9.února 1904
Rusko-Japonská válka
1.díl
Ruské lodě jdou do bitvy (Varjag a za ním Korejec)Od konce 19.století začal stále silněji probíhat boj světových velmocí o rozdělení si koloniálního panství mezi sebe a získání kromě zdroje surovin i potřebných odbytišť. Zvláště jiskřivá situace se vyvíjela na Dálném východě, kde se střetávaly zájmy carského Ruska s novou světovou průmyslovou velmocí, Japonským císařstvím. Japonsko se již v polovině 90-tých let 19.století vypořádalo se slábnoucí Čínou a v pozemních i námořních bitvách ji zasadilo drtivé porážky, vedoucí nakonec mimo jiné k ovládnutí Liaotungského poloostrova se strategickým přístavem Port Arthur právě vítěznými Japonci. Evropské mocnosti Německo a Francie však na ruský nátlak dosáhly revize mírových smluv a Japonsko se muselo vzdát tohoto cenného zisku. Naopak Velká Británie a USA začaly otevřeně podporovat Japonsko, protože se jim nelíbila posílená pozice carského Ruska v tomto prostoru. Z Japonska se po vydatné pomoci svých britských a amerických spojenců prakticky přes noc stala silná a moderní průmyslová země, která však měla jednu velkou slabinu, a to nedostatek vlastních zdrojů surovin. Proto znovu obrátilo svou pozornost na ovládnutí Korejského poloostrova. Rusové je však díky svým dobrým vztahům s Čínou předešli a na dobu 25 let si od nich pronajali celý Liaotungský poloostrov včetně přístavu v Port Arthuru. Již před tím v roce 1896 podepsalo Rusko s Čínou smlouvu vzájemné pomoci v případě války s Japonskem. Dále se Rusko rozhodlo posílit své strategické panství i železnicí přes Mandžusko, která spojila ruská území s přístavem Vladivostok. Námořní základna v Port Arthuru se stala silným opěrným bodem ruské tichomořské eskadry a trnem v oku japonskému velení. Ruská akce však vzbudila velkou nelibost i Velké Británie, která na protest obsadila Wej-chaj na Šantungském poloostrově. Vzájemné rozpory velmocí na čas ustaly poté, co v Číně vypuklo protiimperialistické povstání, na jehož potlačení se podílely společné britské, francouzské, ruské a japonské oddíly. Této vojenské akce využilo Rusko k faktické okupaci Mandžuska a to i přes japonské, americké a britské protesty. Tím se zásadně narušily již beztak napjaté vztahy mezi Japonskem a Ruskem. Navíc již v 90.letech 19.století využívali Rusové silných protijaponských nálad v Koreji k pronikání svého vlivu v tomto prostoru. Vzhledem k silné antipatii a častým povstáním Korejců vůči Japoncům musela země vycházejícího slunce přistoupit na kompromis a uzavřít s Ruskem dohodu, že obě země mohou mít v Koreji stejně silné strážní oddíly. Dne 9.června 1896 byla smluvně potvrzena rovnoprávnost obou stran v Koreji. V roce 1898 došlo k revizi této dohody, protože Rusku šlo především o Mandžusko a tak se s Japonskem dohodlo, že zemi vycházejícího slunce ekonomicky vyklidí Koreu. Japonsko toho náležitě využilo a již v krátké době získalo kontrolu nad 72% korejského obchodního obratu. Zároveň začalo stavět strategickou železnici z přístavu Pusan (Fusan) do Soulu a z USA získalo i koncesi na budování železnice mezi důležitým přístavem Čemulpcho a hlavním korejským městem Soulem.
V roce 1902 Japonsko uzavřelo s Velkou Británií spojeneckou smlouvu, která mu zajišťovala anglickou vojenskou pomoc v případě, že by se Rusku podařilo získat v boji proti Japonsku spojence. Navíc americký prezident varoval vlády dalších velmocí, Francie a Německa, že USA vstoupí do války na straně Japonska, pokud tyto země budou Rusko podporovat. Tím se Rusko de facto již před válkou ocitlo v politické izolaci. Jednání mezi Ruskem a Japonskem v roce 1903 Japonsko úmyslně protahovalo a urychleně provádělo přípravy k nadcházející válce. Japonské diplomacii se téměř dokonale podařilo uspat Ruskou pozornost.
Již koncem roku 1903 se začala na japonských opevněních v přístavech objevovat nová děla, navíc u Saseby byl dokonce položen minový zátaras. V přístavech se hromadila transportní plavidla, vojenské sklady se plnily potřebným materiálem. Jednání byla ze strany Japonska i nadále úmyslně protahovaná, k řešení situace na Dálném východě byly předkládány návrhy, které byly pro Rusko nepřijatelné i přes ochotu carské vlády k ústupkům. Japonské přípravy, v Petrohradě přehlížené, neunikly pozornosti ruské flotily v Port Arthuru. Vláda však i nadále nevěřila varováním, přesto se ruská tichomořská flotila začala alespoň zvolna připravovat na možnou válku. Ta však byla v japonských plánech již dávno neodvratná. Teď již jen šlo o to, najít vhodnou záminku k vypuknutí války, aby Japonsko nemohlo být bráno jako agresor.
chráněný křižník Varjag 
dělový člun KorejecZačátek války
přístav Čemulpcho – únor 1904
Kromě vlastního přístavu Porth Arthur byla část ruské Tichomořské flotily rozstrkaná po různých přístavech v Číně a Koreji. V Inkou byl umístěn dělový člun Sivuč, v Šanghaji byl dělový člun Mandžur a v přístavu Čemulpchu kotvil jeden z nejmodernějších ruských křižníků, chráněný křižník Varjag (1899) spolu se starým dělovým člunem Korejec (1888). Velitel Varjagu Rudněv měl za úkol zajišťovat diplomatické spojení mezi hlavním korejským městem Soul, kde sídlil ruský vyslanec Pavlov, protože panovalo podezření, že Japonci telegrafní linky odposlouchávají. V Petrohradě sice panovalo mínění, které navíc podporovaly diplomacie z Londýna, Tokia a Paříže, že válka s Japonskem v žádném případě nebude, avšak na východním pobřeží ruského carství v Port Arthuru a především v Čemulpchu o válce nebylo žádných pochyb. Pod vlivem aktuální diplomatické situace poznal i Alexejev, že vše podle všeho spěje k válce. Proto raději vydal příkaz k přípravám na sebeobranu. Proto v telegramech prosil ruského cara Mikuláše II., aby mohl provést preventivní mobilizaci na přilehlém Dálném východě a Sibiři a zároveň požadoval uvést do bojové pohotovosti vojenské jednotky v Mandžusku, Vladivostoku a Port Arthuru. Místo toho však vedení v Petrohradě opět provedlo krácení výdajů na námořní flotilu a to na pouhých 1,5 Mio rublů a uvažovali v rámci úspor o dalším snížení délky bojové služby lodí.
Chráněný křižník Varjag byl počátkem roku 1904 znovu vyslán do Čemulpcha a kromě jiného s sebou vezl oddíl zabajkalských kozáků, kteří měli za úkol posílit obranu ruského velvyslanectví v Soulu. Na rejdě přístavu byl ruský křižník Bojarin a dělový člun Giljak, dále britské křižníky Cressy a Talbot, italský křižník Elba, starý japonský pancéřový křižník Chioda (1890) a americký Vicksburg. Vyslanec Pavlov rozšířenou ochranu odmítl a ponechal si v Soulu pouze oddíl námořníků, čítající 50 lidí. Ostatní vojáky nechal Rudněv odeslal na Bojarinu zpět do Port Arthuru. Téhož dne však Rudněv obdržel šifrovanou zprávu od vyslance, že se v korejských vodách pohybuje 10 japonských válečných plavidel. Tuto informaci Rudněv ihned předal dál na Giljaku do Port Arthuru. Na rejdě přístavu v Čemulpchu se v krátké době objevily dva francouzské křižníky, dále německý křižník Hansa a namísto Giljaku byl do přístavu přesunut dělový člun Korejec. Avšak japonské lodě se neukázaly. Velitel japonského pancéřového křižníku Chioda který kotvil na rejdě, se rozhodl ještě uchlácholit kapitány kotvících německých, francouzských a britských plavidel a tak je pozval na slavnostní oběd, kde jim mimo jiné z japonských novin překládal články, kde se hovořilo o diplomatické aktivitě vedoucí k mírovému řešení rusko-japonských sporů. Ovšem jinde to tak mírově nevypadalo. Na klíčových místech v Koreji vznikaly poštovní a železniční stanice, sklady potravin a uhlí a v civilním obleku do Koreje přijížděli stovky převlečených japonských vojáků a důstojníků. Například jen v Čemulpchu Japonci skoupili všechna v přístavu dostupná plavidla, jako čluny, remorkéry a nákladní lodě. Kapitánu Varjagu Rudněvovi z toho bylo naprosto jasné, že se připravuje velká vyloďovací operace v tomto prostoru a neprodleně o svém úsudku informoval Port Arthur a to prostřednictvím parníku Sungari (bál se telegrafického odposlechu). Toto však byla i poslední ruská zpráva z Čemulpcha. Velení Tichomořské flotily však ponechalo Varjag a jeho doprovod Korejec svému osudu. Z rejdy přístavu postupně začali mizet cizí lodě, ale jejich místa u přístavních mol stále častěji zaujímala japonská nákladní plavidla. Z nich se vykládaly zbraně, telegrafní materiál, uhlí a potraviny.
Dne 4.února 1904 náhle Japonsko přerušilo diplomatické vztahy s Ruskem a odvolalo svého vyslance z Petrohradu. Japonská válečná rada vydala rozkaz k okamžité mobilizaci I. armády generála Kurokiho a k vyplutí loďstva. Japonci měli dobré informační zdroje, od kterých znali pozici portarthurské eskadry, která se právě nalézala na vnější zranitelné rejdě. Alexajev obdržel telegram o přerušení diplomatických styků až 7.února 1904, tedy s třídenním zpožděním. Jednotky na Dálném východě byly mobilizovány a připravovány na válku, ale zároveň dostaly za úkol, že nesmí vyprovokovat Japonsko k otevřené akci.
Dne 5.února 1904 obdržel japonský admirál Togo na své základně v Sasebu příkaz k vyplutí. Druhý den ráno vyplula japonská flotila včetně transportních plavidel na moře s cílem provést nečekaný přepad ruské Tichomořské flotily v Port Arthuru a lodí kotvících v přístavu Čemuplcho. Kapitán Rudněv se o přerušení diplomatických styků dozvěděl v Čemuplchu od velitelů evropských lodí. Ihned se obrátil na vyslance a navrhnul mu vyjet s Varjagem pod diplomatickou vlajkou do bezpečí. Avšak vyslanec Pavlov o této variantě nechtěl ani slyšet a stále čekal na instrukce z Petrohradu. Rudněv se rozhodl vyslance přesvědčit osobně a tak za ním odjel vlakem ráno 7.února do Soulu. Tou dobou však již Japonci ve Fusanu zabavili ruský parník Mukden a v Cušimském průlivu další ruský parník Jekatěrinoslav. Japonské loďstvo dále pokračovalo směrem ke Korejským břehům. Rudněvovi se opět Pavlova nepodařilo přesvědčit. Jediné k čemu se dal vyslanec přimět, bylo odeslání dělového člunu Korejec do Port Arthuru. V noci 8.února 1904 opustil přístav Čemulpcho japonský křižník Chioda, který vyplul vstříc 4.bojovému oddílu pod velením kontradmirála Uria.
Dne 8.února 1904 v 8:30 hod přijal Korejec na svou palubu poštu od evropských lodí, které tou dobou kotvily na rejdě a připravoval se k odplutí. Avšak již o čtvrt hodiny později připlul na rejdu parník Sungari, který patřil ruské společnosti „Východočínské železné dráhy“, na němž byl americký vojenský agent, který přivezl informace, že další den 9.února 1904 vypukne válka. Tím se odjezd Korejce opozdil až do 15:40 hod. Když konečně odpoledne vyplul, potkal se s blížícím se Uriovým oddílem. Jako první plul pancéřový křižník Chioda, který zde ještě před pár dny kotvil, následovali jej další dva křižníky, poté 3 transportní plavidla a jako poslední další tři křižníky. Zleva plula 4 torpédová plavidla. Dělový člun Korejec informoval Varjag o přítomnosti japonských plavidel, načež jim vyplul vstříc. Vydal se přímo mezi křižníky na jedné a torpédoborce na straně druhé. Když byl Korejec na úrovni druhého japonského křižníku, vybočilo náhle třetí japonské plavidlo, pancéřový křižník Asama ze sestavy a zastoupil Korejci cestu. Současně se k němu vydali i torpédoborci s jasným úmyslem nepustit Korejce jako svědka jejich příjezdu z přístavu. Poté se verze různí. Jsou samozřejmě dvě, jedna japonská a jedna ruská. Dodnes není zcela jasné, která verze je ta pravdivá. Podlé ruské verze, která se zdá být věrohodnější, byl Korejec napaden torpédy načež odpověděl palbou ze svých starých příďových děl ráže 203 mm (na každé straně po jednom). Ze tří vystřelených torpéd dvě cíl minula a třetí neudrželo nastavenou hloubku a před Korejcem se potopilo. Právě palba Korejce se pak stala jednou z příčin vypuknutí rusko-japonské války. Alespoň japonská propaganda za svědectví admirála Uria tvrdila, že jejich plavidla byla ruským plavidlem napadena první. Po tomto incidentu se Korejec stáhnul zpět do přístavu a zakotvil vedle Varjagu. I japonská plavidla vplula do přístavu a zakotvila vedle Varjagu. Jižně od Varjagu zakotvila japonská velitelská loď, pancéřový křižník Asama. Dále vedle ní zakotvily chráněné křižníky Naniva, Niitaka, Akasi a Takachiho, starý pancéřový křižník Chioda, následovány 9. a 14.oddílem torpédových plavidel posílené ještě o 4.bojový oddíl.
Japonský výsadek v ČemulpchuRuské námořní síly v bitvě
Velitel: Vsevolod Rudněv
* Počet mužů: 750 námořníků
* Hmotnost boční salvy: 434 kg (768 kg / min)
1x chráněný křižník
1x dělový člun
Japonské námořní síly v bitvě
Velitel: Sotokichi Uriu
* Počet mužů: cca 3.000 námořníků
* Hmotnost boční salvy: 1.795 kg (6.960 kg / min)
2x pancéřový křižník
4x chráněný křižník
1x aviso
8x torpédové plavidlo
Celkem tak vplulo do Čemulpcha 15 japonských válečných plavidel o celkové tonáži 28.516 t. Součet jejich výzbroje budil respekt. Celkem japonská eskadra měla 4 děla ráže 203mm, 36 děl ráže 152mm, 18 děl ráže 120mm, 26 děl ráže 75mm, 95 děl menších ráží a 43 torpédometů. Boční palubní salva všech děl měla hmotnost 1.795 kg a během jedné minuty mohla všechna plavidla vystřelit munici o celkové váze 6.960 kg.
Jejich nadcházející soupeř měl k dispozici chráněný křižník Varjag s děly bez ochranných štítů a starý, ve Švédsku postavený dělový člun Korejec o výtlaku 1.334 t. Celkem měli Rusové k dispozici 2 děla ráže 203mm, 13 děl ráže 152mm, 4 děla ráže 107mm, 12 děl ráže 75mm a 16 malorážních děl. Boční salva měla hmotnost 434 kg a během minuty mohli vystřelit munici o váze 768 kg.
Velitel britského křižníku Talbot se odebral za japonským admirálem na jeho chráněný křižník Naniva, kde mu oznámil, že je zcela nepřípustné, aby byla zahájena jakákoliv vojenská činnost v neutrálním přístavu. V opačném případě pohrozil střelbou proti tomu, kdo poruší neutralitu. Ovšem po delším jednání anglický kapitán přislíbil nebránit Japoncům v jejich vykládání transportních plavidel. Pouze trval na jediné podmínce a to, že neutrální plavidla na rejdě musí mít možnost spojení se břehem. Během vykládání vojenského materiálu v Čemulpchu se již o 300 km jinde bojovalo a to u Port Arthuru.
Ráno dne 9.února 1904 byla ukončena vykládka japonských transportních lodí v Čemulpchu a tak mohl admirál Uriu přejít k druhému úkolu. V 7:30 hod bylo doručeno kapitánům zahraničních plavidel ultimátum, že v případě neodplutí ruských plavidel z přístavu do 12:00 hod. podnikne na ně japonská eskadra útok. Proto japonský admirál navrhuje zahraničním plavidlům, aby se stáhla, a tím se uchránila před možným poškozením. Velitelé těchto cizích plavidel svolali poradu u anglického velitele a dohodli se na podání protestu proti porušení neutrality. Na britský křižník Talbot přijel i ruský velitel Rudněv, který byl o těchto jednáních informován francouzským kapitánem. Zde dostal i on výše uvedené japonské ultimátum, datované k 8.únoru 1904, kde bylo uvedeno, že do oběda 9.února 1904 musí ruské lodě vyplout z přístavu, jinak, jak psal japonský admirál, „budu muset vaše lodě potopit v přístavu. Váš sluha, kontradmirál S.Uriu“. Z hlediska mezinárodně právního však měly ruské lodě k dispozici 24 hodin na vyplutí, protože Korea v nadcházejícím válečném konfliktu vyhlásila neutralitu. Z tohoto hlediska se tak může Uriuv počin jevit jako porušení neutrality. Avšak velitelé evropských plavidel nechtěli nijak riskovat zatažení svých zemí do konfliktu. Z toho důvodu zaslali Japoncům pouze protokol, ve kterém protestovali jejich ultimátu. Pokud by Japonci uskutečnili svůj úmysl, byli rozhodnuti se stáhnout hlouběji do rejdy přístavu, aby během možného boje uchránili svá plavidla před poškozením. Rudněvovi odmítli, jako porušení neutrality, doprovodit jeho plavidla do neutrálních vod. Podle právních norem mohly Varjag a Korejec ještě zůstat 24 hod na rejdě a odplout by měly až na žádost korejské vlády. V případě, že by byla neutrální loď zasažena japonskou palbou, mohla tato loď na svou obranu provést protiakci. Avšak Rudněv byl nucen se rozhodovat jinak. Neměl v úmyslu kapitulovat, ale ani neměl v úmyslu přijmout boj na neutrální půdě. Co se týče možného nočního útěku, tak ani ten nepřipadal v úvahu, protože plavební koridor ven z přístavu byl příliš úzký, navíc s mělčinami a skalisky. Proto se kapitán Varjagu rozhodl, že vypluje z rejdy a pokusí se s japonskou eskadrou svést předem prohraný souboj.
Ráno 9.února 1904 v 9:30 hod se na ruských lodích začali chystat k vyplutí a následnému boji s celou nepřátelskou eskadrou. Na lodích se zatopilo pod kotli, lékaři připravovali obvaziště, do pohotovosti se dávaly záchranné prostředky, na dělovém člunu Korejec se odstranily stěžně, protože tato stará loď měla ještě oplachtění. V 10:45 hod byl mužstvu rozdán předčasný oběd a Rudněv promluvil k mužstvu. Vybídnul je k plnění úkolů, k přesné a klidné střelbě, k včasnému hašení požárů a ke statečnosti. I tak bylo všem jasné, že situace ruských lodí je beznadějná. Proti takové přesile nepřítele nemohl Varjag využít ani své vyšší rychlosti, navíc tak jako tak byla jeho rychlost nedostatečná v porovnání s japonskými torpédoborci, kteří by jej ve svém počtu jistě snadno dostihly. Co se výzbroje týče, tak v ní měl Varjag další velký handicap a to chybějící pancéřové štíty na dělech. Tak byla jejich obsluha vystavena střelbě a střepinám nepřátelské palby. Již během opuštění přístavu byly ruské lodě nuceny proplout úzký plavební koridor mezi mělčinami a skalisky a přitom byly už v dosahu japonských lodí, které na ně čekaly před rejdou. Nejsilnější japonské plavidlo, pancéřový křižník Asama, bylo pro děla Varjagu prakticky nepotopitelné a naopak svého soupeře mohlo téměř beztrestně ze svých těžkých děl ráže 203mm ostřelovat. K tomu tu byla obrovská japonská palebná převaha, kdy celá eskadra dokázala během minuty vystřílet až devětkrát více munice, než dokázal jejich ruský soupeř. Varjag s Korejcem opouštěly rejdu přístavu. Na konci 30 mílového koridoru již na ruská plavidla čekalo jedno japonské aviso a torpédoborec. Na křižníku Naniva dal japonský admirál vyvěsit vlajkový signál, kterým vyzval ruská plavidla k bezpodmínečné kapitulaci. Jako odpověď vyvěsil vlajkový Varjag válečnou svatoondřejskou vlajku. Japonská odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ze vzdálenosti 7.500 – 8.00 metrů vypálila ze svých těžkých děl první salvu Asama. O dvě minuty později odpověděl i Varjag z děl na svém pravoboku. Černý dým po výbuchu melinitových granátů umožňoval japonským dělostřelcům korigovat palbu. Naproti tomu ruské granáty probíjely obšívku lodí a vybuchovaly uvnitř, ale bylo obtížné sledovat výsledky palby. Asama, díky svému pancéřování, na sebe vázala palbu Varjagu a umožnila tak ostatním japonským plavidlům klidné míření a palbu. Již krátce po zahájení střelby byly na Varjagu vyřazeny z boje tři děla ráže 152mm, jedno dělo ráže 75mm a dvě 47mm rychlopalná děla. Zároveň na palubě vypukl požár, hořel jeden ze záchranných člunů a dřevěné obložení paluby. Tento požár ohrožoval výtahy a proluky pro transport munice. Varjag byl pod palbou všech japonských plavidel jak na střelnici. Největší ztráty byly přirozeně u nechráněných děl. Nemilosrdně je kosily střepiny z vybuchujících granátů. Po bitvě bylo na těle jednoho z raněných napočítáno na 120 zásahů od střepin. Pět minut po poledni měl již Varjag kromě jiných ztrát sražen přední stěžeň, zničenou dálkoměrnou stanici, zadní můstek byl v plamenech, hořela paluba a mnoho děl již neopětovalo palbu. Cesta k úniku z tohoto pekla však byla i nadále uzavřena přehradou japonských plavidel. Aby Rudněv ulehčil těžce zkoušenému pravoboku, rozhodl se provést obrat a natočit se k nepříteli levobokem, jehož děla do bitvy zatím nezasáhla. O svém úmyslu informoval Rudněv i Korejec, ale ten signál nezachytil. Během tohoto obratu poškodil jeden z japonských granátů mechanismus řízení kormidla a tak muselo být ovládáno ručně. Co však bylo horší, že tímto obratem se zkrátila vzdálenost mezi bojujícími stranami na 5.000 – 5.500 metrů a nepřátelská palba zesílila. Krátce poté Varjag utrpěl průstřel levoboku a voda začala pronikat do uhelných bunkrů a odtud až ke kotlům. Navzdory palbě se však posádce podařilo tento průstřel provizorně utěsnit. Ve 12:20 hod se po otřesech vybuchujících granátů poškodilo uložení několika kotlů a o pět minut později se objevila voda v dalších dvou uhelných bunkrech. Na lodi vypukly další požáry. V proviantním skladu vzplála uložená mouka, posádce se však podařilo tento oheň rychle uhasit. Nepřátelská palba srazila i svatoondřejskou vlajku, ale prakticky ihned byla vyvěšena nová. Korejec, který zatím plul asi 250 metrů za Varjagem vedl palbu svým pravobočním dělem ráže 203mm (projektil mě hmotnost 88 kg) a zadním dělem ráže 152mm na vlajkovou Asamu. Svou dělostřelbou se snažil krýt Varjag, na kterém zuřila řada požárů. Jeho palba vedená i z dalších děl byla úspěšná a podařilo se mu zapálit jeden z křižníků a potopil i jedno z torpédových plavidel. Sám utrpěl jen malé škody a to například průstřel boku nad čarou ponoru. Poté co Varjag dokončil svůj obrat, zapojil do souboje děla ze svého levoboku. Jeden z jeho projektilů ráže 152 mm o váze 45 kg vyvolal na Asamě výbuch, po kterém vznikl požár na záďovém můstku. Co však bylo důležitější, že byla z boje vyřazena i zadní dělová věž Asamy s děly ráže 203mm. Korejec provedl nakonec taky obrat na opačnou stranu a snažil se na sebe stáhnout palbu a umožnit tak Varjagu únik z drtivé palby.
Ve 12:45 vpluly ruské lodě opět do přístavního koridoru a ve 13:15 hod zakotvily na místě, odkud před dvěma hodinami odpluly. Celkem ruská plavidla vystřílela 1.105 granátů, z toho bylo 425 ze 152mm hlavních děl Varjagu. Velitel francouzského křižníku později popisoval vzhled Varjagu po bitvě takto: „paluba byla zalitá krví, všude se válely mrtvoly a části těl. Nic nebylo neporušené. Nátěr lodi byl ohořelý a oprýskaný, železné části proděravěné střelami, ventilátory zčásti sražené, paluba a nástavby ohořelé. Všechna děla ráže 47mm byla rozbitá, stejně jako 8 z 12 děl ráže 152mm a 7 z 12 děl ráže 75mm. Ze všech palubních průvlaků a průstřelů stoupal dým a loď se nakláněla na levobok. Z 22 důstojníků bylo 36% (tj. 8 mužů) zabito, ze 535 námořníků padla pětina, tj. 115 mužů“(podle jiných zdrojů bylo 31-33 mrtvých a 97 zraněných). Neutrální plavidla poslala k ruským lodím čluny pod vlajkou červeného kříže, které se jaly převážet z Varjagu a Korejce raněné a posádku rozdělovaly na neutrální plavidla. Po svedeném statečném boji s nepřátelskou přesilou však stále obě lodě byly plavby schopné, ovšem bez sebemenší šance znovu Japoncům vzdorovat. Aby plavidla nepadla nepříteli do rukou rozhodl se ruský velitel vyhodit lodě do povětří. V 16:00 hodin vyhodila posádka Korejce své plavidlo do povětří. Varjag však nemohl být zničen výbuchem, protože se velitele evropských plavidel obávali o své lodě. Proto se posádka Varjagu rozhodla otevřít zavodňovací ventily. V 18:10 hod se Varjag překlopil na bok a potopil se. Francouzský křižník vzal na svou palubu více než 350 ruských námořníků, ostatní přeživší se nalodili na anglický křižník Talbot a italskou Elbu. Zároveň tato evropská plavidla vzala na svou palubu na 100 ruských občanů, kteří do té doby žili v Čemulpchu a Soulu. Tak skončilo úvodní střetnutí v nadcházející rusko-japonské válce, která stála obě strany desítky tisíc lidí a Rusko stála zničení dvou námořních flotil a ztrátu Koreje, vlivu v Mandžusku a světovou prestiž.
Výbuch dělového člunu Korejec v přístavu ČemulpchoZÁVĚR
Úvodní střetnutí ukázalo rychlé a progresivní myšlení japonského vojenského štábu, jeho pečlivé plánování všech operací a i jistá vypočítavost v diplomatickém jednání, kde se jim dařilo dlouhou dobu přesvědčovat Rusko i další světové velmoci o snaze řešení problému na Dálném východě mírovou cestou. Zároveň ale toto střetnutí ukázalo na čest a hrdost ruského námořnictva a odvahu samotných námořníků, kteří se dali do předem prohraného boje. Samotný průběh bitvy měl předem jasný scénář, ale může být možná překvapením, že japonská eskadra i přes svou drtivou převahu, nedokázala pouhé dvě ruské lodě poslat ke dnu. Nakonec po dvouhodinovém boji, se obě ruská plavidla dokázala vrátit do neutrálního přístavu a až jejich posádky vše vyřešily potopením svých plavidel na rejdě Čemulpchského přístavu.
ZTRÁTY
Rusko
31 mužů mrtvých a 191 raněných (podle jiných zdrojů 33 mrtvých a 97 raněných)
1x chráněný křižník (potopen vlastní posádkou)
1x dělový člun (potopen vlastní posádkou)
Japonsko
počet mrtvých a raněných není znám
1x torpédové plavidlo
Po prohrané válce v roce 1905 byl vrak Varjagu Japonci 26.července 1905 ze dna přístavu vyzdvižen, opraven, přestavěn a roku 1907 zařazen do námořnictva země vycházejícího slunce pod jménem Soya. Dne 21.března 1916 byl prosán Rusku, znovu dostal své původní jméno Varjag. Dne 8.12.1917 byl po zhroucení carského Ruska zabaven Brity. Po válce byl určen k sešrotování, k němuž se vydal v roce 1919 na poslední plavbu, při které na skotském pobřeží u vesnice Lendalfoot ztroskotal. Následně vrak chátral a v roce 1925 byl nakonec sešrotován na místě ztroskotání.
pancéřový křižník AsamaZdroje:
Válečné lodě (2) – Klučina, Klučina – 1986
www.modelshipgallery.com
www.warshipsww2.eu
www.modelships.info
www.wikipedia.org
Poděkování Martanovi za kontrolu pravopisu
