Intermezzo – 1490 až 1494
V roce 1490 nezávisle, ale příznačně současně, se smrtí Matyáše Korvína vypršelo příměří sjednané s Turky. A jižní hranice začaly být opět místem střetů. Nejednalo se ale o žádné velké akce se sultánovou účastí, spíše malé přepady a nájezdy místních begů. Hned z roku 1490 máme informace o tom, že bělehradské opevnění bylo neudržované a posádka velmi slabá. Kaločský arcibiskup Petr Váradi nechal vybrat zvláštní daň věnovanou na obranu města. Byla to reakce na incident, kdy se Turci náhle zjevili před Bělehradem a obsadili dvě věže opevnění. Zanedlouho se sice stáhli, ale tato překvapivá akce byla pro arcibiskupa dostatečným varováním. Ne tak pro další odpovědné osoby, protože v roce 1491 v jedné noci ze soboty na neděli (těžko říct jaký měsíc..) silný oddíl Turků přepadl a obsadil věž před branou, tedy buď barbakán nebo bateriovou věž Jakšić. Ve věži nebyli žádní strážní, Turci pobrali co mohli, věž zapálili a odjeli. Požár uhasil lazebník a jeho žena, kteří ve věži bydleli.. Na konci zimy 1492 se oba bělehradští hejtmané chystali na sněm, čehož využili Turci k útoku na pevnost bez velení. U Bělehradu ale oddíl s odhadovanou silou 600 vojáků rozehnal Pavel z Kinizsi, generalis capitaneus inferiorum partium regni, alias generální hejtman dolní části království.
Pavel z Kinizsi
Beg nedalekého Smederava Hadim Sulejmán (hadim znamená eunuch) nabízel bělehradskému bánovi Vavřinci Újlakimu veškerá možná důstojenství a správu území, pokud vydá pevnost do rukou Turků. Újlaki v opozici proti králi na nabídku kývl s tím, že pokud se dostaví sultán s vojskem, pevnost předá. V pozadí byla možná i spekulace Hadima Sulejmána, který byl dříve pašou v rumelském vilájetu a Smederevský sandžak byl krokem zpět v jeho kariéře. Pokud by se Turci díky němu zmocnili Bělehradu, mohl postoupit opět výše.
V červnu 1492 se V Sofii Bajezid II. chystal na velké tažení, pročež vypukla v jižních Uhrách menší panika. Horečně se posilovala obrana, protože řada vojáků vyslaných sem dříve králem díky absenci žoldu dezertovala. Bajezid ale příliš nedůvěřoval slibům Újlakiho a cílem Turecké armády se nakonec stala Albánie.
Posádky jižních pevností byly posíleny zejména o příslušníky bývalé Černé armády, mj. se značným zastoupením vojáků z Čech. Ovšem byl jim snížen plat, který navíc často ani nedorazil. Zkušení vojáci se začali hojit na okolí a dospělo to až k bitvě mezi nimi a vítězným vojskem Pavla z Kinizsi. V lednu 1493 byla Černá armáda rozpuštěna a mnoho jejích příslušníků zůstalo v posádce Bělehradu.
Na turecké straně patrně věděli o finančních potížích posádky a v březnu 1494 nabídli vybraným vojákům vysokou odměnu za předání pevnosti. Ovšem transakce byla prozrazena, Kinisziho vojáci zrádce dopadli a po výslechu na mučidlech byli odsouzeni podle práva k trestu smrti. Exekuce měla mít zřejmě odstrašující příklad. Každý den byl jeden z odsouzených naražen na rožeň a „opékán nad ohněm“. Do říše báchorek snad patří to, že pak bylo jeho maso servírováno ostatním s dotazem, jak jim chutná maso zrádce, či jak chutná zrada.. Poslední odsouzenec byl umořen hlady.
Turečtí vojáci kolem roku 1500
Uhrům jako by ta turecká varování nestačila. V srpnu 1494 bylo prý na hradě 200 obránců a smederevský beg poměrně snadno ovládl Horní město. Ovšem rychlý příchod jednoho z Kinizsiho oddílů donutil Turky ustoupit. Obecně slabá posádky, špatný stav opevnění, společně s náhlými přepady menších tureckých jednotek bez větších příprav vysloveně nahrávaly tomu, aby se Osmané Bělehradu tímto způsobem zmocnili. A po všech zkušenost se zdálo být jen otázkou času, kdy se lépe připraví, a kromě průniku do pevnosti budou mít i dostatečně velkou zálohu, která odrazí nevelké vysvobozovací armády. Zejména, když ve svých 63 letech při obléhání Smedereva v roce 1494 zemřel obávaný a i po mrtvici stále aktivní Pavel z Kinizsi. Těmto pokusům učinilo přítrž příměří sjednané roku 1495 mezi Vladislavem (jako uherský král toho jména II.) a Bajezidem II. Král a uherský sněm pak vydali nařízení k opravám jižních pevností a jejich zásobení vším potřebným včetně dostatečně silných posádek. Nařízení je jedna věc, jeho dodržování věc druhá..
Uherský epilog - 1521
Uherský stát byl na počátku 16. století v úpadku, Král Ludvík byl slabý, skupiny šlechticů sledovaly vlastní zájmy a neobjevil se nikdo, kdo by dokázal přesvědčit či sjednotit zemské obecné mínění o opravdové nutnosti obrany jižní hranice, jak to dokázali Jan Hunyady nebo Pavel z Kinizsi. Jižní pevnosti byly zanedbávány, posádky byly nevelké, špatně placené a i ty nevelké finance směřující na nejnutnější údržbu opevnění byly velmi často rozkradené. Od března 1519 panovalo mezi Uhrami a Osmany příměří, které ovšem využila uherská armáda k útoku na bosenský Zvornik ve chvíli, kdy byl sultán Selim I. v Egyptě. Nový sultán Sulejmán se po svém nástupu na trůn příměří zřejmě pokusil prodloužit, ovšem vyslanec k uherskému dvoru byl snad dokonce uvězněn, což spolu s pádem Kninu v Dalmácii posloužilo jako důvod k agresi příštího roku.
Uherský dvůr měl své zdroje a o přípravách útoku byl informován. Na jaře 1521 byla svolána zemská rada, která měla za úkol organizovat obranu. Její požadavky na posílení jižních pevností ale nebyly naplněny. Uhry se alespoň obrátili s žádostí o pomoc na papeže, Benátky, císaře, polského, anglického či portugalského krále. Zejména pomoc od polského Zikmunda I. Starého se očekávala a Poláci jí opravdu plánovali. V říši začínala reformace, v Itálii proti sobě stáli císař Karel a francouzský král František.. nikdo z nich neměl touhu bojovat proti nevěřícím a raději sledovali své zájmy.
Sultán Sulejmán I. Nádherný
Turecké porady v Sofii na jaře 1521 nakonec patrně vybraly za cíl strategický Bělehrad. Aby nemohla přijít pevnosti na pomoc vysvobozovací armáda jako v roce 1456, měl být obsazen Šabac na Sávě a kontrolována oblast Sremu. Současně měl být obležen Bělehrad. Součástí kampaně byly i útoky, které měly odvrátit pozornost od skutečného cíle, případně znemožnit pomoc napadeným Uhrám. Krymští Tataři zaútočili na Polsko, čímž byl z případné pomoci Uhrám vyřazen jediný reálný a ochotný spojenec. Bosenský Beli Beg vtrhl do Chorvatska a napadl křesťanské části Bosny. V červenci osmanský pirát/admirál Kurtoğlu Muslihidín Reis (Reis je funkce či hodnost podobně jako beg, paša. Znamená velitel námořnictva.) napadl Dobrudžu.
Trochu se zastavíme u situace dvou vazalských křesťanských států Valašska a Moldavska. Obě knížectví dostala od sultána „povolávací rozkaz“ a Neagoe Basarab z Valašska a Štěpán IV. Mladší z Moldavska, se měli osobně dostavit k turecké armádě v čele svých vojenských oddílů. Oba panovníci lavírovali na tenké hraně mezi vazalstvím sultánovi, spoluprací s uherským dvorem, transylvánským vojvodou a polským králem. Oba již na přelomu roku věděli, že se něco chystá, ale nebyli si jistí cílem tažení. Neagoe pak v červnu poslal Ludvíkovi dopis, aby jej varoval před tureckým útokem na Bělehrad. Na výzvu sultánovi odpověděl, že je moc starý a jeho syn moc mladý a obává se útoků sousedů (mj. stejnou formulaci už použil kníže Vlad Mnich roku 1492 při odpovědi na podobnou výzvu Bajezida II.) a navíc požadoval dvacetidenní odklad, kvůli těžkostem se sbíráním vojska.
Díky dlouholetým a asi poměrně přátelským stykům s nikopolským Mihaloğlu Mehmed Begem, turecký úředník zaslal velkovezírovi Piri Mehmed Pašovi dopis, kde potvrzoval Neagoovi problémy. Mihaloğlu Mehmed Beg byl pověřen diverzním útokem do Transylvánie, ke kterému se Valaši měli připojit, ale z pramenů o takovém útoku prakticky nic nevíme.
Štěpán IV. z Moldavska na to šel jinak. Také s předstihem varoval Ludvíka a Zikmunda v Polsku, ale současně psal i do sultánovi o polských přípravách. Když byl vyzván k vojenské výpravě květnatě psal o své loajalitě, ale současně o nebezpečí Tatarů, odvěkých nepřátel, případně o obavách z vpádu Uhrů nebo Poláků. Dostal dva přímé rozkazy, ale odpověď zdržoval a vymlouval se vždy na Tatary, přičemž dopisy neváhal podpořit mnoha dary. Nakonec byl vypraven zvláštní emisar Sinan, snad původem Moldavan. Vrátil se s tím, že Štěpán dělá co může a snaží se vyhovět, ale nejde to. Sultán to nakonec akceptoval, ale asi neproběhla kontrola Sinanova majetku, který se po návratu z Moldavska rozrostl o 60 000 akçí (turecká stříbrná mince o váze 2,9 g, pražský groš tou dobou měl 2,4 g oproti původním 3,7 z doby Václava II.), 500 beranů, zlacené kaftany, koně a kožešiny. Obě země se tedy pro tentokrát svým vojenským povinnostem a boji proti křesťanům vyhnuly.
Sultánovo anatolské vojsko s janičáry vyrazilo z Konstantinopole přes Sofii v polovině května a cestou nabíralo na síle o rumelské kontingenty Turků, Albánců, islamizovaných Slovanů, ale i ortodoxních Srbů. Moderní odhady mluví o více než 30 000 vojácích, na které připadal téměř stejný počet pomocného personálu, kde bylo téměř poloviční zastoupení porobených balkánských národů Srbů, Řeků a dokonce i Chorvatů z Bosny. Pozemní vojsko doprovázela flotila asi 50 lodí včetně několika velkých plavidel z Černého moře. Jejich hlavním úkolem vedle kontroly Dunaje a Sávy byla přeprava obléhacího materiálu. Tažení bylo dobře organizováno a byl k dispozici dostatek potravin a nejrůznějšího válečného materiálu včetně obávaných tureckých děl.
Třetí vezír Hajn Ahmed Paša s větší částí vojska s janičáry a vojáky z Rumélie za osobní účasti Sulejmána oblehl 20. června Šabac, zatímco velkovezír Piri Paša s anatolskými oddíly a částí Janičárů dosáhl 25. června Bělehrad. Šabac bránila posádka několika set uherských a srbských vojáků, pod vedením Šimona Logodiho a Andráše Torny. Velitelé si uvědomovali bezvýchodnost situace a zapřísáhli své vojáky, aby bojovali se vší odvahou až do posledních sil.
Po pár dnech se turecká armáda zmocnila města a posádka se stáhla do citadely. Po několika úspěšně odražených ztečích, se ovšem počet obránců smrskl na cca 50 lidí a navíc téměř došel střelný prach. 7. července začal generální útok, během nějž padla drtivá většina zbývajících obránců včetně velitelů. Jen několik jednotlivců se zachránilo přeplaváním Sávy. Rumelské oddíly ale zaplatily nemalou krvavou daň. Okamžitě byla obnovena pevnost a začal být budován pontonový most přes Sávu. V tu chvíli Turci změnili priority a začali uvažovat o tažení na Budín, dříve než se dá uherské vojsko dohromady. Sultán k sobě volal druhou část vojska od Bělehradu.
Zde zatím velkovezír Piri Paša dosáhl nemalého úspěchu, když po devíti dnech janičářský velitel Husrev dobyl Zemun. Tedy chyby z tureckého neúspěchu roku 1456 si velení vzalo k srdci a rozhodlo se je neopakovat. Piri Paša se k Šabaci příliš nehrnul. Snad v tom viděl intriky Hajn Ahmeda Paši, snad se urazil, protože k zisku Zemunu mu sultán nepogratuloval.. Každopádně stavba pontonového mostu u Šabace se dost vlekla a rozvodněná Sáva 19. července most nakonec strhla. Sulejman tedy opět pružně změnil priority a cílem byl opět Bělehrad. To pro Uhry a bělehradskou posádku vůbec nebyla dobrá zpráva.
Turecké jezdectvo zatím řádně plenilo Srem a pokoušelo se o řadu místních pevností. Na Sávě v Kupinově mezi Bělehradem a Šabacem tehdy sídlila titulární srbská despotovna (despotka?) Jelena Jakšič. Tváří v tvář tureckému postupu vyslala k sultánovy posly, aby dojednali její podřízení Turkům. Sultán blahosklonně souhlasil a Jelena tedy sbalila celý dvůr a veškeré drahocenné věci a.. prchal na sever za Dunaj do jižních Uher. Bosenský Bali beg zatím podle rozkazu dobýval jedno město za druhým až pod Petrovaradínem (Novi Sad) narazil na oddíly Ondřeje Báthoryho, před kterými musel ustoupit.
Boj mezi Turky a Uhry
Bělehradská posádka tvořená Maďary a Srby měla maximálně 900 mužů (někdy se uvádí jen 400, obvykle pak 700) kteří přes všemožné urgence snad už dva roky (!) neviděli žold. Jejich disciplína i bojový elán do značné míry odpovídal výši jejich platu. Ani lodníci na Dunaji, převážně Srbové nedostali zaplaceno, navíc se s nimi ze strany uherských úřadů jednalo velmi přezíravě. Tedy kromě nedostatku lidí a motivace v Bělehradě chyběl i válečný materiál. Část děl místní posádky padla do rukou Turků v prohrané bitvě u Avaly roku 1515, ve městě bylo málo střelného prachu, nebyl zde ani dostatek potravin. Od roku 1460 nemodernizované opevnění chátralo. Neradostné vyhlídky. Tomu všemu do své smrti roku 1520 velel bělehradský bán Imrich Török. Tento úřad nebyl dědičný, přesto o něj usiloval jeho syn Velentin (Balint) s velkou podporou svých strýců Štěpána a Balazse Sulyoků. Ti se domáhali doplacení dlužných částek, které půjčovali svému švagrovi Törökovi na vydržování posádky a odmítali do města vpustit nově jmenovaného bána Ondřeje Báthoryho. Král neměl prostředky jak své rozhodnutí prosadit ani když za takové protiprávní jednání hrozily přísné tresty. Posádce samotné velel František Hederváry. Na jaře se Hederváry a Sulyokové vydali do Budína vymámit od krále už konečně nějaké peníze a do té doby odmítali převzít odpovědnost za obranu města. Mimo Bělehrad byl i Valentin Török a velení leželo na bedrech bánova zástupce Michala Móré a Balásze Oláha. K posádce se přidala řada obyvatel města a všichni doufali, že vydrží dokud se neobjeví pomocné uherské vojsko, které se určitě už někde sbírá…
Žádná velká zahraniční pomoc se nedala očekávat. Polský Zikmund sice poslal 500 jezdců a 2 000 pěšáků, arcivévoda Ferdinand 3 000 pěších. Stavy českých zemí o vyslání vojska rozhodovali se zpožděním a třeba na Moravě odsouhlasili vyslání pomoci až 29. července. Česká hotovost se sešla u Holíče v druhé polovině srpna o síle přes 7 000 pěšáků 400 jezdců a 18 děl. Zatím 5. července vyrazil Ludvík z Budína s dvěma sty jezdci s nadějí, že jeho vojsko bude každým dnem početnější o příchozí oddíly uherské šlechty. To byla poněkud mlhavá naděje, byť podpořená odvoláváním se na arpádovské tradice, a král se záhy zastavil v Tétény, prakticky ještě na dohled budínského hradu, a stále čekal a doufal v příchod posil. Zde jej 10. července zastihla zpráva, že Šabac padl, ale díky velice liknavému nárůstu vojska trvalo téměř měsíc, než se 8. srpna vydal na jih.
Po pádu Zemunu se situace v Bělehradě výrazně zhoršila. V druhé polovině července zesílilo osmanské bombardování a 31. července sem dorazil sultán se zbytkem vojska. Dlouhé ostřelování ničilo hradby a věže a obránci nemohli obléhacím dělům nijak uškodit, protože většina děl, která zde měla být umístěná, byla ztracena v polních bitvách. Oproti předchozím obléháním byl maximálně využit pokrok v dělostřelecké technice. Bělehrad byl ostřelován přes Dunaj, kde byly oddíly Mustafa Paši a přes Sávu, kde byl Piri Paša.
Janičáři dobývají hradby
Začátkem srpna začaly útoky na město. Během útoku 2. srpna padlo 500 až 600 útočníků. Druhý den Turci směřovali útok na Dolní město, které bylo nejslabším místem obrany. Ani nyní nebyl útok úspěšný. Sultán pak nařídil Ahmedu Pašovi, aby se s děly přesunul na Válečný ostrov v ústí Sávy do Dunaje a odtud pobořil nejslabší hradby na břehu řeky. Pro snadnější přesuny začali Turci budovat další pontonový most na Sávě. Na 8. srpna byl naplánován další útok, koordinovaný po celé délce hradeb u řeky. Malý počet obránců společně s nevyhovujícím a pobořeným opevněním nedával obleženým šanci. Turci pronikli do města a po celodenním boji se jej zmocnili. Současný janičářský útok na Horní město byl odražen.
Ostřelování Horního města a hradu pokračovalo. Osmané navíc dovezli děla do Dolního města a jedno z nich umístili na věži františkánského kostela. To obráncům dělalo velké problémy, ale přes veškerou snahu se ho nepodařilo zničit. Z úpatí kopce také začal být budován podkop patrně pod východní hradby. Mezitím čelilo Horní město záplavě hořlavého materiálu a mnoho obyvatel se muselo věnovat hašení požárů. Další velký útok by načasován na 16. srpna. Zoufalý odpor obránců, ale veškeré pokusy oddílů Ahmeda Paši odrazil. Další den byl dokončen most přes Sávu a Turci mohli mezi obléhacími pozicemi plynuleji přesouvat cokoli, co potřebovali. Naopak ve městě potřebovali vše a nedostávali se jim ničeho. 25. srpna začala vyjednávání o kapitulaci. Obránci chtěli několik dní ochranné lhůty, ale to Turci odmítali. 26. srpna začal generální útok, odražený z posledních sil. To samé se opakovalo 27. srpna, kdy se obránci dozvěděli, že král s pomocí je v Tolně. Trvalo mu dvacet dní než urazil 120 km. A stále byl nějakých 300 km daleko. Na žádnou rychlou akci to nevypadalo. I když jeho vojsko postupně rostlo a v Tolně se k němu připojili i Češi. Otázka je, jak by proti Osmanům obstáli. Přeci jen se vojenství poněkud změnilo a spoléhání na osvědčené husitské taktiky a mnohdy i výzbroj nemuselo dopadnout nejlépe.
Každopádně situace v Bělehradě byla už víc než kritická. V noci na 28. srpna z města utekl „bohatý bezvěrec“ a informoval Turky o katastrofálním stavu opevnění, posádky i zásob. I obránci to chápali a nabídli kapitulaci s výminkem zachování života a práva svobodného opuštění města. Po sultánově souhlasu a podpisu kapitulace byly ukončeny nepřátelské akce a do pevnosti vstoupil Husrev beg a další vysoký janičářský důstojník. 29. srpna sem pak napochodovali janičáři. Sultán vstoupil do Bělehradu 30. srpna. Okamžitě bylo nařízeno, aby byl kostel v Dolním Městě přeměněn na mešitu. Jeho osud záhy následovaly další svatostánky. Hradby byly opraveny (pobořené hradební věže dostavěny a zaobleny ?) a město dostalo silnou posádku. Smederevským sanžakbegem, nově se sídlem v Bělehradě, se stal dříve bosenský Bali Beg Jahjapašić (turecky: Yahyapaşazade Malkoçoğlu Bali Bey). Na jeho místo v Bosně byl dosazen Husrev Beg. Oba získali za svůj podíl na dobytí Bělehradu ke svému jménu čestný titul Gazi – hrdina či vítěz.
Podle některých informací z původní posádky zůstalo jen 70 přeživších, kteří byli na základě dohody přepraveni již 30. srpna do Slankamenu k Bali Begovi a propuštěni. Máme také ale doklad o pobití maďarských vojáků 15. září tamtéž. Takže se nám v různých zdrojích objevuje, že byli obránci propuštěni nebo popraveni. Zda se jednalo o tutéž skupinu nebo o jinou, zda o tom sultán věděl či ne asi nezjistíme. 9. září Sulejman vydal nařízení o deportaci Srbů z Bělehradu do Konstantinopole. Místní legenda praví, že byli usídleni v okolí Bělehradské brány. Konstantinopolský patriarcha od nich vykoupil ikonu matky Boží, ostatky svaté Petky (Svatá Paraskeva Srbská -také Bulharská, Makedonská, Balkánská, Bělehradská, Trnovská či Tarnovská, Jasská, Nová nebo Mladší) a ostatky císařovny Theophany.
Bizarní poprava zajatců u Bělehradu, kresleno 1550
Ludvík záhy dostal zprávy o pádu Bělehradu, ale v prvních chvílích ji úzkostlivě tajil. Nicméně to nešlo do nekonečna. V táboře navíc propukla úplavice a záhy bylo tažení oficiálně ukončeno. Česká hotovost se vydala domů a teprve v té chvíli dorazily Ferdinandovy pěší posily. V jižní oblasti byly tři uherské armády, královská u Tolny, oddíly Ondřeje Báthoryho u Petrovaradínu a Jan Zápolský čekal v pevnosti Lipova na řece Mureš za Aradem. Celkem slušná síla, ovšem Zápolský vyčkával a krále nepodpořil. A Uhři se nepokusili vůbec o nic. O to více se ovšem řešilo, kdo může za to, že Bělehrad padl. Maďaři obviňovali Srby z kapitulace, což ovšem nesedělo, protože jednání vedli uherští velitelé. Král Ludvík vinil Hederváryho, že nechal velet Móru, který zradil. Hederváry byl podle vše obviněn z podílu na pádu pevnosti a byl mu zkonfiskován majetek. To samé prý potkalo Valentina Töröka. Zde bych řekl, že dost nezaslouženě. On se prakticky hledal nějaký obětní beránek, který by za to mohl. Vlastní velitelé obrany udělali patrně vše pro to, aby mšsto ubránili a kapitulovali po dvou měsících, až když neměli na vybranou. Pokud by tedy nezvolili boj do posledního muže jako Mikuláš Zrinský o 45 let později
viewtopic.php?t=6823. No a že za to mohl král, respektive celý sněm a řada konkrétních šlechticů..takový výsledek vyšetřování být asi nemohl.
POUŽITÁ LITERATURA
Criste, O.: The Ottoman campaign against Belgrade (1521): The Wallachian and Moldavian response to the sultan´s orders. 8.-9. května 2023. Turkiye-Romania Joint Military History Symposium Istanbul.
Deroko, A.: Srdnevekovii gradovi u Srbiji, Crnoj Gory i Makedoniji. Prosveta 1950.
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
Szabó, P.: A Nándorfehérvár elleni Oszmán-Török kisostromok (1490–1494). Délvidéki Szemle. Szeged 2018. roč. 2, č.2., s. 5-17.
http://varak.hu
http://wikipedia.org
