& příběh bojarky Morozovové
(17. století)
Osud ruské bojarky Feodosiji Prokofjevny Morozovové je spojen s pravoslavnou církví. V roce 1653 provedl patriarcha Nikon podporován carem Alexejem církevní reformu, aby srovnal tradiční ruskou víru s řeckou, protože se mu zdálo, že se náboženství na Rusi příliš odchýlilo od víry, z níž vycházelo. Část kněží s novými změnami nesouhlasila - není možné jen tak měnit nejryzejší křesťanskou víru na světě, je přece dokonalá - a nadále se řídila dávnými zvyky. Tomuto hnutí se začalo říkat Starověrci - Rozkolníci. Když byl jejich hlavní představitel Avvakum Petrovič – představený Kazaňského kláštera na Rudém náměstí - roku 1681 upálen, tisíce starověrců prchají daleko na východ, v hlubinách tajgy zakládají své vlastní osady, odkud pokračují v šíření víry předků. Mnoho z nich bylo zajato, umučeno a upáleno..
Feodosija Morozova byla jednou z nejznámějších bojovnic za práva rozkolníků, navzdory tomu, že se dobře přátelila s carevnou Marjou. Pro svou víru opustila život v bohatství, přijala klášterní slib a vstoupila do starověrských řad. Zatčena byla s svými společnicemi roku 1671 a uvězněna v klášteře ve městě Borovsk. Ani zde se svých názorů nezřekla a později na protest zahájila hladovku. Zemřela 1. prosince 1675, starověrci ji dodnes uctívají jako mučednici..

Malba Vasilije Šurikova zachycující zatčení Feodosiji Morozovové roku 1671. Bojarka má vztyčené dva prsty symbolizující starověrský způsob křižování..
Za vlády cara Alexeje I. Michailoviče Romanova, syna prvního ruského vládce z rodu Romanovců, vypukla velká krize pravoslavné víry. S připojením Ukrajiny, kterou dlouho ovlivňovalo katolické Polsko, bylo nutné sjednotit náboženství. Vyřešením tohoto úkolu pověřil car moskevského patriarchu Nikona.
NIKONOVY REFORMY:
Nikon se ve svém díle opíral o staré řecké texty, považoval je za nejvhodnější, když Rus přijala křesťanství právě z Byzancie. Se skupinou mnichů je přeložil a roku 1654 nechal vytisknout, aby se s nimi seznámila veřejnost. Zásadní změny můžeme dnes považovat za drobnosti, hlavní principy zůstaly zachovány, ale pro silně věřící Rusy znamenaly mnoho. Běžně se křižovalo dvěma prsty, Nikon však zavedl křižování třemi; při modlitbách se "Alliluja!" ( ruský překlad zvolání Aleluja!) opakovalo dvakrát, podle nového způsobu třikrát a stolek pod oltářem zvaný Anutoj, který se obcházel po směru Slunce; se měl nyní obejít proti Slunci. Mnišský oděv a některé sbírky liturgických textů byly rovněž poupraveny tak, aby odpovídaly řeckému vzoru.
Pro chudý lid i vzdělané kněží to bylo naprosto nepředstavitelné. Vždyť je učili, že každý, kdo se protiví dávným zákonům božím a rouhá se, má být potrestán. A přepisování nejvyšších pravidel víry není nic jiného než svatokrádež! Skupiny zastánců původních zvyklostí si začali říkat starověrci a ze všech sil bojovali proti přijetí reforem. Kvůli hrozícímu povstání byl svolán církevní sněm, který nakonec Nikonovy návrhy přijal..
CAR VERSUS CÍRKEV:
Car Alexej nebyl s výsledkem reformy spokojen, nesplnila jeho očekávání o jednotnosti náboženství, ba naopak rozdmýchala spory. I Nikon jej zklamal: požadoval po vládci, aby byla církev nadřazena světské moci, s čímž car pochopitelně nesouhlasil. Uražený patriarcha se roku 1658 zřekl své funkce a na protest odešel do Voskresenského kláštera. Alexej jmenoval nového patriarchu a svolal roku 1666 církevní sněm, aby projednali, co učiní s bývalým nejvyšším představitelem pravoslaví. Jednání se táhla přes rok a půl. Nikon byl odsouzen za svévolné zřeknutí se své hodnosti, aniž by měl souhlas cara a zanedbání povinností vůči matičce církvi. Poslali ho do jednoho z mnoha klášterů v Běloozersku, kde žil až do své smrti v roce 1681. Vztahy mezi světskou a církevní mocí vyzněly příznivěji pro vladaře, nicméně moc pravoslaví neustále narůstala.
Nyní se nabízela otázka, co se starověrci, když je zákon označil za kacíře. Další sněm se usnesl, že je vydá do rukou lidu. To si panovník vyložil po svém: upálit..
KRUTÝ OSUD:
Povídá se, že za svůj boj o správnost víry zaplatilo životem přes 20 000 lidí, roku 1681 upálili i jejich vůdce Avvakuma Petroviče. Zvěrstva páchaná na nevinných lidech děsila společnost, kláštery byly jeden po druhém nuceny uznat Nikonovy reformy.
V roce 1663 se proti změnám postavil slavný Solovecký klášter ( nachází se na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, postaven byl v 15. století). Mniši napsali carovi dopis, v němž se ho snažili přesvědčit, aby zrušil ty nesmysly a dovolil lidem vyznávat tradiční víru jejich otců. Car se nejprve jen smál nad argumenty hrstky kněží, ale s nabývající intenzitou jejich slov mu došla trpělivost. V roce 1668 vyslal na Solovky vojenské oddíly a rozkázal jim zbořit svatostánek. Ostrovy byly obklíčeny, ale vesničané na pevnině statečné mnichy přes sedm let zásobovali. Teprve roku 1676 se carské armádě díky zradě jednoho z mnichů zdařilo klášter dobýt. Vojáci se bezbranným mnichům krutě pomstili: téměř všechny upálili, utopili či jinak umučili.
Klášter stojí na Velkém Soloveckém ostrově do dnešních dnů pod ochranou ruské vlády, přes velkou vzdálenost od pevniny ho ročně navštěvují tisíce věřících, vzpomínají na hrdinství mnichů a jejich mučednickou smrt a nosí jim květiny..
Jiným způsobem, jak se starověrci mstili, bylo sebeupalování. Když viděli blížící se carská vojska, seběhli se na hranici dohromady, zapálili ji a odcházeli za lepším životem všichni společně.
PŘÍBĚH FEODOSIJI MOROZOVOVÉ:
Feodosija Prokofjevna Sokovninová se narodila 21. května 1632, ve věku 17 let byla provdána za bojara Gleba Ivanoviče Morozova. Jeho bratr Boris Morozov byl carovým favoritem a oblíbencem dvora. Seznámil Feodosiju s carským párem, mladá dívka se brzy důvěrně spřátelila s carevnou Marjou. Po předčasné smrti svého muže v roce 1662 si uchovala významné postavení u dvora, což bylo v té době velice nezvyklé.
Když se k ní donesly zvěsti o osudu starověrců, dobrovolně opustila pohodlný život a vzdala se dědictví po manželovi. Po vstupu do kláštera složila slib a přijala jméno Theodora (v ruštině Feodora). Spolu se svou sestrou Jevdokií Urusovovou se věnovaly charitě, hostily pronásledované starověrce a žebráky.
Na carův rozkaz byly obě sestry zatčeny v noci 14. listopadu 1671 a uvězněny. Přes všechny kontroly udržovala Feodosija kontakty s okolním světem, obdržela i dopis od Avvakuma, aby se nevzdávala.
Na sklonku roku 1674 byly Feodosija, Jevdokije a Marja Danilovna, žena významného plukovníka carské armády a zastánkyně rozkolníků, poslány k Jamskému dvoru na mučení. Život jim zachránila přímluva bojarů, kteří nechtěli riskovat povstání, když by popravili potomky jednoho z šestnácti nejvýznamnějších šlechtických rodů na Rusi. Car je proto ušetřil a zavřel ve městě Borovsk (nachází se v Kalužské oblasti na řece Protvě asi 100 kilometrů jihozápadně od Moskvy) v podzemních celách kláštera Svatého Pafnuta. Jevdokije zemřela 11. září 1675, Feodosija ztratila poslední důvod žít dál. Krátce před svou smrtí žádala dozorce, aby si mohla v řece vyprat šaty a nepředstoupit tak před Boha ve špinavém oblečení. Odmítala jíst, toužila jen zemřít. Jediné přání se jí splnilo 1. prosince téhož roku..
Pro starověrce se stala symbolem odporu, nezlomné duše a hrdinství, aby uctili její památku a uchovali ji pro další generace, byla v rámci jejich víry svatořečena..

Feodosija Morozovová
VĚČNÍ ŠTVANCI:
V průběhu 17. a 18. století skupiny starověrců osídlily celou Sibiř a část z nich se usadila v deltě Dunaje na území Rumunska. Všude byli považováni za přítěž, sektu.. Pronásledovali je moskevští caři, po pádu carství zase bolševici.. Většina kostelů byla vypálena, tradiční kroje s barevnými zástěrami byly zakázány a samotní šiřitelé víry zavíráni. Přesto se svého přesvědčení nikdy nevzdali a nevzdají. Čtyři sta let bojovali za právo vyznávat víru tak, jak je učili, bez pozdějších dodatků..

Slavnosti starověrců ve vesnici Bičura
V sibiřské vesnici Bičura žije početná komunita starověrců, na otázku, jak vidí další vývoj svého náboženství v rámci „nového“ Ruska, odpovídají většinou takto: "Budoucnost může být jakákoli, odešli bolševici, přijdou jiní.. Ale naši víru nám nikdo nevezme.."