Nejprve se krátce podíváme do minulosti. Křižník vznikl coby třída během americké občanské války, šlo o korvety či fregaty, schopné napadat nepřátelské námořní komunikace. Tato třída lodí se nějakého bouřlivého rozvoje během druhé poloviny 19. doletí nedočkala. Pro velké loďstva byla na prvním místě stavba pancéřovaných lodí, impuls pro stavbu nové třídy křižníků přišel paradoxně od poněkud opomíjeného carského loďstva. Rusové v té době expandují na Dálný východ a bylo nutné vyzbrojit východní flotilu. Zakopaný pes byl ale v logistice, tehdejší lodě pro svůj provoz potřebovaly doplňovat uhlí, rusové však v té době nedisponují žádným přístavem na trase z Baltu na Dálný východ. Na scéně se objevují křižníky, schopné doplout na východ bez doplňování paliva. Problémem je ale pancéřování těchto lodí, nedostačuje při střetu s bitevními loděmi a při díky hmotnosti snižuje největší zbraň křižníku – rychlost.
První křižníky byly prosty jakéhokoliv pancéřování, později je nahrazují první obrněné křižníky, dále se křižníky začnou dělit na podle stupně pancéřování na chráněné a pancéřové, souběžně se změnami námořní taktiky a strategie dochází k rozdělení na lehké a těžké, moderní křižníky jsou pro změnu označovaný jako „raketové“... Někdy je v názvosloví pěkný hokej, sověti své křižníky s děly ráže 180 mm tvrdošíjně cpali do třídy lehkých křižníků... To jsem ale odbočil od tématu.
Zaměřme se na chráněné křižníky. Jejich název vznikl poměrně jednoduše, chráněný znamenalo pancéřovanou palubu, chránící důležité sekce plavidla umístěné pro čarou ponoru. Trup byl pancéřován minimálně, rovněž výzbroj byla umístěna pouze v částečně chráněných pancéřových štítech. Křižníky byly vybaveny silnými parními stroji, u nich však byla problematická údržba při plavbě vysokýma rychlostmi.
Chráněné křižníky stavělo či kupovalo každé významnější námořnictvo konce 19. století, v Rusku byl prvním chráněným křižníkem zařazeným do výzbroje ve Francii vyrobený křižník Světlana. Domácí loděnicím byla zadána stavba celé třídy chráněných křižníků, stavěných podle domácího projektu K. K. Ratnika. Stavba první lodě, pojmenované podle antické bohyně Pallas Athény „PALLADA“, začala v prosinci 1895, spuštěna na vodu byla v srpnu 1899. Druhý křižník této třídy, “DIANA“, byl na vodu spuštěn koncem září 1899 (stavba začala v květnu 1897). Posledním křižníkem této „boží“ třídy byla “AURORA“, její stavba začala v petrohradské Admiralitní loděnici 4.6.1897. Na vodu byla spuštěna 24.5.1900. První zkušební plavba proběhla v srpnu 1902, do služby byla zařazena 29.7.1903. Oproti svým sestrám, zařazeným do 1. Tichomořské flotily v Port Arthuru, zůstala Aurora prozatím na Baltu. Tam byla stažena z cesty na východ, celá skupina křižníků byla odvolána zpět na Balt z Džibuti. Ale bojové nasazení si nechám až po technickém popisu této lodě.



Ratnikuv projekt nepředstavoval nějakou převratnou novinku, jednalo se o klasicky řešený chráněný křižník, odpovídající době svého vzniku. Ocelový trup (síla 12 mm) lodě měl délku 126,8 m, šířku 16,8 m, ponor činil 6,4 m. Pancéřová paluba, ležící nad čárou ponoru, měla sílu 38 mm, šikmý pancíř měl sílu maximálně 63,5 mm. Výtlak dle projektu byl 6.731 tun, při rychlostních testech byl uváděn výtlak 6.879 tun. Posádku tvořilo 570 můžu, z toho bylo 20 důstojníků.
Jako ostatní lodě té doby byl křižník poháněn trojčinným expanzím parním strojem (celkem tři), každý z nich poháněl trojlistou vrtuli o průměru 3,5 m. Páru pro parní stroje obstarávalo 24 kotlů Belleville, normální zásoba černého uhlí v 20 bunkrech byla 800 tun, maximální zásoba byla 972 tun. Parní stroje měly maximální projektovaný výkon 11.610 PS, při rychlostní testech byla u Aurory naměřena hodnota 11.971 PS (u Pallady až 13.100...). Projektovaná maximální rychlost byla 20 uzlů, při rychlostních testech dosáhla Aurora rychlosti 19,2 uzlu. Dojezd byl při ekonomické rychlosti 10 uzlů 4.000 námořních mil.


Hlavní výzbroj Aurory tvořilo osm kanonů ráže 152 mm L/45 systému Canet, doplňovalo ji dvacet kanonů 75 mm L/50 stejného systémů. Dále bylo na lodi 8 děl ráže 37 mm systému Hotchkiss a dvě přenosná 64 mm děla systému Baranovkij. Palebný průměr pro činil 1414 granátů ráže 152 mm, 6240 granátů ráže 75 mm, 7800 nábojů ráže 37 mm a 1440 nábojů ráže 64 mm. Váha granátu ráže 152 mm byla 41,4 kg, maximální dostřel kanonů při elevaci 20° byl 11 500 m. Na každé straně křižníku bylo umístěno v přední polovině po dvou 152 mm kanonech, další pár byl umístěn na zádi. Zbylé dva kanony byly umístěny na přídi a na zádi. Obsluha jednoho kanonu čítala 11 mužů. Více určitě napoví přiložený obrázek. Dělostřeleckou výzbroj doplňují tři torpédomety ráže 381 mm – jeden na prídi, dva na bocích. K dispozici bylo osm torpéd, křižník ještě mohl vést 35 min.





Vraťme se k cestě na Dálný východ. Po návratu na Balt byla Autora začleněna do 2. Tichomořské flotily, poněkud nesourodého bojového svazu, vytvořeného z plavidel Baltské flotily. Tento svaz byl vytvořen již koncem dubna 1904, vyplul ale až 2.10.1904. Na Aurorě byly v mezidobí namontovány štíty pro všechny kanony ráže 152 a 75 mm, jejich síla byla 25,4 mm. Rapidně se tím zlepšila ochrana dělostřelců. Kapitánem Aurory byl jmenován kapitán prvního stupně J. Jegorjev.
Celá výprava na východ se nesla v tragikomickém duchu. Veliteli (admirál Z. P. Rožděstvenskij) bylo již při vyplutí jasné, že si cestu do Port Arthuru bude muset probojovat, tzn. utkat se s japonskou flotilou z chodu. Ozvaly se i hlasy, že i pouhé doplutí na východ bude obrovským úspěchem. Nebudu tu popisovat celou cestu kolem Afriky a následnou bitvu u Cušimy. Aurora byla zařazena do divize křižníků pod vedením kontradmirála O. A. Enkvista a společně s křižníky Oleg a Dimitrij Donskoj uzavírala linii bojových lodí. V průběhu boje se tato skupina střetla s japonskými křižníky 3. a 4. divize. Během boje byla zasažen velitelský můstek, všichni přítomní důstojníci včetně kapitána byli zabiti či těžce zraněni. Velení přebírá těžce zraněný fregatní kapitán Nebolsin. V bitvě je zabito 15 a zraněno 83 členů posádky. Během bitvy vystřílí Aurora 303 granátů ráže 152 mm, 1282 ráže 75 mm a 320 ráže 37 mm. Plavidlo je zasaženo 18 granáty ráže 203 a 152 mm. Jedno dělo ráže 152 mm a 5 kanonů ráže 75 mm je zničeno.
Poškozeným, ale plavbyschopným ruským křižníkům se podařilo odpoutat z boje, 6.6.1905 zakotvily křižníky v Manile, kde byly 7.6. internovány a odzbrojeny. Do Ruska se Aurora vrátila až po podepsání příměří v únoru 1906.


V roce 1907 je Aurora zařazena coby školní loď pro výcvik kadetů. Díky tomuto novému zařazení se Aurora pravidelně vydává na letní dálkové plavby, v roce 1911 dokonce zavítá až do Thajska. V létě 1914, po vypuknutí války, je plavidlo opět zařazeno do bojové služby v sestavě 2. křižníkové brigádě Baltské flotily. Její základna byla ve finských Helsinkách, tehdy ještě ruském Helsinforsu. V této době se Aurora věnovala hlídkování a ochraně minonosek, kryla ale například potápěče při jejich úspěšném průzkumu potopeného německého křižníku Magdeburg.
V zimě 1914-1915 dochází k posílení výzbroje, v souvislosti s přezbrojením sesterského křižníku Diana kanony ráže 130 mm jsou na Auroru dodatečně namontovány další 152 mm kanony na zádi. Celkem jich po tomto přezbrojení nese Autora 14, v roce 1915 se na zádi objevují dva 75 mm PL kanony, později doplněný dalším dvojicí stejné ráže.
Po této úpravě se Autora v roce 1915 podílí na „minové válce“ v Botnickém zálivu, v roce 1916 podporuje ruské jednotky při obraně Rižského zálivu. Loď však neprochází na rozdíl od jiných nějakou rozsáhlou modernizací, je proto zařazena opět coby školní loď pro kadety. Na podzim 1916 se konečně uskutečňuje rozsáhlejší modernizace, na lodi jsou vyměněny kotle (nyní Belleville-Dolgolenko), je instalován sonar a modernější radiové vybavená. Jsou rovněž vyměněny hlavně u kanonů ráže 152 mm. Modernizace se však neúměrně protahuje, válečná ruská ekonomika již nemá zdroje potřebné na rozsáhlejší opravy. Proto je ještě v roce 1917 Aurora stále v Petrohradské loděnici. To se negativně odráží na úpadku morálky námořníků, ti jsou navíc „naočkovaní“ revolučním „elánem“ civilistů v Petrohradě.
Již 12.3.1917 musí kapitán Nikolinskij řešit začínající revoltu námořníků střelbou do davu, to se jim ale již v dalším průběhu nevyplácí – kapitán a část důstojníků jsou zabiti, další vyváznou zraněni či zbiti. Tato událost vyvolá 14.3. vzpouru námořníků v Kronštadtu, během ní je zmasakrován štáb základny. Revolta se šíří a dochází k masovým demonstracím v Petrohradě. Tyto události donutí odstoupit cara a na jeho místo nastupuje slabá Prozatímní vláda. I po opravě zůstává loď v Petrohradě, „Centobalt“ (bolševici) ji chtějí využít v případě vypuknutí revoluce. Loď postupně ovládají bolševici, její výkonná radiostanice má sloužit jako centrála pro předávání rozkazů útočným oddílům. Tyto oddíly obsazují 7.11. strategicky důležitý dopravní uzel města, Nikolajevský most.
Večer má Aurora podporovat revolucionáře při útoku na Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády. Podle „legendy“ je v 21:45 vypálen osvětlovací či slepý granát, čímž by byl dán signál k zahájení útoku. Podle všeho byl v době výstřelu útok již v plném proudu, ale jako legenda se tento výstřel uchoval až do dnešních dnů. Skoro na každém plakátu při výročí VŘSR byla právě Aurora pálící z příďového děla...
Na konci listopadu 1917 se Aurora přesunuje na základnu Helsingfors, je zařazena do 2. křižníkové brigády. Ta se však záhy vrací do Kronštadtu a Petrohradu, vyhnula se tak nucenému přesunu zamrznutým Baltem v únoru až dubnu 1918. V létě 1918 je Aurora zařazena do rezervy, většina námořníků odchází bojovat coby pěšáci na pozemní frontu. Jdou demontovány 152 mm kanony a další výzbroj a vybavení. Zdálo se, že ikona revoluce skončí na smetišti dějin....



Změna ale nastává po ukončení občanské války. Sovětský svaz potřebuje bojové a cvičné lodě a starší křižník je díky modernizaci (1916-1917) v relativně solidním stavu. Je proto rozhodnuto o reaktivaci Aurory coby školního plavidla. Na lodí probíhá velká oprava (1922-1924), místo starších 152 mm kanonů jsou osazeny moderní 130 mm kanony (celkem deset) a dva PL kanony.
Další generální oprava čeká loď v roce 1933, v roce 1935 jsou práce zastaveny. Z lodi je vymontován pohon, slouží jako plovoucí kasárna pro studenty Nachimovského námořního učiliště. Pro celkově špatný stav je rozhodnuto Auroru vyřadit ze služby a sešrotovat. Za své „přežití“ Aurora paradoxně vděčí začátku války na východě, je odtažena k Oranienbaumu, kde má sloužit jako baterie PL ochrany Kronštadtu. Kanony ráže 130 mm jsou po demontáži použity k vytvoření baterie na Pulkovských výšinách. Tato baterie svede ve dnech 6-13.9.1941 nerovný souboj s Němci a celá její posádka zahyne v boji. Příďový kanón je namontován do obrněného vlaku. Samotná Aurora je během války vážně poškozena letectvem i pozemní dělostřeleckou palbou, v roce 1944 je vyzdvižena a v roce 1947 je po dvouleté opravě znovu zakotvena v Leningradě, kde slouží jako školní základna. V roce 1961 je loď přeměněna na museum. Poslední opravou byla v letech 1984-1987 výměna trupu pod čarou ponoru, část trupu byl kvůli zpevnění vylita betonem.

Snad jsem vás tímto připomenutím příliš nenudil...
Technické data chráněného křižníku Aurora
délka – 126,8 m
šířka – 16,8 m
ponor – 6,7 m
výtlak – 6731 t
výkon motoru – 11 971 HP
max. rychlost – 19,2 uzlů
osádka – 570
zdroje:
Hynek, Klučina – Válečné lodě 2
Hrbek J. – Velká válka na moři 1-5
Andrzej Kuczera – Krazovnik Aurora
Skvorcov A.V – Krejsery Siana, Pallada, Avrora
Máče J. - Chráněný křižník Avrora, ATM 11 a 12/2007