Italský průzkumný/pozorovací letoun
Doba vzniku 1913
Stavba 1 ks prototyp + 6 ks série
Letoun Caproni Ca.18 byl italský vojenský letoun primárně určený k pozorovacím a průzkumným úkolům vyvinutý krátce před První světovou válkou a během jejích prvních měsíců. Šlo o monoplán s pevným podvozkem, který byl jako první sériově vyráběný stroj přijat do služby italského vojenského letectva. I když to „sériově“ je potřeba brát s jistou rezervou, protože podle většiny zdrojů bylo vyrobeno jen asi 6-7 letounů Ca.18.
Počátkem modelu Ca.18 je potřeba hledat u prototypů Ca.16 a Ca.17 stavěných před Velkou válkou. Na těchto strojích si hlavní konstruktér Giovanni Battista „Gianni“ Caproni vyzkoušel jednoplošné uspořádání, které od roku 1911 neustále vylepšoval. Vývoj Ca.18 započal v roce 1913, kdy konstrukční kancelář Gianniho Caproniho reagovala na soutěž italského ministerstva války na nový vojenský průzkumný letoun. Z koncepční rodiny monoplánů Caproni Ca.8–Ca.17 vznikl Ca.18 jako dvoumístný pozorovací monoplán (jednoplošník) s rotačním motorem Gnome Lambda o výkonu přibližně 80 koní. Konstrukce byla celodřevěná s plátěným potahem, trup měl otevřenou kabinu pro pilota a pozorovatele, přičemž byly navrženy i boční průzory pro lepší pozorovací výhled. Křídlům dominovalo jednoduché zavěšení pomocí ocelových lanek a žebřinové konstrukce, která umožňovala relativně snadné sestavení a rozebrání. Aerodynamicky šlo o typický monoplán své doby s pevným podvozkem, skvělým výhledem dolů a dopředu pro pozorování terénu a nepřítele, a s jednoduchým směrovým uspořádáním vzadu. Ca.18 uskutečnil svůj první let začátkem roku 1913 ve Vizzole, pilotován byl testovacím týmem Caproni. Zajímavým prvkem bylo umístění zadní přistávací ostruhy. Ta byla běžně umístěná v zadní části trupu, ale v tomto případě ji konstruktéři umístili výrazně blíže ke středu trupu letounu.
Letoun Ca.18 byl přihlášen do italské armádní soutěže vojenských letadel v Turíně v roce 1913, kde byl původně odmítnutý, ale poději byl vybrán pro průzkumné úkoly armádními experty. V té době Capronimu hrozil bankrot a aby firmu zachránil, rozhodl se nabídnout jí italskému státu koncem roku 1913 k odkoupení. I po prodeji si Caproni ve firmě zachoval svou pozici technického ředitele.
Objednávka na šest letounů (výrobní čísla 228-234) byla zadaná v roce 1914. Výroba probíhala ve firmě Caproni v severní Itálii, především v Taliedu u Milána a Vizzola Ticino, které byly v této době hlavními výrobními stanovišti pro civilní a vojenské typy Caproni. Finální montáž probíhala v těchto závodech, přičemž díly byly často vyráběny v dílnách přímo řízených konstrukční kanceláří. Samozřejmě se jednalo primárně o ruční výrobu a sérii jen několika málo strojů. Objednávka byla splněná v březnu 1914. První stroje byly přiděleny k 15ª Squadriglia da ricognizione e combattimento, což byla průzkumná a pozorovací jednotka Corpo Aeronautico Militare pod velením Regia Esercito. Tato jednotka se stala vůbec prvním italským uskupením používajícím letouny plně navržené a vyrobené v Itálii. Italské stroje nahradili z Francie dovozené Blérioty XI, používané v roli dělostřeleckých pozorovacích strojů. Jednotka se v době před vypuknutím války i v prvních měsících konfliktu nacházela u Piacenzy (Piacenza) a operovala z tamní základny.
Stroje Ca.18 zde létaly především průzkumné a pozorovací mise v koordinaci s italskou armádou a dělostřelectvem, přičemž atmosféra doporučovala udržovat letouny v dostupné vzdálenosti od frontových linií, aby mohly efektivně sledovat pohyb nepřátelských sil. Dochované operační záznamy a doplňkové prameny ukazují, že členové 15ª Squadriglia prováděli lety na vzdálenosti několika desítek až stovek kilometrů od základny, přičemž klíčovým úkolem bylo předávat informace o pozicích nepřítele, sledovat průběh dělostřelecké palby a poskytovat podporu pozemním jednotkám. Jeden Ca.18 (sériové číslo 231) sloužil jako osobní letadlo podporučíka Ettore Croce, než byl tento letoun v polovině roku 1915 nahrazen modernějším Caproni Ca.24. Zbývajících pět letounů Ca.18 vydrželo v přední linii do května téhož roku.
Zajímavým konstrukčním vylepšením byla možnost letoun odejmout z letounu křídla v jednoduchých pěti krocích, letoun po zemi přepravit a na místě určení jej zase jednoduše pomoci bajonetového systému složit. Tato možnost přepravy byla demonstrována na prototypu v rámci pozemní dopravy z Vizzoly do Turína (cca 150 km). Dalším vylepšením byla velká podvozková kola lépe snášející nerovnosti letištní plochy a jejich odpružení.
Operační nasazení
Jak již bylo řečeno, letoun Caproni Ca.18 sloužil hlavně u 15ª Squadriglia da ricognizione e combattimento, první italské jednotky vybavené plně domácí konstrukcí. Stroje byly nasazeny v prvních fázích První světové války (především 1914–1915) pro letecký průzkum, pozorování a podporu dělostřelectva; formálně jednotka operovala v režimu Army Cooperation z pevné základny v Piacenze (Piacenza).
V dubnu–květnu 1915 byly stroje Ca.18 nasazeny v rámci mobilizace italských armádních sborů proti pozicím Rakousko-Uherska. Typické výkony letounů zahrnovaly letecké pozorování postavení nepřítele, mapování terénu a koordinaci dělostřelecké palby. Posádky hlásily, že „letoun umožňuje stabilní let nad linií díky dobrému výhledu jak vpřed, tak dolů“, což přispívalo k přesnějšímu navádění baterií při dělostřeleckých přepadech.
V červnu 1915, krátce po oficiálním vstupu Itálie do války, vyšly souhrnné operační deníky, podle kterých šestice Ca.18 z 15ª Squadriglia pravidelně prováděla hlídkové lety nad sektory na řece Piavě a severně od ní. Jeden z dobových komentářů velení artillerie k těmto letům konstatoval, že „informace přenášené Ca.18 přímo přispěly ke korekcím palby našich baterií a umožnily rychlejší manévry jednotek“.
V červenci 1915 se Ca.18 používaly také ke sledování přesunů rakousko-uherských kolon mezi Polesinou a územím Sočské fronty. V operačním hlášení pilot jedné z misí uvedl, že „při letu nad frontou bylo možné identifikovat polní dělostřelecké baterie, které by jinak zůstaly skryty našim pozemním hlídkám“.
Po skončení hlavních bojů 1915 a během zimní kampaně byly Ca.18 využity také pro kontrolu pohybů vlastních jednotek a logistických tras. Ve vedlejším hlášení člen sekce 15ª Squadriglia poznamenal: „Naše průzkumné zprávy o stavu mostů a cest umožnily přeplánovat posily dříve, než by tak učinila hlášení pěchoty.“
Samozřejmě je potřeba brát tento letoun v kontextu doby. Pořád se jednalo o nový a moderní prostředek, jehož uplatnění přinášelo nové možnosti. Dnes jsme zvyklý „vidět“ cokoliv na druhé polovině Země, ale v roce 1914/1915 byl „zázrak“ moderní technologie vidět pár kilometrů za frontovou linii. Přestože letoun nedosahoval rychlostí a dalšími výkony konkurenčním strojům v roce 1915, jeho výhodou byla výdrž v letu až pět hodin.
Technická specifikace – CAPRONI Ca.18
První vzlet: začátek roku 1913
Posádka: 2
Délka: 7,67 m
Výška: 2,90 m
Rozpětí křídel horní: 10,92 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 22 m2
Prázdná hmotnost: 400 kg
Užitečné zatížení:
Vzletová hmotnost: 600 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Gnome, rotační
Výkon pohonné jednotky: 60 kW (80 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule:
Rychlost maximální: 100-120 km/h
Dolet: 5 hodin
Dostup: 2.000 m
Doba výstupu: 1.000 m za 10 minut
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj:
Postaveno strojů: 1 ks prototyp + 6 ks série
Hodnocení
Caproni Ca.18 je historicky významným letounem především jako první italská vojenská konstrukce, která vstoupila do služby v domácích ozbrojených silách. Technicky šlo o jednoduchý, lehký a dobře ovladatelný stroj své doby, který splňoval požadavky raného leteckého průzkumu: dobrý výhled, dostatečný letový dolet a spolehlivost při nízké hmotnosti. Jeho použití v 15ª Squadriglia přispělo k formování italské průzkumné letecké doktríny a ukázalo, že domácí konstrukce mohou konkurovat dováženým typům. Celkově je Ca.18 ceněn méně pro početní nasazení či technickou inovaci, ale více jako otevírací kapitola italské vojenské aviatiky, jež položila základ pro mnoho pozdějších úspěšných konstrukcí Caproni a jiných italských konstrukčních kanceláří. Jediný dochovaný exemplář Ca.18 (sériové číslo 231) je uchován v muzeu Volandia poblíž letiště Milán – Malpensa, kde nedávno prošel důkladnou rekonstrukcí.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
