud bude menší, bude pozorována tmavší modrá obloha.
