Za Navalného, proti Putinovi, jako dobrovolník v ruském zákopu
(strojový překlad)
Devatenáctiletý stoupenec ruské opozice odešel do 155. brigády bojovat na straně Ruska. Zúčastnil se bojů, byl zraněn a vyprávěl o krádežích spolubojovníků, které jsou nyní v televizi.
Georgiji Filatovovi je nyní 19 let. Když byl malý, matka mu ukázala video s Alexejem Navalným a od té doby, až do politikova zatčení a smrti ve vězení, se mladík účastnil protikorupčních shromáždění. Nyní je přesvědčen, že se Rusko vydává cestou Severní Koreje. Filatov se vydal na vojnu po rozchodu s přítelkyní a neúspěšném podvodu s půjčenou herní konzolí. Na frontě si zvolil volací znak "Šteker". Filatov vyprávěl agentuře ASTRA o svém prvním útoku v Kurské oblasti, ale i o smrti, korupci ve 155. brigádě a vymáhání peněz od raněných za to, že je pošle na léčení. V deseti letech jsem se ptal matky, proč máme tak staré domy, proč je všechno kolem nás tak zničené? Tak jsem se dozvěděl o Navalném. Sama vyšla na Bolotnaja náměstí, existuje dokonce video z Deště.
Poté jsem sledoval všechna Navalného videa a od svých 12 let jsem začal chodit na mítinky. Jezdili jsme na ně od Engelsu až po Saratov s mým bratrancem v autě při hudbě. V těch letech chodilo hodně lidí - naše Moskevská ulice v Saratově byla z poloviny plná. Od samého rána jsme čekali, kam nás Navalného kanály navedou. Naše společnost - já, můj bratr, dvě kamarádky dvojčata - se scházela a křičela: "Putin je p*doras", "Svobodu obětem politických represí" a "Modré trenky" - to už bylo po Navalného otravě.
Když zemřel Navalnyj, přestal jsem sledovat politický život v Rusku. Začal jsem se k Rusku chovat jako k Severní Koreji. Myslel jsem si, že po smrti Navalného budou obrovské protesty, ale výsledek byl nulový. Tehdy jsem si myslel, že můj život nemá cenu. Můj kamarád si ve čtyřiadvaceti letech našel práci - vyráběl protézy a vydělával 20 000 rublů denně. A to jsem ani nestudoval. Pracoval jsem ve skladu v lékárně a pil barbituráty [sedativa, která mohou vyvolat euforii - pozn. redakce], s kamarádem jsme psali beaty. Měl jsem bezva holku: krásnou, upravenou, z bohaté rodiny - táta byl hlavní inženýr v obchodním centru a máma žena v domácnosti se sítí kosmetických salonů. Byla to první vzájemná láska, seznámili jsme se v "DaiVinčíku", utratil jsem za ni poslední peníze, na rande jsem přišel s cizím nejnovějším IPhonem, i když jsem měl starý Android. Chodili jsme spolu dva měsíce v létě 2024, ona mi dala kopačky esemeskou ve čtyři ráno a já upadl do deprese. Tehdy jsem se rozhodl, že na všechno kašlu, půjdu jako zastavárník, a když mě chytí, půjdu SWO, umřu a peníze dostane máma. V té době už byl můj vztah s mámou ambivalentní, protože jsem pořád hledal dobrodružství. Když mi bylo šestnáct, měl jsem už spoustu záznamů na policii. Kradl jsem oblečení z obchodů a prodával je za poloviční cenu. Kvůli mému chuligánství jsme se často hádali. Můj otec je alkoholik. Když mi bylo pět let, rodiče se rozešli. Nedávno jsem byl u táty, ale teď je to v prdeli - je hluchý a opilý. Kvůli tátovi nemám rád alkohol a drogy se u mě zakořenily. V rodině nebylo moc peněz, protože máma měla problémy s dědictvím - zdědila dům a s bratrem ho už 4 roky "pilují". Hodně peněz se utratilo za právníky, ale výsledky byly nulové.
Jednou nám jeden starý známý navrhl, abychom si půjčili konzoli Playstation a dali ji do zastavárny. A kdyby nás chytili policajti, prostě bychom ji koupili zpátky. Když přišli policajti, došlo k neštěstí - ze známého se stal svědek v případu a ze mě obžalovaný. Kdybych se dopustil skupinového trestného činu, šli bychom do vězení oba. Soud mi udělil podmíněný trest, nařídil mi zaplatit 70 000 rublů a odpracovat 200 hodin povinných prací. Práci jsem vynechal, protože už jsem byl rozhodnutý, že podepíšu smlouvu a půjdu na vojnu. Bylo to spíš kvůli sebevraždě za peníze - za oběšení se peníze nedávají, tak jsem šel na vojnu. Teď už mi to připadá směšné, ale tehdy jsem si to vysvětloval tak, že půjdu pro prd a peníze dostane máma. Věděl jsem, že nikoho nezabiju, leda nějakým zázrakem. Smlouvu jsem podepsal 13. listopadu - udělal jsem to s tím, že už mě nikdo nepotřebuje. I když moje matka tehdy říkala: "Myslel jsi na mě?" V tu chvíli mi tekly slzy a já si uvědomil, že "ne, nemyslel jsem na to". Já, hlupák, jsem vůbec nechápal, co je to mateřská láska. Když jsem jel autobusem ze Sevastopolu do Kurské oblasti, napsal jsem mamince na rozloučenou zprávu o svém životě, včetně toho, co nevěděla. Bylo to velmi těžké, v noci jsem tiskla hlavu ke sklu, aby nebyly vidět mé slzy. Ona si vyčítala, že to nesledovala, a já jsem jí řekl, že jsem se rozhodl sám. O tři dny později jsem už byl na Krymu.
Útok a první úmrtí
Cestou do Sevastopolu byl UAZ cítit alkoholem. Na Krymu jsem byl předtím jen jako dítě, ještě když to byla Ukrajina. Ve vojenské jednotce nás čekalo pět velitelů a rozdělili nás do pěti brigád. Dostal jsem se do známé 155. brigády. Deset minut nám říkali, že jsme "elita", a proto nás pošlou do Kurské oblasti. Ve skutečnosti je to proto, že v Kurské oblasti je pásová doprava lidí. A kvůli tomu nejsem příslušníkem SWO, ale KTO [protiteroristická operace]. U KTO platí méně - slíbili mi plat 195 000 rublů, ale já dostávám 26 000 rublů, protože jde o bojové operace v Rusku. Ve výcvikové škole nebyl žádný patriotismus, všechny takovéhle sračky se dějí jen v civilu. Jak mi řekl jeden spolubojovník, cituji: "Všichni umřeme, ale bude to sranda". Všichni měli přístup, že jsme zasraný maso. Všichni věděli, že to bude v prdeli. A já jsem si myslel, že budu muset ve službě dělat nějaké vlastenecké předstírání. Ve výcvikovém táboře jsem strávil asi 25 dní. V prosinci jsem se dostal na cvičiště v Kurské oblasti. Měli jsme štěstí, cvičili nás velmi dobře a dlouho, celkem asi dva měsíce.
Dne 2. ledna jsme byli posláni do blízkosti Koreněva a zařazeni do zálohy, protože jsme zřejmě měli největší výcvik. Do boje bylo vrženo mnoho mladých mužů a dědků, kteří celkem trénovali týden nebo dva. Vytvořili jsme sedm útočných skupin. Pak se v sestupném pořadí začaly skupiny posílat na BZ u Kruglenkoe. Bojový úkol pro 2 roty: obsadit dvoukilometrový háj, v jehož středu byla rokle, vytlačit opěrné body nepřítele. Měli jsme obsadit krajní body hájku a získat opěrný bod, poté jsme měli být vystřídáni. Nejprve šli do útoku muklové, pak výsadkáři na APC, pak jsme se vyvalili my - mariňáci. Útok jsme sledovali po vysílačce. První rota skončila v přímém přenosu - slyšeli jsme umírat lidi. Už se nedomlouvali slovy, ale pípáním tanget na vysílačce [tj. pomocí tlačítek vysílačky], protože, no, kurva*, lidé zřejmě neměli ústa. Byli velmi těžce zranění a odháněli je se slovy: "Namažte si obličej nějakým zasraným zeleným olejem a jděte si po svých". Jenže když vám utrhli končetinu, tak jste nešli do útoku. Ukrajinský voják s velkorážním kulometem za pytli s pískem prostě kosil útočnou skupinu za útočnou skupinou. Měli průzkumný dron Mavic, fungující přes Starlink, připojený k "Babě Jagě". [běžný název pro velké zemědělské drony používané AFU]. V souladu s tím žádný z našich REB [prostředků elektronického boje] nefungoval. Ukrajinec za kulometem si vůbec neodpočinul - neustále mu byla podávána munice. To je důvod, proč naše výsadková rota skončila. Tato informace se k nám dostala v důsledku smrti šesti útočných skupin. Nakonec jsme zůstali my a ještě jedna útočná skupina, ta poslední. Před BZ nám bylo dovoleno spát, najedli jsme se, oblékli a obsadili. Celou noc jsme balili RDšky [taktické batohy] na hudbu a v osm ráno vyrazili. Kluci jsou milí a veselí - a každý si uvědomil, jak je v téhle válce všechno v prdeli. Na briefingu nám velitel řekl, abychom zakotvili na místě za ostnatým drátem a korejskými mrtvolami.
Odletěli jsme 14. ledna. Téhož dne do nás deset kilometrů od místa vysazení narazil dron kamikadze. Toto místo bylo považováno za bezpečné, ale náš opilý řidič zapomněl zapnout EMP. Dron narazil do protiletadlové sítě. Stál jsem uprostřed [obrněného transportéru] MT-LB a nic se mi nestalo, jen mi do tváře vletěl malý kousek střepiny. Zasáhl však naše nejsilnější bojovníky - granátníka a kulometčíka. Jeden z nich po zásahu přišel o oko, měl zlomenou ruku, druhý měl také zlomenou ruku. A všichni byli lehce otřeseni.
Nepropadl jsem tehdy panice, ale pomyslel jsem si: "Co to kurva je? Proč nás tolik cvičili, ale zasáhne nás kamikadze a nikdo nechápe, co má dělat?" A tak jsem si říkal, že je to v pořádku. Nevím, proč jsem se nepodělal.
Pomalu jsme se začali plazit ven a jeden z našich kluků se lekl a začal střílet na "00". [evakuační bod] - Tedy, ani ne takhle. Byli tam jenom naši kluci a k BZ to bylo daleko. Řidiči vozidla jsem poskytl první pomoc, bylo vidět, že je opilý. Posádka MT-LB se otočila a odjela. Noc jsme strávili v noře pro 4 lidi, bylo tam bezpečno a teplo. Snědli jsme polovinu toho, co bylo v RDškách, a ráno nám řekli, abychom se odstěhovali. Druhý den jsme dorazili na místo, kde začaly p*srané ptáky [dále jen "ptáci" - drony AFU]. Došli jsme do Kruglenkoje a tam z domů nezbylo nic. Potkali jsme velitele naší čety, volací znak "Achilles". Stal se "pětistovkou" [dezertérem] v jiné BZ - omrzly mu nohy, přežil a zaplatil asi 1 milion rublů, aby se stal velitelem čety, aby se ho nikdo nedotkl. Obvykle jsme nevěděli, kde sedí zamrotovci, protože tam bylo hodně lidí, kteří chtěli jen tak vejít a hodit na ně granát. A velitelé čet tam seděli při evakuaci: pili energii, měli dobré jídlo, měli Wi-Fi a teplý protiatomový kryt. I když se vlastně nijak nelišili od nás, jen platili peníze - taky museli šturmovat, ale seděli vzadu. Muži z roty jsou na tom ale hůř. Velitel čety říkal, že tam nebyla žádná evakuační skupina, že to bylo všechno "300" [raněných]. Zásoby proviantu taky nebudou a voda nám v tu chvíli už došla.
Druhý den BZ jsme vyrazili v 8 hodin ráno, na místo jsme dorazili kolem 12. hodiny. Začal pracovat minomet ráže 120 mm. Tehdy jsem se poprvé v životě seznámil s touto hrůzou. Vůbec jsem nechápal, co je to za sračku, která po sobě zanechává díry velikosti dvou mých a co vůbec dělat? Moje první rozhodnutí bylo velmi hloupé: poblíž byly trosky cihlového domu - prostě otevřená díra z cihel - v zimním maskování jsem vlezl do díry a deset minut mrznul. Ukrajinci stříleli bezezbytku a přišlo to velmi blízko - 2-3-5 metrů ode mě. Pak se mi podařilo schovat se do dobrého sklepa. Byl tam sníh: roztáli jsme ho, vypili kafe a spali. Ráno jsme se přesunuli ven a ostřelování začalo znovu. Třetí den nás v útočné skupině zůstalo pět. Zbytek šel se zraněními na evakuaci. Bylo nám řečeno, že se máme přesunout podle počasí, ale dlouho jsme se nemohli dostat ven kvůli minometům. Trvalo to tři nebo čtyři hodiny. Nešetřili municí, měli desetinásobnou převahu v minometech a my jsme měli 82 minomet, dá-li Bůh, někde odpracovaný. V tu chvíli jsme byli s dědou dva pod volacím znakem "Slavík". Byl to dobrý člověk - ze Sachalinu, tesař, ve všem dobrý. Když jsme spolu sloužili na TAC [místě dočasného nasazení], spřátelili jsme se a on mi vyprávěl o své rodině. Měl velkou rodinu: dvě dcery, čtyři vnučky.
Dědeček a já jsme vyšli z úkrytu. Udělal jsem asi dvanáct kroků, on šest. Slyšel jsem, jak se nad ním vznáší pták. Otočil jsem se a hrozivě zakřičel: "Ani hnout!" Současně jsem skočil pod strom, *koule dolů. Uslyšel jsem cvaknutí, "Slavík" skočil podle pokynů, ale trefil se přesně na granát. Byl roztrhaný až po pánev, bez nohou a s vyhřezlými vnitřnostmi. To jsem si uvědomil až později, když jsem se dostal blíž. Sletěl jsem dolů do sklepa. Slyšel jsem, jak "Slavík" křičí - pořád opakoval můj volací znak: "Plug". Spolupracovníci poblíž říkali: "Kurva, 'Slavík' - '300', jdi do prdele, pomoz mu, obvaž ho". A nad ním se vznášel další pták a čekal, až mu někdo přijde na pomoc. Udělal jsem dva kroky, uvědomil si, že se nad ním vznáší, vrátil se do sklepa a vysvětlil to veliteli: "Čeká, až k němu přijdu". Bylo mi řečeno, abych ho šel obvázat. Samozřejmě všechno chápu, je mi ho líto, ale stoprocentně bych teď byl "dvoustovka".
Čistě z principu jsem šel se škrtidlem - husa, dva kroky po sobě, je to velmi pomalé. A "Slavík" na mě pořád křičel volací znak. Přiblížil jsem se k němu, zkusil jsem se ho dotknout, slyšel jsem, jak se pták vznáší. Zůstal stát, pak se schoval do lesa zpod rozbité psí budky. Nade mnou se vznášel pták. A nějakým zázrakem se stalo, že metr ode mě, do nedaleké budky, vybuchl granát z dronu. Všechno bylo na třísky, budka zmizela. A Slavíka nikdo nezachránil - vykrvácel za svého křiku. Nyní se "Slavíkova" vnučka Anastasia Idziková snaží najít dědečkovo tělo podle DNA.
Týden úrazů a evakuace
Ještě téhož dne jsme dorazili do háje. V rádiu nám řekli, abychom byli opatrní a dávali pozor, kam šlapeme, protože všude jsou "žárovky". [podomácku vyrobené miny]. A tam opravdu procházíte tím hájem a slyšíte, jak ty "žárovky" vybuchují. Kolem bylo hodně lidí bez nohou, plazili se, aby se evakuovali. Jednoho z nich jsem se zeptal: "Ty vole, můžu ti pomoct, třeba tě obvázat, vypadáš nějak špatně, a jak se vůbec plazíš bez nohy?" "No tak," odpověděl jsem. Řekl: "Jsem v pohodě, jsem v pohodě." A já mu odpověděl: "To je dobrý. Takových lidí jsem viděl pět. V domě v hájovně jsme se křížili s frajery, kteří měli další bojové mise. Dřepli jsme si na pokec, abychom neviděli do oken, protože FPV [drony] létaly přímo do domů. Řekli nám, že vedle je sklep, kde sedí zdravotník, kouří a pije čaj. Šli jsme k němu a pak na závěrečnou etapu. Tam je kurva pás lesa - dlouhý, 1,2 kilometru a celý holý. Uprostřed je ZIL a spousta vyhořelých strojů. Celý ten háj vypadal jako p*del, úplná p*del. Vysoko nad ním se pořád vznášeli ptáci a nebylo slyšet ani cvaknutí kapky. To znamená, že jsme hájovnou museli proběhnout nenápadně. Běželi jsme, kolem se válelo asi čtyřicet starých mrtvol a mrtvých krav. Běželi jsme přes mrtvoly, nad námi létali ptáci. Když jsme přeběhli, viděli jsme, že všechny nory [úkryty] jsou plné. První díra je "nula", evakuace by měla být odtud. A v té díře leželo maso [těžce raněných]. Pokusili jsme se tam vlézt a řekli nám: "Vypadněte odsud, tady není místo". Po tom lesním plácku jsem měl upřímnou touhu si odpočinout, alespoň se napít vody. Vody je tam naprostý nedostatek. A v rádiu nám řekli: "Bouříte". Shodili jsme batohy, vzali automatické pušky, granáty, našroubovali pojistky a 16. ledna jsme se pomalu valili blíž k bodu. Byla už tma. Blíže k ukrajinským pozicím se všichni začali bát a jedenadvacetiletý kluk přišel o samopal. Podíval jsem se na něj s kurevským vztekem a pomyslel si: "Co tady kurva děláš? Co to má znamenat?"
V prvních dvou jsem šel do ukrajinských zákopů. Vedl nás pták - naštěstí jsme ho předem slevili. Přiblížil jsem se k zákopům a začal házet granáty do děr. Došlo mi jich šest. Pak jsem vzal granáty jednomu chlápkovi, který přišel o samopal. Sám jsem je začal střílet z kulometu. Velitel útočné skupiny nám hlásil, že jako "teď skončíme, půjdeme zabíjet kurvy". Zároveň se náš velitel útočné skupiny odmlčel [stal se dezertérem], nechtěl nic dělat. Hodil jeden granát, a to bylo všechno, nevytáhl zbraň ani se nedostal do bojového postavení. Prostě odplaval pryč. Vždycky se ke mně choval špatně. Šikana. Za každý joint dával dřepy do taktického batohu - bylo jedno, jestli to bylo po střelnici nebo před ní, za joint se dalo považovat cokoli: pití z velitelského hrnku, zapomenutí dát vodu do vysílačky. Donutil by mě 150krát dřepnout s 45kilovým BK [muniční soupravou], kopl by mě do nohou, praštil by mě pažbou do helmy.
Bylo nám řečeno: "Dobrá práce, daří se vám dobře, uchyťte se tam." A pak vyšla tmavá postava, viděl jsem, jak plamenomet střílí, slyšel jsem výstřel a prásk! Kulka, pravděpodobně pancéřová, proletěla mým pancířem zepředu a zasáhla mě do plic. Po ráně jsem upustil všechno, co jsem měl, včetně vysílačky a telefonu. Nahmatal jsem si to místo - tekla odtud krev - zřejmě byla kulka horká, nebo mi to tak proti chladu jen připadalo. Udělal jsem patnáct kroků, zatmělo se mi před očima a nade mnou se objevili ptáci. A já si pomyslel, že jestli je tu reset, tak je to ono. Po patnácti vteřinách jsem ztratil vědomí. Jak dlouho mi trvalo, než jsem se probral, není jasné. Do té doby mi bylo řečeno, že velitel a ten frajer, co se mnou cestoval ve dvou - "dvoustovce". Velitel je samozřejmě buzerant, co se týče šikany, ale takový osud bych nepřál nikomu. Má obrovskou rodinu. I když už v nemocnici jsem se dozvěděl, že velitel je v zajetí - vojenská policie mi ukázala jeho fotku.
Bylo asi sedm nebo osm hodin večer. V tu chvíli mi to bylo jedno, plazil jsem se, plazil, plazil, pak jsem začal chodit. Chůze byla bolestivá, ale šok mi pomohl. Zatmělo se mi před očima, byl jsem zadýchaný, měl jsem žízeň jako čert. Začal jsem se plazit do hloučků a snažil se klukům vysvětlit, že si chci jen lehnout a že mi teče [ztrácím krev], potřebuju obvaz. Vykopli mě z první nory se slovy: "Vypadni odsud, nebo začneme střílet." A tak jsem se vrátil. Bylo tam narváno, seděli tam čtyři lidi. V další noře mě také poslali pryč.
Dostal jsem se k frajerovi z jiné brigády, byl sám, měl místo v noře. Prostě jsem se zakopal. Dal mi obvaz, zůstal jsem tam s očima jako štěně. Z díry mě vyhnal jeho parťák: "Jdi do 00, my ti řekneme, kde to je, tam na tebe počkají". Cestou jsem si vzpomněl, že v díře na "00" byl nepořádek z našich třístovek. Lidé tam leželi jeden přes druhého, přikrytí pončem [protileteckou dekou]. Páchlo to tam hnilobou. Potkal jsem kenta, který se valil za námi - byl z úplně poslední skupiny, byla poskládaná "z hoven a klacků". Byli tam lidé, kteří udělali něco špatného. Zůstal jsem s nimi v díře přes noc. Vyšel na velitelství, zamroty řekl: "Šikovný, "Stecker", země na tebe nezapomene." A tak jsem se vrátil. Ráno byly naše nory rozebrány ukrajinskými minomety. Šest dní jsme se vraceli pěšky. Čtyři z nás přežili bez spojení (REB pracovaly velmi tvrdě) a vody (pili jsme z louží). Vrátili jsme se do lesního pásu. Bylo to ještě plešatější, přibývalo mrtvol a každou noc Ukrajinci házeli 5-6 náloží kazet. Nebyla žádná akceschopnost, žádné zajímavé výpady, žádné "doh*y chochlovské mrtvoly". Mrtvol bylo hodně, jen jsme kurva měli celý háj pokrytý našimi vojáky pod ledovými tunikami. Neexistovala žádná evakuace - odejdete pěšky a jdete nejméně 4 kilometry pod minami a shozy dronů. K evakuaci jsme se dostali 17. února. Byl to poslední den evakuace - potom rota odjížděla. Kdybych to nestihl, bylo by to na nic. Píchli mi Nepofam ve dvou stříkačkách, protože jsme neměli léky proti bolesti. Je to lék proti šoku, k ničemu a je vám po něm špatně. Ale aspoň se pak můžete vyspat. Mise byla splněna, ale s jakými ztrátami! V útočné skupině jsem měl nejvíc přeživších: 5 z 8. Všichni jsme byli naživu. Všichni "třístovku", ale jeden měl jen omrzliny na nohou.
Vydírání a korupce
21. ledna nám bylo oznámeno, že příští měsíc a půl nebudou žádné bojové mise - žádní lidé. Dostaneme peníze za zranění, takže si budeme muset vydělat na čtyřkolky a Mavic. Vybrali jsme 5 milionů rublů od 7 lidí ze všech útočných skupin, všichni ostatní už v té době byli v nemocnici. Pak nám vyměnili poddůstojníka. Dosadili čtyřiadvacetiletého čečenského velitele v hodnosti kapitána s příjmením Akiev, volací znak "Fénix".
Phoenix nám řekl, že čím dříve se dostaneme "do zadku". [zemřít], tím dříve skončí bojová mise a on odjede na dovolenou. Chlubil se známým z "Achmatu" a v Grozném, že by mohl vynulovat, protože je mazák a na nic **** nedá. "Fénix" říkal, že jsme dezertéři, podělal úkol. Proto, aby nás sedm odvezli do nemocnice, jsme museli slevit dalších pět milionů rublů. Kdo to neudělá, ten tam nepůjde. A všichni jsme měli vážná zranění: někteří z nás měli kosti v drobcích, někteří omrzliny 4. stupně. Ještě tři dny nás drželi na P.V.D. s tím, že dostaneme bojový plat, který činil 600 000 - 700 000 rublů. Stavěli, ptali se, jestli máme peníze, nebo ne, do nemocnice nás nevzali. V noci jsem křičel bolestí, měl jsem zlomená dvě žebra. Chlapi už vyfasovali 400 000 rublů, půjčili si peníze na cestu do nemocnice, ale ještě mi dlužili 300 000 rublů. Tak jsem poprosil mámu, aby mi dala všechno, co mám, abych se mohl dostat ven. Druhý den slevila velitelům 60 000 a napsala veliteli: "Je všechno v pořádku? Proč mého syna nevezou do nemocnice?" "Ano," odpověděla jsem. Za pět minut za mnou přišli, naléhavě mě zavolali do palačinky [zemljanky]. Vešel jsem dovnitř a velitel mi řekl: "Ty b*doro, zbláznil ses? Rozbiju ti hlavu. Chceš vidět, co si tvoje máma píše na chatu?" "Ne," odpověděl jsem. A moje máma na chatech nic zvláštního nepsala, ale poznamenala, že jejímu synovi vybírají peníze za nemocnici. Šedesát tisíc mamince vrátili, ale řekli, že se půjdu léčit bez propustky a po léčbě půjdu rovnou do bouřky.
Korespondence Filatovovy matky s veliteli jejího syna, jakož i v obecném chatu příbuzných vojáků 155. námořní brigády ruských ozbrojených sil. Všechno ostatní tam bylo a přišlo nazmar. Oni mají padesát ptáků, my jednoho. Proč tomu tak je? Protože když lidé přispívají, polovina peněz jde přes pult. Na první bojovou misi jsem místo své vydané neprůstřelné vesty našel dobrou neprůstřelnou vestu za 100 000 rublů z přinesených "dvoustovek" [mrtvol]. [mrtvoly]. Jen jsem si sundal Wagnerův chevron a chodil jsem v brnění, protože pláty byly dobré. Ale v té době jsem už utratil spoustu peněz za výstroj - asi 250 000 až 300 000 rublů - byly to pláty, pouzdra, nová bunda. Bundu mi zapálil instruktor při výcviku - zasáhl mě tracerem [zápalný projektil pro korekci palby] odrazem od zmrzlé země. Pokud si chcete na zbraň pověsit kolimátorový zaměřovač - koupíte si ho na Ozónu. Ale jsou k ničemu, jsou to blbosti pro vojáky AFU, dětské hračky. Když uvidí tyhle čínské kolimátory, budou se smát.
Utráceli jsme také za dárky pro velitele. Další vtipný příklad korupce: když někdo během cvičení "zemře", tj. běží příliš pomalu nebo ho vyhodí do vzduchu cvičný granát (brambora) shozený z dronu, všichni si to pak započítají do budíčku. 56 lidí na 3000 rublů. A velitelé prostírají stůl - slibují černý a červený kaviár, ale ve skutečnosti je tam všechno zatuchlé, maximálně jídlo za 10 tisíc rublů. Nejčastěji berou peníze velitelé rot, poručíci, ačkoli majetkově jsou na tom jako gardoví plukovníci - jedno auto, dvě auta, mluvilo se i o bytech v Moskvě.
25. ledna jsem byl přijat do nemocnice v Krasnoznamensku, pobočka 4. Chtěl jsem být propuštěn, ale po výslechu vojenského prokurátora ohledně čečenského velitele "Fénixe" jsem dostal příkaz, abych tak nečinil. Sám jsem viděl, že "Fénix" si po bojové misi koupil nové Mitsubishi Pajero Sport. A peníze na evakuaci mu vojáci předávali prostřednictvím stíhačky s volacím znakem "Dobrodruh" - "Fénix" není hloupý, aby vybíral úplatky přímo, a tak požádal levobočka. Prokurátor po rozhovoru řekl, že všechny oběti budou z bezpečnostních důvodů převezeny k jiné brigádě. Ještě předtím však chlapík, který si na "Fénixe" stěžoval, zmizel. Ani nevím, koho se bát víc, jestli našich velitelů, nebo chocholů (kurva, já jsem ukrajinským vojákům říkal "chocholové", musím tu laťku aspoň nějak udržet). V každém případě je třeba se bát velitelů - to jsou nepřátelé a bestie.
21. února přijel do naší nemocnice náměstek ministra obrany Pavel Fradkov. Spolu s ním byli přítomni novináři z televizního kanálu Zvezda. Zdravotnický personál dostal pokyn, aby před kamery povolal všechny zraněné muže s rukama a nohama. Povolena byla pouze amputace rukou - ty postavili do zadní řady. Z patra nás shromáždili jen pět, máme 80 % nemocnice - amputované, většinou useknuté nohy. Copak lidé bez nohou nejsou lidé, proč nejsou v televizi? Všichni tuhle válku berou jako vtip. Lidé sem jdou jen pro peníze a pak toho kolikrát litují. Teď si uvědomuji, že mi matka mohla v rakvi políbit čelo, místo aby mě v nemocnici objímala živého. Kdyby se tělo našlo. Je to nechutné a odporné.
https://astra.press/russian/2025/04/02/7553/
