„Tati, jak vlastně voněla nafta?“
„To byla taková magická esence, synu. Vonělo to jako svoboda a trocha spálený peníze.
Říkalo se, že když jsi toho do auta nalil padesát litrů, mohl jsi dojet až k moři, aniž bys musel cestou třikrát dobíjet.“
U stojanu:
„Prosím vás, kdy už konečně dovezete ten benzín?!“
„Až se lidi přestanou ptát na blbosti a uvědomí si, že v Íránu už netěží ropu, ale radioaktivní sklo.“
„Dědo, jak vlastně voněla nafta?“
„Honzíku v závěti máš napsaný klíče od trezoru. Je tam ve sklence schovanej hadřík, který jsem v roce 2026 namočil.
Čichni si, ale opatrně, ať to nevyvane – má to větší cenu než tvůj podíl v cloudu.“
„Tati, jak vlastně voněla nafta?“
„Jako parfém od Diora, akorát to mělo lepší grády.
Dneska už to ucítíš jenom na aukcích v Londýně, když otvírají starý sudy ze státních hmotných rezerv.“
„Prosím vás, máte naftu?“
„Nemáme.“
„A kdy bude?“
„Až se ty slzy, co tu řidiči roní nad cenovkama, konečně podaří zkondenzovat do něčeho hořlavýho.“
„Kdy konečně dovezou tu naftu?“
„Až se z týhle benzínky stane muzeum fosilního pravěku. Takže příští úterý.
Chcete si zatím koupit aspoň bagetu, aby vám to čekání rychlejc uteklo?“
A co bude dál...
Když se Trumpa ptali na tajné podzemní komplexy s uranem v Natanzu, jen pokrčil rameny:
