rakouský císař, český a uherský král
narození: 18.srpna 1830, Vídeň
úmrtí: 21.listopadu 1916, Vídeň
vláda v letech: 1848 - 1916
z dynastie: habsbursko – lotrinské
otec: František Karel (*1802 - +1878)
matka: Žofie Frederika Bavorská (*1805 - +1872)
Plný titul:
Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo František Josef I. z Boží milosti císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a ilyrský, král jeruzalémský, arcivévoda rakouský, vévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda hornoslezský a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnicko a zadarský, knížecí hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricejský a gradišťský, kníže tridentský a brixenský, markrabě hornolužický a dolnolužický, břežnický, sonnenberský, pán terstský, kotorský a na slovinském krajišti, velkovévoda srbský.
I. díl
Jeho ctižádostivá matka Žofie Bavorská se ho snažila cílevědomě vychovávat už od počátku jako budoucího císaře, snažila se ho vést k religiozitě, odpovědnosti a píli. Již odmalička žil v přesvědčení o božské výjimečnosti vládnoucí dynastie. Jeho pocit o své výjimečnosti vedl však arcivévodu k autokratické sebedůvěře a izolovanosti. Po celý svůj život nenašel bližší vztah ani ke svým sourozencům.
Již ve třinácti letech nastoupil do armády a to hned v hodnosti plukovníka. Jeho záliba ve všem vojenském měla i vliv na jeho styl oblékání, a tak nosil prakticky jen vojenské uniformy. Vzhledem k tomu, že byl nucen převzít vládu ve velmi mladém věku, nestačilo se mu dostat širšího vzdělání. Koníčkem pro něj bylo kreslení, ale zato k hudbě žádný vztah nenalezl. Přibližně rok se pak seznamoval s právy a státovědou.
1848 - 1860
Dne 2.prosince 1848 se císař Ferdinand V. v Olomouci zřekl trůnu ve prospěch teprve osmnáctiletého Františka Josefa, který byl reprezentantem ne příliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu po revolučním roce 1848. V podstatě v pozadí jeho zvolení stála dvorská kamarila, v které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly. Jméno při zvolení František Josef mělo být určitým kompromisem. Jméno František bylo převzato od děda Františka I. a mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, jméno Josef pak mělo odkazovat na částečnou reformní politiku Josefa II. V prvních letech vlády jej nejvíce ovlivňovala jeho matka, ambiciózní arcivévodkyně Žofie (Sofie) Bavorská. Nový císař se na počátku své vlády opřel o schopnosti a zkušenosti rakouského ministerského předsedy Felixe, knížete Schwarzenberga. Prvním výrazným neúspěchem Františka Josefa, byla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Mladý panovník byl vnímán jako symbol reakční vlády ministra vnitra Alexandra von Bacha (Bachův neoabsolutismus) a dokonce na něj byl v roce 1853 spáchán neúspěšný atentát. Podstatou tohoto neoabsolutismusmu bylo posílení integrace Rakouska a další centralizaci a to především ve vztahu k Uhrám. Což znamenalo, že se stavěl dosti nepřátelsky k demokratizačním snahám. Ve vnitřní politice pak odvolal ústavu a nastolil opět absolutistické zřízení a převzal osobně v roce 1852 vládu, ovšem bez potřebných politických zkušeností. V průběhu Krymské války v letech 1854 – 1856 si Rakousko znepřátelilo mocné Rusko, když se císař rozhodl nepodpořit svého spojence ruského cara Mikuláše I.. Následkem tohoto jeho diplomatického kroku pak byla diplomatická izolace Rakouska a ztráta důvěry mocného východního souseda.
František Josef I. v roce 1853
Obojaký postoj ho tak přivedl do mezinárodní izolace a špatná kalkulace pak i do války proti Francií a Sardinii / Piedmontem v roce 1859. František Josef se osobně postavil do čela svých vojsk jako vrchní velitel generalissimus, ale moc neprokázal vojevůdcovské nadání. Po řadě porážek bylo Rakousko nuceno odstoupit Lombardsko, vyklidil italskou oblast a bezmocně přihlížel vzniku italského státu. Drtivou porážku od Italů dostalo Rakousko ve známé bitvě u Solferina (24.června 1859) a Megenty. Tento neúspěch vedl k vnitropolitické krizi a ke konci éry reakčního neoabsolutismu v Rakousku, a odvolání Alexandra von Bacha.
Ovšem Alexandr von Bach pro změnu spojen i s řadou významných reforem, jejíchž cílem bylo především modernizovat monarchii. Jako první bylo zrušení cechovních omezení, což umožnilo rychlejší rozvoj průmyslu. V roce 1856 pak proběhla změna v úvěrové a finanční politiky v jejimž důsledku vznikla i banka Creditanstalt. Dále v letech 1850-1860 byly vyhlášeny dvě oktrojované ústavy (Stadionova a Schmerlingova) a základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech z roku 1851.
1860 - 1914
Rokem 1860 se v Rakouské monarchii otevírá cesta k reformám tzv. Říjnovým diplomem, v kterém František Josef I. de facto přijal, i když proti své víře, roli konstitučního panovníka. Zároveň po tomto datu se z muže zastávajícího tvrdou politickou reakci stal panovník kompromisů. Samozřejmě za tím stála snaha o zachování monarchie.
Na vojenském poli měla Rakouská monarchie jen střídavé úspěchy. V květnu roku 1864 se Rakousko postavilo na stranu Pruska v námořní bitvě u Helgolandu, proti Dánské flotile, která blokovala pruské přístavy v okolí ústí Labe, zejména pak Brémy a Hamburk. Rakousko v rámci zemí německého spolku bylo prakticky jedinou zemí, která disponovala dostatečnou námořní sílou na prolomení dánské blokády. I když samotná bitva u Helgolandu skončila nerozhodně, podařilo se spojeným prusko-rakouským silám zrušit blokádu. Ovšem o dva roky později byli již Prusko – Rakouské vztahy na úplně jiné úrovni. Prusko prosazovalo spojení německých zemí silou „krví a železem“, zatímco Rakousko dávalo spíše přednost volné federaci jednotlivých států – Německý spolek. Rozpory vyústili až v prusko-rakouskou válku v roce 1866, do které se přidala i Itálie, která měla vlastní zájmy v pohraničních oblastech s Rakouskem (Benátsko atd.). Prusko-Rakouský konflikt vyústil v řadu bitev na Českém území a v největší z nich u Hradce Králové, bylo Rakousko poraženo. V bojích s Itálií si Rakousko vede lépe (drtivá porážka Italů v námořní bitvě i Visu), ale i přes to ztrácí Benátsko a Lombardsko. Vzhledem k vnitřním nepokojům v monarchii, musel František Josef v roce 1867 přistoupit na Uherské vyrovnání. Vzniká tak dvojstátí Rakousko-Uhersko, jehož symbolickým spojením je právě osoba císaře Františka Josefa I., který se roku 1868 nechává korunovat Uherským králem. Jako konstituční monarcha byl císař stále panovníkem z Boží vůle a měl celou řadu pravomocí v oblastí zahraniční politiky a armády. Dle ústavy z prosince roku 1867, pak mělo Rakousko-Uhersko kromě společné osoby panovníka i společnou zahraniční politiku, armádu a finance. V dalších otázkách však mělo Rakousko i Uhersko dosti značnou suverenitu. Například každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což samozřejmě vedlo k poměrně ostrým dohadům.
Toto narovnání s Uhry, mělo ale i pro císaře pozitivní přínos. Zatímco v době svého nástupu byl vnímán jako představitel nepopulární reakce v době revolučního roku 1848, tak po narovnání v roce 1867 jeho popularita stoupala až se od 70.let 19.století stal nejpopulárnější osobou habsburského domu. Jeho popularita souvisela i s jeho stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisů a opatrného zasahování do politického života monarchie.
Ovšem zbytek mnoha národnostní monarchie nebyl spokojen s tímto vyrovnáním, které bylo provedeno pouze s Uherskem. V rámci monarchie bylo nejvíce obyvatel slovanského původu. České politické špičky se marně pokoušeli prosadit trialistickou koncepci monarchie, přičemž mimo jiné narazili i na protesty Maďarů.
Po prohrané válce s Pruskem se výrazně zhoršila pozice Rakouska v rámci Německého spolku a Prusko nezadržitelně směřovalo k sjednocení Německa a vytvoření tak silného rakouského severního souseda. Rakousko tak začalo hledat své zájmy na jih na Balkáně, kde se však nutně muselo setkat se zájmy carského Ruska. Po mnoha neúspěších v zahraniční politice se Rakousko snažilo najít nové spojence ve Francii a Itálii, ale když roku 1870-1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovalo Rakousko na znovuzískání svého vlivu v Německu. Další svou politikou tak Rakousko jen uznalo pruskou (německou) dominanci v německy mluvících zemích. Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku, tzv. Dvojspolek, ke kterému se roku 1882 přidala i Itálie. Tak vznikl Trojspolek, základ Centrálních mocností z období První světové války. V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, čímž se ještě více vystupňovalo napětí s Ruskem a Srbskem.
František Josef I. se synem posledního rakouskohé císaře Karla I., Ottou Habsburským v roce 1916
1914 – 1916
Po anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908 se stupňovalo napětí mezi Rakousko-Uherskem a jeho sousedy Srbskem a jeho tradičním spojencem Ruskem, které také mělo své zájmy na Balkáně, kde se střetávalo se zájmy podunajské habsburské monarchie. Dne 28.června 1914 byl proveden atentát srbských nacionalistů na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Poté Rakousko-Uhersko vyvinulo tlak na Srbsko a vyhlásilo mu ultimátum, na které Srbsko téměř celé přistoupilo. Ovšem v jistých bodech se rozcházeli a proto podunajská monarchie přerušila další jednání 23.července a o pět dní později dne 28.července 1914 vyhlásila částečnou mobilizaci. Vzhledem k této mobilizaci, provedlo mobilizaci i ohrožené Srbsko a jeho spojenec Rusko. To bylo vázáno spojeneckou smlouvou s Francií, a ta zase s Velkou Británií. Rakousko – Uhersko zase v rámci Trojspolku mělo spojeneckou smlouvu s Německým císařstvím a Itálii. Itálie ale zatím hrála jako jediná svou vlastní hru a tak vstoupila do války až o rok později a to na straně svých původních nepřátel – Dohodových mocností. Německu se ještě obratnou diplomacií podařilo na svou stranu získat Osmanskou říši (Turecko) a během pár týdnů byla ve válce prakticky celá Evropa včetně svých zámořských kolonií. František Josef I. je v roce 1914 již osmdesátičtyřletým starcem. Smířen a odevzdán osudu komentuje prý vyhlášení války Srbsku slovy: „Má-li již říše zaniknout, ať se tak stane důstojně.“ Tento „důstojný“ zánik stál životy milionů vojáků na bojištích první světové války a útrapy lidí v zázemí, pro které znamenal hlad a bídu.
Rakousko-Uherská armáda se angažovala především na Balkáně v tzv. Haličské frontě, kde válčila proti Rusku ve spolupráci s Německem. Boje se vedli až do března 1915 se střídavými úspěchy především na území Polska a Rakousko-Uherské Haliče. V březnu roku 1915 se však podařilo spojenými silami prolomit Ruskou obrannou linií na několika místech a během června se pak zhroutila celá ruská jižní fronta. To vedlo k obsazení Bukoviny a Haliče. Přes tyto počáteční úspěchy se ale fronta nakonec stabilizovala na úrovni jako byl předchozí stav, tj. v Polsku a Haliči. Tato patová situace vydržela až do ruské bolševické revoluce, kdy se celé carské Rusko zhroutilo a 15.prosince 1917 podepsalo s centrálními mocnostmi příměří.
Na Balkánské frontě, proti Srbsku si Rakousko vedlo všelijak. Po počátečních úspěších, kdy v prosinci 1914 byl dobyt Bělehrad, muselo už koncem stejného roku dobytá území opustit a následně ustoupit z celého Srbska. V srpnu 1915 však po boku Rakousko-Uherska na Srbsko zaútočili i Němečtí a Bulharští spojenci a Srbsko se jim podařilo do konce roku 1915 celé dobýt. Počátkem roku 1916 dokonce rakouské síly obsadily část Albánie a Černé Hory, do kterých se srbská armáda stáhla. Ta byla nakonec námořní operací Dohodovými spojenci z Balkánu evakuována do Řecka, kde se připravovalo nové tažení proti centrálním mocnostem na Balkán. V průběhu roku 1916 se rakousko-uherské jednotky podíleli na obsazení Rumunska, které vypovědělo válku Trojspolku (Centrálním mocnostem).
Během kritických válečných let se v monarchii projevily všechny její vnitřní problémy. Jedním z kamenů úrazu byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace. Ta byla řešena vojenskou i ekonomickou spolupráci s Německem, což ale v důsledku vedlo k silné závislosti na německém císařství a tak i k nevoli neněmeckých národů podunajské monarchie.
Císař František Josef I. zemřel uprostřed války dne 21.listopadu 1916 ve Vídni. Dožil se úctyhodného věku 86 let a svou dobou vládnutí 68 let se stal nejdéle vládnoucím panovníkem v českých zemích a jedním s nejdéle vládnoucích panovníků na světě vůbec. Pohřben byl v tradičním místě odpočinku rakouských habsburské, v kapucínské kapli ve Vídni. Jeho velkolepý pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie.
Po něm na opuštěný císařský stolec nastupuje jeho prasynovec, Karel I. poslední vládce rakousko-uherské monarchie v letech 1916 - 1918.
Zdroje:
Lexikon českých panovnických dynastií – Čechura, Mikulec, Stellner – Praha 1996
www. cestovani.idnes.cz
www.wikipedia.org
www.blisty.cz
www.sds.cz
Mám takovou filmovou vášeň a aktuálně se mimo jiné bavím tím, že srovnávám různé herci v rolích Habsburků... je toho docela hodně...
