Rozkol pravoslavné víry

[Ljubov]

Rozkol pravoslavné víry
& příběh bojarky Morozovové
(17. století)

Osud ruské bojarky Feodosiji Prokofjevny Morozovové je spojen s pravoslavnou církví. V roce 1653 provedl patriarcha Nikon podporován carem Alexejem církevní reformu, aby srovnal tradiční ruskou víru s řeckou, protože se mu zdálo, že se náboženství na Rusi příliš odchýlilo od víry, z níž vycházelo. Část kněží s novými změnami nesouhlasila - není možné jen tak měnit nejryzejší křesťanskou víru na světě, je přece dokonalá - a nadále se řídila dávnými zvyky. Tomuto hnutí se začalo říkat Starověrci - Rozkolníci. Když byl jejich hlavní představitel Avvakum Petrovič – představený Kazaňského kláštera na Rudém náměstí - roku 1681 upálen, tisíce starověrců prchají daleko na východ, v hlubinách tajgy zakládají své vlastní osady, odkud pokračují v šíření víry předků. Mnoho z nich bylo zajato, umučeno a upáleno..
Feodosija Morozova byla jednou z nejznámějších bojovnic za práva rozkolníků, navzdory tomu, že se dobře přátelila s carevnou Marjou. Pro svou víru opustila život v bohatství, přijala klášterní slib a vstoupila do starověrských řad. Zatčena byla s svými společnicemi roku 1671 a uvězněna v klášteře ve městě Borovsk. Ani zde se svých názorů nezřekla a později na protest zahájila hladovku. Zemřela 1. prosince 1675, starověrci ji dodnes uctívají jako mučednici..


Malba Vasilije Šurikova zachycující zatčení Feodosiji Morozovové roku 1671. Bojarka má vztyčené dva prsty symbolizující starověrský způsob křižování..

Za vlády cara Alexeje I. Michailoviče Romanova, syna prvního ruského vládce z rodu Romanovců, vypukla velká krize pravoslavné víry. S připojením Ukrajiny, kterou dlouho ovlivňovalo katolické Polsko, bylo nutné sjednotit náboženství. Vyřešením tohoto úkolu pověřil car moskevského patriarchu Nikona.

NIKONOVY REFORMY:
Nikon se ve svém díle opíral o staré řecké texty, považoval je za nejvhodnější, když Rus přijala křesťanství právě z Byzancie. Se skupinou mnichů je přeložil a roku 1654 nechal vytisknout, aby se s nimi seznámila veřejnost. Zásadní změny můžeme dnes považovat za drobnosti, hlavní principy zůstaly zachovány, ale pro silně věřící Rusy znamenaly mnoho. Běžně se křižovalo dvěma prsty, Nikon však zavedl křižování třemi; při modlitbách se "Alliluja!" ( ruský překlad zvolání Aleluja!) opakovalo dvakrát, podle nového způsobu třikrát a stolek pod oltářem zvaný Anutoj, který se obcházel po směru Slunce; se měl nyní obejít proti Slunci. Mnišský oděv a některé sbírky liturgických textů byly rovněž poupraveny tak, aby odpovídaly řeckému vzoru.

Pro chudý lid i vzdělané kněží to bylo naprosto nepředstavitelné. Vždyť je učili, že každý, kdo se protiví dávným zákonům božím a rouhá se, má být potrestán. A přepisování nejvyšších pravidel víry není nic jiného než svatokrádež! Skupiny zastánců původních zvyklostí si začali říkat starověrci a ze všech sil bojovali proti přijetí reforem. Kvůli hrozícímu povstání byl svolán církevní sněm, který nakonec Nikonovy návrhy přijal..

CAR VERSUS CÍRKEV:
Car Alexej nebyl s výsledkem reformy spokojen, nesplnila jeho očekávání o jednotnosti náboženství, ba naopak rozdmýchala spory. I Nikon jej zklamal: požadoval po vládci, aby byla církev nadřazena světské moci, s čímž car pochopitelně nesouhlasil. Uražený patriarcha se roku 1658 zřekl své funkce a na protest odešel do Voskresenského kláštera. Alexej jmenoval nového patriarchu a svolal roku 1666 církevní sněm, aby projednali, co učiní s bývalým nejvyšším představitelem pravoslaví. Jednání se táhla přes rok a půl. Nikon byl odsouzen za svévolné zřeknutí se své hodnosti, aniž by měl souhlas cara a zanedbání povinností vůči matičce církvi. Poslali ho do jednoho z mnoha klášterů v Běloozersku, kde žil až do své smrti v roce 1681. Vztahy mezi světskou a církevní mocí vyzněly příznivěji pro vladaře, nicméně moc pravoslaví neustále narůstala.
Nyní se nabízela otázka, co se starověrci, když je zákon označil za kacíře. Další sněm se usnesl, že je vydá do rukou lidu. To si panovník vyložil po svém: upálit..

KRUTÝ OSUD:
Povídá se, že za svůj boj o správnost víry zaplatilo životem přes 20 000 lidí, roku 1681 upálili i jejich vůdce Avvakuma Petroviče. Zvěrstva páchaná na nevinných lidech děsila společnost, kláštery byly jeden po druhém nuceny uznat Nikonovy reformy.
V roce 1663 se proti změnám postavil slavný Solovecký klášter ( nachází se na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, postaven byl v 15. století). Mniši napsali carovi dopis, v němž se ho snažili přesvědčit, aby zrušil ty nesmysly a dovolil lidem vyznávat tradiční víru jejich otců. Car se nejprve jen smál nad argumenty hrstky kněží, ale s nabývající intenzitou jejich slov mu došla trpělivost. V roce 1668 vyslal na Solovky vojenské oddíly a rozkázal jim zbořit svatostánek. Ostrovy byly obklíčeny, ale vesničané na pevnině statečné mnichy přes sedm let zásobovali. Teprve roku 1676 se carské armádě díky zradě jednoho z mnichů zdařilo klášter dobýt. Vojáci se bezbranným mnichům krutě pomstili: téměř všechny upálili, utopili či jinak umučili.
Klášter stojí na Velkém Soloveckém ostrově do dnešních dnů pod ochranou ruské vlády, přes velkou vzdálenost od pevniny ho ročně navštěvují tisíce věřících, vzpomínají na hrdinství mnichů a jejich mučednickou smrt a nosí jim květiny..
Jiným způsobem, jak se starověrci mstili, bylo sebeupalování. Když viděli blížící se carská vojska, seběhli se na hranici dohromady, zapálili ji a odcházeli za lepším životem všichni společně.

PŘÍBĚH FEODOSIJI MOROZOVOVÉ:
Feodosija Prokofjevna Sokovninová se narodila 21. května 1632, ve věku 17 let byla provdána za bojara Gleba Ivanoviče Morozova. Jeho bratr Boris Morozov byl carovým favoritem a oblíbencem dvora. Seznámil Feodosiju s carským párem, mladá dívka se brzy důvěrně spřátelila s carevnou Marjou. Po předčasné smrti svého muže v roce 1662 si uchovala významné postavení u dvora, což bylo v té době velice nezvyklé.
Když se k ní donesly zvěsti o osudu starověrců, dobrovolně opustila pohodlný život a vzdala se dědictví po manželovi. Po vstupu do kláštera složila slib a přijala jméno Theodora (v ruštině Feodora). Spolu se svou sestrou Jevdokií Urusovovou se věnovaly charitě, hostily pronásledované starověrce a žebráky.
Na carův rozkaz byly obě sestry zatčeny v noci 14. listopadu 1671 a uvězněny. Přes všechny kontroly udržovala Feodosija kontakty s okolním světem, obdržela i dopis od Avvakuma, aby se nevzdávala.
Na sklonku roku 1674 byly Feodosija, Jevdokije a Marja Danilovna, žena významného plukovníka carské armády a zastánkyně rozkolníků, poslány k Jamskému dvoru na mučení. Život jim zachránila přímluva bojarů, kteří nechtěli riskovat povstání, když by popravili potomky jednoho z šestnácti nejvýznamnějších šlechtických rodů na Rusi. Car je proto ušetřil a zavřel ve městě Borovsk (nachází se v Kalužské oblasti na řece Protvě asi 100 kilometrů jihozápadně od Moskvy) v podzemních celách kláštera Svatého Pafnuta. Jevdokije zemřela 11. září 1675, Feodosija ztratila poslední důvod žít dál. Krátce před svou smrtí žádala dozorce, aby si mohla v řece vyprat šaty a nepředstoupit tak před Boha ve špinavém oblečení. Odmítala jíst, toužila jen zemřít. Jediné přání se jí splnilo 1. prosince téhož roku..
Pro starověrce se stala symbolem odporu, nezlomné duše a hrdinství, aby uctili její památku a uchovali ji pro další generace, byla v rámci jejich víry svatořečena..


Feodosija Morozovová

VĚČNÍ ŠTVANCI:
V průběhu 17. a 18. století skupiny starověrců osídlily celou Sibiř a část z nich se usadila v deltě Dunaje na území Rumunska. Všude byli považováni za přítěž, sektu.. Pronásledovali je moskevští caři, po pádu carství zase bolševici.. Většina kostelů byla vypálena, tradiční kroje s barevnými zástěrami byly zakázány a samotní šiřitelé víry zavíráni. Přesto se svého přesvědčení nikdy nevzdali a nevzdají. Čtyři sta let bojovali za právo vyznávat víru tak, jak je učili, bez pozdějších dodatků..


Slavnosti starověrců ve vesnici Bičura

V sibiřské vesnici Bičura žije početná komunita starověrců, na otázku, jak vidí další vývoj svého náboženství v rámci „nového“ Ruska, odpovídají většinou takto: "Budoucnost může být jakákoli, odešli bolševici, přijdou jiní.. Ale naši víru nám nikdo nevezme.."

[kacermiroslav]

Opět velice poučné čtení. Chtěl bych se zeptat, jak to bylo s převzetím pravoslavné víry z Byzance. Pokud se nepletu, když posledního května 1453 byl dobyt Cařihrad, tak se ruský car prohlásil za následníka byzantské říše/víry. Byl to nějaký oficiální akt, nebo je tak vykládáno až nyní?

[Pátrač]

Nechci Ti do toho Ljubov moc mluvit, ale pokud bys začala pracovat na odpovědi pro kačermiroslava, zkus se na to pravoslaví podívat šířeji - tedy už na dobu v prvním tisíciletí, na vztahy mezi pravoslavím v Rusku a předchůdců Ruska, nestoriánstvím a jakobity.

Tím se to dostane do kontextu svíce věcmi - s Mongoly a jejich předchůdci, k Chazarům a dalším dějinným exkluzivitám. Dějiny pravoslaví jsou až do 12 století spojeny s velmi zajímavými a to i vojenskými událostmi.

Článek je velmi zajímavý. Když jsi dokázala napsat to, co jsi napsala zde v této práci, tak zvládneš i to co navrhuji.

[Ljubov]

Děkuji za pochvaly a teď k věci:
Moje odpověď nebude příliš dlouhá, vezmu to napřed stručně a až se k tomu dostanu, kdy a jak to nevím, tak se podívám i na celkový vývoj pravoslaví.

1453: Titul car bych v této době ještě nepoužívala, prvním oficiálním nositelem titulu car byl až Ivan IV., korunován 16. ledna 1547.

Křesťanství bylo na Rusi přijato za vlády Vladimira I., který se pro zlepšení situace u hranic s Byzancií roku 988 oženil s princeznou Annou, sestrou vládnoucího Basileje II. a přijal křest. Aby se mohlo křesťanské náboženství snadněji šířit mezi lidem, zřizuje funkci metropolity – nejmocnějšího kněze na Rusi. Obyvatelstvo, které odmítalo víru přijmout, k tomu bylo dříve nebo později donuceno.

Konstantinopol byla založena jako druhý, lepší Řím, když ten na Apeninském poloostrově ztratil své výsostní postavení. Inu, a když Rusové přejali křesťanství z druhého Říma, tak Moskva se stala Římem třetím, ochráncem nejčistější víry na světě. Říkalo se o tom tohle: "Moskva je třetí Řím. První Řím byl Řím Caesarů, padl. Pak přišla Byzanc, která vystřídala Řím a taky padla. A nakonec Moskva - Ruská říše- třetí a poslední Řím. A čtvrtý Řím už nepřijde..."

V roce 1453 si nemyslím, tudíž nevylučuji, že by tehdy vládnoucí Vasilij II. Temný se nějak významně míchal do Byzancie, měl dost starostí s povstáním vyvolaným Vasilijevovým strýcem Jurij Dmitrijevičem se jeho syny - Vasilijem Šilhavým a Dmitrijem Šemjakou.

Snad jeho nástupce Ivan III. by něco takového mohl prohlásit během svého sňatku se Zojou Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI. Na oslavu a úctu k říši byl přijat původem byzantský znak s dvouhlavým orlem, který umístil do ruského znaku. Tento symbol je dodnes státním znakem Ruské federace.

Když se vojska Alexandra II. dostala během války s Tureckem roku 1878 ke Konstantinopoli, vnímali to lidé i car jako jedinečnou možnost osvobodit jádro pravoslaví od islámu a Turků, již jim prý měl seslat sám Bůh. Jak je známo, zasáhla Anglie a Francie, tudíž Konstantinopol Rusům unikla a jejich sen o Velké slovanské říši ( Rusko, Balkánské národy jižních Slovanů aj.) se rozplynul.

Není toho zatím moc, píšu bez kontroly tak možná jsem pár letopočtů netrefila. Stačí to jako můj názor? Nejsem právě silně věřící, vlastně vůbec, takže víra, která vždy Rus držela pohromadě, šla trochu mimo mě.

[Pátrač]

No jako rozjezd to není špatné. Ale Ljubov kdy se začalo tvrdit to co jsi napsala takto?

"Moskva je třetí Řím. První Řím byl Řím Caesarů, padl. Pak přišla Byzanc, která vystřídala Řím a taky padla. A nakonec Moskva - Ruská říše- třetí a poslední Řím. A čtvrtý Řím už nepřijde..."

Historie Istambulu tedy Cařihradu jak byl zván dříve je natolik dlouhá že by mě to zajímalo.

Počátky historie Istanbulu spadají do doby rozkvětu helénské kultury.

Údajný Řek Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Pověst vypráví, že cestou prošel Delfami a tam se zeptal věštce, kde má svou zemi založit. Věštec mu odpověděl hádankou: "Naproti zemi slepých." Byzás se tedy vydal na cestu po moři r. 667 př. n. l. Strhla se náhlá bouře, která zahnala hrdiny do bezpečí chráněné zátoky. Na asijské straně úžiny byla malá vesnice.
Byzás si vzpomněl na věštce a pochopil, že obyvatelé na asijské straně byli slepí, protože neviděli výhodně položenou zátoku Zlatý Roh. Na jejím okraji, v místě dnešního paláce Topkapi, založil Byzás svůj městský stát Byzantion. Město se rychle rozvíjelo a stalo se úspěšným obchodním centrem. Již za sto let po svém založení však padlo do rukou Peršanů. Po zažehnání perské hrozby se tu střídavě pokoušely získat vliv Sparta a Athény, protože Byzantion ovládal obchod s černomořskou oblastí, tak důležitý pro Řecko. V řecké bratrovražedné válce se městu podařilo udržet samostatnost. Král Filip II. Makedonský po tři léta město marně obléhal. I za vlády jeho syna Alexandra Velikého si uchovalo autonomii. Byzantion existoval 850 let, do konce 2. st. n. l., kdy byl dobyt Římany, kteří ho přejmenovali na Augusta Antonia. Město bylo při bojích téměř úplně zničeno a Římany znovu postaveno.

R. 330 Konstantin Veliký zvítězil nad Liciniem a přejmenoval město na Konstantinopolis. Tento název nového hlavního města Byzantské říše se udržel po další 1123 let. Byzantská říše prožívala období prosperity a Konstantinopolis se stala střediskem bohatství a moci této části východořímské říše. Z této nejstarší doby římské a byzantské říše se dochovalo jen velmi málo památek: -
- hippodrom, založený r. 203 Septimiem Severem,
- Konstantinův sloup a
- Valentův akvadukt.
Rozlohu a ráz města dodnes určuje mohutná, více než šest a půl kilometru dlouhá Theodosiova zeď, postavená v 1. pol. 5. st. Konstantinopolis prožívala ta vlády císaře Justiniána svůj zlatý věk. Po porážce povstání, při němž bylo na Hippodromu zmasakrováno více než 30 000 lidí, vybudoval Justiniánz Konstantinopole nejhonosnější a největší metropoli tehdy známého světa. Žilo zde na půl miliónu obyvatel.
Vojenská moc byzantských vládců zabránila mnoha pokusům o dobytí města, s jedinou výjimkou krátkého latinského království ve 13. st., kdy bylo město okupováno za 4. křížové výpravy.

V r. 1204 dolehla na Konstantinopolis nejtěžší rána v její historii před definitivním zánikem: pod vedením benátského dóžete Enrica Dandola a za podpory benátské flotily překonala vojska 4. křížové výpravy pobřežní zeď Zlatého rohu a během 58 denního drancování oloupila nejbohatší město tehdejšího světa o jeho nezměrné umělecké poklady. Po pádu latinského království prožilo město za vády Palaiologovců pozdní rozkvět.

Byzantské říši bylo dopřáno celkem 1123 let a 18 dnů života. Její obyvatelé se pokládali za Římany, svůj stát nazývali římskou říší, či prostě Římem. Hovořili řecky a čerpali ze všeho nejlepšího, co světu zanechala řecká antika. Všech 88 byzantských císařů se věrně hlásilo k odkazu Caesara a Augusta. Ideologie impéria byla zdánlivě prostá: jeden Bůh, jeden svět, jeden císař. Říše znala takové vymoženost, jako"
- cestovní pasy k návštěvám okrajových provincií,
- polní vojenské nemocnice, -
- poštu, -
- dálkovou signalizaci, a
- dokonce rozvětvenou a účinnou tajnou službu, jejímž prostřednictvím se do Konstantinopole sbíhaly zprávy o dění i v těch nejodlehlejších koutech státu.

Naopak z Konstantinopole se do všech stran říše i daleko za její hranice šířil byzantský životní styl - okázalost a nádhera, protokol, vznešené tituly.

Vládci střídající se na zlatém císařském trůnu se opírali o tradice křesťanství, státní církev, jíž byli hlavou a o řečtinu, řeckou kulturu, vědu a umění. Imperiální znak - dvouhlavý orel - se zdál neotřesitelný.

Ale mýliti se je lidské nebo v tomto případě Cařihradské

Osmanské kmeny překročily v r. 1354 Dardanely a poblíž Galipole poprvé vkročily na evropskou půdu. Počátkem 15. st. byla už Konstantinopolis pouhým křesťanským pravoslavným ostrůvkem v islámském moři. V r. 1452 byla během několika měsíců na evropském břehu Bosporu vybudována pevnost Rumeli Hisari a Konstantinopolis byla odříznuta od černomořského obchodu. Byzantinci se ocitli v pasti a Evropa jen nečinně přihlížela, tak jak to dělala vždy když se jí nechtělo něco udělat pro jiné křesťany než byli katolíci.

Dne 29. května 1453 na město po dlouhém obléhání zaútočili janičáři, elitní sbory Mehmeda II. Fatiha. Tento největší turecký sultán, "dobyvatel světa na přelomu věků", jak ho charakterizoval jeho životopisec, se považoval za dědice Byzance a římských císařů a za hrdinu nové Alexandreidy.

R. 1453 vjel Mehmed Dobyvatel na svém koni do chrámu sv. Sofie, který byl symbolem byzantské říše, a zahájil tak novou éru v historii města. Chrám sv. Sofie byl přebudován na mešitu a město přejmenováno na Istanbul.

Sultánové pokračovali ve stavbě města a hlavně jeho opevnění. V 16. st. vybudoval Suleyman Nádherný řadu staveb, včetně Suleamanovy mešity, největší na světě. Doba Suleymana II. Nádherného byla dobou blýskavých drahokamů na turbanech a zakřivených šavlí, pštrosích per, hedvábných širokých kalhot a plášťů lemovaných sobolí kožešinou. Tehdy sultánové vládli impériu sahajícímu od Maroka na západě až po Kavkaz na východě, od Jemenu na jihu až po maďarské planiny na severu, a které západnímu světu téměř 400 let nahánělo děs a hrůzu ale v tomto děsu a hrůze pro okolí se skrýval pomalý ale nezastavitelný úpadek. Tomuto úpadku nejvíce napomohla svojí obrannou a později útočnou aktivitou jak Rakousko -Uherská monarchiie tak také Rusko.

Po 1. sv. válce, kdy za Kemala Atatürka vznikla republika, bylo hlavní město přesunuto dále od řeckých hranic a stala se jím Ankara. Kosmopolitní charakter starého Istanbulu dnes z velké části zanikl.

Istanbul, dříve Konstantinopolis a ještě před tím Byzantion, byl 1600 let hlavním městem nejdříve byzantské a poté osmanské říše. Vládlo zde 120 císařů a sultánů.

Istanbul leží v Bosporské úžině, která odděluje Asii od Evropy a spojuje Černé moře s Marmarským. Město je rozloženo na dvou kontinentech, východní leží v Asii, západní v Evropě. Zátoka Zlatý Roh rozděluje evropskou část na staré a nové město. Staré město je sídlem historického Byzantia, Konstantinopole a Istanbulu.

Neznám strategičtěji umístěnou a stejně významnou městskou aglomeraci. Samotné dobytí Cařihradu muslimy by si zasloužilo pořádný článek zde na Palbě.

To si Rusové hodně fandili pokud říkali to co píšeš. I když pokud to začali tvrdit až po jeho trvalé ztrátě pro křesťanský svět tak možná až tak moc nekecali.

[Ljubov]

Konstantinopol měli velmi v úctě, pravoslaví vedle panovníka tvořilo základní pilíře země.
Plány na dobytí a ovládnutí Konstantinopole jsou staré jako Rus sama i kníže Oleg na město útočil.
Kateřina II. inspirovala svůj rod, když zvolila pro svého vnuka jméno Konstantin a rozhodla se, že vytvoří v rámci Ruska dvě říše: první měla zahrnovat území Ruska zhruba v dnešní podobě a ta druhá bývalou Byzantskou říši.
Právě během války s Tureckem se naskytla vhodná příležitost, jak získat město. Spisovatel F. M. Dostojevskij údajně prohlásil:" Konstantinopol bude dříve nebo později naše,"
Doposud se tak nestalo, nejpíš ani nestane. Ale všichni ti fanatičtí věřící a podobní tomu však stále věří. Nevím, jak zbytek, já tomu nevěřím. Pravda, o činech Ruska nerozhoduji..

Pátrači, tak jsem trochu pohledala: Tato teorie se prý objevila za vlády Ivana III. ku příležitosti jeho sňatku roku 1472. Nicméně kolovala pouze mezi lidem, panovník sám ji nikdy nevyslovil.
Nebo jsem našla, že to sdělil mnich Filofej Ivanu IV..
Když tedy Osmané dobyli Konstantinopol, sultán získal titul římského císaře. Ale protože byl člověkem nekřesťanského vyznání, nemohl tento titul užívat, proto vymysleli teorii, že označení Řím přejde do Ruska.

Takže, tady je údajný originál:
„Храни и внимай, благочестивый царь, тому, что все христианские царства сошлись в одно твое, что два Рима пали, а третий стоит, четвёртому же не бывать.“
Překlad, není doslovný: "Chraň i vnímej, blahoslavený care, že všechna křesťanská carstva se sešla v jedno tvé, dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého nebude."

[Pátrač]

Děkuji Ljubov.

Překlad není sice doslovný ale tak jak jsi to přeložila to zní mimořádně impozantně.

Jen doufám že jsem Ti téma nerozhodil, pokud ano, tak se omlouvám a

Ale já si myslím že dějiny ranného ruského státu, po jeho zániku pak ruských knížectví a skoro celé soupeření se Zlatou hordou nejde od byzance oddělit. Jsou to úžasné dějiny a proč se na ně nepodívat.

[Ljubov]

Překlad: ano, doslovný není. Verzí této věty je mnoho, každý autor si ji upraví dle svého, ale obsah je vždy přibližně stejný. Však si ji každý na Palbě může přeložit po svém.
Rozhodit téma? Ale kdeže, na posuzování, co se hodí a co ne, tu nejsem já. Naopak souvislost to jistá má. ( narozdíl od tohoto příspěvku )
Když už jsem si nadhodila Moskvu, za zmínku možná stojí i Petrohrad, z nějž chtěl car Petr I. Veliký vybudovat Řím IV., ale tento plán zůstal navždy je plánem.
S Tvým názorem ohledně dějin Rusi, Zlaté Hordy a Byzancie souhlasím rovněž, pokud jsem se nějakým způsobem vyjádřila obráceně, tak jsem vážně hloupá.
Abych to nezdržovala zbytečnými žvásty: Triáda: "Samoděržaví – Pravoslaví - Národnost" přežila dávnou Rus, prošla SSSR a stala se v rámci ruských dějin nesmrtelnou.

[Pátrač]

Ljubov, napadlo Tě někdy, že kdyby se vrátilo samoděržaví v nějaké moderní podobě, že by toto samoděržaví spolu s tím co z triády zbylo tedy Rusové jako narod a pravoslaví dokázalo z Ruska dělat užasný státní útvar?

Zkus mi odpovědět tak jak to cítíš. Já jsem o tom bezvýhradně přesvědčen.

[Ljubov]

Těžká otázka, těžká odpověď.
Napadlo mě to, mnohokrát.
Rusové jsou národ hrdý a většinou si vlasti velmi váží a mnoho jí obětují, jak je často uváděno v činech Rudé armády. Národ tedy stále přetrvává.
Pravoslaví: S nástupem moderní doby prožívá ve velkých městech, jako je třeba ta moje Samara, menší ústup. Nicméně většina vesnic, starších lidí nebo lidí, kteří si cení tradic, je stále víře věrná. Druhý bod snad splněn.
Samoděržaví: "Rusko si lze představit spíš jako zemi bez lidí než bez cara". Další citát. Ruská země vždy potřebovala nějakou silnou autoritu - knížete, cara nebo diktátory. Pokud by byla objevena nebo jen poupravena stará forma carství, pak věřím, že by to dotáhli velmi daleko.
Když plánovali děkabristé povstání, pokládali si otázku, zda je možné mít ze země republiku. Došli k závěru podobnému tomu citátu.
Zkrátka Rusko a demokracie si nikdy přiliš netykaly, je to prostě stát mezi Asii a Evropou, který se otáčí jako věčné kyvadlo. Není ani tam ani tam.. A kdo ví, kdy a kde, se jednoho dne zastaví..
Toť vše..

[Pátrač]

Takto nějak to cítím i já. Připadám si s tímto názorem občas jako úplný idot. Tady v tomto státě a vůbec v tom co se nazývá Evropou jsou všichni posedlí demokracií jako jedinou možností pro lidi. To už vypadá jako nová forma fundamentalismu. Naše pokusy ji všude implantovat začínají ledaskde končit katastrofou.

Rusko je Rusko.

Ljubov děkuji Ti za Tvůj názor. Ale zeptám se znovu.

Pokud by se tak stalo, myslíš že by se stalo výraznou vojenskou hrozbou nebo by zůstalo na svém?

[Kutuzov]

vidím, že máš veliký přehled o historii Pravoslaví - mohla bys mi, prosím, říci, jaký je vztah mezi pravoslavnou hiearchii moskevského patriarchátu a vedením exilové pravoslavné církve - opravdu se tak moc navzájem nenávidí ? Jde tato nenávist i na úroveni nižší hiearchie ? Dále by mě zajímal Tvůj osobní názor na křesťanství Putina - je opravdové nebo předstírané ? Ještě by mě zajímalo jestli nevíš něco o postavě Serafima Vyrického, který měl zemřít v roce 1949 ? Poslední dobou mě velmi překvapuje ta obrovská míra christianizace, která je vidět v ruské armádě - viz např:
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... 8&page=469
nebo i například křesťanská standarta v prezidentském letadle Rossija No1:
http://neoncobra.blogspot.com/2007/01/putins-plane.html
A zatím co západní piloti si na svá letadla malují vyvinutá děvčata, Rusové si malují na své vzdušné koráby úplně něco jiného:
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... 8&page=566
Zde je ale na několika fotkách zobrazen ten největší nepřítel ruského národa na kterého neplatí žádný z dosud známých zbraňových systémů ... !
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... 8&page=531
Když jsem si přečetl toto, začínám chápat pravoslavnou averzi vůči západnímu křesťanství - to co ti němečtí kněží srbům udělali je opravdu čirý hienismus (ovšem pokud se to opravdu tak stalo):
http://www.orthodoxia.cz/jugoslav.htm#nicenichramu
Klobouk dolů, před tou srbskou vytrvalostí a odvahou ... ! Můj jeden známý z KFOR mi tyto a podobné události potvrdil ...

[Pátrač]

K tomu jsem tak nějak směřoval kutuzove.

Mě se také zdá, že vliv pravoslaví v ruských ozbrojenýchj silách je na obrovském vzestupu. A nedokážu se v tom orientovat tak, abych si zkusil odvodit zda to je dobré nebo naopak špatné.

Otázek je kolem toho několik:
- je to spontánní nebo je to řízené sekulární vládou?
- je to jen práce církve která se zkrze ozbrojené síly pokusí získat větší vliv ve společnosti?
- je to hrozba?

Prostě by mě zajímalo co se to s dušemi ruských vojáků děje.

[Thór]

Pátrač-myslím, že k rudému hvězdovi a srpcovi s kladivem se rušští vojáci nemodlili nikdy. Spíš bych to řekl asi tak, že báťuška Car se staral o žaludky a pop o duše vojáků.Když Car nebyl o žaludky se staral Lenin,pak Stalin a po něm další garnitura vůdců státu.O duše se staral pořád pop, i když někteří měli červenou knížku (stejně jako někteří u nás). Co mi připadá společné pro všechny zúčastněné, je ta nutkavá potřeba vést "hloupé" ovečky k vyšším cílům. S křížovou výpravou Pravoslaví moc nepočítám........

[kacermiroslav]

Možná, že ty všechny snahy jsou prostě jen důsledkem nespokojenosti s vládou, která v Moskvě (Petrohradu) seděla od roku 1917. Podle mě je v ruské tradici silně zakořeněná vzpomínka na báťušku cara a na zbožnost jeho osoby a všeho, co představoval, včetně církve. Asi se lidem není co divot, pokud hledají vlastní identitu mimo bolševický Sovětský svaz, který vládl vládou teroru a připravil o životy miliony lidí. Proto se možná lidé v současném Rusku upínají ke vzpomínkám, kdy Rusko bylo také světovou velmocí (se vším, ck o k tomu patří), ale nebylo komunistickým diktátem...takže Rusko před rokem 1917.

Ono se to dá možná ukázat i na příkladu našeho rakousko-uherského mocnářství. Jeho přístup k demokracii atd. byl za posledních několik desítek let silně překroucen. Jako příklad za všechny, pokud někdo haněl císaře, hrozil mu nějaký mírný trest, pokud se tak ale stalo v 50tých letech, tak za to mohl hrozit kromě těžkého žaláře až trest smrti. Taková vláda pak musela ukázat tu předchozí jako špatnout a ta předchozí musela stejným způsobem pomlouvat tu, po které nastoupila atd. Teprve nyní, po mnoha desítkách let začíná vycházet na světlo nejen to špatné ze starého rakouského mocnářství, ale i to dobré. A stejný proces podlě mě nastal i v Rusku.

[Kutuzov]

Na to jestli je to dobré je třeba říci jediné - je to v zájmu ruského státu. Narozdíl od západní Církve je pravoslavná církev Církev národní a tím pádem státní. A ruská pravoslavná církev vždy podporovala stát a to i dokonce v době svého největšího pronásledování sovětskými komunisty. Pravoslavní duchovní se ohrazovali proti pronásledování ze strany ateistické vládní moci, ale jako takovou ji nikdy nezpochybňovali. Co se týče státu ten vstup církve do svých institucí (armáda, policie, školství, atd ...) plně podporuje, protože považuje vliv církve za potřebný a blahodárný (je to celkem jasné jak facka - křesťan má přímo povinnost podrobovat se státu a státní moci, moc státu je odvozena od moci Boha - kdo se jí protiví nebo jí vzdoruje, ten odporuje Bohu. Pravoslavný křesťan má povinnost odvádět daně, jakékoliv podvádění je těžký zločin - viz - Co je císařovo dejte císaři ..., ... Neměl by jsi nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána zhůry ..., etc. Z tohoto pohledu je křesťanství naprosto ideální náboženství pro stát, protože jasně deklasuje ty, kteří by chtěli nějakým způsobem bojovat, proti státnímu pořádku ... A klid a pořádek je to nejdůležitější co Ruský stát dnes potřebuje ... Že se takto bere dokazuje i ten fakt, že ruská pravoslavná církev je vyňatá z placení daní ...

[Lom]

Ljubov napsala:

"Rusové jsou národ hrdý a většinou si vlasti velmi váží."

Souhlasím. Ale podle mé zkušenosti to přehánějí. U nás se to přehání zas úplně naopak.

[Lom]

Kutuzov napsal:

"Klobouk dolů, před tou srbskou vytrvalostí a odvahou "

Já také považuji, že bylo např. třeba velmi odvážné odmítnout rotaci fce presidenta (před koncem SFRJ) když ji měli předat Chorvatovi. Bohužel ty následky ukázaly, že to bylo příliš odvážné...

[Pátrač]

Jestli bych tedy vzal za svůj Tvůj pohled Kutuzove - to je aspoň jméno pro militari fórum, proč já si vybral zrovna Pátrače - tak v tom žádná skrytá hrozba pro Rusko jako zemi není naopak by ji to mělo vnitřně sjednotit a postupně uklidnit. Vnitřní klid je předpokladem relativně vyrovnaného chování i navenek.

Co se týká pak možné hrozby - sjednocená a vnitřně vytříbená země pokud se rozhodne jít do agrese tak půjde jako jeden muž. To je zase ta horší zpráva.

No uvidíme co na to Ljubov. Asi je na přednáškách, večer nám určitě napíše víc. Takže abys toho Ljubov neměla málo tak ještě jeden dotaz.

Ljubov, mimo běžné koloniální výboje, kterým se ani Rusko nevyhnulo (jsem zastáncem názoru že tak jako velmoce typu Anglie měly kolonie v zámoří, tak stejnou funci pro Rusko tvořil věnec přidružených zemí jako třeba Kazachstán, Gruzie apodobně) vedlo někdy pravoslavné Rusko nábožensky motivovanou válku?

Tedy šíření pravoslaví ohněm a mečem?

[Ljubov]

Pokus o odpovědi:

I. Když se ještě vrátím k Pátračově myšlence ze včerejška: Nejsem žádný specialista na ruské ozbrojené složky, těch je tu na Pabě dost. Nicméně já si pokládám otázku: Jak je vlastně vnímáno Rusko dnes v oblasti výzbroje aj. na tom to podle mě stojí. Jistě, že chce Rusko být počítáno mezi nejsilnější a nejmocnější země na světě, to chtějí snad všichni. Po krizi v 90. letech si myslím, že jde Rusko nahoru, něco vyplynulo i z toho konfliktu na Kavkaze. Zkrátka, něco se změnilo k lepšímu, odrazili se ode dna a menší problémy vyřeší "úspěšně". Ale peníze z ropy putují i do jiných částí a armáda jich příliš nedostává, až dostane víc, možná bude jinak.

II. Putin: Do hlavy Vladimira Vladimiroviče bohužel nevidím, možná má k náboženství nějaký vlažný vztah a v rámci zlepšení svého postavení mezi lidem to přehání. Podle mě si říká něco takového, že když chce být tím jediným vládcem země, musí na to jít jednak přes sílu a jednak přes víru. Jako ta triáda Mikuláše I. "Národnost - Pravoslaví - Samoděržaví" Kdo chce prorazit, musí na ni pamatovat. Když bolševici svrhli carský absolutismus a mysleli, jak se mu vysmějí a přijdou s něčím lepším; objevili v podstatě to stejné jen prohodili náboženství za marxismus -leninismus. Stalin řekl:"Ruský národ potřebuje Boha a cara." a učinil se obojím.. Přitom to tvrdili od toho 19. století, že komunismus jsou jen transformovaná mikulášovská kasárna.. Jaký to paradox, že?

III. Pravoslaví: Myslím, že exilová a domácí pravoslavná víra byly sjednoceny v květnu 2007, Putin to považoval za svoje velké vítězství a důkaz své oddanosti církvi.

IV. Serafim Vyrickij: Vím snad jen to, že kdysi prohlásil o Alexeji II., že se stane ruským patriarchou a splnilo se to; a o Čechovi Simeonovi řekl, že se stane arcibiskupem ( Také se tak stalo roku 2006) a pravoslaví zažije v Čechách nebývalý rozkvět.

V. Nějaký zázračný přehled o pravoslaví nemám, jsem atheista, ale je to nedílná součást ruských dějin.

VI. Ruští vojáci a symboly SSSR: Jeden můj příbuzný bojoval v Rudé armádě a vyjadřoval situaci následovně: "Sice nám z vedení nutili svoje teorie, ale pro většinu těch chudých vojáků, kteří toho moc neznali, to byly jen žvásty, jímž sotva rozuměli. Hlavně, že je měli kde jíst a spát a k Bohu se modlili tak jako tak. Žádné velké rozdíly mezi carem a diktátorem neviděli, způsoby využívali obdobné a brambory stejně levnější nebyly. "
Jediný symbol pro vojáky znamenal hodně, a to služba na křižníku Aurora, velký sen každého nového rekruta.

VII: Proč se Rus obrací k víře? V tom zmatku moderní doby je taková stará jistota.

VIII. Hrdost Rusů na svou zemi: To je prostě rys ruské povahy, Matička vlast.. To se špatně vysvětluje, pro Rusa je to normální.

IX. Válku čistě kvůli pravoslaví myslím ne, ale katolické Polsko jim hodně vadilo, když pak díky povstání Bogdana Chmelnického získali Ukrajinu, provedli církevní reformu. Vybavuje si mi mlhavě čin Mikuláše I. : Roku 1853 podpořil pravoslavné křesťany žijící v Palestině a žádal po Turcích, aby jim darovali speciální práva. Osmanská říše odmítla a Mikuláš se opět uchýlil k vyhlášení války. K Turkům se připojilo Rakousko, anglické a francouzské lodě vypluly na Černé moře, ale on byl pořád pevně přesvědčen, že jedině ruská armáda je nejlepší na světě a nikdy nemůže být poražena. Čili Krymská válka.. Ale pravý důvod války to nejspíš nebyl.

No, jak tak vidím ty své definice a názory, nejspíš přivodím vzdělanému okolí menší šok. Takže si to přeberte po svém, nechtěla bych se kvůli nim hádat, nemusí být pravdivé a já si to ani nemyslím. Zvlášť všechno, co souvisí s válkou, jsem prostě jen baba.