Huáscar versus Královské námořnictvo
Aneb
Bitva v zálivu Pacocha
Aneb
Bitva v zálivu Pacocha
Sotva se nadporučík Rainier vrátil na svoji loď, dal se HUÁSCAR do pohybu směrem k nejbližšímu přístavu, a jelikož britská vlajková fregata měla téměř o 4 m větší ponor, nechal de Horsey vypálit dva varovné výstřely, a když se nedočkal žádné odezvy, v 15:06 vypálil SHAH plnou levoboční salvu ostrými projektily. Peruánci odpověděli střelbou z dělové věže a jednoho 120mm kanónu, načež v 15:09 ožila i baterie na AMETHYSTU a hladinu kolem obrněnce zčeřily dopadající granáty. Bitva mezi vládkyní moří a reprezentantem mladého peruánského námořnictva začala, přičemž se dva elegantní trojstěžníky utkaly s hluboko zanořenou mocně dýmající obludou zakutou do železného krunýře.
Pallisarovy 229mm protipancéřové granáty (dle Parkse) na vzdálenost pěti kabelů (926 m) za ideálních podmínek probíjely 240mm železné pláty, zatímco 178mm projektily na stejnou distanci prorážely 170mm železnou desku, přičemž právě sekundární výzbroj SHAHU sehrála díky nepoměrně větší kadenci v bitvě důležitou roli. To znamená, že dělová věž HUÁSCARU mohla být podle papírových parametrů (dle Browna) probita palbou z distance 2743, respektive 1097 m, přičemž nebylo bezpodmínečně nutné pancíř prorazit, neboť k jejímu vyřazení stačilo zablokovat otáčivý mechanismus. Nominálním penetračním účinkům de Horsey přizpůsobil i střetnou vzdálenost, aby 113 a 51kg projektily dosáhly zamýšlených účinků, ale zároveň se držel dostatečně daleko od nepřátelského obrněnce, jehož těžká děla budila oprávněný respekt, nehledě nato, že HUÁSCAR měl předolodí opatřeno klounem považovaným od bitvy u Lissy stále za nebezpečnou zbraň. Dodejme, že SHAH se tedy většinou od svého menšího protivníka držel v rozmezí 7,5 až 10 kabelů, zatímco AMETHYST, jehož děla neměla proti pancíři šanci, vedl boj převážně ještě na větší distanci. Jenomže vzhledem k tomu, že všechny tři lodě manévrovaly samostatně, jejich vzájemná poloha a tedy i vzdálenosti se průběžně měnily, a v některých fázích bitvy dělilo protivníky pouze několik set metrů.
Piérola se sice během bitvy přesouval mezi různými lodními oddíly, ale velení HUÁSCARU prozíravě přenechal vlastním důstojníkům, takže tíha odpovědnosti ležela na bedrech Asteteho a bratří Carrasců. Peruánský obrněnec se držel v blízkosti pobřeží, kde jej nepřátelé nemohli sevřít do křížové palby, a snažil se manévrovat takovým způsobem, aby jeho příď směřovala na de Horseyho vlajkovou fregatu. Astete a M. Carrasco zůstali ve velitelské věži, přičemž druhý jmenovaný vydával příkazy kormidelníkovi, kdežto B. Carrasco velel dělové věži. Boj byl zpočátku veden na vzdálenost 4,5 kabelů, a třebaže SHAH často měnil kurs, a obratný HUAŚCAR, jehož boky vyčnívaly nad hladinu jenom 1,37 m, představoval nesnadný cíl, netrvalo dlouho a dobře vycvičení dělostřelci docílili prvních zásahů. Naproti tomu Peruánci stříleli pouze sporadicky, takže není divu, že v bitvě tahali za kratší konec.
Nad důvody není třeba dlouze spekulovat. „Velení HUÁSCARU bylo znamenité, a pokud by totéž bylo možné říci o dělostřelbě, výsledkem by byl obávaný nepřítel,“ napsal velitel AMETHYSTU, čímž odhalil nepřítelovu achillovu patu. Zatímco příslušníci Královského námořnictva ohledně dosažených dovedností představovali světovou elitu, posádky peruánských válečných lodí za nimi v tomto směru citelně zaostávaly. Hrstka vysokých důstojníků, jako kupř. zvěčnělý Miguel Grau, své řemeslo ovládala na výbornou, jenomže za nimi zela kvalitativní mezera, a řadoví námořníci se nemohli měřit se svými evropskými protějšky, přičemž na HUÁSCARU se sice během bitvy nalézalo 169 mužů (podle jiných zdrojů 179), jenomže se mnohdy jednalo o civilisty či armádní důstojníky. V opačném případě mohl být výsledek bitvy na vážkách a americký námořní důstojník James King ve své analýze o soudobém lodním stavitelství z r. 1880 uvádí, že „kdyby měl HUÁSCAR řádně vycvičenou posádku, a vše probíhalo podle předpokladů, ze vzdálenosti 1500 až 2500 yardů mělo být výsledkem potopení obou britských lodí.“ To je možná přehnané tvrzení, ale je neoddiskutovatelné, že každý zásah 136kg granátem, mohl být pro nepancéřované lodě fatální.
Britské salvy zahnaly peruánské obsluhy sekundárních děl do podpalubí, takže na nepřátelskou palbu odpovídaly pouze zbraně v dělové věži. Tu stejně jako samotný HUÁSCAR vyprojektoval nešťastný konstruktér Cowper Coles a mohla se otáčet o 360°, což alespoň nominálně poskytovalo těžkým kanónům široké palebné pole, třebaže ve skutečnosti nemohly kvůli nástavbám střílet přímo v podélné lodní ose. K obsluze 37tunového monstra, navíc muselo přiložit ruku k dílu 16 mužů, kteří potřebovali k otočení věže kolem její osy dobrou čtvrthodinu. Kromě toho M. Carrasco nařídil plout přerušovaným kursem, a manévrovat takovým způsobem, aby granáty nezasahovaly HUÁSCAR zezadu v podélné lodní ose, neboť obrněnec postrádal pancéřové přepážky, a v takovém případě mohl nepřátelský granát proniknout až do strojovny. Výsledkem byla pomalá a nepřesná palba, přičemž nelze vyloučit, že stále přetrvávaly technické trable, jež mechanizmy těžkých děl postihly během nedávného střetu s vládními loděmi, a M. Carrasco uvádí, že ke konci bitvy museli obsluhy těžkých děl používat upravené roznětky (vzhledem ke stáří těchto děl patrně obyčejné doutnáky) ze 120mm granátů.
Ani de Horsey neměl příliš důvodů ke spokojenosti. Ať už dělostřelci naládovali plné Palliserovy projektily a nebo granáty s výbušnou náplní, očekávané výsledky se nedostavovaly, a palbě na větší distanci pancíř HUÁSCARU odolával. Také AMETHYST střílel výtečně, jenomže jeho zbraně mohly pouze demolovat lodní nástavby a části trupu nad pancéřovým pásem. Navíc se na SHAHU v 15:26 dočasně odmlčelo 229mm dělo na přídi a technické problémy postihly i několik sekundárních zbraní, takže výsledek bitvy zůstával nejistý. Ke zmenšení vzdálenosti se však britský kontradmirál prozatím neodhodlal, protože si byl vědom skutečnost, že jediný zásah těžkým projektilem mohl mít pro jeho vlajkovou loď osudové následky.
Pacochský záliv brzy zahalila oblaka černého dýmu a situace se stávala nepřehlednou. Carrasco de Horseymu několikrát zabrnkal na nervy náznakem klounového útoku a Angličané se museli mít na pozoru, aby nezasáhli městečka Ilo a Pacocha. HUÁSCAR sice střílel především na SHAH, ale občas si vzal na mušku i AMETHYST a nechybělo mnoho, aby dosáhl úspěchu: „Několik střel směřujících na nás vybuchlo ve vodě, tak blízko, že nás kolem dokola postříkala voda. Pozorovali jsme jejich projektily, jak opisují vysokou trajektorii a jak se k nám vzduchem přibližují jako velké kovářské kovadliny,“ uvedl Patrick Riley. Kolem 16. hod. se obrněnec patrně ve snaze přilákat protivníka na mělčinu přiblížil k ústí řeky Ilo, ale AMETHYST se jej bez ohledu na nebezpečí uvíznutí na mělčině držel jako klíště, zatímco SHAH zůstal v bezpečné vzdálenosti. Ani tehdy však HUÁSCAR neztratil bojeschopnost, o čemž se Britové přesvědčili v 16:35, když poblíž SHAHU dopadly těžké granáty a obsluhu předního děla skropila mořská voda.
Navzdory tomuto varování se de Horsey rozhodl zkrátit vzdálenost a boj rozhodnout střelbou z větší blízkosti. Mohutná fregata proto změnila v 17:00 kurs, čehož pohotově využil Carrasco k dalšímu pokusu o taranování. Dýmající obrněnec učinil v 17:11 obrat a rychlostí 11uzlů zamířil k britské vlajkové lodi, která provedla úhybný manévr a bránila se palbou z Gatlingů umístěných na marsech a dokonce i pušek. Rovněž AMETHYST kryl SHAH střelbou z rychlopalných zbraní a na HUÁSCARU vypuklo peklo. Stovky malorážních projektilů zametaly palubu a bušily do nástaveb, ale bez zjevného účinku. Teprve když plná levoboční salva z britské fregaty srazila vrchol předního stěžně, mohli britští námořníci zajásat. Válečná vlajka se zřítila na palubu, což bylo možné vykládat jako kapitulaci, jenomže Peruánci neměli nic podobného v úmyslu, a brzy už se díky odvážnému poddůstojníkovi Baltazarovi Caichovi na stěžni opět hrdě třepotala jejich červenobílá zástava se státním znakem uprostřed.
Takhle si Britové průběh boje nepředstavovali. De Horsey rázoval po velitelském můstku sem a tam a ztrácel pověstný anglický klid; čas ubíhal a nic nenasvědčovalo tomu, že rebelové hodlají složit zbraně, pročež ke svým důstojníkům ve zjevné narážce na svoji někdejší službu tureckému sultánovi uznale pronesl: „Pánové, tohle opravdu není chadivovo námořnictvo.“ Za této situace se rozhodl vytáhnout z rukávu své nažehlené admirálské uniformy poslední trumf, díky čemuž došlo k historickému okamžiku, neboť v bitvě u Pacoche bylo poprvé v dějinách námořního válčení použito samohybné torpédo. Vývoj této slibné zbraně dotáhl v šedesátých letech 19. století do použitelné verze britský inženýr Robert Whitehead a jeho továrna v Rijece je záhy dodávala desítkám zákazníků po celém světě. Proto není divu, že poté co při oficiálních testech jeho torpédo odpálené z britské kolesové šalupy OBERON potopilo vyřazenou korvetu AIGILE (exploze vyrvala otvor o rozměrech 3 x 6 m) od něj zakoupilo licenci i Královské námořnictvo vyrábějící jeho torpéda v arsenálu ve Woolwichi.
SHAH jich nesl osm kusů a bohužel ani autoři impozantní 28svazkové (!) „Historie peruánského námořnictva“ věnující povstání HUÁSCARU přes 300 stran, se nedopátrali jaké měly technické parametry, ale vzhledem k datu vstupu fregaty do služby se pravděpodobně jednalo o model z r. 1872 mající značnou ničivou sílu, leč dosahující menší rychlosti. Torpéda sice byla teprve na počátku své kariéry, ale přesto by exploze bojové hlavice pod pancéřovým pásem dokázala HUÁSCAR spolehlivě poslat ke dnu, třebaže jeho trup dělily 15mm vodotěsných přepážky na pět samostatných oddílů. V Královském námořnictvu se traduje historka, že si důstojník odpovědný za jejich obsluhu nechal příslušný rozkaz potvrdit písemně, jelikož s použitím torpéda nesouhlasil. To však je s pravděpodobností hraničící s jistotou pouze legenda, i když vhledem k okolnostem si lze představit, že někteří příslušníci posádky SHAHU vskutku měli k jeho použití morální výhrady, a nechtěli statečné protivníky (včetně několika Britů) utopit jako koťata.
De Horsey však podobné zábrany nesdílel, takže v 17:14 doutníkovitý projektil opustil levoboční torpédomet a vydal se k cíli. Tehdejší torpédo bylo schopné udržet potřebnou rychlost pouze krátkou dobu, tudíž při onom zkušebním potopení AIGILE bylo vypuštěno ze vzdálenosti necelých 100 m (podle jiného zdroje 122 m). Jenomže tentokrát jej Britové vystřelili ze vzdálenosti 400 yardů (365,76 m) a na tuto distanci nedokázalo vyvinout více než 9 uzlů, tudíž po odborné stránce dobře připravení peruánští důstojníci zvolili obranný manévr, který se v podobných situacích používá dodnes. Obrněnec se prostě k torpédu natočil zádí, aby představoval co nejmenší cíl, načež plnou parou prchal do bezpečí, dokud ďábelskému projektilu nedošla zásoba stlačeného vzduchu a neskončil na mořském dně.
Zatímco SHAH po neúspěšném vypuštění torpéda odplul na bezpečnější vzdálenost 1800 m, námořní kapitán Chatfield usoudil, že dělová věž na HUÁSCARU je mimo provoz, a AMETHYST se zezadu přiblížil k peruánské lodi, s úmyslem zachytit kotvu za horní palubu a dobýt jí abordáží! Ano, když selhala děla a torpédo, měl bitvu rozhodnout souboj muže proti muži, jako za starých časů, kdy hákovací kotvice patřily ke standardní výbavě válečných lodí a šavle nebyly pouhým doplňkem důstojnické uniformy. Jenomže de Horsey svého iniciativního podřízeného zastavil, čímž promrhal poslední příležitost ověnčit se vítěznými vavříny, protože boj v 17:45 ukončil západ slunce. De Horseyho rozkazem rozezlený Chatfield si tedy nezískal válečnickou slávu se zbraní v ruce, ale AMETHYST se stal jedinou britskou jednotkou s dřevěným trupem, která se pustila do křížku s nepřátelským obrněncem, ba vůbec poslední britskou dřevěnou lodí účastnící se námořní bitvy.
Zatímco HUÁSCAR zmizel ve tmě, de Horsey bilancoval výsledek 2,5 hodinové konfrontace. Jeho lodě vypálily 467 projektilů, ale s hubeným výsledkem, o čemž se o několik dní později na vlastní oči přesvědčil nadporučík Lindsay. Podle jeho odhadu narazilo na boční pás možná až 40 granátů a další desítky zásahů inkasoval obrněnec do nástaveb a jiných nepancéřovaných částí, jenomže efekt neodpovídal vynaloženému úsilí. Pravda, HUÁSCAR měl zničené lodní čluny, zlomený hlavní stěžeň a poškozený komín i ovládání kormidla, přičemž jeho nástavby připomínaly řešeto a značně utrpěly i ventilátory a takeláž, zatímco velitelské stanoviště inkasovalo jenom menší škody. Jeden projektil ráže 178 mm způsobil na dělové věži hlubokou promáčklinu, a třebaže B. Carrascovi a jeho mužům muselo ještě dlouho zvonit v uších, otáčecí mechanizmus zůstal v provozuschopném stavu. Sečteno a podtrženo, loď fatálním škodám unikla a neztratila bojeschopnost.
Pouze jeden 229mm projektil probil 89mm pancíř na pravém boku v zadolodí asi 0,5 m nad vodoryskou a explodoval uvnitř 350 mm silné vrstvy teakového dřeva. Část střepin uvázla v podložce, ale další se vydaly na smrtící pouť lodními útrobami a o protější bok zazvonily umíráčkem trubači (?) námořní pěchoty Rupertu Béjarovi, zatímco civilista Juan Martin Echenique stejně jako námořníci Manuel Mendoza a Cayatano Zurita museli vyhledat lékařskou pomoc. Britská palba zranila ještě odvážlivce upevňujícího na stěžeň sraženou vlajku, a střepiny vniknuvší do velitelské věže způsobily povrchové šrámy a podlitiny Astetemu a M. Carrascovi, kteří se od nynějška mohli pyšnit tím, že za vlast prolili pár kapek vzácné peruánské krve. Za zmínku stojí i skutečnost, že několik střel dopadlo na Pacochu, ale naštěstí pouze postrašily místní obyvatele a nezpůsobily žádné škody.
Naproti tomu HUÁSCAR údajně vypálil přibližně 40 střel, ale jednalo se převážně o 120 a 76mm projektily, jelikož těžké kusy podle britských záznamů vypálily nanejvýš osmkrát. Vlajková fregata a snad i AMETHYST měly lehce poškozenou takeláž, ale k úhoně nepřišel žádný poddaný Jejího Veličenstva, leč přesto nedošlo k přesvědčivému vítězství, jaké britská veřejnost od svého námořnictva najisto očekávala. Pokud použijeme boxerskou terminologií, de Horsey sice jasně zvítězil na body, ale nejednalo se o žádný knokaut a protivník se udržel na nohách a z ringu odešel s hrdě vztyčenou hlavou.
Výsledkem bitvy frustrovaný kontradmirál však hodlal využít tmy a zasadit nepříteli drtivé K.O. De Horsey tušil, že HUÁSCAR bude hledat útočiště v nejbližším přístavu, přičemž se za ním s rozměrnou fregatou kvůli respektu z jeho klounu a obavám z uvíznutí na mělčině neodvážil, takže raději vsadil na plavidla opatřená žerďovými a samohybnými torpédy. Zatímco SHAH a AMETHYST hlídkovaly několik mil od pobřeží, spustili námořníci z vlajkové lodě na vodu parní barkasu a menší veslici, na něž přestoupili dobrovolníci vedení dělostřeleckým důstojníkem nadporučíkem Charlesem Lindsaym. Ten sice nedostal příležitost vyzkoušet ostří své šavle nabroušené už od oné porady z 19. května, ale nyní se v případě úspěchu mohl zapsat do dějin jako první velitel, který poslal ke dnu nepřátelskou loď za použití samohybného torpéda. Barkasa nesla žerďová torpéda a vlekla veslový člun opatřený pneumatickým zařízením na odpálení Whiteheadova torpéda, které spočívalo ve vodě a mělo být z člunu odpáleno stisknutím páky uvolňující přívod stlačeného vzduchu.
- frederickbedford1.jpg (14.38 KiB) Zobrazeno 99 x
Improvizované miniaturní torpédovky se krátce po 21. hod. vydaly k Ilo, kde skutečně objevily zakotvenou loď, ale nejednalo se o hledaný obrněnec, nýbrž o peruánský obchodní parník MARÍA LUISA, od jehož velitele se Lindsay dozvěděl, že vzbouřenci odpluli neznámo kam. Kořist jim tedy na poslední chvíli unikla, načež de Horsey pozval námořního kapitána Chatfielda na poradu konanou na jeho vlajkové fregatě ohledně dalšího postupu. Podle deníku velitele SHAHU námořního kapitána Bedforda nejevil kontradmirál sám od sebe přílišnou snahu v honu na poškozený HUÁSCAR pokračovat, ale nechal se svými důstojníky přesvědčit, že vzbouřený obrněnec musí být dopaden stůj co stůj. „Vidíme tedy, že rozhodnutí zničit HUÁSCAR nebylo iniciované de Horseym,“ píše peruánský námořní historik H. Martínez. „Ten však neměl dostatek odhodlání, aby se tomuto rozhodnutí vzepřel, a nakonec schválil usnesení, ve kterém sehrála důležitou roli horlivost a uražená hrdost velitelů Bedforda a Chatfielda.“
Každopádně konečný rezultát se všemi případnými právními důsledky spočinul na de Horseym, načež britský kontradmirál vyslal AMETHYST k Mollendu získat informace o aktuální poloze HUÁSCARU, a sám si krátil čekání na Chatfieldovo hlášení koncipováním zprávy pro Admiralitu. Peruánský obrněnec se mezitím po zuřivém střetu s Brity už za tmy přiblížil k městečku Ilo, jenomže vládní vojáci jej přivítali palbou, načež vzbouřenci požádali velitele MARIE LUISY o člun, na němž Pierola vyslal na břeh emisary mající požádat o klid zbraní. Nadporučík Pablo Dufoo a jeho druhý vyslanec pan Guillermo Billingrurst skutečně s místním velitelstvím dohodli příměří a povolení k převozu raněných na břeh, ale když se chtěli vrátit na HUÁSCAR, zjistili že obrněnec zmizel, takže zde zůstali pod dohledem místních vojáků.
Zatímco britská korveta prováděla průzkum, blížil se HUÁSCAR k jámě lvové. Aureolou ochránce peruánské suverenity ověnčený Piérola totiž ztratil zbytky soudnosti a přesvědčil své důstojníky, že jakmile se More dozví o bitvě u Pacochy, přidá se na jejich stranu a společně de Horsyho porazí. Inu, tonoucí se jak známo stébla chytá. Poškozený obrněnec s posledními 70 tunami uhlí v palivových bunkrech připlul do Iquique odpoledne 30. května. Piérola vyslal k veliteli vládní eskadry své zástupce, mezi nimiž nechyběl ani nedávno osvobozený plukovník Varela, aby mu předali list, ve kterém jej informoval, že HUÁSCAR předchozího dne svedl v zájmu zachování peruánské cti zuřivou bitvu s britskými loděmi SHAH a AMETHYST, a že pokud spojí své sily, dokáží nepřítele všech Peruánců porazit.
Ačkoliv námořní kapitán More jistě při pohledu na poničený HUÁSCAR v hloubi svého vlastenecky tepajícího srdce pocítil touhu Piérolově žádosti vyhovět, nakonec loajální důstojník odvětil, že tak závažné rozhodnutí jako je konflikt se zahraniční mocností překračuje jeho pravomoc, takže informuje vládu a vyčká na její rozhodnutí, přičemž jistě tušil jaká bude prezidentova odpověď. Prado mu skutečně v souladu s jeho očekáváním obratem zaslal lakonickou telegrafickou depeši: „Vyzvěte HUÁSCAR ke kapitulaci, a pokud tak neučiní, zničte jej“, načež Morovi připadl delikátní úkol uvést tento rozkaz do praxe.
More napsal vůdci vzbouřenců: „jménem země, která tolik trpí našimi častými vnitřními konflikty, naléhavě žádám, abyste tuto kritickou situaci ukončil tím, že podřídíte tuto loď legitimní vládě, přičemž vám nabízím veškeré záruky nezbytné pro vaši osobní bezpečnost a bezpečnost vašich podřízených.“ Velitel vládní eskadry byl sice připraven učinit vše, aby zabránil dalšímu bratrovražednému boji, ale v případě, že by „piérolisté“ jeho upřímně míněný apel nevyslyšeli, byl připraven si prezidentův požadavek vynutit: „pokud tyto úvahy inspirované nejvroucnější touhou zajistit mír, který uchrání Peru před strašlivou propastí, nad kterou stojí, bohužel nenaleznou odezvu ve vašem srdci a srdcích ve vašem okolí, potom, plníc striktní rozkazy, jimiž se musím řídit, budu usilovat o jejich vynucení silou.“
Zklamaný Piérola svolal další poradu, ale protože odmítnutí Morových bezpochyby velkorysých podmínek, by znamenalo bojovat nejprve proti vládním a následně s velkou pravděpodobností i britským válečným lodím, padlo rozhodnutí raději se vzdát než podstoupit další bitvu, která by v konečném důsledku dozajista podstatným způsobem oslabila peruánské válečné námořnictvo. Piérola si pouze vymínil, že všichni vzbouřenci s výjimkou jeho osoby dostanou záruku beztrestnosti a možnosti podle vlastního uvážení opustit Peru, což mu More jménem vlády zaručil svým slovem, načež rebelové kolem 6. hod. dne 31. června předali HUÁSCAR do rukou námořníků věrných vládě a sami se přesunuli na transportní parník LIMEŇA.
