Směr Moskva I. Č 1,2,3 a 4.

[michan]

Směr Moskva I. Č. 1,2,3, a 4.

Část 1.

Mapa situace k 21. červnu 1941.



Tuto nejrozsáhlejší operaci celého východního tažení, odehrálo se zde 3/5 bitev roku 1941 – 42, začneme cíli, které skupina armád Střed měla.
Pod velením polního maršála von Bocka nastupovaly 22. června 1941 do útoku ve skupině armád Střed dvě armády, dvě tankové skupiny a jedna letecká armáda. 2.tankové skupině velel generálplukovník Guderian a 3. tankové skupině generálplukovník Hoth. 2. letecké armádě velel polní maršál Kesselring, který měl k dispozici velké množství „Stuk“. Skupina armád Střed měla bojový prostor široký více než 400 km. a sahala od Rominterských vřesovišť až na jih za Brest – Litevský. Tato skupina armád byla ze tří nastupujících také nejsilnější. Cílem skupiny armád Střed je zničit silné sovětské jednotky, které stojí s mnoha obrněnými a motorizovanými brigádami v trojúhelníku Brest – Vilnius – Smolensk. Až bude odvážným výpadem tanků dobyt Smolensk, má se rozhodnout, zda útočící vojska stočí směr útoku na sever nebo zda budou postupovat přímo na Moskvu.
V úvodu k těmto tématům jsme předeslaly, že průzkum nastávajícího bojiště nebyl jednoduchý. Výškové letouny však dobře zmapovaly nástupní prostory až do velké hloubky SSSR. Problémem i zde u skupiny armád Střed byl načasování leteckých útoků a také rozdíl časových pásem, jakož i důležitost cílů.
Na nejvzdálenější letiště v SSSR bombardovací letouny Německa odstartovaly ve velké výšce dávno před dobou stanovenou útokem, ta byla 3,15 hod 22. června 1941. S nimi letěli Rowehlovi hloubkoví průzkumníci, kteří měli na palubě muže z protišpionážního pluku „Brandenburg“. Tito průzkumníci seskočili padáky v blízkosti železničních uzlů a silničních křižovatek a prováděli sabotáže v hlubokém týlu SSSR.
Letadla SSSR stála na letištích křídlo na křídle, je to úplně stejné u obou velmocí SSSR i USA na začátku konfliktu ( Pearl Harbour USA ), jen zde ( SSSR ) to znamenalo mnohem větší ztráty. Němci je ničili po řadách. Jen na jednom jediném letišti se pokoušel jeden stíhací svazek odstartovat právě v době, kdy se objevily německé bombardéry. Ale Rusové se o sekundy opozdili. Bomby a granáty palubních kanonů explodovaly uprostřed startujícího svazku. Rusové tak přišli kromě letadel i o piloty. Sovětské stíhací obrana byla až do hloubky 300 km. naprosto vyřazena. Bez tohoto úderu by rudé letectvo bylo určitě nebezpečným protivníkem. Kdo o tom pochybuje ať se podívá na ztráty Luftwaffe v prvních čtyřech týdnech války. V době od 22. června do 19. července 1941 ztratila navzdory počátečním ničivým úderům Luftwaffe 1 284 strojů sestřelením nebo poškozením. Válka na východě nebyla „procházka růžovým parkem“.
22. června 1941 provedly všechny tři letecké armády na východní frontě 2 272 akcí s 1 766 bombardovacími a 506 stíhacími letouny. O sedm dní později tedy 29. června už klesla nasazení schopná síla na 960 letadel. Teprve po 3. červenci 1941 zase přesáhl počet 1 000 letounů, z toho lze pochopit, jak velký význam mělo přepadení sovětských letišť a to zejména vybojování letecké převahy. Potom si mohu dovolit i s menším množstvím letadel vše jako s větším množstvím, proti skoro žádnému nepříteli, než obě strany přisunou letadla. Pozemní vojska německé armády to potřebovala pro svůj Blitzkrieg nejvíc.
Během 48 hodin utrpělo letectvo SSSR katastrofální ztráty a velitel letectva Západního vojenského okruhu generál Kopec spáchal sebevraždu. Přesto se však nejednalo, jak by se mohlo zdát, o úplné vítězství. Rudé letectvo bylo na začátku války čtyřikrát silnější než luftwaffe a zlikvidovat je byl obrovský úkol. Přestože letiště v západní části Sovětského svazu byla zničena, mnoho dalších letadel bylo k dispozici hlouběji v týlu a některá byla opravdu dobrá. Dne 22. června 1941 byli Rusové nečekaně donuceni zahájit obrannou válku na vlastním území a rychle o sobě daly vědět všechny nedostatky jak organizační, tak technické. Polní maršál Luftwaffe Albert Kesselring později řekl, že pro jeho lidi bylo zneškodňování sovětských letadel „dětskou hrou“.
Složení německých sil zůstalo sovětské obraně zjevně skryto, odpovídá tomu rozložení sil vojsk SSSR. Těžiště sovětské obrany totiž leželo na jihu tedy proti Rundstedtově skupině armád ( Skupina armád Jih ). Proti Skupině armád Jih, Stalin zkoncentroval 64 divizí a 14 tankových brigád, zatímco na středním úseku fronty proti Skupině armád Střed , jen 44 divizí a 15 tankových brigád a na severním úseku fronty proti Skupině armád Sever 30 divizí a 8 tankových brigád.
Sovětské vrchní velení tedy zjevně očekávalo hlavní úder na jihu. Věděli, že Hitler má největší zájem na průmyslové a surovinové základně SSSR, ale netušili, že to bude jeho druhý hlavní záměr. Strategické nahromadění sil na jihu znamenalo, že si museli Němci dát pozor na možnou vzniklou útočnou operaci proti Rumunsku. To byl zdroj německé nafty. Německo k tomu mělo již jen velké množství ve své zemi vyráběného syntetického benzínu.


Směr Moskva I. Č.2

Část 2.

Nevím jestli jsem stejně do této doby popsal všechny nejdůležitější součásti tohoto konfliktu, ale pokusím se pokračovat dál.
Jedna z historických kapitol této války hovoří touto srozumitelnou řečí, 15 km. před řekou Bug u vesnice Wolka Dobrynska stojící na kótě 158, vyrostlo pozorovací stanoviště pro velitele 2. tankové skupiny, Skupiny armád Střed generála Guderiana, a tak tomu bylo i po celém úseku Skupiny armád Střed.Všechny tanky generála Guderiana byly pomalovány písmenem „G“. I v ostatních skupinách armád Sever, Střed a Jih se osvědčilo, že tanky byly označovány písmeny. Tento nápad převzal i generál Kleist Skupina armád Jih a nechal pomalovat vozidla tankové skupiny „K“. Tanky které na celé frontě Skupiny armád Střed projížděly, měly označení „G“ což znamenalo od války ve Francii, ke které tankové skupině patří ( je vidět, že lidé si svých hodností váží, zvláště někteří, a bodejť by ne , o tankové Skupině „ H „ Hoth jsem se zatím nedozvěděl ).
Ve 3,11 hod. 22. června 1941 zvoní na Guderianově pozorovacím stanovišti telefon, Kodenský most je náš a takto před a po těchto minutách přichází informace o převzetí všech mostů na řece Bug na velitelské stanoviště. Toto je velice zajímavá informace, Skupině armád Střed se povedlo převzít kontrolu nad všemi mosty skupiny armád. Bohužel se zde vyskytl historicky jeden problém, který není hodnocen kladně. U jednoho mostu na základě smlouvy Německo – SSSR 1939 si Němci přivolali hlídku SSSR, že potřebují vysvětlit některé skutečnosti a bezohledně je zavraždili ( účel světí prostředky – tolik historické prameny ). U všech mostů přes řeku Bug se povedlo za menších a větších bojů průzkumným jednotkám do 3,12 hod. 22. června 1941 převzít kontrolu. U Pratulinu na řece Bug žádný most však nebyl, Němci zde připravili něco úplně nového, do té doby v armádách světa nepoužívaného. Když v roce 1940 přesněji v červenci připravovali operaci „Seelöwe“, útok do Anglie vybrali z osmi osvědčených tankových pluků celkem 4 prapory. Byly to tanky PzKpf III a IV. Tyto tanky připravily tehdy pro brodění. Vojenské zadání vyžadovalo schopnost manévrování v hloubce 8 – 10 metrů. To vyžadovalo vydržet tlak 0,8 – 1,0 atp. To docílili speciálním lepidlem, podařilo se i vyřešit utěsnění věže a vrchní části korby. V otáčecím věnci ležela prodloužená duše od jízdního kola, kterou nafoukl nabíječ. Ústí hlavně dostalo gumový kryt, který se dal z věže odstranit během sekundy. Zvláštní problém představovalo zajištění čerstvého vzduchu pro motory a osádku. Zde se uplatnil princip pozdějšího šnorchelu u ponorek. Řešením byla 15 metrů dlouhá speciální hadice s plovákem a nasávací zařízení, na kterou se současně dala připevnit i anténa. Orientaci tanku pod vodou umožňoval gyrokompas s ukazatelem směru ( řidič a velitel pod vodou neviděli ). Na konci července 1940 tyto prapory cvičily za nejpřísnějšího utajení u Hörnumu na Syltu. Starý rujanský přívoz dopravil tanky daleko na moře. Tam je spustily pomocí odklápěcí rampy na dno, a pak manévrovaly zpět k pobřeží. Nerovnosti mořského dna těmto obludám nevadily. Výsledky experimentu byly skvělé. Ale potom byla operace „Seelöwe“ uprostřed října 1940 definitivně odtroubena. Tím skončil i sen o „ponorkových tancích“. Ze tří zvláštních praporů byl vytvořen obyčejný 18. tankový pluk. Jeden prapor připojili k 6. tankovému pluku 3. tankové divize. V průběhu plánování operace Barbarossa, tedy při probírání přechodu přes řeku Bug, narazili plánovači na území bez mostů severně od Brestu. Vzpomněli si na tyto teď již obojživelné tanky. Začalo se pátrat. Následoval potom rozkaz, aby byly tyto tanky znovu vyzkoušeny. Poblíž Prahy byly postaveny bazény a tyto tanky byly znovu vyzkoušeny, tentokrát nikoliv pro moře, ale pro hloubky řeky Bug, tedy 3,5 – 4 metry hloubky. Výfuk dostal zpětné ventily a gumové hadice byly nahrazeny ocelovými. Tanky byly pro tuto operaci Barbarossa k 22. červnu 1941 připraveny, a zde teprve prodělaly zkoušku ohněm. Jen v tomto prostoru, pro vytvoření předmostí, zahájilo ve 3,15 hod. 50 dělostřeleckých baterií palbu, aby zabezpečilo těmto 80 obojživelným tankům volnou cestu. Grandiózní divadlo v tomto úseku bylo zbytečné, neboť zde Rusové stáhli svoji obranu hluboko do vnitrozemí. Jen pár obrněných automobilů SSSR provedlo náznak, že nastupuje, když však vidělo toto divadlo okamžitě ustoupilo do vnitrozemí. 80 tanků překročilo jízdou pod vodou řeku Bug, 80 tanků odstřelilo z hlavně kryty a pokračovalo v útoku.
Po celé délce skupiny armád Střed ve 3,15 hod. 22. června byly všechny mosty zabezpečeny pro průjezd vojsk. Severně od Brestu, u Drogicynu , kde v bojovém prostoru 292. pěší divize ležel u řeky Bug 178. ženijní prapor, byl rychle postaven pontonový most pro těžkou techniku. V některých místech jednotky Skupiny armád Střed překonaly řeku na gumových člunech v době dělostřelecké přípravy. Letecké útoky a dělostřelecká příprava byla na celém úseku všech skupin armád spuštěna ve 3 hodiny 15 minut 22. června 1941.


Barbarossa Jun22-Jul11 41


brest rus41.

[michan]

Směr Moskva I. Č. 3

Část 3.

Tankovým jednotkám vše vycházelo, když nasadily k obkličovacím operacím ( kleštím ). 1 600 tanků Hotha a Guderiana pronikalo po prolomení nepřátelské obrany podle plánu.

Citadela, Brest - Litevsk.




Zde u skupiny armád Střed byl tímto položen základ k rozhodnutí polního tažení. Později měly tyto skupiny armád společně se 4. tankovou skupinou generálplukovníka Hoepnera ze skupiny armád Sever dobýt Moskvu. Ovšem pěší divize narazily ihned v prvopočátku na těžký problém, kterým byla Citadela, nebo též pevnost Brest – Litevsk. Tankové divize, které byly zaměstnány „blitzem“, ani netušily, co se odehrává přímo u hranic. Téměř čtyři čtvereční kilometry pevnosti Brest – Litevsk zaměstnalo 45. pěší divizi na celý měsíc. Tato pevnost obklopena příkopy i vodními toky byla ještě uvnitř rozdělena kanály a vodními rameny. Tvořila čtyři malé ostrovy, které jsou strategicky označovány A – centrální ostrov, jádro pevnosti, B – severní ostrov, C – západní ostrov, D – jižní ostrov. Kasemata, stanoviště odstřelovačů, pancéřové kopule s protitankovými kanony a protiletadlovými děly byly dobře zamaskované za křovinami a pod stromy. Tuto pevnost Brest – Litevsk 22. června 1941 bránilo celkem 5 sovětských pluků, mezi nimi 2 dělostřelecké, 1 průzkumný prapor, 1 samostatný oddíl flaku, zásobovací a zdravotnické prapory. Historie uvádí i závěr inspekce generála Karabičeva .3. června jsem vyhlásil poplach, až za 6 hodin byla pevnost připravena k boji. „Stráže neznali poplachové předpisy. Polní kuchyně nejsou v pořádku. Pluk nejde pochodovým krokem.“ O 246. oddílu flaku napsal generál „Strážný nebyl při vyhlášení poplachu schopen učinit nějaké rozhodnutí“. Vytváří to dojem, že pevnost nebyla připravena, ovšem opak je pravdou. Ve 3,15 hod. 22. června 1941 zahájilo letectvo „Stuky“ a dělostřelectvo útok na tuto pevnost. Překládání palby a útoků letectva bylo velmi dobře zkoordinováno s jednotlivými vlnami pěšího útoku, který překonal řeku Bug v kouřové cloně. Do 3 hodin 27 minut byly beze ztrát přepraveny na gumových člunech dva sledy. Palba dělostřelectva dokonce i těžkých 60 cm moždířů, nedokázala zdivu Citadely příliš ublížit. Pouze probudila posádku a uvedla ji do pohotovosti. Narychlo oblečení Rusové zaujímali svá postavení. Až okolo poledne se 130. a 135. pěší pluk probojoval před východní opevnění severního ostrova, ale u centrálního ostrova to nešlo dál. Dělostřelectvo už nemohlo pěchotu podporovat kvůli těsnému dotyku útočníků a obránců. Odpoledne byla do pevnosti vržena rezerva sboru, ale marně. I oddíl samohybných děl se svými 76,2 mm kanony neuspěl. Večer bylo na německé straně 21 mrtvých důstojníků a 290 poddůstojníků a vojáků. Tři dny trvalo Němcům než provedli změny. Znovu nasadili 25. června letectvo a dělostřelectvo na přeorávání jednotlivých úseků. Ve 12 hodin pronikl silný německý úderný oddíl 1. praporu 133. pěšího pluku ze západního ostrova do kostela Citadely a osvobodil zde obklíčené skupiny. Východní opevnění severního ostrova se však stále drželo. 29. června 1941 nasadil polní maršál Kesselring proti východní pevnosti eskadru „Stuk“ 500 kilogramové bomby neměly žádný účinek. Odpoledne byly nasazeny bomby 1 800 kilogramové, teprve tehdy prasklo zdivo. Z pevnosti vyšly k večeru ženy a děti a s nimi 400 vojáků. Ani jediný muž z důstojnického klubu a severní části se však nevzdal. Důstojnický klub bylo nutné vyhodit do povětří budovu po budově. Jak situace vypadala k 30. červnu 1941 lze pochopit z hlášení, které bylo řečeno o východní frontě k 30. 6. 1941. Jenom zde u Brestu – Litevského kde bylo hlášeno dobytí pevnosti měli Němci 482 padlých, mezi nimi 40 důstojníků, a přes 1 000 raněných, z nichž ještě mnozí zemřeli. Jak obrovské ztráty to byly lze posoudit, že východní fronta jako celek si vyžádala k 30. 6. 1941 na celém obrovském území od severního moře až na Jih, 8 886 mrtvých německých vojáků. 30. června 1941 konstatoval velitel 45. pd, že boj o pevnost je ukončen. Divize hlásila 7 000 zajatců mezi nimi 100 důstojníků.
Pravda o obraně Citadely Brest – Litevsk však vyšla najevo až v roce 1956. Publicista Sergej Smirnov vydal knížečku, kterou nazval „Hledání hrdinů z Brest – Litevska“. V této knize zmapoval skutečnost a doplnil ji výpověďmi lidí, kteří do té doby přežili. Jen 400 vojáků bylo na celém území Evropy, kteří tuto epopej přežili. Všechny státy světa by si následujících informací, které Smirnov popsal vážil jen SSSR tehdy pod vlivem Berji, všichni víme kdo to byl, zametlo tyto lidi kteří se vzdali pod koberec. Z nalezeného bojového rozkazu č. 1 jsou známa i jména důstojníkůl, kteří bránili centrální Citadelu. Komisařem těchto vojsk byl Fomin, tento komisař byl při protiútoku zajat a odhalen jedním ze svých sovětských vojáků prozrazen, na základě rozkazu o komisařích byl Němci okamžitě popraven. Důstojníky obrany Brest _ Litevska byly dále kapitán Subačev, nadporučík Semeněnko, poručík Vinogradov, velitelem 44. střeleckého pluku byl Pjotr Michaljovič Gavrilov. Kapitán Subačev zemřel v zajateckém táboře, major Gavrilov zajetí přežil i když posledním ručním granátem zabil německého vojáka.

[michan]

Směr Moskva I: 1941 – 45 Č. 4.

Část 4.

Sirnov objevil na zdech pod zemí kasematů Citadely Brest - Litevsk tyto zápisy „Jsme tři Moskvané; Ivanov, Stěpančikov, Šuntjajev. Bráníme tento kostel a přísahali jsme, že neustoupíme. Červenec 1941“. A pod tím je napsáno „Jsem sám Stěpančikov a Šuntjajev padli. V kostele jsou Němci. Zbývá mi poslední granát, ale živého mě nedostanou“. Další nálezy v kasematech „Bylo to těžké, ale neztrácíme odvahu a umíráme. Červenec 1941“. Ve sklepě kasáren na západním ostrově bylo možno číst „Umírám, ale nevzdám se. Promiň moje vlasti“. U toho byl datum 20. 7. 1941, z toho vyplývá, že jednotlivé skupiny pokračovaly až do konce července 1941.
Protože pevnost Brest – Litevsk byla ve zprávách Wehrmachtu označena k 30. červnu 1941 jako dobytá, nikdo se tím dál v té době nezabýval. Pro politiky SSSR byla tato kapitola naprosto vyškrtnuta. Hrdinové této pevnosti „Brest – Litevsk“, se dostali do historie až v roce 1956. Způsob jejich boje, oddanost a schopnost vytrvat v bezvýchodné situaci jsou typické pro bojovou morálku některých sovětských vojáků. Němečtí vojáci se s takovou morálkou ještě nikdy nesetkali. Na západní frontě, ale i zde na východní nebylo tolik případů jako je zde popsáno. Bylo to úžasné pohrdání smrtí, které tito mladí chlapci ve věku 18 – 25 měli.
Ještě jednu oblast je nutno vyzdvihnout, řeknu to na jednom případu, popsat všechno v tak velké zemi je na 200 článků, nikoliv na jeden. Každý z vás si z tohoto příkladu uvědomí co je historiky celého světa považováno za průmyslový zázrak.
2. července 1941 přišel pro válcovnu pancéřových plechů Mariupolu na jižní Ukrajině, stovky kilometrů za frontou a ničím neohrožovanou, přestěhujete se do Magnitogorsku na Sibiři. Tyto přesuny průmyslových a strategických závodů SSSR samozřejmě zachránily. Za pět měsíců od července do listopadu 1941 a teď dobře poslouchejme bylo 1 523 průmyslových podniků včetně 1 360 velkých zbrojních závodů přestěhováno za Ural. A nyní přesně 667 na Sibiř, 322 do Kazachstánu a 308 do střední Asie, těch 63 je na Ural, to jsou čísla ke zbrojním, když sčítám. Čkalovy letecké závody přesunuté z Moskvy do Taškentu vyrobily první letadla za 40 dní. Některé závody ještě pod střechou oblohy, vyráběly letadla i tanky za pochodu. Úžasné je historické spojení tankových závodů z Leningradu a Charkova zde byli vyráběny ve velkých sériích T 34, 50 -60 let největší výrobce tanků , všech typů na celém světě. Pegeucko nebo někdo z vás mě doplní jestli to ještě trvá?
I dnes je všude konstatováno a nikdo se tomu nevyhne „ Úžasné „.
Měl bych se zde zmínit o typech letounů, tanků a dalším, mnoho z toho jste zde však popsali. My se však budeme věnovat především útočným operací na toto jsme zde vše připravili, jako vojáci.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

[Pegeucko]

Ta původní mapa byla hodně velká,tak jsem jí pro potřeby Palby zmenšil.
Pokud by měl někdo zájem o plnou verzi,může si jí stáhnout ZDE:



Co se týče toho závodu,město se jmenuje Nižnoj Tagil ve Sverdlovské oblasti. A závod byl samozřejmě označován jako "vagónka".
http://history.ntagil.ru/5_13_12.htm


Tagil


sverdlovska oblast.

[michan]

Děkuji pane, jak říkáte mám zač.

[Pegeucko]

To teda máš zač.

Kvůli tý podělný mapce jsem prolezl víc jak 50 webů, než jsem našel nějakou mapku,kde legenda nebyla v azbuce.

[michan]

Nestěžujte si pane je to k dobru věci a budou ještě zajímavější problémy, prosím šlo by někde na webu zjistit jestli i dnes je Nižnoj Tagil tak důležitý?

[Pegeucko]

Našel jsem ti odkaz na jejich stránky. Rusky si se učil - snaž se. Že je máš rád jak osinu v zadku je druhá věc.
http://www.rbs.ru/vttv/99/Firms/UralVag/index.htm

Pro ty později narozené:
Fabrika se jmenuje Uralvagonzavod, Nižnij Tagil - je to jeden z největších průmyslových komplexů v Rusku i Evropě.
Vyrábí se zde mimo jiné modernizované tanky T-72C a zatím nejmodernější seriově vyráběný Ruský tank T 90S. Ten jsem mimochodem popisoval i na Palbě ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=789
Závod má vlastní vývojový a výzkumný ústav a kooperuje s dalšími podobnými závody.Dělají se zde též i některé železniční záležitosti.


Jen pro zajímavost: Tanky T 80 se vyrábějí v Omsku,v závodě Omsktransmaš
Provádí se zde i jejich modifikace na T-80U(UK) a T-80U-M1 Bars a ohňometný tank TOS-1. Také zde probíhá vývoj nového tanku, zatím označovaného jako "Černý orel" (viz přiložené foto)
Pro Rusky znalé infostránka - ZDE
http://www.rbs.ru/vttv/99/Firms/OZTM/index.htm

[michan]

Pane děkuji, vím opět, že mám zač, já si myslel, že tam určitě pokračují, ale tohle mám jako důkaz.

[Pegeucko]

Po válce tam spoustu závodů zůstalo a sověti některé věci za Uralem ještě "vylepšili".
Po r. 1990 se začaly objevovat informace,že některá města v SSSR existovala 2x i více. Sovětí tak maskovali povětšinou svá jaderná zřízení na vývoj a výrobu JZ.
Tady je příklad duplicitních měst:
Čeljabinsk-65,Čeljabinsk-70,Krasnojarsk-26,Krasnojarsk-45,Penza-19,Sverdlovsk-44,Sverdlovsk-45,Tomsk-7

[Pegeucko]

Trocha "sebechvály". Takto kreslí můj brácha Roman.

[jeikob]

pekný:)

[jean2005]

Mám pár otázek a poznámek k tomu Brestu:
1) přímo do Brestské pevnosti na Špitální ostrov byla po záží roku 1939 přemístěna ústřední vojenská nemocnice ZZVO (západní zvláštní voj. okruh). Nemá to přímý vztah k Michanovu článku, ale má to určitě vztah k celému průběhu bojů v okolí a hlavně k tomu, jak ty boje dopadly. Je zajímavé, že nemocnici přesunuli až z Minska přímo na hranici.

2) v prostoru Brestu byla dislokována sovětská 4. armáda, kterou tvořilo osm divizí (4 pěší, 2 tankové, 1 motorizovaná a jedna letecká). Podle R. S. Irinarchova byly: "...jednotky a oddíly 4.A v zásadě doplněny mužstvem i bojovou technikou" a Podle generála Sandalova: "...délka pokrytí státní hranice touto armádou nepřekračovala 150 km, z toho 60 km bylo téměř nepoužitelných pro vojenské operace, pak mohla armáda utvořit obranu s velkou hustotou jednotek i techniky na každý kilometr fronty..." Navíc tam bylo mnoho dalších jednotek (NKVD, samotná pevnost Brest, jednotky PVO atd.).
Pro dobytí pevnosti a okolí bylo třeba překonat místy až dvě splavné řeky, přičemž mosty přes ně nebyly vyhozeny a ani se o tom neuvažovalo. Nicméně přímo za řekou ležela jedna z těch dvou tankových divizí (22.). Zajímavé je, že dvě německé pěší divize bez problémů bleskově přešly přes širokou řeku, za kterou byla (nejen) tanková divize protivníka a už asi 4 hodiny po začátku války obsadily město Brest, přičemž pevnost byla obklíčena už v 9 hodin ráno, taky prvního dne. Není to trochu divné, nebo alespoň zajímavé?
Mimochodem, vnější perimetr pevnosti měl délku cca 45 kilometrů, takže kdyby byla alespoň trochu bráněna, měli by Němci asi docela problém. Ovšem na obranu pevnosti byl v plánech okruhu vyčleněn jeden jediný pěší prapor (!!) a jeden dělostřelecký oddíl. Prapor měl tabulkově mít 827 vojáků, oddíl tvořilo 12 děl, 2 PTK a 220-296 mužů.

3) Jména statečných obránců jsou sovětskou propagandou značně protěžována, to ano, asi k tomu existuje nějaký důvod, ale je tu několik zajímavostí. Třeba to, že: "24. června byl vytvořen štáb obrany pevnosti a společné velení v čele s komunistou kapitánem I. N. Zubačevem a plukovním komisařem E. M. Fominem." (Sovětská vojenská encyklopedie). Takže štáb obrany byl vytvořen až třetí den války a velel mu pouhý kapitán.
Další zajímavá věc je to, že hned 24. 6. tento štáb obrany na první poradě přijal rozhodnutí se z pevnosti probojovat ven. Tomu nějak nerozumím, štáb obrany, navíc uvnitř velké pevnosti, by se měl spíše bránit, ne?
Je ale taky možné, že ten název "štáb obrany" pochází až z doby poněkud pozdější, jelikož byl dost pravděpodobně vytvořen na objednávku, protože boje v okolí Brestu, stejně jako všude na hranicích 22.6.41, neprobíhaly vůbec podle oficiální sovětské verze války.

4) Jednotky v okolí Brestu prováděly v předválečném období intenzivní výcvikovou činnost, ale kupodivu žádný pamětník nevzpomíná jediné cvičení, kde by tématem byla obrana. Místo toho zněly názvy jednotlivých cvičení asi takto: "Útok pěšího pluku", nebo na vyšší úrovni "Útok pěšího sboru s překročením říční překážky" (pikantní je právě tohle, neboť skončilo přesně 21.6.41), v březnu 41 prováděl štáb zmíněné 4. armády v Minsku operativní hry na mapách , kde tématem bylo: "Propracování útočné operace frontu z území západního Běloruska ve směru Bialystok - Varšava." a tak nějak podobně, na poslední týden června bylo pro štáb 4.A připravena další hra na útočné téma, 22.6. měla na dělostřeleckém polygonu u Brestu proběhnout ukázka mimo jiné i pro představitele lidového komisariátu obrany, téma: "Překonání druhého pásma opevněného prostoru."

Tak si tak říkám, jestli není něco shnilého na celém tom oficiálním příběhu Brestském?

[Thór]

Pegeucko-tank jsem kreslil mnohokrát.........jenomže nikdy to jako tank nevypadalo.Brácha je evidentně v jiné váhové kategorii
michan-vynikající....

[michan]

Jean2005 - já prostě těžko polemizuji s Tvou poslední větou o něčem shnilém na příběhu o Brest - Litevské obraně - není určitě vše v pořádku - to ano.
S většinou souhlasím a mohu přidat jen pár dlohodobých postřehů, které k tomu za 40 let mám.
Předně do 60. let 20. století takřka v komunistické historiografii čsl toho moc nejen o Brestu, ale o červnu až prosinci 1941 moc nebylo.
Jen fráze typu věrolomné překvapení zločinců a pod.
Válka jako kdyby nezačínala 22. června 1941, ale až 5., 6. prosince 1941 - začátkem války pak byly ofenzívy u Moskvy a odražení Hitlerovského Německa od Moskvy a následně celé fronty o 200 až 600 km.
Brest byl mlhavě zmiňován, že tam Rusové Němce zdrželi a to je mělo čekat na celém území SSSR ( částečně pravda- Oděsa, Sevastopol, pevnosti na Baltu, Oraniembaum a některá místa, která mě honem nenapadají)
Důležité a podporující Tvé myšlení - do pluku, prvosledového pluku, v roce 1941 prakticky od Rudé armády takřka neexistují dokumenty, které by dostávaly divize a někdy ani od divizí - pochopitelné, byly zničeny při ofenzívách, požáry, bojem, nebo je neměl již kdo doručit.
Již jsem tady psal, že vysílačky fungovaly někde od pluku výše a většinou byly hned v počátcích rozbity ( v těch plucích).
Samozřejmě někdy totální vymazání jednotky Rudé armády z povrchu zemského v prvních měsících 1941 ( řekněme do prosince 1941) nese sebou, že objektivita pro historii je fuč.

Ještě snad k Tvým bodům:
Ad.1 - přemístění nemocnice v roce 1939 je jasný signál k přípravě na útočné choutky...

Ad. 2 - tady se to týká toho co popisuji nahoře - pronikání rozkazů a z toho určitě vytváření z žádných dokumentů - dokumentů nových.
Patří sem i pozdní pronikání prvotního rozkazu z gen štábu - pozdější STAVKA - k pohotovosti v noci z 21. na 22. června 1941, který měl proniknout až k plukům, praporům a četám.

Ad. 3 - těžko polemizovat o Štáb obrany pevnost - jak správně říkáš. Rozkazy a dění v pevnosti se sestavovalo jen ze subjektivních hlášení, neboť byly dokumenty buď zničeny válkou, nebo padly do rukou Němců a to si nemyslím.
To znamená, že se vše sestavuje dle vyšších štábů a v SSSR? To se v duchu usmívám co sestavili v té době.
Aby to šlo překousat, aby se ti ještě vyšší nezbláznili....???!!!
Ad. 4 - Zde jsi provedl správnou analýzu.

Závěrem.
Hodnocení lze dělat z mnoha stran.
Na jednom webu jsem četl bagatelizování obrany Rudé armády 1941 v Brestu a vyzdvihování, nyní mnou popisované obrany Poláků v září roku 1939 proti Guderianově 19. ts - taky něco na tom je. Poláci neměli ani zdaleka tolik dělostřelectva a takové ráže ( Poláci míň baterií a do ráže 76,2 mm Rusové mnohem více baterií a i ráže 152 mm).
Pohledy mohou být různé.
Faktem zůstane, že se zde Gavrilov a mnoho dalších bránilo hrdinsky.
Faktem zůstane, že Němcům způsobily na jednom místě ztráty, které v přepočtu na 1 km byly 7x větší než jinde.
Faktem je, že Němci byli o 300 km dál v Rusku a v těle měli ránu, s kterou se museli vypořádat a nemohli vojáky a podpůrné prostředky použít jinde...
Jak říkám pohledů je mnoho a ani já zde, ani zdaleka vše nevyčerpal.

[cobble]

Jenom na upřesnění pro ty, kdož zde vypouštějí věty o tom, kterak se probít z "velké pevnosti" ven je hloupost. Představy o "nedobytné pevnosti" Brest bych rád uvedl na pravou míru. Okolí jsem měl možnost podrobně poznat během loňského pobytu v Bělorusku a tak vím o čem mluvím - tedy spíš píšu:
Brest je to v podstatě polygonální pevnost budovaná od počátku 19. století, zesilovaná později do podoby fortové pevnosti na počátku století dvacátého. Po rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz byla de facto rozdělena na poloviny, takže jedna polovina fortového věnce byla na území Německém a druhá na území Ruském. Z větší části byla na ruské straně pouze citadela, ale i v jejím případě bez některých předsunutých prvků situovaných na západním břehu Bugu.
Krom několika nedokončených fortů z doby před rokem 1914, budovaných z prostého betonu, mělo tedy opevnění podobu cihelnými stěnami armovaných zemních valů. Tedy technologicky stejné, jako například na Josefově, Terezíně nebo třeba Vyšehradské citadele. Označení pevnost je tedy pro rok 1941 spíš pojem historický než vojenský neb pro účely alespoň nouzové obrany od západu by bylo nutno i to zastaralé opevnění tak nějak otočit o 180°. Těch několik železobetonových pevnůstek vybudovaných v rámci Brestského opevněného rajónu od léta 1940 situaci mnoho nezměnilo, neb chybělo vnitřní vybavení, speciální zbraně, optika, spojení. Výstavba byla navíc v létě 1941 splněna pouze zhruba z poloviny a kulometné prapory, které měly objekty obsazovat bly teprve ve výstavbě,případně v kasárnách.
Co se přírodních překážek týče, řeka Bug má za normálního stavu hladiny rozměr zhruba Labe u Kolína, možná ani to ne. Lužní lesy po obou stranách bývají zaplavovány poze na jaře a při povodních, jinak jsou menšími jednotkami lehce prostupné. O nějaké výraznější neprostupnosti terénu tedy nemůže být ani řeč, obvzlášť když byla řeka v době útoku aktivně bráněna jenom nečetnými jednotkami pohraniční stráže NKVD a překážky na bráněném břehu měly pouze podobu plotu z ostnatého drátu na dřevěných sloupech.
Já vím, že je teď hodně omderní názor, že Sovetská armáda byla v létě 1941 přisunuta k hranicím, aby mohla co nejrychleji zaútočit. Ale ono to bylo možná hlavně proto, že z pohraničního pásma obsazeného Polska bylo vystěhována většina obyvatelstva, takže osazení území vojenskými jednotkami bylo spíše nutností. Dání rozsáhlého vylidněného území pod vojenskou správu a využití vzniklých ubytovacích kapacit je přímo logické. To, že šlo o nesmysl při hrozbě nenadálého útoku hovoří spíš o tom, že si Sovětské velení tuhle možnost nepřipouštělo.
A co je shnilého na tom příběhu? Určitě ne statečnost obránců. Samozřejmě došlo k přeceňování úlohy komunistů, která zřejmě nebyla tak dominantní, jak se v legendách praví. Štáb obrany pevnosti vznikl až poté, co se zhroutily stávající struktury velení a rozhodnutí probojovat se pryč, bylo asi to nejlogičtější, co se v téhle situaci dalo dělat. Polemizovat by se dalo i o dalších bodech, ale byla by to neplodná diskuze, neb nikdo z nás nemá dostatek hodnověrných pramenů z obou stran.

[michan]

cobble - dík za tento pohled na pevnost od člověka, který tam byl a na kterém jsou patrné znalosti tématiky.
Ano pohledů bude mnoho, ale některá fakta prostě zůstanou.

[cobble]

Ještě trošku informací o opevnění okolo Brestu:
Zcela ve stínu obrany staré Brestské pevnosti, zůstává novodobé opevnění budované v jejím nejbližším okolí Sovětským svazem v rámci opevňovaní nové západní hranice v předvečer operace Barbarossa. Toto opevnění bylo později zejména polskými historiky nazýváno Molotovovou linií a pod tímto označením je vnímáno doposud.
62. Brestský opevněný rajón (62. Брестский укрепрайон) byl jedním z nejrozsáhlejšíc opevněných rajónů budovaných na nové západní hranici Sovětského svazu. Rozkládal se v délce takřka stodvaceti kilometrů mezi od obce Bernady (Бернады) jižně od Brestu po Semjatiči (Семятичи) na severozápadě. Opevněný rajón byl podřízen velitelství vojenského okruhu – v tomto případě Kijevského a jeho velikost odpovídala přibližně divizi. V rámci Brestského rajónu mělo být vybudováno deset uzlů obrany s celkem 380 opevněnými objekty.
V obecné rovině se každý opevněný rajón členil na jednotlivé samostatné uzly obrany, před kterými obvykle probíhal pás předsunutých opevnění. Uzly obrany přehrazovaly důležité směry a prostor mezi nimi byl obvykle neopevněn. Každý uzel obrany o šířce 5-10 km a hloubce 4-8 km se pak dělil do jednotlivých opěrných bodů o ploše 2-3 km2. Opěrné body mohly mít až několik desítek železobetonových objektů poměrně značné odolnosti. Většinou se jednalo pro objekty určené pro kulomety či protitankové kanóny v provedením pro boční nebo čelní palbu (vyjímečně i oboustrané), četné byly kaponiéry pro dvojici kanónů 76,2 mm na pevnostní lafetě a celek doplňovaly pozorovatenly sloužíci většinou i jako velitelství opěrného bodu. Oproti výstavbě ze třicátých let – takzvané Stalinově linii, šlo o objekty výrazně vyšší odolnosti, reflektující nejnovější vývoj. Je zajímavé, že vzorem byly i konstrukce použité v rámci Československého předválečného opevnění. Inspirace je zejména patrná u konstrukce protitankového kanónu DOT-4, který je ideovou kopií naší vynikající zbraně L1.
Když byly na podzim roku 1939 zvažovány možnosti výstavby opevnění nové hranice, oblast Brestu nabízela v zásadě dvě možnosti. První bylo využití hlavní přirozené překážky, kterou tvořila hraniční řeka Bug a postavit linii opevnění v její těsné blízkosti, anebo odsunout hlavní postavení až na řeku Němen a vytvořit tak hluboké předsunuté pásmo. Ačkoliv byla druhá varianta z vojenského hlediska daleko výhodnější, na základě především politického rozhodnutí byla zvolena varianta první. Toto rozhodnutí, dané doktrínou Rudé armády „ani píď země nepříteli“, dalo později důvod různým hypotézám o tom, že šlo v podstatě o klamnou výstavbu kryjící útočné přípravy rudé armády, neboť probíhala na dohled německým jednotkám na opačném břehu řeky.
Betonáž prvních objektů opevnění bylo zahájena v roce 1940. Pro urychlení bylo rozhodnuto použít zde část materiálu demontovaného ze staršího opevnění v oblasti Slucku a především z obsazených polských opevnění v okolí Baranoviči. Hlavní obranné postavení se opíralo o řeku Západní Bug, výstavbu týlových postavení se do června 1941 nepodařilo zahájit. Předsunutá postavení, obvyklá na sousedních opevněných rajónech takzvané Molotovovy linie zde nemohla být realizována, neboť opačný břh řeky byl již součástí německem okupovaného Polska. Jedinou vyjímkou je oblast okolo obce Drogičina (Дрогичина), kde bylo hlavní postavení situováno na vyvýšeniny dál od břehu Bugu.
Opevnění Brestského opevněného rajónu měly obsazovat 16., 17. a 18. kulometně-dělostřelecký prapor (пулеметно-артнллерийских батальона - ОПАБ), přesunuté sem z opevněných postavení Mozirské linie, které se po roce 1939 ocitly v hloubi území SSSR. Jejich přesun na nové pozice probíhal poměrně pomalu, nejvíce byl k obraně připraveny prapory 16. a 17. na severním křídle rajónu. Třetí z praporů - 18. obsazoval jižní předměstí Brestu a opíral se mimo nedostavěné nové opevnění i o staré carské forty nacházející se v této oblasti, zejména č. 3 a jižnější fort č. 1. Nutno dodat že tyto forky byly ve špatném stavu, většinou vyhozené do povětší a takmohly sloužit v lepším případě jako nouzové ubytování či sklady. Mezi postavením praporu 18. a obou na severozápadním křídle byla slabě opevněná mezera, vyplněná pouze jedním obranným bodem v oblasti Orlja – Novoselki (Орля — Новоселки) obsazovaným třetí rotou 18. praporu.
Štáb opevněného rajónu sídlil přímo v Brestu, v kasárnách Rudého praporu (velitelem byl generálmajot M.I.Puzyrev) a tamtéž sídlila i kacelář výstavby pod velením generálmajora Vladimíra Jakovleva). Spolu s nimi kasárna obsadila i školní rota, zatímco 245. spojovací rota a 18. ženijní rota, spadající do sestavy opevněného rajónu obsadila obce Verchoviči (Верховичи) a Baciki (Бацики). Těsně před vypuknutím války byl štáb přesunut do obce Vysokoe (Высокое). Výstavbu opevnění zajišťovalo pět stavebních skupin: č. 16 Vysokoe (Высокое), č. 18 Volčin (Волчин), č. 20 Drogičin (Дрогичин), č. 21 Brest (Брест) a č. 22 Semjatiči (Семятичи). Kromě speciálních stavebních jednotek byla využita především práce místních obyvatel, kterých zde pracovalo až deset tisíc. Ostatní obyvatelstvo bylo odsunuto do vnitrozemí.
Výstavba opevněného rajónu byla přerušena 22. června 1941 a počet skutečně postavených pevnostních objektů je v literatuře uváděn mezi 128 až 168. K provizorní obraně pak bylo připraveno pouze 23 objektů, v nichž byly instalovány zbraně a střelivo, avša i zde chybělo technické vybavení. Konktrétně to byl o osm objektů v prostoru Brestu, tři jižně od něj, šest v regionu Drogicina (Дрогичина) a dalších šest v oblasti Semjaticů (Семятичей).
Stejně jako u ostatných opevněných rajónu na nové západní hranici SSSR nebylo možné pro nedostatek výrobních kapacit do stavebně dokončených objektů opevnění instalovat zbraně, střelivo ale především technické vybavení v podobě filtroventilace, čerpadel, elektroagregátů a spojovacích prostředků. Rovněž se nedostávalo vyškoleného personálu, zejména v dělsotřeleckých jednotkách byla situace velmi vážná. Díky tomu nemohly objekty plnit ani zdaleka roli, pro kterou byly určeny a i ty z pevnostních objektů,které se podařilo improvizovaně vyzbrojit nemohli zastavit nepřátelský útok v lepším případě mohli díky statečnosti osádek odolávat izolovaně v obklíčení nepřítele až několik dní.
Pro informaci o molotovově linii doporučuji česky psané stránky http://molotovovalinie.ic.cz/, případně četné lehce vygoglovatelné polské či ruské (běloruské) zdroje.

[jean2005]

Cobble:
člověče, pěkný rozbor, ale já se nehádám, jestli byly k obraně lepší nové, nedodělané a dle svědectví obou stran chybně budované objekty, nebo stará pevnost. Jen jsem chtěl upozornit na to, že ty historky o hrdinství jsou pravděpodobně vymyšlené za účelem zamaskování skutečnosti.
Jestli byla pevnost stará, no já nevím, ale jak Rusové, tak Němci se shodují, že jí dělostřelba nijak zvlášť nevadila a podobně. Každopádně systém staveb, navíc staveb určených k obraně, je pro obránce vždycky výhodnější, než třeba jen zákop v zemi, ne? Co tak nějak vím, zřeba ve východním Prusku i jinde měli pak Rusové sakra problémy prorazit, když tam bylo hlavně opevnění z doby před WWI a obyčejné pevné domy. A Rusové byli IMO v pozdějších fázích války materiálně podstatně líp vybavení, než Němci na začátku.
Co se týče tohohle:"Ale ono to bylo možná hlavně proto, že z pohraničního pásma obsazeného Polska bylo vystěhována většina obyvatelstva, takže osazení území vojenskými jednotkami bylo spíše nutností. Dání rozsáhlého vylidněného území pod vojenskou správu a využití vzniklých ubytovacích kapacit je přímo logické.", kurnik chlape, to zní jako kdybys prošel propagandistickým kurzem v Moskvě? To mám chápat tak, jako že někdo bezejmenný vystěhoval Poláky a další (a bylo jich mezi roky 39 a 41 snad víc jak 1,4 milionu) a ubohým Sovětům pak nezbylo, než tam radši poslat armádu.
Já to teda chápu trochu opačně, nejdříve byli odklizeni ti nepohodlní režimu (většinou byli tito kněží, učitelé a další označováni jako váleční zajatci!!) a potom bylo potřeba uvolnit místo u hranic pro armádu, tak šli v určitém pásmu všichni. Podobné to bylo i u Němců, jen tam byli obyvatelé pohraničí odsunuti nedaleko a pak šli hned domů, v SSSR jeli všichni rovnou do Kazachstánu, Gulagu, či jiných rekreačních oblastí a s návratem se asi od začátku nepočítalo.
Co se řek týče, neříkám, že to byly nějaké veletoky, ale každá překážka je překážka v boji a hlavně potom v logistice a kdyby Sověti odstřelili mosty a řeku bránili, mělo by to na rychlost německého postupu vliv rozhodně nemalý. Lávku pro pěchotu postavíš rychle, pontony pro tanky a trén relativně taky, ale tady bylo několik mostů železničních a šlo v podstatě o jeden z hlavních dopravních uzlů a navíc na hlavním směru německého postupu.
Tohle :"doktrínou Rudé armády „ani píď země nepříteli“" se mi taky líbí. Já znám spíš popisy jejich doktríny typu:" nepřítele budeme bít na jeho území", což ukázali třeba ve Finsku, nebo třeba "Rudá armáda je armádou nejútočnější", což zase potvrzují způsoby boje, které se před válkou cvičily i složení armády vůbec.

Michan: "prvotním rozkazem z gen. štábu z noci 21.-22. 6. " máš na mysli jistou "Směrnici č. 1"? Jestli ano, tak ta se moc za vyhlášení pohotovosti považovat nedá. IMHO je tahle směrnice, spolu ještě se směrnicemi č. 2 a 3 jedním z hlavních faktorů téměř nulového odporu RA v prvních dnech bojů. Samozřejmě to nemohly způsobit jen tři směrnice, ale patří do té skládačky a určitě ne nikam na okraj.

[michan]

Zvláště s tím posledním souhlas - ten chaos ( a chtěl jsem říci bordel) a nepochopení situace je již popsán.
Jak vidíš i zde říkám, že zprvu dělali úplně mrtvé brouky a válka jakoby začala v prosinci 1941.
To by se však skutečně omlouvat nemělo!!!
Na okraj to určitě nepatří, ale toho je prostě víc a já to v tom Úvodu k válce na východě i průběžně prostě říkám.
viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1188
Chyby, chyby a chyby a jejich zakrývání a trestání za ně. Strach, že se ani samostatně neu..
A nejen v v Úvodě, ale i průběžně - mluvím o nepořádku - trochu pořádek až rok 1943, spíš 1944 - dá - li se o pořádku vůbec mluvit.