Poslední plavba Jamato (2)
aneb
Bitva na Východočínském moři
aneb
Bitva na Východočínském moři
Ze vzduchu Speciální námořní úderný svaz zajišťovaly letouny a podmořskou hrozbu mělo odvrátit půltucet stíhačů ponorek. Nebylo radno podceňovat ani miny, které v těchto vodách kladli nejenom Japonci, nýbrž i Spojenci, o čemž svědčí případ torpédoborce HIBIKI, jenž 4. dubna na Vnitřním moři narazil na minu, a byť se jej podařilo odtáhnout na základnu, výpadu k Okinawě se zúčastnit nemohl. Největší hrozbu však představovali američtí ponorkáři, kteří se poblíž úžiny Bungo rozmístili poté, co velitelství Tichooceánského loďstva na základě dešifrovaných depeší odhalilo japonské záměry a průzkumné letouny zaznamenaly doplňování paliva na JAMATO.
Úkol střežit nejpravděpodobnější přístupovou trasu na Tichý oceán připadl trojici ponorek THREADFIN, SILVERSIDES a HACKLEBACK, ale jako první Itóův oddíl spatřila ještě na Vnitřním moři osádka americké B-29. Přesto na palubách japonských lodí vládla takřka slavnostní nálada a jakmile se kolem 18. hod. přiblížily k ústí úžiny, námořníci na JAMATO se převlékli do čistých uniforem, a když se posádka seznámila s poselstvím velitele Spojeného loďstva a dohrála státní hymna, zaznělo všemi prostorami obrovské bitevní lodě trojnásobné hromové „banzai“.
Ano, veškeré pochybnosti byly zapomenuty a posádka byla jako jeden muž připravena obstát v hodině nejtěžší zkoušky, a kdyby se veškeré odhodlání ukázalo jako marné, alespoň odejít do svatyně Jasukuni způsobem hodným příslušníka panské rasy Jamato. Pravda, pohled na mohutný lodní komín, na němž se skvěl erb slavného samuraje Masašige Kusunokiho považovaného za symbol věrnosti až za hrob, napovídal že většinu vskutku čeká smrt, ale zároveň se mnozí námořníci v koutku hříšné duše utěšovali iracionální nadějí, že mohutná JAMATO je nepotopitelná a bohové Nipponu na jeho statečné syny nezapomenou.
S nastupujícím soumrakem vplulo japonské uskupení 22uzlovou rychlostí do úžiny Bungo, přičemž takřka vzápětí přišlo od jednoho z hlídkujících letounů varování ohledně nepřátelské ponorky spatřené v zálivu Hjúga. Jednalo se o THREADFIN korvetního kapitána Foota, jehož obsluha radiolokátoru na obrazovce rozeznala dva větší a řadu menších kontaktů, načež Foote odeslal hlášení o kursu a rychlosti nepřátelské formace, stejně jako o něco později velitel podmořského člunu HACKLEBACK. Americké ponorky v úžině Bungo sice neměly primárně útočit na japonské lodě, ale jejich velitelé by po splnění hlavního úkolu jistě nepohrdli příležitostí ověnčit se vítěznými vavříny, takže na místě byla zvýšená opatrnost.
Viceadmirál Itó neprodleně nařídil přejít na protiponorkové uspořádání, kdy doprovodné torpédoborce obklopily vlajkovou loď, a Speciální námořní úderný svaz nyní plul přerušovaným kursem, aby ponorkářům ztížil přiblížení do útočné pozice. K tomu však navzdory tomu, že pozorovatelé na torpédoborci ISOKAZE později na hladině zahlédli THREADFIN, nedošlo, ale zachycené hlášení výmluvně dokazovalo, že jeho posádka svoji povinnost splnila.
Mezitím se setmělo a nad úžinou, kterou se jako temné stíny pohybovaly japonské válečné lodě, se rozprostřela hvězdami posetá obloha. Zatemněné lodě s posádkami v pohotovosti však bez úhony pronikly na Pacifik, načež se podél východního pobřeží ostrova Kjúšú vydaly na jihozápad. Dvě hodiny po půlnoci vpluly do Van Diemenovy úžiny oddělující Kjúšú od Osumského souostroví načež Itó snížil rychlost z dosavadních 22 na 16 uzlů. Krátce po kuropění vzlétl z JAMATO poslední palubní hydroplán, jenž se vydal zpět na základnu, jelikož velitel sebevražedného uskupení usoudil, že pro něj nenajde uplatnění a chtěl ušetřit jak stroj, tak život pilota.
Po obeplutí nejjižnější výspy Kjúšú přešel svaz na západní kurs a jak se za lodními záděmi rozplývalo japonské pobřeží, důstojníci na velitelských můstcích i palubní personál si kladli znepokojivou otázku, zda svoji domovinu neviděli naposledy. Nepřítel totiž znal jejich polohu a dalo se najisto očekávat, že učiní vše, aby Speciální námořní úderný oddíl smetl z hladiny dříve než se Okinawa ocitne v dostřelu olbřímých 460mm děl JAMATO. Ano, v noci zachytila radiostanice na vlajkové lodi depeši se sdělením, že letectvo potopilo několik nepřátelských letadlových lodí, ale i v případě, že by Itó a jeho štábní důstojníci vzali tuto námořní latinu za bernou minci, nebylo pochyb, že Spojenci stále disponují dostatečnými prostředky, aby jim připravili náležité uvítaní.
Velitel amerického 5. loďstva viceadmirál Raymond Spruance a jeho podřízení vskutku v tomto ohledu nic neponechali náhodě, a v době kdy Japonci propluli Van Diemenovou úžinou, již uvedli do pohybu síly, kterým Itóův svaz nemohl čelit. Jakmile se velitel 58. operačního svazu viceadmirál Marc Mitscher dozvěděl co má jeho protivník za lubem, vyslal do vzduchu průzkumné stroje, ale palubní bombardéry si šetřil až do chvíle, kdy se dozví aktuální nepřátelskou pozici. Po rozednění 7. dubna disponoval třemi svazy letadlových lodí (58.1, 58.3 a 58.4), kterým veleli kontradmirálové J. Clark, F. Sherman a A. Radford, což v úhrnu představovalo drtivou sílu zahrnující mj. tucet letadlových lodí.
A to ještě nebylo vše, neboť opatrný Spruance hodlal pro všechny případy Itóovi postavit do cesty i bitevní lodě původně určené k ostřelování pobřeží a ochraně vyloďovacích pláží. Tomuto uskupení zvanému 54. operační svaz velel kontradmirál M. Deyo, jenž k tomuto účelu určil bitevní lodě IDAHO, TENNESSEE, NEW MEXICO, WEST VIRGINIA, COLORADO a MARYLAND eskortované 7 křižníky a 21 torpédoborci. S určenými jednotkami hodlal Deyo odpoledne 7. dubna zaujmout pozici mezi vyloďovacími plážemi a nepřátelským svazem, ale protože si mezitím s JAMATO poradily palubní bombardéry, jeho dělostřelci příležitost změřit síly s největší bitevní lodí na světě nedostali, a jediný výsledek operace představovalo vyřazení dělové věže na MARYLANDU zasažené jedním kamikaze.
Speciální námořní úderný svaz směřoval stále na západ, ale zvýšil rychlost na 24 uzlů. Japonci stále drželi protiponorkovou formaci, přičemž Itóovi dělalo starosti počasí. Zatímco v noci bylo nebe nad jeho loděmi jako vymetené, sotva se rozednilo, vpluly do oblasti s velkou oblačností, ba dokonce občasnými srážkami, což by v očekávané bitvě ztěžovalo práci protiletadlovým dělostřelcům, zatímco útočící bombardéry mohly snadno najít úkryt v mracích převalujících se občas i pouhých několik set metrů od mořské hladiny. To nebezpečně zkracovalo dobu, po kterou bylo proti útočníkům možné vést účinnou palbu, přičemž Itó věděl, že obsluhy protiletadlových kanónů často tvoří nováčci bez řádného výcviku.
- Vice_Admiral_Seiichi_Ito.png (106.98 KiB) Zobrazeno 3940 x
O tom svědčil nepříjemný incident, jenž se odehrál 3. dubna, kdy při odrážení útoků bombardérů B-29 došlo k sestřelu vlastního letounu, který obsluhy protiletadlových zbraní na JAMATO zaměnily za americký Hellcat. Itó následující den zorganizoval nácvik odrážení leteckých ataků, když tři japonské stíhačky simulovaly útoky nepřátelského letectva, ale o jeho účinnosti si nečinil žádné iluze. Viceadmirál se na poslední chvíli pokusil zlepšit i palbu na hladinové cíle prostřednictvím radaru, tudíž 5. dubna JAMATO vyplula na Vnitřní moře a obsluhy radiolokátoru nacvičovaly měření vzdálenosti cíle, který představovala kovová konstrukce vlečená křižníkem JAHAGI.
V 6:30 nad JAMATO zakroužil půltucet stíhaček Micubiši A6M3, přičemž další menší formace se po několik hodin střídaly při hlídkování nad japonským svazem. Dálkový průzkum zajišťovaly hydroplány z pozemních bází, ale poté co mezi nimi zle zařádili spojenečtí stíhači, přeživší stroje se vrátily na základnu. Byl mezi nimi i letoun pilotovaný Itóovým synem, který však svého otce o mnoho nepřežil, neboť zahynul při marných pokusech zmařit invazi na Okinawu útoky kamikaze.
Krátce po 7. hod. signalizoval torpédoborec ASAŠIMO problémy s pohonnou jednotkou, což si vyžádalo citelné snížení rychlosti, takže začal za jádrem svazu čím dál více zaostávat až nakonec zmizel za horizontem, i když jeho velitel stále držel původní kurs. Počasí se nadále zhoršovalo, což vysvětluje proč žádná z japonských stíhaček nezaznamenala přítomnost amerických vzdušných průzkumníků, takže poté co pilot Hellcatu z letadlové lodě ESSEX v 8:22 spatřil mohutnou JAMATO a její doprovod, mohl nerušeně odeslat depeši s informacemi o kursu, rychlosti a poloze hledaného uskupení.
Tu kromě příjemce zachytily i radiostanice na japonských lodích a o několik minut později hlídky na zakaboňené obloze zahlédly i sedm Hellcatů, ale protože se nalézaly mimo dostřel, protiletadlové dělostřelectvo mlčelo. Špatná viditelnost spojenecké letouny uchránila i před ataky hlídkujících stíhačů, takže první výstřely střetnutí označovaného jako bitva na Východočínském moři zazněly až o několik hodin později. Krátce před 10. hod. totiž nad Speciálním námořním úderným svazem přeletěla dvojice létajících člunů Mariner ze základny na ostrovech Keramo Retto, načež zahřměla 460mm děla na JAMATO a exploze speciálních projektilů typu 3 určených k ničení vzdušných cílů přinutila jejich piloty vyhledat úkryt v mracích. I nadále se však pohybovali v okolí svazu a odesílali situační zprávy, což Itóovi na klidu nepřidalo stejně jako spatření ponorky HACKLEBACK. A protože radiostanice na JAMATO v 10:17 přijala depeši z průzkumného letounu, jenž spatřil poblíž Okinawy 58. operační svaz vzdálený 250 mil od Itóova uskupení, japonský viceadmirál se rozhodl změnit (předstírat?) kurs na velkou námořní základnu Sasebo na ostrově Kjúšú.
Tou dobou však už byla ve vzduchu první spojenecká útočná vlna, kterou radar na JAMATO zachytil v 11:07 když jí od cíle dělilo pouhých 63 mil, načež o 8 minut později dostal Itó zprávu od pobřežního pozorovatele na ostrůvku Kikaidžima o formaci 150 letadel mířících na severozápad. Tehdy se do blízkosti japonského uskupení dostalo osm Hellcatů, takže Itó nechal zvýšit rychlost a JAMATO a JAHAGI na nepřátelské stíhačky zahájily nepřesnou palbu. O něco později na velitelský můstek dorazila zpráva od vzdušného průzkumu, že spojenecká vzdušná formace byla spatřena jenom 44 mil od Speciálního námořního úderného svazu, načež obsluha radaru oznámila, že útočníci na základě hlášení průzkumných Hellcatů změnili kurs a míří přímo k japonskému uskupení. Na klamné manévry již bylo pozdě, tudíž Itó v 11:29 provedl obrat a 24uzlovou rychlostí směřoval na jihozápad k Okinawě.
Ano, jeviště nastávajícího dramatu už bylo připraveno a japonské uskupení uvízlo v síti, ze které pro většinu lodí nebylo úniku. V 10 hod. totiž začaly paluby amerických letadlových lodí opouštět první stoje určené k likvidaci Itóova svazu. Celkem z letadlových nosičů HORNET, BENNINGTON, HANCOCK, SAN JACINTO a BELLEAU WOOD (operační svaz 58.1), ESSEX, BUNKER HILL, CABOT a BATAAN (operační svaz 58.3) odstartovalo pod velením námořního kapitána E. Konrada 280 letadel, z čehož 148 připadlo na bombardéry a zbytek tvořily doprovodné stíhačky.
Konkrétně tvořilo první vlnu 98 torpédonosných bombardérů Grumman TBT Avenger, 50 střemhlavých bombardérů Curtiss SB2C Helldiver a 123 stíhaček Grumman F6F Hellcat a Vought F4U Corsair vybavených přídavnými nádržemi. Avengery nesly vesměs po jednom podvěšeném torpédu, kdežto střemhlavé bombardéry zbrojíři většinou osadili jednou protipancéřovou pumou o hmotnosti 454 kg a dvěma menšími vážícími 113 kg. Corsairy a Hellcaty sice měly primárně chránit bombardéry před útoky nepřátelských stíhačů, ale protože jejich řady už v předchozích střetnutích prořídly natolik, že nepředstavovali vážnější hrozbu, nesly i tyto stroje jednu protipancéřovou bombu a rakety.
V době startu dělilo 58. operační svaz od cíle 238 mil. Mocná vzdušná formace se za výhrůžného burácení leteckých motorů vydala na severozápad. Viditelnost byla sice špatná, ale protože spojenecké letce navigovaly průzkumné stroje, bylo takřka vyloučeno, aby nenašli cíl. A když radar na Helldiveru z BUNKER HILLU zaznamenal nepřátelský svaz vzdálený 32 mil, námořní kapitán Konrad a jeho podřízení nepochybovali, že je od chvíle kdy na vlastní oči spatří legendární JAMATO dělí jenom několik minut letu, a pokud se na poslední chvíli prudce nezhorší počasí, dostanou příležitost poslat bitevní loď tam, kde už od bitvy u Leyte spočívala sesterská MUSAŠI. Ano, start 53 strojů z letadlové lodě HANCOCK se o osudovou čtvrt hodinu opozdil, takže jejich osádky ztratily s hlavní formací kontakt a nepřátele nenašly, ale Konrad věděl, že má k zúčtování s nenáviděnými nepřáteli dost sil.
Použité zdroje:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Evans D.: The Japanese Navy in World War II; In the Words of Former Japanese Naval Officers. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2017.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Válka končí v Pacifiku (2); Dobývání Okinawy. Vydalo nakladatelství Paseka 2000.
Itó M.: The end of the Imperial Japanese Navy. New York 1984.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Stille M.: US Navy Carrier Aircraft vs IJN Yamato Class Battleships; Pacific Theater 1944-45. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2015.
Šaroch D.: Příběh bitevní lodě Jamato. Bakalářská práce dostupné online Pribeh bitevni lodi Jamato.pdf (zcu.cz)
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2008/12.
Okrety 2011/1.
Militaria 2006/4.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
