K obecné diskuzi bych dodal, že v Německu se pracovalo údajně na 43 (sic!) projektech bezkontaktní roznětky... kolosální plýtvání zdroji. Pro what-if scénář pro rok 1945 však můžeme předpokládat, že by včas uspěli ať už s vlastním řešením pro PLŘS jako Fuchs, Kugelblitz, Kranich nebo Paplitz atd. případně okopírovali americký nebo získali japonský. V jejich technologických možnostech to bylo. Podobně jako u kopie/vylepšení magnetronu. Nebyl tam žádný zásadní objev. Spojenci měli štěstí, že Osa byla spíš spolek solitérů než spolupracujících partnerů a know-how se moc nesdílelo a pokud ano, pak pozdě.
Vůbec způsob vedení RD projektů a také výrobních byl u Němců na palici...
Z úspěšných projektů bych uvedl V-2, který od 1944 spadal pod kompetenci SS a nebýt toho a zřejmě všehoschopného "krizového manažera" Dr. Hanse Kammlera by nevylétla na skutečný cíl ani jedna. Otázka je kdo řídil projekt Wasserfall, ale podle mého se pod jeho kompetenci dostal až na jaře '45. Možná někdo ví více?
PS.
Pro ty, kteří mají rádí What-if doporučuji scénář pro rok 1944 ze hry Hearts of Iron III.
Řízená protiletadlová raketa „Wasserfall“
karaya1: Spojenci se koncem války v některých oblastech dotáhli na Němce, např. britský Meteor, americký Lockheed P-80, ale v některých oblastech měli navrch Němci. Pokud jde o protiopatření, tak proti raketám V-1 byli spojenci vcelku úspěšní, ale proti V-2 neměli vůbec nic.
Polarfox: Souhlasím, ikdyby válka pokračovala a Američani použili atomovou bombu, tak je třeba mít na paměti to, že Němci měli chemické zbraně a měli je také čím dopravit nad města, která kontrolovali spojenci.
EDIT: k tomu, co píše Bat, Němci disponovali velku pracovní silou (vězni, nuceně nasazení atd) a tuším že to byl právě Hans Kammler, kdo je ve velkém využíval pro různé projekty (např. i pro V-2), na konci války řídil několik miliónů "novodobých otroků". S Kammlerem je také často spojován onen tajemný projekt "Die Glocke".
Polarfox: Souhlasím, ikdyby válka pokračovala a Američani použili atomovou bombu, tak je třeba mít na paměti to, že Němci měli chemické zbraně a měli je také čím dopravit nad města, která kontrolovali spojenci.
EDIT: k tomu, co píše Bat, Němci disponovali velku pracovní silou (vězni, nuceně nasazení atd) a tuším že to byl právě Hans Kammler, kdo je ve velkém využíval pro různé projekty (např. i pro V-2), na konci války řídil několik miliónů "novodobých otroků". S Kammlerem je také často spojován onen tajemný projekt "Die Glocke".
Studená válka, současné konflikty, tanky, vojenská letadla a lodě na mém blogu:
http://militaryrange.blogspot.com/
http://militaryrange.blogspot.com/
Re: Řízená protiletadlová raketa „Wasserfall“
POROVNÁNÍ možností německých protiletadlových raket
Wasserfall dokázal zasahovat cíle ve velkých výškách nadzvukovou rychlostí. Naopak Schmetterling a Rheintochter byly pomalejší (podzvukové) a omezené na nižší letové hladiny bombardérů.
Německé projekty protiletadlových řízených střel (země-vzduch) za 2. světové války zahrnovaly několik pokročilých zbraní.
Z nichž klíčové byly NAPŘÍKLAD: Wasserfall, Schmetterling a Rheintochter ...
Wasserfall
Protiletecká raketa Wasserfall měla původně dálkové rádiové povelové navádění operátorem (pomocí joysticku) za vizuálního sledování.
Později se počítalo s plně automatickým radarovým naváděním.
Proběhlo sice několik desítek testovacích startů, ale technologická náročnost, nedostatek grafitu pro kormidla, zničení klíčových laboratoří v Peenemünde spojeneckými nálety při kterých zahynul i šéf vývoje motorů Dr. Walter Thiel, a soupeření o zdroje s V-2, projekt
podstatně zpomalilo.
Původním záměrem bylo zřídit protiletadlové baterie Wasserfall k obraně všech německých měst s populací nad 100 000 obyvatel, což by znamenalo přibližně 200 baterií Wasserfall, rozmístěných ve třech liniích vzdálených od sebe asi 80 kilometrů.
S až 300 raketovými bateriemi bylo možné ubránit celé Německo před útoky nepřátelských bombardérů.
Pro tento grandiózní plán by bylo měsíčně potřeba 5000 raket a odhadovalo se, že výroba každé rakety zabere 500 pracovních hodin (pro srovnání, výroba každé rakety A-4 (V-2) trvala 4000 pracovních hodin).
Po válce posloužil Wasserfall jako přímý základ pro první sovětské protiletadlové rakety (např. R-101) a americký program Hermes A-1.
TAIFUN (NĚMECKO – 1944)
Na podzim roku 1944 bylo již zřejmé, že k odražení spojeneckých bombardérů útočících na Německo je zapotřebí alternativa k větší raketě WASSERFALL.
Důstojník střelnice v Peenemünde, dipl. inž. Klaus Scheuffelen, navrhl malou raketu určenou k odpalování ve velkých salvách.
Raketa používala stejná paliva jako WASSERFALL, a to Visol (vinyl-isobutyl-ether – 2,6 kg) a Salbei (dýmavá kyselina dusičná – 7,2 kg), které byly uloženy ve dvou prstencových nádržích.
Hnací látky byly pod tlakem díky hoření bezdýmné pevné náplně v horní části, nad níž se nacházela bojová hlavice obsahující 0,5 kg vysoce výbušné látky, což stačilo k sestřelení letadla jediným zásahem.
Zadní část motoru měla rovněž průměr 100 mm, k níž byly připevněny čtyři mírně nakloněné stabilizátory.
Ty měly rozpětí 0,22 m (8,66"). Celková délka činila 1,92 m (6'3,6").
Suchá hmotnost kompletního rakety TAIFUN byla 19,3 kg a s náplní 29,7 kg, z čehož 1,1 kg připadalo na pevnou nálož.
Plánovaná měsíční produkce do poloviny roku 1945 měla činit 2 miliony kusů, což mělo postačit k vybavení 400 baterií, z nichž každá měla být vybavena dvanácti odpalovacími zařízeními s kapacitou 30 nábojů.
Vyrobeno jich bylo pouze asi 600, z toho přibližně polovina v továrně Mittelwerke. Několik z nich mohlo být nasazeno v boji v únoru 1945, ale další podrobnosti nejsou známy.
Odpalovače na 30 nábojů měly být namontovány na lafetách 88mm děl, přičemž odpalovací kolejnice při výstřelu vyvíjely mírnou rotační sílu; na každé lafetě byly umístěny dvě jednotky.
Všech 60 nábojů bylo možné odpálit pomocí spínače „ripple“ za 1,5 sekundy, případně i pomaleji, v závislosti na cíli.
Veškerá výroba byla ukončena počátkem dubna 1945.
Po válce byly rakety TAIFUN-F zabaveny Američany a Scheuffelen nastoupil do společnosti Bendix Corporation, kde byl tento aerodynamický návrh využit při vývoji rakety LOKI. Zhruba 150 raket TESTOVALI a odpalovali Britové v letech 1949–1951 ve středisku Woomera.
Jednalo se o neřízenou protiletadlovou raketu. Namísto navádění jedné rakety TAIFUN na konkrétní cíl se počítalo s plošným odpalováním.
Cílem bylo vytvořit v letové dráze svazů spojeneckých bombardérů nepropustnou stěnu střepin. Díky absenci elektroniky a naváděcích prvků byla výroba extrémně levná.
Wasserfall dokázal zasahovat cíle ve velkých výškách nadzvukovou rychlostí. Naopak Schmetterling a Rheintochter byly pomalejší (podzvukové) a omezené na nižší letové hladiny bombardérů.
Z nichž klíčové byly NAPŘÍKLAD: Wasserfall, Schmetterling a Rheintochter ...
Wasserfall
Protiletecká raketa Wasserfall měla původně dálkové rádiové povelové navádění operátorem (pomocí joysticku) za vizuálního sledování.
Později se počítalo s plně automatickým radarovým naváděním.
Proběhlo sice několik desítek testovacích startů, ale technologická náročnost, nedostatek grafitu pro kormidla, zničení klíčových laboratoří v Peenemünde spojeneckými nálety při kterých zahynul i šéf vývoje motorů Dr. Walter Thiel, a soupeření o zdroje s V-2, projekt
podstatně zpomalilo.
Původním záměrem bylo zřídit protiletadlové baterie Wasserfall k obraně všech německých měst s populací nad 100 000 obyvatel, což by znamenalo přibližně 200 baterií Wasserfall, rozmístěných ve třech liniích vzdálených od sebe asi 80 kilometrů.
S až 300 raketovými bateriemi bylo možné ubránit celé Německo před útoky nepřátelských bombardérů.
Pro tento grandiózní plán by bylo měsíčně potřeba 5000 raket a odhadovalo se, že výroba každé rakety zabere 500 pracovních hodin (pro srovnání, výroba každé rakety A-4 (V-2) trvala 4000 pracovních hodin).
Po válce posloužil Wasserfall jako přímý základ pro první sovětské protiletadlové rakety (např. R-101) a americký program Hermes A-1.
TAIFUN (NĚMECKO – 1944)
Na podzim roku 1944 bylo již zřejmé, že k odražení spojeneckých bombardérů útočících na Německo je zapotřebí alternativa k větší raketě WASSERFALL.
Důstojník střelnice v Peenemünde, dipl. inž. Klaus Scheuffelen, navrhl malou raketu určenou k odpalování ve velkých salvách.
Raketa používala stejná paliva jako WASSERFALL, a to Visol (vinyl-isobutyl-ether – 2,6 kg) a Salbei (dýmavá kyselina dusičná – 7,2 kg), které byly uloženy ve dvou prstencových nádržích.
Hnací látky byly pod tlakem díky hoření bezdýmné pevné náplně v horní části, nad níž se nacházela bojová hlavice obsahující 0,5 kg vysoce výbušné látky, což stačilo k sestřelení letadla jediným zásahem.
Zadní část motoru měla rovněž průměr 100 mm, k níž byly připevněny čtyři mírně nakloněné stabilizátory.
Ty měly rozpětí 0,22 m (8,66"). Celková délka činila 1,92 m (6'3,6").
Suchá hmotnost kompletního rakety TAIFUN byla 19,3 kg a s náplní 29,7 kg, z čehož 1,1 kg připadalo na pevnou nálož.
Plánovaná měsíční produkce do poloviny roku 1945 měla činit 2 miliony kusů, což mělo postačit k vybavení 400 baterií, z nichž každá měla být vybavena dvanácti odpalovacími zařízeními s kapacitou 30 nábojů.
Vyrobeno jich bylo pouze asi 600, z toho přibližně polovina v továrně Mittelwerke. Několik z nich mohlo být nasazeno v boji v únoru 1945, ale další podrobnosti nejsou známy.
Odpalovače na 30 nábojů měly být namontovány na lafetách 88mm děl, přičemž odpalovací kolejnice při výstřelu vyvíjely mírnou rotační sílu; na každé lafetě byly umístěny dvě jednotky.
Všech 60 nábojů bylo možné odpálit pomocí spínače „ripple“ za 1,5 sekundy, případně i pomaleji, v závislosti na cíli.
Veškerá výroba byla ukončena počátkem dubna 1945.
Po válce byly rakety TAIFUN-F zabaveny Američany a Scheuffelen nastoupil do společnosti Bendix Corporation, kde byl tento aerodynamický návrh využit při vývoji rakety LOKI. Zhruba 150 raket TESTOVALI a odpalovali Britové v letech 1949–1951 ve středisku Woomera.
Jednalo se o neřízenou protiletadlovou raketu. Namísto navádění jedné rakety TAIFUN na konkrétní cíl se počítalo s plošným odpalováním.
Cílem bylo vytvořit v letové dráze svazů spojeneckých bombardérů nepropustnou stěnu střepin. Díky absenci elektroniky a naváděcích prvků byla výroba extrémně levná.
Re: Řízená protiletadlová raketa „Wasserfall“
Hs 117 Schmetterling (Motýl)
Malá podzvuková střela na kapalné palivo s pomocnými startovacími motory na tuhá paliva.
Operátor na zemi sledoval střelu opticky zaměřovačem a pomocí joysticku ji rádiem naváděl do svazu bombardérů.
Ze všech německých projektů měl nejblíže k bojovému nasazení. Bylo provedeno 59 testovacích odpalů (z nichž ale více než polovina selhala).
V prosinci 1944 byla nařízena masová produkce s plánem vyrábět 3 000 kusů měsíčně od března 1945.
V totálním chaosu hroutící se říše však projekt 6. února 1945 SS-Obergruppenführer Hans Kammler definitivně zrušil.
Enzian
Prvotní fáze letu byla řízena rádiem ze země přes joystick, protože ale bylo velmi těžké zasáhnout letoun přímo, Němci pro něj vyvíjeli infračervený samonaváděcí systém Madrid.
V závěřečné fázi letu měl systém střelu navést přímo za teplem motorů.
17. ledna 1945 Luftwaffe projekt zrušila, protože byl k dokončení vzdálenější než konkurenční Schmetterling a veškeré zbývající kapacity byly vrženy na výrobu proudových stíhaček Me 262.
Němci měli problémy vyvinout efektivní akustické, radarové, nebo infračervené navádění.
Důvody...
Akustické navádění: Systémy jako Kranich nebo Pudel měly reagovat na zvuk motorů bombardérů. V praxi však senzory nedokázaly spolehlivě odlišit zvuk cíle od extrémního hluku vlastního raketového motoru.
Infračervené navádění: Vyvíjená čidla (např. Linse nebo Eisvogel) byla příliš citlivá na atmosférické podmínky. Rakety měly tendenci nechat se oklamat sluncem, odrazy od mraků nebo hořícími troskami sestřelených letadel.
Radarové navádění: Pokročilé systémy dálkového navádění (povelové navádění po radiovém paprsku nebo pomocí pozemních radarů Würzburg) trpěly na masivní spojenecké rušení staniolovými pásky (Chaff/ Window).
Elektronika navíc obsahovala drahé a nedostatkové elektronky.
Německý raketový program ukázal, že vymyslet koncept protiletadlové rakety v roce 1944 sice bylo možné, ale tehdejší úroveň elektroniky a automatického řízení nedovolovala vytvořit spolehlivě fungující zbraň v závěrečných podmínkách války.
NICMÉNĚ ne vše bylo kdysi známo...
Foo Fighters, Feuerball a Feuerlilie
viewtopic.php?p=497478#p497478
Zdroje:
https://www.landmarkscout.com/henschel- ... r-missile/
https://armadnizpravodaj.cz/pozemni-tec ... ve-strely/
https://www.nevingtonwarmuseum.com/wasserfall.html
TEČKA.
Malá podzvuková střela na kapalné palivo s pomocnými startovacími motory na tuhá paliva.
Operátor na zemi sledoval střelu opticky zaměřovačem a pomocí joysticku ji rádiem naváděl do svazu bombardérů.
Ze všech německých projektů měl nejblíže k bojovému nasazení. Bylo provedeno 59 testovacích odpalů (z nichž ale více než polovina selhala).
V prosinci 1944 byla nařízena masová produkce s plánem vyrábět 3 000 kusů měsíčně od března 1945.
V totálním chaosu hroutící se říše však projekt 6. února 1945 SS-Obergruppenführer Hans Kammler definitivně zrušil.
Enzian
Prvotní fáze letu byla řízena rádiem ze země přes joystick, protože ale bylo velmi těžké zasáhnout letoun přímo, Němci pro něj vyvíjeli infračervený samonaváděcí systém Madrid.
V závěřečné fázi letu měl systém střelu navést přímo za teplem motorů.
17. ledna 1945 Luftwaffe projekt zrušila, protože byl k dokončení vzdálenější než konkurenční Schmetterling a veškeré zbývající kapacity byly vrženy na výrobu proudových stíhaček Me 262.
Němci měli problémy vyvinout efektivní akustické, radarové, nebo infračervené navádění.
Důvody...
Akustické navádění: Systémy jako Kranich nebo Pudel měly reagovat na zvuk motorů bombardérů. V praxi však senzory nedokázaly spolehlivě odlišit zvuk cíle od extrémního hluku vlastního raketového motoru.
Infračervené navádění: Vyvíjená čidla (např. Linse nebo Eisvogel) byla příliš citlivá na atmosférické podmínky. Rakety měly tendenci nechat se oklamat sluncem, odrazy od mraků nebo hořícími troskami sestřelených letadel.
Radarové navádění: Pokročilé systémy dálkového navádění (povelové navádění po radiovém paprsku nebo pomocí pozemních radarů Würzburg) trpěly na masivní spojenecké rušení staniolovými pásky (Chaff/ Window).
Elektronika navíc obsahovala drahé a nedostatkové elektronky.
Německý raketový program ukázal, že vymyslet koncept protiletadlové rakety v roce 1944 sice bylo možné, ale tehdejší úroveň elektroniky a automatického řízení nedovolovala vytvořit spolehlivě fungující zbraň v závěrečných podmínkách války.
NICMÉNĚ ne vše bylo kdysi známo...
Foo Fighters, Feuerball a Feuerlilie
viewtopic.php?p=497478#p497478
Zdroje:
https://www.landmarkscout.com/henschel- ... r-missile/
https://armadnizpravodaj.cz/pozemni-tec ... ve-strely/
https://www.nevingtonwarmuseum.com/wasserfall.html
TEČKA.