ad Lom :
Já napsal: „…A co se monarchismu týče, znovu opakuji, jsem stoupencem evropského, pevninského constitucionalismu (a ne absolutismu). Tedy modelu, kde je síla a postavení vladaře srovnatelná s "ústavní výbavou" presidenta Francie; není však absolutistická.“
Vy jste reagoval:“ tak jak vidět to v republice je možné také“
Já pouze upřesnil:“… Ano-francouzskou (typově) republiku považuji za lepší variantu, než v jaké žijeme. Prostě proto, že je v ní někdo (president) vybaven pravomocemi, aby mohl rozhodovati. To co ovšem kvituji na monarchiích, evropského pevninského rázu, je dědičný charakter držby těchto pravomocí vladařem. Jednak to systému dává supervizora, který není vázán jeho (systému) časovým cyklem a jednak to vytváří post, jehož vykonavatel (jak jsem-jednodušeji-zmiňoval již dříve) je na kvalitě chodu státu přímo závislý v systému generačního přesahu. Tedy-president odkazuje svým potomkům jen své (opět zjednodušuji) konto a vladař stát.“
Této Vaší poznámce tedy né zcela rozumím: „…´jsem stoupencem evropského, pevninského constitucionalismu (a ne absolutismu). Tedy modelu, kde je síla a postavení vladaře srovnatelná s "ústavní výbavou" presidenta Francie´ "
A pak mne vyčítáte, že jsem tomu neporozuměl ve smyslu že:
"Ano-francouzskou (typově) republiku považuji za lepší variantu, než v jaké žijeme. Prostě proto, že je v ní někdo (president) vybaven pravomocemi, aby mohl rozhodovati"
To po mně chcete moc. Já se řídím tím co píšete a ne tím co si myslíte.“
Své sdělení považuji za celkem jednoznačné-než ta naše je lepší "francouzská" republika, ale monarchii nadřazuji (dlužno podotknouti ne-jen z výše popsaných příčin, ale i...) i té (francouzské formě).
K cenzuře:
Když jste projevil nedůvěru (na což máte, samozřejmě, právo) v mé informace o menší tvrdosti cenzury v R-U („těžko někoho přesvědčíte, že censura v 1. rep. byla tvrdší a méně spravedlivá než za R-U) doporučil jsem Vám nahlédnouti do pramenné základny („Prostudujte si, prosím, oba příslušné zákony a případně i /z nich odvozovanou/ správní praxi").
Na to jste reagoval:“… Pokud je problém tak složitý, že si na to musím nastudovat zákony a ještě odvozovanou právní praxi - tak z toho jasně vidím, že rozdíly ve fungování systémů budou minimální.“
Kdyby jste se na věc opravdu podíval, zjistil by jste, že rozdíly byly skutečně celkem zásadní. Jednak v R-U bylo rozhodnutí cenzorů přezkoumatelné soudně (znovu poukazuji na případ sebevraždy následníka trůnu) a jednak pracovala na základě pravidla, že co není výslovně zakázáno, to je povoleno (v ČSR to bylo obráceně, tedy-co není povoleno, to je zakázáno). Zakázáno přitom bylo poskytování informací o státním tajemství a informací lživých. Další omezení se týkala pornografie, ale nebyla ani důrazná, ani obsáhlá (R-U bylo velkým evropským producentem tohoto žánru). Váš příklad („V+W měli problémy s cenzurou a to kvůli kritice Německa. Došlo i k hrozbě zavření divadla.
Nějak se bránili a tak došlo až k návštěvě EB (tehdy min. zahr.) na jejich hře. Po skončení spolu diskutovali. EB to zakončil slovy ve smyslu "hrajte dál, při případném jednání s Německem se odvolám na svobodu slova u nás") ukazuje spíše na velké potíže s možností odvolání se a se zasahováním moci výkonné, tedy velké obtíže s tím, čemu dnes říkáme vymahatelnost práva.
Dále píšete k jinému tématu našich diskusí:
Ano napsal jsem: Lom 31.10. 2008
"Asi málokdo si uvědomuje, že my můžeme být hrdi na to, že jsme pro uchránění světového míru a ohromných škod neváhali obětovat naše zájmy."
Ale také jsem tam napsal:
"kdyby to odevzdání pohraničí zabránilo oněm obrovským mater. škodám ve válce a i např. holocaustu a konc. táborům, pak by ta cena byla malá"
Ano-konečně v tom je podstata toho proč se nemůžeme shodnouti. Nevidím, a nehodlám viděti, jediný důvod, proč by měl jakýkoliv stát obětovati svých zájmů ku prospěchu jiných. Natož, aby to byl důvod k hrdosti. Jsem třeba velkým stoupencem evr.integrace. Ovšem proto, že ji považuji za významnou oporu našich státních zájmů.
---------------------------------------------------------------------------------------
ad Pátrač:
"Pánové nějak jsem se ztratil. Nezkusíme se vrátit ke kořenům tohoto vlákna?
Jak se vy dva díváte na práci kterou Edvard Beneš odvedl od roku 1922 do roku 1938 na podporu obranyschopnosti naší země?"
Mohl bych dáti jednoduchou odpověď, ale ta by, myslím, vysela jaksi-v prázdnu. Proto, jestli dovolíte p.kolego, se na věc podívám trochu obšírněji. Domnívám se, že musíme sledovati hne 3 faktory. Jde 1) o vývoj evropské mezinárodní situace a jednak musíme Beneše sledovati 2) co diplomata a 3) co politika-mnohaletého člena vlády; a i to v kontextu.
Na počátku 20-tých let nalézáme evropský i světový mocenský systém prakticky zcela rozbit. Z tkzv.koncertu velmocí vypadli hned 3 hráči (Rusko, R-U, Německo), oficiálně zůstávají zbývající 3, tedy It., F a GB; prakticky však jen poslední 2 uvedení. Mimochodem-o tom byl mírový systém po 1.sv.v., nikoliv o úsilí o demokracii nebo právo národů na sebeurčení. Za těchto okolností „řvou lvi Dohody“ v Evropě ještě velmi silně.
Možnosti zahraniční politiky států tkzv.nástupnického systému jsou proto velmi limitovány. ČSR se v tomto období dostává do 2-ou významných střetů. Jednak s komunistickým Maďarskem a jednak s (nacionalistickým-zhruba stejně jako i my) Polskem. Střet s Maďarskem přinesl politické trauma pramenící z přesvědčení (lhostejno, jak moc oprávněného), že spásu přivodili až důstojníci vyslaní z F.
Po střetu s Polskem jsou důsledky již naprosto patrny. Během 7-mi dnů polská vojska přestávají existovati a ta naše pochodují na Krakov. Navzdory tomu je většina Těšínska pro ČSR ztracena. Vzdala ho naše diplomacie. Je poměrně zbytečné diskutovati o tom proč-prostě, aby bylo vyhověno F.
Je to dáno osobním politickým úspěchem E.B. Ten se jednak (de-facto až do roku 1946) prosazuje jako neoddiskutovatelná hlava naší zahraniční politiky a jednak ve vládě prosazuje politickou koncepci vycházející z předpokladu, že sama existence ČSR je, ze své podstaty, plně závislá na F a odvozena z naší vazby s touto zemí. Stará zahraničněpolitická koncepce, daná ještě z R-U, předpokládala, že garantem státnosti je armáda, administrativa a hospodářská vnitřní provázanost. V takové koncepci jsou smluvní mezistátní vazby jen prostředkem k prosazování zájmů státu (a mohou býti tedy rychle opuštěny /viz odchod R-U z paktu 3 císařů/, ignorovány /viz vstup R-U do Středomořských dohod/ a případně i oslabovány /viz politika R-U 1912 k Balkánským válkám). Benešova koncepce předpokládala 1-no strannou politickou vazbu jako samu garanci státnosti a učinila ji tedy i úhelným kamenem našeho jednání. Objevily se jen 2 pokusy o jiný postup, a to tkzv. Uhelná spolupráce s Německem a dodávky zbraní republikánskému Španělsku přes Estonsko. Na samotné podstatě naší zahraniční politiky to ovšem nic nezměnilo a rozhodně nešlo o pokus najíti samostatné cesty.
Systém sám je to rigidní, nepružný a předpokládá volbu … řekněme … velmi kvalitního partnera. V evropském prostředí ho, až dosud, držel jen Island a i ten nyní bude svou koncepci (vazby na USA) muset přehodnotit (blbě se
funguje za ruské peníze a zároveň slouží USA).
U nás došlo k selhání poměrně záhy, a to selhání celkem fatálnímu. Roku 1925 v Locarnu. Mnoho států, ač se jich tato jednání přímo netýkala, reagovalo snahou o posílení svébytnosti. U nás žádné významnější odezvy nalézti nelze. To vidím jako 1.významné selhání E.B. Ne to, že zvolil chybné řešení (tuhá vazba na F), ale to, že na projevy své chyby nedokázal reagovati a změniti politická směřování.
Následují další varování. Nejvýznamnější byl projekt 4, tedy dohoda F, GB, It.a Německa o rozdělení sfér vlivu v Evropě. My měli spadnout pod Německo a Jug.pod It. Projekt vyvolal vlnu nevole, vedenou ČSR, a velmoce deklarovaly, že od něj (projektu) odstupují. Deklarace neobsahovala žádné závazky ani sankce, takže jí nikdo moc nevěřil. Jugoslávci dokonce žádali změnu MD na pakt s všeobecnou garancí (až dosud byl „ofiko“ zaměřen pouze proti Maďarsku). Ne tak však ČSR, která záruku přijala, považovala ji za uspokojivou, a byl to právě E.B., kdo jugoslávský požadavek smetl ze stolu. MD tím znatelně oslabil, protože jugoslávská zahraniční politika vycházela ze staré koncepce a Bělehrad si, samozřejmě, ihned začal hledat další vazby.
Střední Evropě se ovšem dostává dalších varování. F přechází na čistě defensivní válečnou strategii. To pro nás mělo být velice zásadní. Od této chvíle měla naše politika počítati s tím, že budeme bojovati osamoceni. Ať již by F svým závazkům dostála, či nikoliv, pro nás to bylo naprosto bezpředmětné. Její (F) vojenský potenciál rychle ztrácel schopnost k zásahu za Rýnem, bylo to očividné a netajené, a státům mezi Baltem a Dunajem tak nemohla nikterak účinněji přispěti.
Stejně tak evropské zájmy opouští i GB. Uzavírá základny v Irsku a neprodlužuje spojenecké a garanční úmluvy s Dánskem, Holandskem i Portugalskem. Vazbu zachovává toliko vůči Norsku, Belgii a Řecku.
E.B. zde selhává opět. Jako mzv.vývoj nevidí, nesleduje ho, nebo ho ignoruje. Prostě nikterak nereaguje. Potažmo selhává i na vládní úrovni, kam nepřenáší žádná varování, nenastoluje žádných požadavků a nenavrhuje žádných protiopatření či koncepčních změn.
Z letargie ho probírá až nástup nacionalistické politiky a politiky obnovy v Německu roku 1933. I to je však pouze verbální. Kolega Skelet správně poukazuje na: „…pokud někdo jedním perem napíše, že stát je ohrožen Německem, a druhým perem seškrtá výdaje na obranu. Případně převede část peněz na výstavbu lokálního významu, tak mohl pro vojenskou připravenost udělat více.“ To je totiž podstata věci. Ze zápisů z jednání vlády i z jiných záznamů totiž víme, že E.B. žádný tlak vůči rozpočtu nevyvíjí, respektive-že škrty na obranu dokonce podpoří (=velké politické selhání). Říká sice „cosi“ důstojníkům, ale na jeho politických aktivitách se to nikterak neodráží.
Za vojenský rozpočet se E.B. bije až roku 1936, a to již začíná býti pozdě. I zde se navíc nakonec postaví proti „spojeným“ požadavkům zbrojařů a vojáků. Zůstává tedy nedůsledným. Jeho rozhodnutí roku 1938 tak vnímám jen jako završení chyb. Celkově zastávám názor, a jde o čistě osobní postoj, že E.B. několikráte ve svém životě stanul před rozhodujícími událostmi … a vždy selhal!
V této „šňůře“ kdosi napsal, že nám roku 1938 chyběla silná a rázná osobnost. To považuji za velmi rozumné hodnocení. Já to vidím co chybu systémovou (tedy republika), někdo jiný ji může hledat jinde. Ale to je již čistě individuální. Ptá-li se mne však někdo, zda E.B. považuji za státníka, pak (z výše uvedených důvodů) nikoliv.
Již jsem zde psal, že srovnáme-li ČSR roku 1938 s Německem, pak nenalezneme zásadního důvodu, který by dokázal převážiti argumenty jedněch pro obranu a 2.proti ní. Avšak srovnáme-li nás s kterýmkoliv z (i později) úspěšně válčících států, pak zjišťujeme, že nám chybělo to základní-silná osobnost s vyjasněnou koncepcí svého státního a případně i válečného úsilí.
po té, vnímány jako jedny z nejlepších v Evropě (takže následuje přísun investic) a R-U položilo základy mezinárodní spolupráce v oblasti práva a potírání kriminality, na kterých Interpol funguje ještě dnes.
Velmi půvabně se snažíte nečíst co říkám 
Nikdy jsem Vám neupíral právo na Váš názor 
Jinak právě dědičnost (a tedy nezávislost na každodenním politickém "cvrkotu") vnímají jejich (vladařů) poddaní a spoluobčané (dnes neoddělitelné) jako základní přínos tamních constituant, jako zdroj stability.
